Ak Daglari - pohoří dervišů

Na jih Turecka se jezdí především kvůli krásným plážím. Zatím jen hrstka zasvěcených propadla kráse přilehlých hor a vydává se na objevné výpravy po jejich svazích. Kromě pohoří Bey Daglari, o kterém byla řeč v jednom z předchozích dílů, patří v této části země k nejatraktivnějším cílům trekařů masív Ak Dag, jenž kulminuje vrcholem Uyluk Tepe. Ten je nejzápadnější třítisícovkou pohoří Taurus a druhou nejvyšší horou někdejší starověké Lýkie. Jeho svahy zdobí několik jezírek a nádherná subtropická vegetace. Jde také o místo, které je domovem svérázných horalů, jež jejich okolí považuje za zavrženíhodné odpadlíky od islámu.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Majestátní vrchol Ak Dag se prudce zvedá nedaleko známého prázdninového městečka Kaş. Už samotná cesta od moře do vesničky Gömbe, která je výchozím bodem pro treky v této části pohoří Taurus, je zážitkem. Mikrobus tu musí na pouhých 35 kilometrech horských serpentin překonat výškový rozdíl více jak 2000 metrů. Zpočátku projíždíme olivovými háji a naskýtají se nám úžasné výhledy na moře. Ostrůvky rozseté po jeho hladině hluboko pod námi vypadají odtud jako z letadla.

Za prvním vysokým sedlem vjíždíme do hustého subtropického lesa s borovicemi a jalovci. Pohoří Ak Daglari se se nám představuje v celé své divoké nádheře. Přestože je už začátek června, zdobí většinu hřebenů stále sněhová čepice. Výstup na nejvyšší vrchol Uyluk Tepe, nebude evidentně tak snadný, jak jsme si představovali. Třpytící se firnová pole nás svou velikostí poněkud znervózňují. S takovou překážkou jsme totiž nepočítali a ve výstroji nemáme mačky.

Cesta přes průsmyk

Minibus se supěním šplhá vzhůru a na nás - nadšené milovníky přírody - čeká setkání s opravdovou lahůdkou zdejších hor. V 1600 m vysokém průsmyku Sinekcibeli začínají souvislé porosty vzácných libanonských cedrů. Vzduch se začíná ochlazoval slaný pach moře střídá vůně pryskyřice. Krajnice silnice je lemovaná stále hustějším pásem kvetoucích bylin a také stále hlubšími propastmi.

Okouzleni okolní scenérií tak trochu váháme, zda se nemáme nechat vysadit již zde. Zároveň jsme však zvědaví, jak to bude vypadat hlouběji v horách. Škoda, že nemáme na pobyt v tomto regionu více času!

Za průsmykem cesta klesá k nedávno postavené přehradě (Çaybogazi Baraji), jejíž voda má neskutečně tyrkysovou barvu. Řidič nás upozorňuje na minarety a střechy vesnických stavení vykukujících kousek za hrází a naznačuje, že se blížíme do cílové zastávky. Naše zraky se však upínají k vodní hladině, na které se zrcadlí zasněžená špička hory Uyluk Tepe. Již zítra změříme s touto třítisícovkou své síly.

Vzhůru do hor

V Gömbe se ubytováváme v malém rodinném penzionu. Sympatičtí hostitelé nám ochotně dávají instrukce ohledně cesty do hor. I přes naši naprosto minimální znalost turečtiny se nám rychle daří pochopit, že na vrchol se v tuto roční dobu asi ještě nedostaneme. Byla prý neobvykle dlouhá zima a strmá sněhová pole na nejvyšších horách ještě nestačila roztát. Když domorodci vidí, že od svého záměru přesto nehodláme upustit, přinášejí nám jednoduchý náčrtek klasické výstupové trasy na Uyluk Tepe. Ten slibuje zajímavou vysokohorskou túru kolem několika malých horských jezer, při které bude třeba překonat převýšení 1800 metrů.

Druhý den brzy ráno, hned po prvním volání k modlitbě z minaretů místní mešity, vyrážíme. Směr je jasný, ale vesnice je velmi rozlehlá a nepřehledná, takže dlouho bloudíme mezi chalupami a jabloňovými sady, než se nám podaří strefit na tu správnou cestu. Ta se kroutí po strmém svahu vysoko nad burácejícím potokem. Kolem rostou zakrslé listnaté keříky, podivné pryžce a až 20 metrů vysoké jalovce. Na protějším svahu vidíme hustý cedrový les. Pokroucené kmeny některých staletých velikánů vytvářejí pitoreskní siluety. Několik solitérů roste i podél naší cesty. Spodní větve mají však obvykle usekané. Nepochybně posloužili jako palivové dříví.

Alláhovi heretici

O vztahu chudých horalů k přírodě si není třeba dělat velké iluze. Už to, že ostatní Turci říkají místním lidem odnepaměti Sekáči dřeva (Tahtacilar) mluví za vše. Tahtaci jsou málo známou skupinou tureckých horalů a občas bývají mylně většinovou společností označováni za odpadlíky od islámu. Ve skutečnosti jde o sektu alevis, jež má mnoho společného s šíity a starými dervišskými řády. Tato uzavřená a ostatními Turky často neprávem ostouzená menšina žije v mnoha horských vesnicích po celém jihozápadu Malé Asie. Jejich víra klade větší důraz na udržovaní vnitřní čistoty než na vnější rituály. Do nedávna nestály v jejich osadách dokonce vůbec mešity. Jejich sebevědomé ženy se nezahalují a nestydí se oslovit cizince.

Tahtaci se odnepaměti živili jako dřevorubci a řezbáři. Dodnes se někteří nechávají najímat během sezóny lesními společnostmi na kácení stromů. Většina už se však věnuje pohodlnějšímu sadařství a včelařství. Na řadu úlů narážíme i cestě vinoucí se po svahu Ak Dagu. Právě k nim na motorce přijíždějí na kontrolu dva vesničané. Ujišťují nás, že zatím jdeme dobře a přejí šťastnou cestu.

Třetihorní flóra

Neseme jen malé batůžky s fotoaparáty a svačinou, takže rychle nabíráme výšku. Víme, že abychom dosáhli vrcholu, musíme zdolat převýšení téměř 1800 metrů. To je na jeden den opravdu hodně, ale Ak Dag má být snadno zdolatelnou horou, takže si věříme. Ovšem náročnost výstupu je věc relativní, jak se máme brzy přesvědčit.

Zatím si však připadáme jako na nedělním výletě do přírody. Kocháme se pohledem na okolní hory a fotíme vše, co nám cestou připadá zajímavé. Jižní svahy pohoří Ak Daglari mají zcela jiný charakter než-li ostatní turecké hory. Díky dostatečným srážkám a teplému přímořskému podnebí se zde daří mnoha pozoruhodným druhům stromů a rostlin. Kolem cesty rostou zakrslé listnaté keříky s ostny, podivné pryžce a až 20 metrů vysoké jalovce, jež jsou vzácným pozůstatkem třetihorní flóry. Jejich silná kůra byla v Turecku s oblibou používána ke stavbě včelích úlů i jako střešní krytina. Není divu, že na všech snadno přístupných místech tyto stromy zmizely, stejně jako cedry, které potkáváme výše ve svahu. Pokroucené kmeny některých staletých velikánů vytvářejí pitoreskní siluety.

Lýkijský Taurus

Ve výšce dva tisíce metrů les končí a dále objevujeme už jen jednotlivé solitéry. Skály zdobí také postupně řídnoucí koberec horských rostlin, z nichž zastihujeme velkou část v plném květu. Skalničkář by zde určitě jásal nad růžovými polštáři tařiček a modrými koberci sasanek. Také jarní druhy bramboříků a žluté řebříčky jsou pastvou pro oko.

Ak Daglari je nejteplejším a nejzápadnějším výběžkem Tauru. V mnohém se podobá sousednímu pohoří Bey Daglari (3070 m.). Oba tyto výrazné krasové masivy bývají někdy označovány jako Lýkijský Taurus. Jedná se o vápencové hřebeny s hlubokými údolími a strmými skalnatými vrcholy. Vývoj těchto pohoří měl několik fází. Intenzivní zkrasovění bylo částečně setřeno mrazovým zvětráváním a ledovcovou činností. Vrcholové partie zdobí dodnes řada malých ledovcových jezer. Sníh se místy drží na vrcholu do konce června. Prudké jarní bystřiny během léta téměř vysychají.

Ak Daglari znamená v překladu Bílé hory. Nejvyšší vrchol bývá někdy na mapách označován jako Ak Dag (3024 m.), domorodci mu ovšem říkají Uyluk Tepe. Druhou nejvyšší horou je Yumru Dag (2741m.). Mimo vyšlapané cesty je celé pohoří prakticky neschůdné. V nižších polohách kvůli husté vegetaci a výše kvůli strmým skalám.

O tom, že je zdejší terén oříškem dokonce i pro horské kozy, se přesvědčujeme kousek od Zeleného jezera (Yeşil Göl 1800 m.). Na strmé odbočce k potoku, kam vodí pastevci pít svá stáda, leží mrtví kozel. Starý paroháč evidentně nezvládl sestup a strhnul si vaz. Nikomu pak patrně nestálo jeho tuhé maso zato, aby se s mršinou táhnul dolů do vsi. Naši domněnku vzápětí potvrzují dva bačové, které potkáváme o něco výše po proudu.

Výše uvedené však neznamená, že pohyb po svazích Ak Dagu lze považovat za extrémně náročný. Nutno říci, že cesta je pro nás zatím po sportovní stránce tak trochu zklamáním. Až pod morénu Zeleného jezera jdeme stále po buldozerem urovnané cestě. Podle mapy se zdá, že podobná „dálnice“ vede až na pastviny Subaşi yaylasi (2050 m.), odkud má stoupat hlavní výstupová cesta na vrchol. Kocháme se pohledem na Zelené jezero a zvažujeme, zda pokračovat dál podle mapy nebo postupovat k vrcholu na vlastní pěst. Mapa říká, že na Ak Dag lze vystoupit pouze severním svahem, kde leží další tři jezírka. Nám se však zdá, že by neměl být problém pokračovat jižním svahem, přímo od Zeleného jezera. Vzdušnou čarou je to rozhodně blíže a na do vnitrozemí obrácené severní straně vrcholu bude patrně i více sněhu.

Nebezpečná bouřka

Na obzoru se náhle objevují mraky a je rozhodnuto. Počasí patrně celý den nevydrží, je třeba postupovat přímo na vrchol a nezdržovat se oklikou na severní svah. Zpočátku lze od jezera stoupat celkem bez problémů. Z prudkého svahu se nám naskýtá nádherný pohled do kraje. Ve skalách kousek před námi burácejí vodopády Uçarsu. Na filmech v našich zrcadlovkách rychle ubývají políčka. Idylka však netrvá dlouho. Sklon svahu je stále strmější a mraky nad námi zlověstně tmavnou. Nepochybně se schyluje k pořádné bouřce. Pomalu také začínáme chápat, že bez maček se přes rozsáhlá a strmá firnoviska, jenž zdálky vypadala celkem neškodně, nemáme šanci dostat.

Najednou to prostě dál nejde. Před námi je čistě horolezecký terén. Navíc pomalu ztrácíme orientaci. Vše okolo potemnělo a okolní štíty zmizely za clonou hustých mraků. Prudce se ochlazuje. Je jasné, že na dobytí vrcholu musíme zapomenout. Teď jde už jen o to, jak se rychle dostat dolů. Ve dvou tisících může být bouřka docela nebezpečná. Na zásah bleskem doplatilo v horách už i mnoho horolezců. Sestupujeme proto, jak nejrychleji to jde. Když míjíme Zelené jezero začínají se ozývat první zahřmění. Přestože je obloha úplně černá, zatím neprší.

Náhle stojíme zas na slunci. Bouřkové mraky se připíchly k vrcholům za námi. Do severních svahů Ak Dagu bijí hromy a blesky. My zatím v klidu svačíme a odpočíváme. Teď už víme, že jižním svahem vrchol zdolat nelze, jak jsme se domnívali. Svého omylu však nelitujeme Zachránil nás minimálně před pořádným promočením. Kdybychom šli podle mapy, hrozil by nám nyní zásah bleskem a na Ak Dag bychom dnes stejně nevylezli. Znovu se nám potvrdilo, že počasí hraje při každé výpravě do hor naprosto klíčovou roli.

Informace na cestu

Ak Dag najdete na některých mapách pod názvem Uyluk Tepe. Výška bývá udávána různě: od 3015 do 3073 m. Na většině nových map je údaj 3024 m. Výstupová cesta začíná v Gömbe, kam jezdí denně několik mikrobusů z přístavů Kaş a Kinik (antický Xanthos). Ubytovaní nabízí ve městečku několik levných rodinných penzionů (20 EUR za dvoulůžkový pokoj). Z Gömbe je to asi 6 km k Zelenému jezeru. Odtud cesta pokračuje na místo zvané Subaşi yazlasi (2050 m.), kde v létě zůstávají pastevci. Tady začíná úzká kozí stezka, po které lze dosáhnou vrcholu za necelé dvě hodiny. Trasa míjí tři malá jezírka. Ideální je výstup rozložit na dva dny a přespat ve stanu u Zeleného jezera. Sestoupit lze západní stěnou Ak Dagu, kudy můžete po celodenním pochodu dojít k známému kaňonu Saklikent, jehož spodní část je oblíbeným výletním místem.

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017