Amazonka - sladké moře uprostřed pralesa

Zanedlouho bych ji měl spatřit a už se nemůžu dočkat. Už samotný její název, Amazonka, zní exoticky a voní dobrodružstvím. Amazonka je řekou, avšak slovo „řeka“ ji nemůže zcela vystihnout. Je natolik gigantická a jedinečná, že ji lze jen těžko popsat. Spíše než řeka je Amazonka tekoucím sladkým mořem uprostřed pralesa.

Přítok řeky Napo ve městě Coca v Ekvádoru. Z tohoto města, jehož oficiální název je Puerto Francisco de Orellana, vyplul na svou slavnou plavbu španělský conquistador, po němž je toto město úředně pojmenováno. Tihle malí klučíci jsou na vodě jako doma. A co myslíte, že vezou v tom bílém pytli? Ten pytel je plný piraní, viděl jsem osobně! Těsně předtím, než kluci vyjeli rybařit, skákali do vody, cákali a plavali v ní, pirani nepirani. Pirani údajně nejsou nebezpečné a místní se jich nebojí, my jsme se ale v jezeře nekoupali, obzvláště když jsou v něm i kajmani... Foceno na jezeře Limoncocha v Ekvádoru. Jeden z pralesní velikánů. Ten tenčí kmen vlevo není strom, ale liána, který by snad unesla i slona. Mravenci střihači jsou v Amazonii všudypřítomní. Šplhají do korun stromů, kde svými kusadly nastříhají čerstvé listí na malé kousky a ty pak transportují do svých děr v zemi. Řeka Napo v ekvádorském městě Coca. Je to poměrně velký přítok Amazonky. Zde jsme však na horním toku, kde je řeka v mapě značena jako malá (slabou modrou linkou). Přesto je tu odhadem tak kilometr široká a přirovnal bych jí velikostí k Dunaji na bulharsko-rumunské hranici. Holčičky z ekvádorského pralesa. Brána Amazonie - tak Ekvádorci nazývají tuto vyhlídku. Pokud jedete z městečka Baňos, které leží na východním úpatí And, směrem dále na východ, hory se stále snižují a snižují, až se dostanete do Amazonie, která právě někde u téhle vyhlídky oficiálně začíná. Řeka dole se jmenuje Pastaza a vlévá se do Maraňonu, jedné ze dvou hlavních zdrojnic Amazonky.

V této galerii je 7 obrázků. Zobraz celou galerii

Vymezení toku Amazonky

Ve škole většinou vtloukám dětem do hlavy „celý“ název nejdelší řeky světa Amazonas – Ucayali – Apurímac. Často se má snaha nesetkává s pochopením, protože proč si pamatovat tak dlouhý název? Ve skutečnosti je to ovšem název velice kraťoučký, protože celá řeka se jmenuje takhle: Amazonas – Solimões – Amazonas – Ucayali – Tambo – Ene – Apurímac – Lloqueta – Carhuasanta. Z čehož je jasně vidět, že jsem na děti ve škole hodný a nezatěžuji je zbytečnými podrobnostmi. Proč tak dlouhý název? Protože velmi dlouhou dobu bylo sporné, která z mnoha řek, stékajících se postupně ve veletok jménem Amazonas, je tou hlavní a nejdelší zdrojnicí. Dlouhou dobu taky byl za hlavní tok považován Marañon.

Zajímavé je, že pramen Marañonu objevil český jezuitský misionář Samuel Fritz na konci 17. století. Takto vymezená řeka (od pramene Marañonu k ústí Amazonky) je dlouhá přibližně 6400 km, a proto byl za nejdelší řeku světa dlouho považován africký veletok Nil-Kagera. Ačkoliv se v literatuře převážně angloamerické provenience dodnes často tvrdí, že nejdelší řekou světa je Nil, je tento názor evidentně neudržitelný (stejně tak ovšem například Britové a Američané sebejistě tvrdí, že nejvyšší horou Evropy je Elbrus…). Ve 20. století se totiž zjistilo, že mnohem delší zdrojnicí než Marañon je jiná peruánská řeka, Ucayali-Apurímac.

Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, i Apurímac sám vzniká soutokem několika řek. Tyto řeky se pokoušela změřit mimo jiné i expedice docenta Bohumíra Janského a dospěla k názoru, že za nejdelší zdrojnici Apurímacu – a tím pádem i celé Amazonky – je třeba považovat řeku Carhuasanta, která pramení pod horou Nevado Mismi v peruánských Andách. Sám docent Janský ovšem podotýká, že ani „jeho“ pramen nemusí být pramenem definitivní. Jednak celá oblast není dodnes dokonale zmapována, a pak, v souvislosti s globálním oteplováním, ledovcové splazy ustupují směrem do vyšších nadmořských výšek a potoky a řeky, pramenící z těchto ledovců, se prodlužují. Překvapení, nová měření a další změny tedy nejsou zdaleka vyloučeny.

Zde je dobré podotknout, že ani délka Nilu nemusí být definitivní, protože ani nejdelší zdrojnice Nilu, řeka Kagera, nemusí být přesně změřena, avšak délky Amazonky přesto v žádném případě nedosahuje. Rovněž nejdelší čínská řeka, Chang Jiang (či Jang-c‘-ťiang), v posledních letech díky novým měřením výrazně „narostla“ a předstihla severoamerický veletok Mississippi-Missouri, o kterém se kdysi myslelo, že je nejdelší řekou světa.

Vyjdeme-li tedy z měření docenta Janského, pak nejdelší řeka světa pramení v peruánských Andách pod vulkánem Nevado Mismi v nadmořské výšce 5155 m.n.m. Mohutná horská řeka se stéká s dalšími zdrojnicemi a vytváří řeku Apurímac. Poté však řeka ze záhadných důvodů několikrát mění název. Od soutoku Apurímacu s řekou Mantaro se tok nazývá Ene, aby zanedlouho (po soutoku s řekou Perenéú) změnil název na Tambo. Do řeky Tambo pak přitéká zprava další mohutná horská řeka, Urubamba, čímž vzniká řeka Ucayali. Na řece Ucayali leží mimo jiné město Pucallpa, kde bych se chtěl v červenci nalodit já a pokračovat po proudu dál. Ucayali mohutní a roste a ještě na peruánském území poblíž osady Nauta vzniká soutokem řek Ucayali a Marañonu poprvé řeka Amazonas, tedy hezky česky Amazonka.

Poprvé proto, protože jakmile Amazonas opustí peruánské (a kolumbijské) území a prorazí na brazilskou půdu, mění z jakýchsi nevysvětlitelných příčin jméno na Solimões. Tento u nás ne zrovna vžitý název pak řeka nese až po soutok s řekou Rio Negro nedaleko města Manaus. V Manausu bych chtěl své říční dobrodružství přerušit a pokračovat na sever do Guyan. Kdybych však pokračoval v plavbě dál, plul bych opět po Amazonce. Brazilci totiž řeku nazývají Amazonas až po soutoku řek Solimões a Rio Negro. Tato „Amazonka číslo 2“ už nadále zůstává věrna svému názvu až ke svému ústí do moře. Podle nejnovějších údajů je délka celého toku Amazonas – Solimões – Amazonas – Ucayali – Tambo – Ene – Apurímac – Lloqueta – Carhuasanta 7062 kilometrů (na 2. místě je Nil-Kagera o délce 6671 km, na 3. pak Chang Jiang o délce 6379 km, Mississippi-Missouri o délce 6212 km je čtvrté). Celý tok Amazonky protéká třemi státy – Peru, Kolumbií a Brazílií. Nejdelší je brazilská část, naopak Kolumbii patří jen malá část levého břehu Amazonky na hranicích s Peru.

Další hrst zeměpisných údajů

I když světové prvenství Amazonky co do délky mně osobně přijde nesporné, přece jenom není Amazonka o mnoho delší než další tři veletoky v pořadí. V dalších ukazatelích se však žádná jiná řeka nemůže s Amazonkou porovnávat. Její průměrný průtok je 219000 m3/s. To je pro představu asi 700× více, než je průměrný průtok Labe u Hřenska (nejvodnatější řeka Česka). Velikost Amazonky si však lze jen stěží představit – už u města Manaus (1600 kilometrů před ústím do moře) má šířku 16 kilometrů a v ústí do moře dosahuje šířky 220 – 330 kilometrů (vymezení je sporné, ale všechny prameny udávají šířku v ústí přes 200 km), což je stejně nebo spíš více, než je šířka území České republiky!

Průtoky u Amazonky udávají různé prameny v rozmezí 110000 – 280000 m3/s. Zde je ovšem velký rozdíl v údajích vcelku pochopitelný – asi nikdy se nepodaří přesně změřit přesný průtok tohoto veletoku. Amazonka dodává do moře zhruba 15–20% objemu vody všech světových řek. Druhá nejvodnatější řeka světa, Kongo, má průměrný průtok 41800 m3/s, čili zhruba 5× menší než Amazonka. Tok Amazonky je tak mohutný, že oslazuje vodu ještě 400 kilometrů daleko od ústí do moře.

Amazonka má i daleko největší plochu povodí. I zde se údaje dosti liší. Školní atlas světa z roku 2007 udává plochu povodí Amazonky 7180000 km2. To je 40% plochy jihoamerického kontinentu. Údaje o ploše povodí se opět často liší, ale všeobecně kolísají okolo 7 milionů kilometrů čtverečních. Amazonas vytváří společné ústí s řekou Tocantins, takže je otázkou, zda lze Tocantins a jeho povodí počítat do povodí Amazonky či ne. Další řeky v pořadí, Río de la Plata a Kongo, mají plochu povodí kolem 4 milionů km2. Údaje se opět značně liší, již zmiňovaný Školní atlas světa řadí na 2. místo La Platu s plochou povodí 4250000 km2. La Plata ovšem může konkurovat Amazonce svojí šířkou (219 kilometrů).

Zatímco Amazonka samotná protéká pouze třemi státy, povodí Amazonky zasahuje celkem do devíti zemí – Brazílie, Peru, Bolívie, Kolumbie, Ekvádoru, Venezuely, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany. Často se řada lidí domnívá, že povodí Amazonky rovná se Amazonská nížina. To je ovšem velmi zjednodušené tvrzení. Amazonská nížina je největší nížinou na světě (rozloha 5000000 km2) a zabírá větší část amazonského povodí, Amazonka však odvodňuje i část And, Brazilské vysočiny a Guyanské vysočiny.

Ve společné deltě řek Amazonas a Tocantins (jedna z největších říčních delt na světě, rozloha 100000 km2) pak leží ostrov Marajó. Ten je veliký jako Švýcarsko – jeho rozloha je 40100 km2 – a je druhým největším ostrovem Jižní Ameriky (větší je jen Ohňová země). Často je ostrov Marajó považován za největší říční ostrov světa, což ovšem není zcela přesné – větší část jeho břehů omývají řeky, avšak severovýchod ostrova je již omýván Atlantickým oceánem. Největším pravým říčním ostrovem (obklopeným pouze řekami) je tak ostrov Bananal na řece Araguaia, což je přítok veletoku Tocantins. Ten má rozlohu přibližně 20000 km2 a je třetím největším ostrovem jižní Ameriky. Čtvrtým největším ostrovem Jižní Ameriky je pak Tupinambaranas s rozlohou 11850 km2. Ten leží při ústí řeky Madeiry do Amazonky. Tři ze čtyř největších ostrovů Jižní Ameriky leží v povodí Amazonky! Srovnávat tedy Amazonku s mořem není vůbec přehnané.

Amazonka je i jednou z nejhlubších řek světa – v dolní části toku se její hloubka pohybuje kolem 90 metrů. I když má Amazonka ve srovnání s jinými světovými veletoky poměrně vyrovnaný stav vody, přece jenom i zde hladina řeky během roku výrazně kolísá. Po zvláště silných tropických deštích může hladina stoupnout až o 20 metrů. Ve městě Manaus je například „období dešťů“ zhruba od listopadu do června, kdežto v létě (červenec-říjen) je „období sucha“. V praxi to znamená, že leje po celý rok jako z konve, ale v „zimě“ ještě o poznání víc než v létě.

Na režim řeky na dolním toku má vliv také příliv, který postupuje proti proudu až do vzdálenosti 1400 km. V oblasti ústí může skočný příliv vytvořit protisměrnou přílivovou vlnu zvanou pororoca, vysokou 1.5 – 6 metrů, která se rychle a s duněním valí po řece a zatopuje a rozrušuje břehy, někteří odvážlivci však na ní surfují!

Přítoky Amazonky

Amazonka je řeka gigantická, avšak i některé její přítoky jsou ohromné. Několik z nich se řadí délkou, průtokem i plochou povodí mezi největší řeky světa, zeměpisné atlasy však často tyto „pouhé přítoky“ jednoduše ignorují. Zde bych se chtěl zmínit jen o těch nejvýznamnějších přítocích.

Nejdelší přítoky Amazonky (řeky 2. řádu)

Pořadí podle délky délka v km povodí v km2 průtok m3/s
1) Purus 3,379 63,166 8,400
2) Juruá 3,280 200,000 6,000
3) Madeira 3,239 850,000 17,000
4) Japurá 2,820 170,000 6,000
5) Tocantins 2,750 803,000 13,600
6) Rio Negro 2,250 691,000 29,300
7) Xingú 2,100 400,000 16,000
8) Tapajós 1,900 487,000 15,500

(hlavní prameny: http://cs.wikipedia.org a http://en.wikipedia.org)

Pro srovnání – největší řeka Evropy podle všech tří hlavních ukazatelů je Volha v Rusku. Ta je dlouhá 3531 km, maximální průtok má 8820 m3/s a odvodňuje povodí o rozloze 1360000 km2 (část povodí Volhy zasahuje i do Kazachstánu). A to si uvědomme, že Araguaia, pouhý přítok řeky Tocantins (přítok přítoku Amazonky, tedy řeka 3. řádu), je dlouhá 2575 kilometrů a leží na ní největší říční ostrov na světě o rozloze čtvrtiny České republiky (ostrov Bananal, 20000 km2)! České potůčky a stružky (nejdelší řeka na území ČR, Vltava, je dlouhá 430 km, nejvodnatější řeka ČR, Labe, má u Hřenska průtok 308 m3/s) se nemohou porovnávat ani s nejmenšími přítoky Amazonky a řeky podobné velikosti bychom na mapě Amazonie buď nenašli vůbec, nebo by se muselo jednat o mapu vskutku superpodrobnou.

Amazonské přítoky se mezi sebou liší mimo jiné i barvou, a to někdy dosti výrazně. Řeky můžeme v zásadě rozdělit na „černé“ a „bílé“ (či spíše žluté). Bílou řekou je například Solimões (čili Amazonka v Brazílii před soutokem s Rio Negro) nebo Madeira. Tyto toky unášejí velké množství plavenin, díky nimž mají po většinu roku kanárkově žlutou barvu. Naopak černé řeky (Rio Negro nebo třeba Canumã, přítok Madeiry) jsou daleko tmavší, protože množství písečných a jílovitých plavenin v těchto řekách je minimální.

A teď něco málo o nejvýznamnějších přítocích:

Purus je se svou délkou 3379 km pravděpodobně nejenom nejdelším přítokem Amazonky, ale vůbec nejdelší řekou na světě, která je pouhým přítokem (čili řekou 2. řádu). Pramení v Peru, ale skoro celý jeho tok pak protéká Brazílií, kde se zprava vlévá do Amazonky (pardon, do Solimões, jak by řekli Brazilci). Délkou i průtokem se Purus vyrovná Volze, nejdelší a nejvodnatější řece Evropy, povodí řeky Purus je však vzhledem k její délce mimořádně malé. Nejvíce vody má Purus v březnu a dubnu, nejméně od srpna do října.

Juruá, další pravostranný přítok Amazonky, je jejím druhým nejdelším přítokem. Je trochu kratší a trochu méně vodnatá než její nedaleký „soused“ Purus, ale zabírá větší plochu povodí. Pramení rovněž v Peru, největší a nejmenší množství vody má řeka ve stejných měsících jako Purus.

Madeira je třetím nejdelším přítokem Amazonky, a to rovněž pravostranným. Ze všech přítoků Amazonky zabírá její povodí největší plochu. Přibírá totiž velké množství přítoků a její říční síť je velmi košatě rozvětvená. Řeka s názvem Madeira vzniká soutokem řek Mamoré a Beni na hranicích Brazílie a Bolívie. Delší zdrojnicí je Mamoré, která se na horním toku nazývá Río Grande. Na řece je řada vodopádů a peřejí. Nejvíce jich je krátce po soutoku Beni a Mamoré, již na brazilském území. Madeira se těsně před ústím do Amazonky větví na dvě části, které spolu s Amazonkou ohraničují obrovský říční ostrov Tupinambaranas o rozloze 11850 km2 (jiný údaj – 14500 km2). Madeira patří mezi nejvodnatější řeky světa, je vodnatá asi jako Jenisej, Lena, Mississippi nebo Mekong Podle údajů v naší tabulce je vodnatější přítokem Amazonky Rio Negro, údaje se však značně liší a některé jiné zdroje uvádějí u průtoku (a někdy i u délky) Madeiry podstatně větší číslo. V atlase vypadá Madeira daleko delší než Purus, je ale pravda, že Purus víc kličkuje a vytváří mnoho meandrů. Madeira má nejvíce vody od října do května. Kolísání výšky její hladiny dosahuje během roku 12–15 metrů. Na dolním toku je Madeira široká v průměru kolem 2.5 kilometru.

Japurá (Caqueta) má podobné parametry jako Juruá, vlévá se však do Amazonky z levé strany. Japurá je portugalský název, používaný v Brazílii. Delší část jejího toku však protéká Kolumbií, kde pramení. Španělský název této řeky, používaný v Kolumbii, je Caqueta.

Tocantins je dalším ohromným veletokem, který je o něco málo kratší, méně vodnatý a zabírá jen o málo menší plochu povodí než další pravostranný přítok Amazonky, Madeira. Tocantins se obvykle označuje za přítok Amazonky, i když pravdě bližší je asi spíše tvrzení, že Amazonas a Tocantins mají společné ústí. V oblasti společného ústí Amazonky a Tocantins se nachází obrovský ostrov Marajó, velký jako Švýcarsko, který je těmito obřími veletoky obtékán, částečně však jeho břehy smáčí i Atlantický oceán. Tocantins je řeka ryze brazilská a na území Brazílie se nachází i celé její ohromné povodí. Tocantins má jeden obrovský přítok, a to řeku Araguaia, která je od pramene po soutok s Tocantins mnohem delší než samotný Tocantins, ten je však na soutoku obou řek naopak o něco vodnatější. Na řece Araguaia se nachází největší ryze říční ostrov světa, Bananal, který má rozlohu 20000 km2. Na řece Tocantins se nachází obrovská přehrada Tucuruí, jedna z největších na světě.

Rio Negro je dalším gigantickým veletokem. Je jasně nejmohutnějším levostranným přítokem Amazonky a podle mnoha údajů i nejmohutnějším přítokem vůbec, alespoň co se týče průtoku. Tok s názvem Rio Negro vzniká soutokem řek Guainía a Casiquiare na hranicích Kolumbie a Venezuely. Delší řekou je Guainía, která pramení na východním úpatí kolumbijských And. Podstatně zajímavější zdrojnicí je ovšem řeka Casiquiare. Ta vzniká poněkud nestandardním způsobem – ještě na území Venezuely se odděluje od hlavního toku řeky Orinoco (které pokračuje na své další pouti až do Karibského moře). Casiquiare tak tvoří 322 km (jiný údaj o délce: 355 km) dlouhý přírodní kanál, který propojuje povodí obou jihoamerických veletoků, Amazonky a Orinoka. Tomuto jevu, kdy se původně jediná řeka (v tomto případě Orinoco) rozdvojuje na toky dva (Orinoco a Casiquiare), z nichž každý odtéká do jiného povodí, se učeně říká bifurkace. Bifurkace Orinoka je nejznámějším případem bifurkace na světě.

Na dolním toku dosahuje Rio Negro během období dešťů šířky až 32 kilometrů a řeku zde zdobí nesčetné množství ostrovů. Na Rio Negro, těsně před ústím do Amazonky, se nachází Manaus, největší město Amazonie. Manaus má dnes asi 2.5 milionu obyvatel a je hlavním městem brazilského státu Amazonas.

Kousek za Manausem dochází potom k čarokrásnému jevu, kterému Brazilci říkají poeticky „snoubení řek“ (či „svatba řek“ – portugalsky encotras das águas). Oněmi „snoubenci“ jsou v tomto případě žlutý obr Solimões a jeho o něco menší partner, Río Negro. Ten má barvu téměř černou – podle ní byl ostatně pojmenován. Když se vody obou veletoků setkají, nedojde ihned k jejich promísení, ale ještě několik desítek kilometrů tečou vedle sebe. Teprve pak se barevně výrazně odlišné vody definitivně smísí v řeku, které už ani Brazilci nadále neupírají její královský název, Amazonas.

Xingú je velikým pravostranným přítokem, který Amazonas přijímá nedaleko od svého ústí do Atlantického oceánu. Xingú protéká, podobně jako její soused Tocantins, pouze Brazílií. V okolí řeky Xingú vyhlásila brazilská vláda v 50. letech 20.století první indiánskou rezervaci. V té v současnosti žije 14 domorodých kme­nů.

Tapajos protéká rovněž pouze Brazílií. Vlévá se do Amazonky zprava mezi Madeirou a Xingú u města Santarém. Svůj název získala řeka po stejnojmenném indiánském kmeni, který žije právě v okolí Santarému. Tapajos vzniká soutokem zdrojnic Juruena a Teles Pires.

Amazonský prales

Povodí Amazonie vždycky pokrýval (a z velké části dosud ještě i pokrývá) Amazonský deštný prales. Ten zabírá plochu přibližně 5,5 milionu km2 (jiný údaj: 6,5 milionu km2), což je přibližně stejně nebo jen o málo více, než je rozloha Amazonské nížiny, avšak o něco méně, než je plocha celého povodí Amazonky. Tento prales představuje více než polovinu všech zbývajících deštných pralesů na Zemi. Rozkládá se především na území Brazílie (60% plochy) a dále zasahuje do Kolumbie, Peru, Venezuely, Ekvádoru, Bolívie, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany.

V současné době se člověk všemožně snaží, aby tento jedinečný biotop co nejrychleji zlikvidoval. Jak jinak popsat proces, při němž se každoročně vypálí a vykácí přes 20000 km2 lesní plochy. Až do roku 1960 byl Amazonský prales prakticky netknutý, od té doby se však intenzivně kácí. Člověk se snaží získat novou zemědělskou půdu, ať již pro pěstování tropických plodin, nebo pro extenzivní chov dobytka. Velkou roli hraje i těžba vzácných dřev a těžba všemožných surovin. Ruku v ruce s tím se staví stále větší města a stále rušnější silnice. Pokud bude prales v Amazonii zcela nebo z podstatné části zlikvidován, může to mít dalekosáhlé důsledky kontinentálního či celoplanetárního významu. Mimo jiné dochází k rozsáhlé devastaci půdního pokryvu a ke změnám mikroklimatu, věnovat se na tomto místě podrobněji tomuto tématu však nebudu, spíše je to námět na další obsáhlý článek.

Deštný prales je v Amazonii důsledkem celoročního teplého klimatu a především velmi vydatných srážek. Ročně zde v průměru spadne 1000 – 3000 mm, přičemž prší celý rok. Přesto lze v Amazonii rozlišit výrazně deštivější období („období dešťů“), které trvá přibližně od listopadu do května a „období sucha“ (červen-říjen), kdy leje o něco méně.

Deštný prales není ovšem všude stejný. Směrem s narůstající nadmořskou výškou se mění i charakter pralesa. Nížinný tropický deštný les přechází v horský deštný les okolo 1200 m.n.m. a ten zase v mlžný les ve výškách nad 2000 m.n.m. Každá zóna je typická svojí vegetací. Např. mlžný les je typický svým bohatstvím orchidejí a bromélií a nedostatkem vzrostlých vysokých stromů jak je tomu v nižších polohách. Velký rozdíl je dále mezi primárním a sekundárním pralesem. Primární, tedy původní, člověkem nenarušený prales, je navzdory všeobecně rozšířeným představám poměrně dobře průchodný. Naopak sekundární prales je většinou tvořen neprostupnou džunglí, která vyrostla v místech, kde člověk vykácel či vypálil původní primární prales. Oba druhy lesa se liší navzájem i druhovým složením dřevin. Celkově je Amazonský prales mimořádně druhově bohatým biotopem – na jednom hektaru lesa tu lze napočítat většinou 50–100, někdy však až 500 druhů stromů!

Co žije v Amazonce a v Amazonii?

Co se týče živočišstva, je Amazonie velice chudou a zároveň bohatou oblastí. Celkově lze říci, že potkat v pralese nějaké velké zvíře je velmi nesnadné a pokud byste chtěli spatřit třeba jaguára či tapíra, často se Vám to ani po sebeusilovnějším pátrání nezdaří. Nejčastěji zahlédnete opice či papoušky, rozhodně však Amazonie není takovým eldorádem pro fotografy divoké zvěře, jako třeba africké savany, kde se prohánějí statisícová stáda antilop a zeber a na slona či lva narazíte každou chvíli. Africká savana je totiž velmi přehledná, na rozdíl od amazonské džungle. Avšak co se týče druhové diverzity, nemůže Amazonii konkurovat (co do počtu živočišných druhů) žádná suchozemská oblast kdekoli na světě. Jedině korálové útesy pod mořskou hladinou nabízejí podobnou druhovou rozmanitost. A cože to tedy v té Amazonii žije? Pokusím se krátce představit pár zajímavých živočichů, na které bych zde sám rád (či naopak velmi nerad) při své cestě narazil.

Začněme suchozemskými živočichy. Největším zvířetem celé Amazonie, alespoň co se hmotnosti týče, je tapír jihoamerický (Tapirus terrestris). Býložravých tapírů se v pralese bát nemusíte, respekt však budí jaguár (Panthera onca). Zahlédnout jaguára přímo v pralese je ovšem téměř nemožné, neboť jsou to velice plachá zvířata. Oblíbenou potravou jaguárů je, kromě tapírů, například kapybara (Hydrochoerus hydrocharis). Tento největší světový hlodavec může dosáhnout hmotnosti až 80 kg, délky 1,5 metru a výšky 90 cm! Ve větvích stromů se prohání spousty opic, například kotul veverovitý (Saimiri sciureus), vřešťan (Alouatta seniculus), malpa hnědá (Cebus apella), chápan černý (Ateles paniscus), či chápan vlnatý (Lagothrix lagotricha), který je největší jihoamerickou opicí. Po stromech se však líně pohybuje i jedno z nejpomalejších zvířat světa, lenochod (Bradypus torquatus).

Ve vzduchu poletuje mnoho druhů ptáků. Ara zelenokřídlý (Ara chloroptera) a Ara ararauna (Ara ararauna) jsou papoušci, bukač Togrisoma fasciatum patří mezi nejkrásnější volavky. Jeden z nejkrásnějších ptáků vůbec je tukan velký (Ramphastos toco) s typickým velkým zobákem. Zajímavým ptákem je hoakin (Opisthocomus hoatzin), opeřenec velikosti bažanta. Hoakini žijí ve větvích stromů. Jejich mláďata vzhledem trochu připomínají archeopteryxe, protože se rodí s drápy na koncích křídel. Drápy mláďatům pomáhají při šplhání po stromech, což je jistě pro ptáky činnost poněkud netypická, dospělí jedinci však drápky ztrácejí. Vzduchem se občas mihnou kolibříci. Nejsilnějším dravým ptákem Amazonie je orel harpyje (Harpia harpyja).

Mezi stromy poletuje největší brouk světa, tesařík Titanus giganteus. Spolehlivě doložená délka u největšího jedince tohoto velebrouka je 16.7 cm, maximálně se udává až 22 cm (není průkazně doloženo). V Brazílii, Venezuele a Guyaně se můžete setkat s největším světovým pavoukem – obří sklípkan Theraphosa blondi váží až 250 gramů, jeho tělo může dosahovat délky až 12 cm a rozpětí jeho chlupatých nohou je až 30 cm.

V Kolumbii zase žije nejjedovatější žába světa s hezkým českým jménem pralesnička strašná (Phyllobates terribilis). Tato pestrá žlutá žabka, žijící v deštném pralese v Kolumbii, měří maximálně 50 mm (samci jsou menší než samice). Žije převážně na zemi a v podrostu. Dokáže vytvořit takové množství toxinu, které by dokázalo usmrtit až dvacet tisíc myší nebo 8–10 lidí (jiný zdroj uvádí až 20 lidí). Silný kožní neurotoxin je dodnes indiány využíván na napouštění hrotů do foukaček. Největší respekt ze všech pralesních zvířat však vzbuzuje tvor, který se cítí velmi dobře i ve vodě. Anakonda velká (Eunectes murinus) je nejtěžším hadem na světě. Zatím nejtěžší ulovený exemplář vážil 227 kg. Délka tohoto jedince byla 9.15 metru. V pomyslné soutěži o nejdelšího hada anakonda zatím těsně prohrává s krajtou mřížkovanou (nejdelší spolehlivě změřený jedinec měl 9.76 metru). Amazonií ovšem kolují zvěsti o strašlivých anakondách podstatně větších délek, žádného takového obřího jedince se však zatím nepodařilo ulovit.

Neméně pestrý je ovšem i život v samotné Amazonce a jejích přítocích, tedy pod vodní hladinou. Žije tu velké množství ryb, z nichž některé dosahují úctyhodných rozměrů. Tak například se zde vyskytuje anténovec vláknoocasý neboli piraiba (Brachyplatystoma filamentosum) – tato ryba je údajně lidožravá. Piraruka (Arapaima igas) je velmi oblíbenou rybí pochoutkou na březích pralesních řek. Tahle ryba může měřit hodně přes dva metry a vážit přes metrák. I tahle ryba vás údajně může sežrat, pravděpodobnější však je, že vás sežerou ryby daleko menší, pirani. Mezi nejobávanější druhy patří piraňa obecná (Pygocentrus nattereri) a piraňa tmavá (Pygocentrus piraya). Tyto relativně malé, třiceticentimetrové rybky, občas údajně sežerou nějaké neopatrné rybáře či jiné ubožáky. Do nepříčetnosti je rozběsní především krev ve vodě. Pokud se tedy například říznete do prstu, jít se zchladit do vody nějakého zdejšího veletoku není možná nejlepší nápad. Hrůzostrašné zkazky o ztroskotaných lodích, jejichž pasažéři byli téměř všichni do jednoho sežráni těmito malými ďábly, nahánějí strach a i když jsou tyto příběhy jistě často hodně nafouknuté, budí pirani oprávněný respekt.

Jinou přítulnou rybkou, která žije v povodí Amazonky, je trahir malabarský (Hoplias malabaricus). V Brazílii byly prý zaznamenány případy, kdy tento malý dobrák vyrval lidem, pijícím vodu přímo z řeky, kus tváře. Velké nepříjemnosti Vám může způsobit další hezký šupináč, paúhoř elektrický (Electrophorus electricus). Tyto ryby, dorůstající až do délky dvou metrů, Vás můžou praštit elektrickým výbojem o napětí až 700 voltů. Je jasné, že pokud vás tato ryba nezabije přímo elektrickým výbojem, nejspíše po takovém setkání nedoplavete moc daleko.

Kromě ryb žije ve vodách amazonských mnoho dalších pěkných zvířátek. Především pozor na žraloka býčího (Carcharhinus leucas)! I když jistě víte, že žralok není ryba, nýbrž pouhopouhá paryba, při setkání s až třímetrovým jedincem tohoto druhu vám tato znalost asi mnoho nepomůže. Žraloci býčí plavou z moře proti proudu Amazonky někdy značně daleko. Kolem Manausu se prý vyskytují dost často a jeden exemplář tohoto predátora byl dokonce odchycen ve vzdálenosti 3700 km od moře! Takže se nedivte, že Amazonce se říká „Sladké moře“, zvláště když tu můžete narazit i na delfíny! Zdejšími vodami se prohání růžový delfínovec inie (Inia geoffrensis) i tmavý delfín brazilský (Sotalia fluviatilis). I jiní savci, žijící ve zdejších vodách, jsou vysoce zajímaví. Kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis) je taková velká vodní kráva. To vydra brazilská (Pteronura brasiliensis) vypadá skoro jako naše vydra říční, jenže její amazonská sestřenka dosahuje krapet větších rozměrů – může měřit na délku až 2.5 metru a vážit 25 kg. Ve vodě lze potkat i zástupce plazů – třeba želvy tereky velké (Podocnemis expansa) či bizarní matamaty (Chelus fimbriatus). A pozor na kajmany! Největším druhem tohoto jihoamerického krokodýla je kajman černý (Melanosuchus niger), který dorůstá délky až 5 metrů. Tento druh je ovšem dost vzácný, takže spíše se lze setkat s jeho menšími bratranci, kajmany brýlovými (Caiman crocodilus//).
Pokud jste při čtení této kapitoly dostali strach, pak vězte, že v Amazonii žijí i rybky zcela mírumilovné – třeba neonky, paví očka nebo skaláry, které znáte z našich akvárií.

A na závěr trocha historie

Ale už opravdu stručně, neboť článeček se nám pěkně rozrostl. Za objevitele Amazonky je považován Španěl Vicente Yáñez Pinzón, námořník, který se původně plavil na španělských lodích pod velením samotného Kryštofa Kolumba. Pinzón plul v roce 1500 nedaleko brazilského pobřeží a všimnul si, že voda okolo jeho lodi je kupodivu sladká, i když je na moři. Obrátil se tedy směrem k pevnině proti proudu této sladké vody a objevil ústí Amazonky. Tuto řeku nazval Pinzón „Río Santa María de la Mar Dulce“ („Řeka svaté Marie Sladkého moře“). Tento poněkud krkolomný název se, pravda, neujal, i když termínem Sladké moře se Amazonce často přezdívá dodnes.

Zásadní cestu pro poznání Amazonky však vykonal až španělský conquistador Francisco de Orellana v letech 1541–1542. Tomu se podařilo sjet velkou část celého toku. Orellana začal svoji expedici na řece Coca v dnešním Ekvádoru. Odsud pokračoval po řece Napo, která ústí do Amazonky, kterou pak sjel až po její ústí do moře. Při tom se museli jeho vojáci vypořádávat z řadou nebezpečí. Často byli napadáni Indiány. Některým indiánským válečníkům údajně pomáhaly v bojích s bílými vetřelci i jejich ženy, což vyvolalo u Španělů paralelní představy o bájných Amazonkách, bojovných ženách starořecké mytologie. A tak nakonec řeka dostala název „Amazonas“. Orellana při své cestě navštívil i portugalské území, které připadlo Portugalcům podle smlouvy z Tordesillas z roku 1494. I přes tuto smlouvu však docházelo v oblasti Amazonie k neustálým sporům mezi Španěly a Portugalci. Nakonec připadla větší část Amazonie v dnešní Brazílii Portugalcům.

Nás Čechy může těšit, že jedním z nejvýznamnějších badatelů, kteří se kdy objevili na Amazonce, byl Samuel Fritz. Tento jezuitský misionář se narodil v roce 1659 v Trutnově. V Jižní Americe šířil svou zaručeně pravou víru mezi „bezbožné“ Indiány. Pro nás zeměpisce je Samuel Fritz pozoruhodný zejména tím, že zhotovil první podrobnou mapu Amazonky. Během své misijní činnosti Fritz sjezdil velkou část této řeky. Mapa byla dokončena v roce 1691, byla jeden metr dlouhá a 50 cm široká. Samuel Fritz tehdy označil za hlavní zdrojnici Amazonky řeku Marañon. Tento jeho názor se pak tradoval celá staletí a někteří méně flexibilní angloameričtí geografové ho omílají dodnes, i když dnes dobře víme, že delší a tudíž hlavní zdrojnicí Amazonky je řeka Ucayali-Apurímac. Samuel Fritz zemřel v peruánském městě Jéveros v roce 1725 ve věku neuvěřitelných 70 let. To, že se dožil tak vysokého věku v nezdravých podmínkách Amazonie, je téměř zázrak. Vědci se dodnes neshodli, zda byl Samuel Fritz české či německé národnosti. Jako by to nebylo jedno – byl to prostě náš krajan!

Kolem roku 1850 žilo v brazilské části Amazonie asi 300000 obyvatel. Největším městem v oblasti byl Belém v ústí řeky, který měl tou dobou asi 12000 obyvatel. Manáos (dnes Manaus) měl tehdy 1000 – 1500 obyvatel. Později se ovšem Manaus významně rozrostl a zmohutněl, ale o tom až někdy příště…

Vzhůru do Amazonie!

Do Amazonie jsem už jednou nakouknul. Při naší cestě po Ekvádoru v roce 2005 jsme s kamarádem Zdeňkem navštívili i amazonskou část této krásné země. Nejmohutnějším tokem ekvádorské Amazonie je řeka Napo. Ve městě Coca (oficiální název tohoto města je Puerto Francisco de Orellana) je řeka široká odhadem tak jeden kilometr, asi jako Dunaj v Rumunsku. A to jsme byli pouze na horním toku, protože Napo se vlévá do Amazonky až v Peru, kde už je podstatně mohutnější. Už tenkrát jsem snil o tom, jak by bylo pěkné pokračovat po toku Napo až na samotnou Amazonku. Ten sen si chci splnit letos. Chci jet z peruánské Limy do města Pucallpa, které leží na řece Ucayali a odsud sjet místní lodní dopravou řeku po etapách až do Manausu, největšího města Amazonie, které leží na řece Rio Negro poblíž jeho soutoku s Amazonkou. Další články už tedy nebudou teoretické, nýbrž přímo z terénu!

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] (2012-02-23 10:19:24 | 217.170.97.225)
jen pro informaci, nejvyšší horou evropy je Elbrus. Důvody jsou dva, je v Evropě a je nejvyšší :-)
[2] www (2016-11-01 10:38:47 | 81.201.54.104)
gg

Diashow Aljaska 2017