Aktuální informace o Venezuele na počátku léta 2003

Předkládané poznatky vycházejí ze zkušeností nabytých při cestě 20.6. – 20.7.2003, během které jsme navštívili oblast kolem Cerro Autana na středním Orinoku, Parque Nacional de Canaima (laguna Canaima, vodopád Salto Angel, Gran Sabana, Roraima), deltu Orinoka a ostrůvky Los Roques v Karibiku.

Předkládané poznatky vycházejí ze zkušeností nabytých při cestě 20.6. – 20.7.2003, během které jsme navštívili oblast kolem Cerro Autana na středním Orinoku, Parque Nacional de Canaima (laguna Canaima, vodopád Salto Angel, Gran Sabana, Roraima), deltu Orinoka a ostrůvky Los Roques v Karibiku.

Politická situace

Přes veškerá varování ambasád a sdělovacích prostředků je politická situace v zemi naprosto bez problémů, pokud nepočítám nespokojenost s politikou prezidenta Cháveze víceméně všech lidí, se kterými jsme přišli do styku. Nespokojenost pramení především z toho, že se nyní do Venezuely bojí jezdit turisté (rozuměj gringové z USA a z Evropanů hlavně Němci). Situace v Caracasu může být mírně extravagantnější (den po našem odletu se tam konala půlmiliónová demonstrace), ale pokud se nezapletete přímo do protestů, není žádný problém. Kromě toho Caracas není turistická destinace a pokud můžete, vyhněte se mu. My jsme volili po příletu na letiště Maiquetín cestu taxíkem přímo na autobusový terminál a při návratu totožný obrácený postup.

Bezpečnost

Zaplať pánbůh nás nic ošklivého nepotkalo, ač internetové cestopisy a věhlasné bedekry hýří pesimismem. Je pravda, že Caracasu, kde prý je kriminalita nejhorší, jsme se vyhnuli. Jinak jsme dodržovali základní bezpečnostní opatření, měli jsme vzájemně kopie dokladů, letenek, pojištění a kreditek. Nezbytný finanční obnos jsme měli v ruličce v kapse (tak to mají i místní), zbytek v tělových ledvinách nebo ukrytý v příručním báglíku. Ve městech jsme nechodili v chudinských čtvrtích, pohybovali jsme se pokud možno v hloučku. Největší nebezpečí číhá na autobusových terminálech, kde je velké množství lidí a nevyhnete se tlačenici. Mimo civilizaci nebezpečí tohoto druhu nehrozí, ale cennosti jsme vždy nosili s sebou a nenechávali v místech noclehu. Všechny přívěsky a prstýnky jsme před odletem nechali doma.

Výměna peněz

Většina cestovatelů doporučuje směnit dolary za bolívary hned po příletu na letišti ve směnárně (Italcambio). Oficiální kurs se již několik měsíců pohybuje kolem 1.600 Bs/USD, tak jsme měnili i my. Na letišti jsou též spousty veksláků nabízejících kurs přes 2.000 Bs/USD. Byli jsme před nimi varováni kvůli falešným bankovkám (problémy se prý týkají především bankovky 50.000 Bs) a obvyklým veksláckým trikům (např. papírky mezi bankovkami), nicméně při zpáteční cestě jsme takto pár dolarů vyměnili. V Santa Eleně na brazilských hranicích veksláci nabízeli i 2.500 Bs/USD, ale to jsme ještě měnit nepotřebovali. Před bankomaty varovala řada cestovatelů, takže jsme je nevyužili a nemáme vlastní zkušenosti.

Ceny

Jsou značně rozdílné podle místa. Nejlevněji bylo na středním Orinoku (Puerto Ayacucho), nejdráže na ostrůvcích Los Roques v Karibiku. Okolí Roraimy bylo cenově poměrně příznivé, rovněž tak delta Orinoka. Poněkud dražší byla Canaima. Celkově však ceny poměrně odpovídají poslednímu vydání Lonely Planet (2001), někde jsou dokonce nižší (vysoká inflace bolívaru v minulém roce, cenové podbízení se při nízkém turistickém ruchu). Obecně lze konstatovat, že placení v bolívarech je výhodnější než placení v dolarech. Při sjednávání výletu je dobré mít povědomí o cenách u konkurence a přijít již s navrženou vlastní cenou. Pokud dojde k přepočítávání dolarů na bolívary, často je brán kurs černého trhu, který je pro vás obvykle nevýhodnější. Následující ceny jsou uváděny v té měně, ve které jsme platili.

Ubytování

Za dvoulůžkový pokojík s vlastní sprchou a WC zaplatíte v hotýlku 10.000 – 20.000 Bs (s klimatizací při horní hranici částky), vyplatí se smlouvat. Dbejte na to, aby nad postelemi byly moskytiéry. Na Los Roques jsou ceny 2-3x vyšší, zvláště tam se vyplatí obejít více penzionů (posadas)!

Doprava a placené služby

  • Dálkové autobusy (klimatizované – tzv. ledničky s teplotou kolem 15°C): Caracas – Puerto Ayacucho 21.000 Bs, Puerto Ayacucho – Ciudad Bolívar 13.000 Bs, Santa Elena – Ciudad Guyayana 15.000 Bs, Ciudad Guyayana – Tucupita (por puesto = něco jako taxík) 8.000 Bs, Tucupita – Caracas 13.000 Bs
  • Letadla: Ciudad Bolívar – Canaima – Santa Elena 220 USD/osobu (ovšem v ceně bylo 2x ubytování v postýlkách v Canaimě, výlet po vodopádech kolem laguny, dvoudenní výlet lodí pod Salto Angel s noclehem v hamakách, plná penze po celou dobu pobytu); Caracas – Los Roques a zpět 70 USD (cestovka Gecon přímo na letišti).
  • Terénní auta: přesun San Francisco – Paraitepui a zpět 100.000 Bs – tady jsme naletěli – dá se to pořídit i za 70.000; dvoudenní výlet po Gran Sabaně za 50.000 Bs pro každého z nás (vůz s řidičem, bez jídla), ale přifařili nám ještě 2 spolucestující, kteří zaplatili (jak jsme posléze zjistili) více než my 4 dohromady (cestovka Ruta Salvaje v Santa Eleně, Iván Artál, rutasalvaje@cantv.net ).
  • Výlet pod Cerro Autana: 5 denní cesta motorovou lodí s plnou penzí a spaním v hamakách 200 USD/osobu (cena zahrnuje noc před odjezdem a noc po příjezdu v klimatizovaném pokojíku v Puertu Ayacucho) – cestovka Turismo Amazonas, dr. Virgilio Limpias, Posada Yutaje, turismoamazonas@cantv.net. Tento jediný výlet jsem zajistil předem mailováním s Limpiasem – bylo to nutné, protože cesta vede do přísně střežené indiánské zóny. K vyřízení povolení ke vstupu vyžadoval Limpias měsíc předem kopie našich pasů (postačila naskenovaná zadní stránka s fotkou) a výsledné povolení obnášelo asi 10 lejster a fermanů se stádem razítek. S tím jsme pak prošli třemi vojenskými kontrolami, dílem zřejmě i proto, že jsme se pohybovali v blízkosti hranice s Kolumbií.
  • Trek na Roraimu: I tady jsme poněkud přeplatili, za což může nejspíš velmi nevlídné počasí při příjezdu do San Franciska (výchozí bod pro cestu na Roraimu). Za průvodce na šestidenní trek jsem zaplatili dohromady 200.000 Bs, ale kdyby byla nálada se v hustém dešti pídit po roztahané vesnici a licitovat další průvodce, určitě by se to pořídilo levněji. Naším průvodcem byl Gustávo Gomez, k jehož kladům patřilo, že uměl přiměřeně anglicky, takže jsem s ním nemusel celou dobu konverzovat sám. Najali jsme si ještě jednoho nosiče na vynesení nejtěžšího materiálu (stan, vaření, konzervy), což stálo 60.000 Bs (2 dny po 30.000 Bs).
  • Výlet po Deltě Orinoka: 2 denní cesta motorovou lodí s plnou penzí a spaním v hamakách 100.000 Bs/osobu (cestovka Orinoco Tours), ale tady jsme naletěli, protože jsme se nevěnovali dostatečně hledání konkurenčních společností – průvodci pak netajili svou spokojenost a kvalita poskytovaných služeb poněkud vázla.

Stravování

Nebrat nic z domova! V supermercadech, které jsou v každém městě, se dají koupit prakticky veškeré potraviny jako jsou konzervy (lanšmít, hovězí ve vlastní šťávě, párky, různé sardinky, tuňák na několik způsobů, …), uzeniny, sýry, těstoviny, rýže, polévky, atd. Vyplatí se snad vzít jen instantní polévky a bramborovou kaši, případně knedlíky v prášku.

Pokud chcete vařit na vlastním vařiči, ideální je jednoduchý benziňák (juwel) – v drahých benziňácích venezuelský benzin blbě hoří (zanáší je). Kdo chce vařit na plynu, musí vědět, že v zemi se nedají sehnat bombičky na závit (u nás oblíbený vařič Var), pouze napichovací “bleuet” a to ještě po značném shánění. V Santa Eleně jsme je sehnali pouze v jediném železářství (ferretería Samy) za 5.500 Bs, kupodivu tam měli i modré bombičky “camping gas”, ale za 19.000 Bs.

Lze se stravovat v hospodách a jídelnách. K mání jsou především kuřata (pollos), případně dost tuhá restovaná masa (churrascos, chuletas, bistec, parillas) s rýží (arroz) nebo hranolky (papas fritas). Ceny, dle “honosnosti” podniku, 4.000 – 6.000 Bs. Ryby (pescados) nebo mořské potvory (mariscos) jsou dražší, obvykle 8.000 – 12.000 Bs. Opět se tomu vymykají Los Roques (20.000 – 30.000 Bs za jídlo).

Lidová jídla “do ruky” jsou arepas (placky z kukuřičné mouky smažené v oleji buď plněné masem, rybou nebo sýrem, nebo samotné jako přílohy – v závěru jsme je už nemohli ani cítit, protože je na výletech dávali ke každému jídlu) nebo empanadas, což je něco velmi podobného jako arepas – přehnutá placka z normální mouky opět s náplní. Tyto pochoutky stojí obvykle 50 – 1000 Bs.

Na placených výletech, kde je plná penze (todo incluido), připravují především kuřata grilovaná na ohni, ryby (když se nechají chytit), rýži, arepas, míchaná vejce, zeleninové saláty. Je třeba se oprostit od hygienických předsudků.

Pitný režim

S výjimkou pobytu na Roraimě jsme konzumovali výhradně balenou vodu (1.000 – 1.500 Bs za 1,5 l). Balená voda je dost hnusná, málo mineralizovaná – to co teče v Praze z kohoutku je proti ní nektar! V hotelících obvykle mívají zdarma k dispozici chlazenou vodu z velkoobjemové lahve. Jinak je všude k mání obvyklý sortiment produktů Coca Cola comp. Na vrcholu Roraimy jsme používali vodu z jezírek, pokud možno převařenou, ale i surovou, bez chemické úpravy.

Pivo se dá pít, i když gambáč je gambáč. V zemi má téměř monopol firma Polar, údajně založená Čechem. Točené jsme zažili pouze na letišti v Caracasu, normálně se prodávají plechovky 0,25 l nebo lahve 0,22 l, takže jakési pivní jednohubky. Cena v hospodě cca 1000 Bs, v obchodě 500-700 Bs (Canaima 1500 Bs). Pivo (resp. alkohol) se prodává pouze v zařízeních, která mají licenci (vyvěšená nápadná ceduje) a zásadně se neprodává na autobusových terminálech, což je při čekání tristní.

Venezuelské víno je drahé a nedá se pít (pokud si nelibujete ve vínech typu condurango). Ještě dražší jsou naopak výtečná chilská vína (nejlevnější druhy 8.000 – 12.000 Bs/0,7 l).

Vynikající je venezuelský rum. Údajně nejlepší je Casique, ale zcela nás saturoval nejlevnější druh rumu Superior (kolem 5.000 Bs/l v supermercadech).

Toalety

V civilizaci jsou klasické mísy, prakticky všude byl k dispozici papír, který se nesmí házet do mísy (malá průchodnost odpadů), jinak riskujete zaplavení místnosti nevábným obsahem. Čistota veřejných WC (např. autobusové terminály) se průběžně udržuje a je na slušné úrovni. U indiánů v pralese je to horší, nepřišli jsme na to, kam chodí, ale nikde kolem osad nebyly poházené papíry, kromě těch našich.

Telefonování

Jediný mobilní operátor, se kterým mají Eurotel a T-Mobile ve Venezuele smlouvu je DIGITEL, který má však pokrytí pouze v Caracasu. Jinak jsou všechny turistické oblasti v zemi velmi slušně vykryty operátorem MOVILNET, což nám však bylo houby platné. Ihned po příjezdu jsem psal panu TýTý jak se věci mají, obratem mi děkoval za cennou informaci a že prý můj poznatek postupuje příslušnému oddělení. Takže jestli se spojení zlepší, snad na tom budu mít i svůj podíl.

Telefonní karty jsou k dostání leckde, spolehlivé jsou kupodivu lékárny. Stejně jsme moc nepochopili systém telefonních automatů, ale v zásadě to chce koupit za 5.000 Bs kartu CANTV (což je státní společnost obhospodařující komunikační systémy) a telefonovat z automatů označených nápisem “Acceso Internacional” (volá se normálně 00420 …). Ale i tak mělo telefonování svá nevysvětlitelná úskalí. Když vše selže, navštivte veřejnou telefonní hovornu (comunicaciones publicos).

Hmyz

Tzv. plaga byla nejhorším údělem expedice. Přestože jsme s tím počítali, mazali se repelenty, oblékali dlouhé rukávy i nohávy, stejně jsme byli požraní. Bestie bych rozdělil do 3 kategorií:

  • Jejenes: droboučké mušky – tenké milimetrové čárky, které prolezou lehce i moskytiérou. Pohybují se při zemi tak do výše kolen. Neštípou, nejsou cítit když po vás lezou a najednou máte nárty a lýtka jeden červený svědící pupínek vedle druhého. Pracovní dobu mají 24 hodin denně a repelenty na ně moc nepůsobí – obranou je trvalé nošení vysokých ponožek pod dlouhými nohávy, což je víceméně neproveditelné.
  • Moskyti: běžní tropičtí trapiči, kteří nejvíce štípou za soumraku a v noci a pokud se chystá k dešti. Přitahují je propocená trika a kalhoty, které svým nástrojem v pohodě projedou – nejvíce mě dostali v deltě Orinoka, kde mě v noci mohutně proočkovali celé záda skrze hamaku i košili. Repelenty (autan) docela pomáhaly, pokud byl člověk pomazaný po celém těle. Všichni jsme užívali antimalarikum lariam.
  • Muchničky (puri-puri): Vyskytují se na Gran Sabaně, hlavně u vody. Po štípnutí zůstává 2-3 dny krvavý flíček. Přenášejí parazitická onemocnění, žerou rovněž skrz oděv, repelent na ně účinkuje přiměřeně.

Jako účinný prostředek proti děsnému svědění po poštípání se ukázalo potírání postižených míst kafrovým lihem, což nám doporučili znalci. Přípravek namíchají na požádání u nás v lékárně.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017