Aran a Abyaneh

V neděli 21.5.2007 jsme vstávali poměrně brzy. Čekal nás výlet do Aranu a horské vesnice Abyaneh společně se Sepidou a jejím přítelem. Po návratu do Kašanu bylo domluveno, že nás taxikář odveze přímo na autobusové nádraží, ze kterého odjedeme přes noc do Esfahánu. A tak bylo nutné se brzy ráno kompletně zabalit a se všemi zavazadly opustit hotel. Sraz se Sepidou jsme měli v osm hodin před hotelem.

Cesta do Kašanu. Horské masivy v okolí Kašanu. Nádvoří mešity v Aranu. Vstupní portál mešity v Aranu. Hrobka v mešitě v Aranu. Vesnice Abyaneh je obklopena nádhernými horami. Horská vesnice Abyaneh je plná spletí uliček. Abyaneh - vstupní dveře domů bývají nádherně zdobené. Nejčastější dopravní prostředek v horské vesnici Abyaneh. Ženy v Abyaneh při práci.

V této galerii je 13 obrázků. Zobraz celou galerii

Když jsme vycházeli, čekalo mne několik překvapení. Jednak jsem znovu potkal Janika, onoho mladého Belgičana, který byl právě na cestě na výpadovku směr Esfahán. Doufal, že se mu opět podaří stopnout někoho, kdo ho sveze. Prý by to neměl být problém. Domluvili jsme se, že v Esfahánu jak on, tak my vyhledáme stejný hotel a snad se setkáme.

Druhé překvapení už tak příjemné nebylo. Ještě jsem neměl dostatečně zažitou skutečnost, že v Íránu je třeba být velmi obezřetný i na chodníku. Auta sice jezdí jen po silnici, ale motorky si naprosto běžně krátí a usnadňují cestu po chodníku. A to jsem nevzal v úvahu, když jsem vycházel z hotelu. Ještě v jeho vstupních dveřích jsem uviděl Janika a plný nadšení k němu bez rozmyšlení vykročil. Pouze periferním viděním a vlastně již pozdě jsem si uvědomil, že se na mě řítí motocykl. Ani nevím jak jsem to udělal, ale intuitivně jsem se k němu otočil čelem a navzdory vysoké rychlosti mu odhodil řidítka stranou. Samozřejmě jsme se srazili, ale náraz díky tomuto manévru nebyl tak prudký. I tak ale řidič spadl na zem a těžká motorka svojí plnou vahou na něho. Ačkoliv jsme okamžitě přispěchali na pomoc a zpod motorky ho vytáhli, přesto naříkal bolestí. Odřeninami měl pokryté snad všechny nezahalené části těla.

Když se trochu vzpamatoval, odjel. Já byl sice taky trochu v šoku, ale vlastně se mi zázrakem nic nestalo. Ležet v Íránu v nemocnici nebyl můj sen. Od té doby jsem byl i na chodníku neustále ve střehu. A je to docela náročné. Sledovat památky, lidi a ještě být neustále připraven, že vás může kdekoliv, odkudkoliv srazit cokoliv. Když jsem se pak vrátil zpátky do Prahy, překvapilo mě, jaký je tu klid a v podstatě slabý provoz. Ale to víte, po pár měsících už to zase vidím jinak.

Když jsme se jakž takž vzpamatovali z menší dopravní kolize, nasedli jsme do taxíku a vyrazili směr Aran a Abyaneh. Cesta vedla nádhernou krajinou. Silnice byla dlouhá a rovná, téměř jako to bývá v Americe. Všude v okolí rostly nejrůznější nízké křoviny a v dálce se tyčily majestátní skalnaté hory se sněhovými čepicemi. Vzduch byl žhavý a nad asfaltovou silnicí rozechvělý. Sepida a její přítel nás upozornili, že projíždíme bezpečnostním pásmem. Na tomto území má totiž Írán komplex, kde uskutečňuje své jaderné výzkumy. Když jsem se pozorně zadíval po okolní krajině, všiml jsem si maskovaných stanovišť, ze kterých vykukovaly hlavně protiletadlových děl. A bylo jich zde rozeseto kam jen oko dohlédlo. Jelikož jsme ale neprovozovali žádnou špionáž, klidně jsme projeli dál, až jsme dorazili do Aranu.

Je to místo s nádhernou mešitou. Krásnější jsem snad v celém Íránu neviděl. Celý vnitřek na nádvoří je vyzdoben stříbrem a uvnitř se vše leskne zlatem a drahými kameny. Je zde pohřben jeden ze svatých mužů islámské víry a poutníci se sem sjíždějí z celého Íránu. Na tomto místě jsme se nezdrželi příliš dlouho, čekala nás cesta vysoko do hor. Ačkoliv dole v rovinaté krajině jsme padali horkem, když jsme stoupali horskými průsmyky a hřebeny, teplota vzduchu klesala citelně dolů.

Když jsme dorazili do Abyaneh a vystoupili z auta, musel jsem si obléci fleesovou bundu. Chlad byl všudypřítomný. Abyaneh je malá vesnice uprostřed hor, asi 50 km od Kašanu. Je zde ukryta mezi skalními štíty, ale i tak si sem najdou cestu tisíce turistů. Však také její obyvatelé žijí především z turistického ruchu. Pokud se sem vypravíte, naleznete jiný Írán, než jaký jste doposud poznali. Ženy zde nechodí v černých závojích, ale v pestrobarevných. Stejné jsem spatřil i ve vesnici Kang nedaleko Tabrízu a pak ještě i v dalších. Asi je zde zvykem, že na vsi chodí ženy v těchto hábitech. Nejsou až na zem, jen asi po pás. Jinak mají kalhoty, nebo sukně. Celkový dojem je samozřejmě veselejší a také jim to víc sluší. Barva prostě k ženě patří. A musím říci, že některé zde byly opravdu krásné.

Dětí jsem zde potkal mnoho, ale fotit se nechali jen chlapci. Jedno děvčátko se způsobně přede mnou ukrývalo v hlubinách svého bílého závoje. Vypadala téměř jako nevěsta. Škoda, ale místní zvyky je třeba respektovat. Jinak starší ženy jsou na turisty zvyklé, takže s fotografováním nejsou problémy.

Jen jedna žena byla velmi, velmi zvláštní. Tak především svým vzrůstem. Byla velmi malá, zhruba 120 cm. A když jsem se k ní přiblížil a namířil na ní objektiv fotoaparátu, s křikem utekla. V tu chvíli jsme se s Ištvánem rozesmáli. Měla totiž hlas úplně stejný jako Aťka Janoušková, která namluvila včelku Máju. Ale naprosto stejný. Samozřejmě jsme se nenechali odradit prvotním neúspěchem a vydali se za ní. A tak se rozpoutala pitoreskní honička uličkami vesnice. Včelka když nás spatřila vždycky s křikem popoběhla o kus dál a sedla si na nějaký kámen. Když jsme jí došli, opakovalo se to znovu. Nakonec usoudila, že si asi nedáme říct a tak se nad námi smilovala pár fotografií této vyjímečné dámy jsme přeci jen pořídili.

Celá vesnice je postavena z hliněných cihel, takže působí až čokoládovým dojmem. Jsou zde krásné domy, podloubí, ale nejkrásnější jsou vrata u každého z domů. To nejsou jen vstupní dveře, to jsou umělecká díla. Plná vyřezávaných ornamentů a celkově působících mistrovsky.

Když jsme si město dostatečně prošli, pomalu jsme se vraceli zpět k autu. Cestou jsme potkávali íránské turisty a také mnoho mladých děvčat z Teheránu. Byly to asi studentky a jak nás s Ištvánem spatřily, hned si s námi chtěly povídat a pokřikovaly na nás jak prý že se máme a tak podobně. Samozřejmě jsme tuto příležitost využili. Tak často se zde nevyskytuje. Jenže naše průvodkyně, také mladá a komunikativní to brala jako konkurenci a to se jí nelíbilo. Očividně jí z krásných tmavých očí sršely blesky. Samozřejmě směrem k oněm děvčatům. V duchu jsem se musel smát. Ženy jsou asi všude na světě stejné. A to je příjemné zjištění, že jako lidé jsme si tolik podobní. Ať už věříme čemukoliv a žijeme kdekoliv, nosíme v sobě shodné rysy a instinkty.

Pomalu se blížilo pozdní odpoledne a my se museli vrátit zpět do Kašanu. Skoro nám bylo líto, že se musíme rozloučit s krásným prostředím hor a jeho milými obyvateli. Ale cesta musí pokračovat dál. K večeru jsme dorazili do Kašanu, rozloučili se se Sepidou a jejím přítelem a nasedli do autobusu. Čekal nás Esfahán a na ten jsme se opravdu těšili.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-aran-abyaneh.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-aran-abyaneh.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017