Abyaneh - vesnice v Supích horách

Záhadný národ Parthů přitáhl ve 3. stol př. l. ze střední Asie a na pět set let ovládl Persii. Jeho rozpínavý náčelníci svedli mnoho slavných bitev se svými sousedy a strach naháněli i mocným Římanům. Když proti nim vytáhl roku 53. př. n. l. věhlasný vojevůdce Markus Crassus, uštědřili mu zdrcující porážku. Po mnoha velkých vítězstvích se však karta nečekaně obrátila a Parthové navždy zmizeli v propadlišti dějin. Dnes již údajně existuje pouze jedna vesnice, kde se mluví jejich jazykem.

Abyaneh se choulí na svazích třítisícového pohoří Karkas. Všechny domy v Abyaneh mají charakteristickou omítku z načervenalého jílu. Ženy a dívky z Abyaneh nosí dodnes tradiční barevné kroje. V posledních letech se uvažuje  o zápisu unikátní architektury vesnice na seznam UNESCO. Pestré kroje žen a dívek z Abyaneh ostře kontrastují z černými čádory ostatních Íránek. Na návsi si hrají společně děti vesničanů a afghánských uprchlíků. Malebnou kulisu vesnice doplňuje modře zářící kopule malé mešity. V pustých horách okolo vesnice se lze pohybovat jen pěšky nebo na oslu. Nejvyšším vrcholem supích hor je Kúh-e Karkas (3899 m) , kam lze nejsnáze vylézt z vesnice Keshneh. Abyaneh je ideální základnou pro treky do pohoří Karkas.

V této galerii je 10 obrázků. Zobraz celou galerii

Parthům patrně kolovala v žilách krev bojovných Skytů a dalších nomádských kmenů. Jejich vláda upevnila moc Persie, ale neznamenala pro tuto zemi velký kulturní přínos. Parthové nebyli dobří stavitelé a nezůstali po nich žádné významné památky. Jejich zákeřný způsob boje se však vryl do paměti mnoha národů, neboť není pochyb o tom, jakého původu je slovo „partyzán“.

Modré oči a „moravský“ kroj

Jediným místem v Íránu, kde se dnes lidé hlásí k partrhskému původu je zapadlá vesnička Abyaneh. Tato svérázná osada leží ve vyprahlém pohoří Karkas asi 200 kilometrů jižně od Teheránu. Z dálky vypadá jako rudý přelud, neboť všechny její domy jsou uplácány z neobvykle červeného jílu.

Obyvatelé Abyneh jsou ší’itští muslimové, tak jako většina Íránců, ale zachovali si velkou úctu i k původnímu náboženství Persie – zoroasterismu. Od ostatních obyvatel země se odlišují nejen dodržováním mnoha předislámských zvyků, ale hlavně oděvem. Všechny ženy a dívky z Abyaneh nosí dodnes nádherné kroj, jež ostře kontrastuje z černým čádorem řadových Íránek, a skládá se z tmavé sukně, pestré zástěry a velkého bílého šátku s vyšitými barevnými květy. Našinec si tu připadá jako někde na jižní Moravě o posvícení či hodech. Raritou je také místní jazyk – parthský dialekt perštiny (parthština).

Nelze si nevšimnout, že mají obyvatelé Abyaneh světlejší pleť než-li běžní Íránci. Také tu jen sotva narazíte na černovlasé lidi. To však není samo o sobě nic mimořádného – v mnoha zapadlých horských údolích Íránu i Afghánistánu je to podobné. Během bouřlivé historie se tudy přehnaly desítky národů a každý přispěl kapkou své genetické informace do tohoto tavícího kotle. Abyaneh je výjimečná pouze tím, že si tu lidé kromě odlišné fyziognomie zachovali i vlastní jazyk, takže lze jejich původ spolehlivě určit.

Jezdci s vražedným kopím

Parthové se přihnali do Íránu někdy kolem roku 240 př. l. ze střední Asie. Byli to divocí nomádi a lupiči, jejich vládce se jmenoval Arsakés – proto o nich historikové občas píší také jako o Arsakovcích. Do té doby zcela neznámý národ si díky svému válečnickému umění rychle podrobil celou Persii. Rozhodující podíl na jeho vojenských úspěších měla mimořádně lstivé taktika boje, díky níž dokázali Parthové často porazit mnohonásobně silnější a početnější protivníky. Velmi obávaná byla také jejich mohutná opancéřovaná kavalerie. Jezdce i koně chránilo těžké šupinaté i destičkové brnění. Jako zbraně sloužila dlouhá kopí, která byla připoutána k postroji a jezdcem jen řízena. Síla úderu byla tedy přímo úměrná rychlosti koně. Jak zaznamenal jeden tehdejší kronikář (Plutarchos), „kopí v důsledku jejich zuřivosti projela často dvěma muži.“

Pět set let vládli Parthové Persii. Strach naháněli všem svým sousedům a mnohokrát se úspěšně střetli i s mocnými Římamany. Ve 2. Stol. n. l. se však Partská říše začala nečekaně hroutit kvůli vnitřním sporům a rostoucímu odporu obyvatel k despotickým praktikám jejích panovníků. O století později se pak vlády nad dnešním Íránem chopili kulturně vyspělejší Sasánovci. Skončilo jedno z nejslavnějších období perských dějin, které dodnes zůstává v mnoha ohledech zahaleno temnotou nejistoty. Parthové byli totiž skvělí válečníci, ale nezanechali po sobě téměř žádné stavební ani literární památky. Vše, co o nich víme, pochází z kronik jejich nepřátel. Ty jsou však značně nepřesné, plné předsudků a v mnoha zásadních otázkách si navzájem odporují. Dodnes proto není přesně známo, odkud přesně Parthové přisli, ani kam tak náhle beze stopy zmizeli.

Na otázku, kdo byli Parthové, není stále jednoznačná odpověď. Víme jen, že název národa byl odvozen od východoíránské satrapie Parthie, kam vpadli ve 3. stol. př. n. l. pod vedením náčelníka Arsakése předkové pozdějších Parthů (skýthský kmen Parnů) a smísili se z domorodým obyvatelstvem nejasného původu. Na jejich etnogenezi měli jistý podíl také řecko-makedonští Seleukovci, dědicové říše Alexandra Velikého. Parthská mocenská centra měla podle archeologů silně řecký ráz a řečtina se stala dokonce i úředním jazykem. Mimo města se však téměř nic nezměnilo na starých íránských tradicích a dnes víme, že Parthové nijak výrazně neobohatili perskou kulturu.

K bližšímu poznání Parthů přiliž nepřispělo ani studium životního stylu dnešních obyvatel Abyaneh. Ti totiž kromě jazyka nemají s bojovnými Parthy prakticky nic společného. Jsou to dobromyslní venkované, pracovití zemědělci a zruční řemeslníci.

Kouzlo starých časů

V posledních letech se stala Abyaneh oblíbeným výletním místem pro bohaté Íránce z měst. Těžko říci, co je sem láká více, zda svérázná architektura a nebo domorodci se svou tradiční kulturou. Možná, že právě kombinace obojího, jež dodává vesnici zvláštní kouzlo.

Abyneh leží ve výšce asi 2500 metrů nad snad jedinou říčkou, jenž protéká měsíční krajinou pohoří Karkas. Má proto i v létě poměrně příjemné klima. V dolní části vesnice jsou rozlehlé sady a políčka. Ve skalách nad vesnicí je zas vytesáno mnoho malých sklípků na uskladnění úrody. Přestože má vesnice strategickou polohu ve skalním srázu, stály okolo ní kdysi tři hrady, kam se obyvatelé uchylovali v případě ohrožení. Dnes už jsou z nich jen impozantní zříceniny.

Vesnici, jež byla založena podle některých odhadů už před dvěma tisíci let, tvoří spleť úzkých křivolakých uliček a strmých schodišť. Domy jsou namačkány jeden na druhý a jejich střechy slouží často obyvatelům výše položených stavení jako chodník či terasa. Stěny z hliněných cihel jsou vždy omítnuty místním nezvykle červeným jílem. Oken mají domy poměrně málo, to proto, že světlo proudí do interiéru také specielními otvory ve střeše. Okenice, balkony a zábradlí bývají z vyřezávaného dřeva. Dveře jsou z masivních fošen a zdobí je těžká kovová klepadla. Některé jsou barevně vybarvené a popsané – prý se nejedná o citáty z koránu, jak je v zemi obvyklé, ale o lidové verše, moudrosti a přísloví. Na některých dvorech lze spatřit velké kameninové nádoby, které jsou staré několik století a dědí se z generace na generaci. Přestože byla do vesnice nedávno zavedena elektřina, neuvidíte tu zatím téměř žádné televizní antény.

Nejstarší památkou ve vsi jsou zbytky zoroasteriánského chrámu k uctívání ohně. Dnešní náboženský život obce se však už odehrává v malé mešitě, která má pěknou kopuli pokrytou mozaikou z modrých, zelených a žlutých kachlů. Část výzdoby svatyně pochází už z 11. století. Další zajímavou stavbou je dodnes funkční vodní mlýn ve spodní části vesnice.

Tradice na prodej

V posledních letech se Abyaneh rychle vylidňuje. Mladí odcházejí za snadnějším životem do měst a na návsi proto potkáte především staré lidi. Do jediné místní školy už chodí hlavně děti afghánských uprchlíků. Ti tu našli práci jako námezdní dělníci při opravách domů a údržbě zavodňovacích kanálů. A zdá se, že jsou v Abyaneh spokojení – zřejmě jim tato odlehlá horská osada v lecčem připomíná domov.

Pro muže není ve vesnici žádná práce a hospodaření na kamenitých políčkách nepřináší téměř žádný zisk. Odcházejí proto do měst a rodinu pouze navštěvují. Ženy se v poslední době věnují výrobě jednoduchých suvenýrů, které pak každý pátek, kdy je v Íránu volno, prodávají výletníkům z měst. Bohatě vyšívané dečky a taštičky jdou dobře na odbyt..

V Abyaneh je několik krámků ale žádná čajovna. V létě tu funguje sezónní restaurace, ke které byl před několika lety přistavěn malý nevkusný hotel. Je téměř pořád prázdný, snad kvůli přemrštěným cenám. Lepší alternativou je ubytovat se přímo u domorodců v některém ze starých domů. Ušetříte a ještě budete mít příležitost nahlédnout do tradiční íránské domácnosti.

Vzhůru do Supích hor

Abyaneh leží v srdci pohoří Karkas, jehož nejvyšší vrchol (Kúh-e Karkas) dosahuje výšky 3899 metrů. Bizarní skalnaté štíty tvoří zvětralé horniny ve všech odstínech růžové, červené a fialové. Zvláště za úsvitu či soumraku tu vytváří sluneční paprsky neskutečné scenérie.

Název Karkas znamená prý v překladu Supí hory. Geologové se nemohou shodnout zda se jedná o jeden z vedlejších hřebenů Zágrosu či jde o pokračování pohoří Kohrúd, jež se táhne napříč centrálním Íránem a odděluje od sebe pouště Lút a Kevír.

Pokud máte dost času, můžete přímo z vesnice podniknout zajímavě horské túry. Ideální roční dobou pro treking v pohoří Karkas je červen, kdy tu na krátko rozkvétá sporá pouštní vegetace. Některými údolími vedou sotva znatelné cesty, ale většinou je třeba klopýtat po strmých kamenitých srázech. Dostanete-li se z dohledu vesnice, je orientace v terénu velmi nesnadná. Neexistují žádné mapy tohoto málo známého pohoří, proto je výhodné najmout místního průvodce. Na delší výpravě se určitě také neobejdete bez osla, který vám ponese zásoby vody. V horách nejsou žádné prameny a louže, které se občas najdou na dně některých hlubokých strží, mají nepřirozenou barvu a páchnou sírou. Ze zvířat tu nejčastěji narazíte na ještěrky a dravé ptáky. Prý tu však žijí i vzácní kozorožci. Hadi a štíři jsou nejaktivnější po setmění. Naši výpravu však během výletu do hor pokousali pouze blechy, kterých na frekventovaných pasteveckých stezkách číhají celé armády.

Výstup na Karkas

Na nejvyšší vrchol pohoří Kúh-e Karkas je to z Abyaneh poměrně daleko. Tam se obvykle vystupuje z vesničky Kesheh. Cesta stoupá po jihozápadním úbočí hory. Prvním významným bodem na trase je pramen zvaný Cheshme Esfahaniha. K výškovému táboru panahgah Karkas, což je nevelká plechová bouda, trvá výstup asi čtyři hodiny. Vrchol lze zdolat následující den přibližně za dvě až tři hodiny.

Následně můžeme pokračovat hlouběji do hor. Nejprve sestoupíme do vesničky Bidhand (Bidehend), která se choulí na severozápadním úpatí vrcholu Karkas. Pak pokračujeme přilehlým údolím přes obce Chimeh a Volugerd. Na dolním konci kaňonu odbočíme další den u vesnice Hanjan do sousedního údolí a začneme stoupat k unikátní vesničce Abyaneh, která se uchází o zápis mezi památky Unesco. Cesta prochází obcemi Baqerabad, Yarand a Toreh.

Popisovaná trasa má též náročnější alternativu. Z vrcholu Karkas je možné pokračovat do Abyaneh přímo přes hory a neobcházet skalnaté hory po dnech údolí. Z Bidhandu je třeba jít směrem na severozápad a překonat dva vysoké horské hřebeny. Na poloviční cestě leží malá mešita – odlehlé poutní místo šíitů (tzv. imamzadeh). Pokud zvolíte tuto variantu, pak se připravte na ostré stoupání skalnatým terénem, dlouhé bloudění a problémy s doplňováním vody.

Informace na cestu

Abyaneh leží přibližně na poloviční cestě mezi Teheránem a Isfahánem. Jediná sjízdná cesta sem vede z 25 kilometrů vzdáleného městečka Natanz. Minimálně jednou denně jezdí po této trase minibus. Ráno obvykle z vesnice do města a večer zpět. V pátek, kdy na výlet do vesnice pravidelně vyráží mnoho íránských rodin z okolních měst, lze použít k dopravě autostop. Taxi z Natanzu přijde na necelých 200 korun. Za stejnou cenu pořídíte i ubytování u vesničanů. K prohlídce vesnice a bezprostředního okolí stačí jeden den.

Pokud máte v plánu dobýt vrchol Karkas měli by jste túru rozložit na několik dní a výstup začít ve vesničce Keshneh. Postačí základní výstroj pro nenáročnou horskou túru. Může se hodit stan, ale není nutný. Povětrnostní podmínky umožňují spát během sezóny i pod širákem. Prší jen opravdu výjimečně, obvykle se jedná jen o krátké bouřky. Navíc je pod horou Karkas volně přístupný útulek. Na Karkas můžete vyrazit rovněž ze vzdálenějších vesniček Targh (Tarq Rood) nebo Tar. Obě leží na jižní straně hory podél trasy silnice do Keshneh. Pokud se túru rozhodnete začít z východního úbočí, pak zvolte osadu Tameh.

Trek lze prodloužit a jeden až dva dny a z Abyaneh pokračovat k populární jeskyni Parivan nebo až do městečka Qamsar (Kamsar), jež je po celé zemi proslulé výrobou růžového oleje. Bez průvodce budete však muset spoléhat hlavně na cesty vedoucí po dnech údolí lemovaných skalnatými hřbety a ty dnes již převážně kryje asfalt. Nejlépe je proto pěší pochod občas kombinovat s autostopem.

Ideální dobou pro návštěvu vesnice a treking v supích horách je konec jara (květen, červen) a počátek podzimu (říjen).

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017