Argentinský divoký severozápad

Argentina je obrovská země, která má mnoho podob. U vodopádů Iguazú roste tropický prales, kolem Buenos Aires je všude nedozírná pampa, která přechází v Patagonii v polopoušť, a kolem Ushuaia to zase vypadá jako někde v Norsku. Na severozápadě Argentiny se pak Andy šplhají do velkých nadmořských výšek a náhorních plošin, čímž tato oblast připomíná Bolívii nebo Peru.

Purmamarca - tržiště Salta - mozaika na zdi Salta - uvnitř katedrály Salta - pohled z kopce Cerro San Bernardo Salta - Iglesia San Francisco kostel v Cafayete pohoří Quebrada de Cafayete pohoří Quebrada de Cafayete pohoří Quebrada de Cafayete pohoří Quebrada de Cafayete

V této galerii je 26 obrázků. Zobraz celou galerii

Podle oficiálního argentinského zeměpisného dělení se do regionu Severozápad řadí provincie Jujuy, Salta, Tucumán, Catamarca a La Rioja. Z těchto provincií jsem navštívil první tři jmenované, o kterých se zmíním podrobněji.

Provincie Tucumán je nejmenší provincií Severozápadu a druhou nejmenší provincií Argentiny vůbec. Zaujímá rozlohu 22524 km2 a má asi 1,3 milionu obyvatel. Provincie Tucumán je vklíněna mezi daleko větší provincie a působí na mapě jako jakási anomálie. Pro Argentince má však mimořádný historický význam, neboť v hlavním městě této provincie zasedal kongres, který zde na svém zasedání 9. července 1816 vyhlásil nezávislost Argentiny na Španělsku. Toto hlavní město se oficiálně jmenuje San Miguel de Tucumán, ale běžně se používá se říká pouze Tucumán.

Provincie Salta má poněkud excentrický tvar, neboť zpola obklopuje daleko menší provincii Jujuy. V Saltě žije 1.1 milionu lidí a provincie pokrývá plochu 155488 km2. Hlavním městem provincie je město Salta, které má přibližně půl milionu obyvatel. Zbytek provincie je tedy mimořádně řídce osídlen. Provincie Salta je extrémně hornatá a několik vrcholů měří hodně přes 6000 metrů. Nejvyšší horou provincie je Volcán Llullaillaco (6739 m n.m.). V provincii Salta leží také město Olacapato, které je nejvýše položeným městem Argentiny. Nachází se v nadmořské výšce 4009 m n.m. Západní část provincie pokrývají suché náhorní plošiny, které mají polopouštní až pouštní charakter, přestože se nachází ve vysoké nadmořské výšce a spíše tu zmrznete, než byste lekli vedrem. Nachází se zde také mnoho salarů. Tyto solné pánve se naplní vodou jen za vydatných dešťů, jinak jsou vyschlé. Zvláště poetický (a zároveň strašidelný) název má Salar del Hombre Muerto – Salar Mrtvého muže. Na východě provincie Salta se však nachází nížina, která je svým charakterem velmi podobná Chacu, které na ní navazuje. V létě tu panují šílená vedra.

Provincie Jujuy je nejsevernější argentinskou provincií. Má rozlohu 53219 km2 a žije v ní asi 700000 obyvatel. Hlavním městem provincie je San Salvador de Jujuy, který se obvykle zkracuje pouze na Jujuy a má s předměstími asi 300000 obyvatel. Provincie Jujuy je rovněž hodně hornatá. Zdejší hory se vyznačují neuvěřitelně barevnou škálou. Přes Jujuy vede hlavní silniční tah do Bolívie. Hraniční město La Quiaca je vzdáleno od Ushuaia v Ohňové zemi přesně 5171 kilometrů, což je nejdelší vzdálenost, jakou můžete v Argentině po silnici urazit mezi dvěma městy.

Salta

Moje cesta na Severozápad začala v patagonském městě El Calafate. Odsud jsem absolvoval 57-hodinový přesun autobusem do Salty. Cestou jsem jen jednou přestupoval v Río Gallegos. Celá tahleta štrapáce byla dlouhá kolem 4000 kilometrů. Znovu ale musím říct, že dlouhé štreky v megapohodlných argentinských autobusech mi nevadí, je to pro mě spíše příjemný odpočinek.

Cestou se měnil ráz krajiny. Jeden den jsem sledoval z autobusu patagonskou polopoušť či suchou step, druhého dne jsme pak projížděli klasickou pampou, přičemž ke konci cesty se objevilo mnohem více stromů, také však rozvětvené kaktusy, které jsem naposledy viděl někde v Chacu (které odsud ostatně není zase tak daleko).

Do Salty jsem dorazil těsně před půlnocí. První, co mě udeřilo, když jsem vylezl z autobusu, bylo vedro! Pravda, poslední dny v El Calafate bylo také docela teplo, ale k ránu bylo mnohem chladněji. V Saltě však je touhle dobou (konec ledna) slušné vedro i v noci. Takže již žádná flíska, teplé ponožky, ba ani mikina! Pro mě je to tedy jednoznačně změna k lepšímu. Zvláště když vedro není extrémní, jako třeba v Chacu. Salta totiž leží v nadmořské výšce 1187 m.n.m.

Další velká změna oproti Patagonii, ale i Buenos Aires nebo Puerto Iguazú – v Saltě nepřevažují běloši. Obyvatelé jsou převážně mesticové, indiánské rysy jsou jasně patrné. Čistokrevných Indiánů je zde ovšem docela málo. Řekl bych, že i holky jsou tu hezčí, míšenky mají prostě šmrnc! Také je tu méně zahraničních turistů. Ne že by tu žádní nebyli (u nás na hostelu jsou třeba Angličané a Němci), ale nejsou jich takové davy jako v El Calafate či v Ushuaia. Především ubylo všudypřítomných Izraelců, zato je zde mnohem větší procento turistů z Argentiny.

V Saltě je také o hodně levněji než třeba v Patagonii. Týká se to zejména restaurací. Je tu veliké množství levných podniků i stánků s občerstvením, nechybí tržiště s oděvy a vším možným, jsou tu i pouliční prodavači a čističi bot. To v Patagonii byly jen drahé podniky a jinak nic, všechno se tam orientuje jen na bohaté turisty. Tady to však vypadá mnohem více jihoamericky a atmosféra je tu příjemnější.

Salta je docela hezké město, které bylo založeno již roku 1582. Je tu hodně zajímavých domů. Hezké je hlavní náměstí Plaza 9 de Julio, na kterém stojí krásná katedrála. Líbil se mi i kostel svatého Františka (Iglesia San Francisco, asi nejhezčí stavba v Saltě) a Convento de San Bernardo. Zašel jsem i na vlakové nádraží, ze kterého jezdí slavný „Vlak do oblak“ (El Tren a Las Nubes), ale nádraží bylo zavřené a zmíněný vlak momentálně nejezdí, neboť v horách v posledních dnech silně pršelo. Tato železnice je velmi drahá. Jedná se o speciální turistický vlak, který sveze turisty až do výšky 4220 m.n.m. a pak se vrací opět zpátky do Salty. Dále jsem vyrazil lanovkou na vyhlídkový kopec Cerro San Bernardo. Ten měří 1454 metrů, takže centrum převyšuje jen o necelých 300 výškových metrů. Výhled na město je odsud ale pěkný. Ideální je sem vyrazit dopoledne (lanovka jezdí od 10:00), protože na kopci máte slunce v zádech a výhled na město pod vámi je tak ideální. Já jsem jel nahoru lanovkou a dolů jsem potom sešel po krásné dlážděné cestě.

V Saltě je ideální strávit tak dva dny (i když oběhnout město se dá i za den), já jsem zde ale strávil ještě den třetí, neboť jsem musel k zubaři. Nemohu nevzpomenout na moji návštěvu ruské zubařky v lotyšské Rize v roce 1995, kde mi vytrhli osmičku. Teď, po 15 letech, se mi pro změnu vysypala plomba, na rozdíl od zmíněné předchozí cesty jsem ale tentokrát i pojištěn. Moje mateřská pojišťovna mi poslala mailem adresu na zubařku. Z této ordinace mě poslali na ambulanci, kde mi dali novou plombu. Platil jsem celkem 650 Kč, což mi doufám pojišťovna doma proplatí, ale i kdyby ne, tak je to pakatel. To v Kanadě prý stojí jen pouhé zaplombování zubu 300 dolarů, pravil kanadský spolubydlící v hostelu. Paní doktorka se s tím piplala asi půl hodiny. Péče je v Argentině asi na naší úrovni. Jen argentinské zubařské křeslo vypadá malinko jinak než u nás, v podstatě ležíte v téměř úplně vodorovné poloze.

Cafayete

Cafayete je menší město v provincii Salta, které má asi 12000 obyvatel. Nachází se 183 kilometrů na jih od Salty, z níž sem vede kvalitní asfaltová silnice. Cafayete leží v nadmořské výšce 1660 m.n.m. Začátkem února je zde horko (místo leží přibližně na 26°S, čili kousek na jih od obratníku Kozoroha), ale nepanují tu díky vyšší nadmořské výšce taková šílená vedra jako třeba v Chacu nebo v Buenos Aires. Zdejší příjemné klima také mimořádně svědčí pěstování vinné révy a není tedy divu, že vína z tohoto regionu jsou v celé Argentině proslulá svou kvalitou. Město je hojně navštěvováno turisty, těch zahraničních je ale relativně málo. Drtivě převažují Argentinci, především výletníci z Buenos Aires. Neboť je únor, doba hlavních letních prázdnin.

Pokud jste milovníci vína, můžete navštívit některé ze zdejších vinic a účastnit se degustace. Já jsem však spíše milovníkem piva a přírody. A okolní krajina je fantastická. Už když jsme jeli autobusem ze Salty, bylo se na co dívat. Proto jsem si hned po ubytování koupil výlet do Quebrada de las Conchas. A dobře jsem udělal!

Quebrada de las Conchas je totiž přírodní rezervace, která se nachází právě u silnice ze Salty do Cafayete v údolí, jež se jmenuje Valle de Lerma. Byla vytvořena ve zdejším pohoří Quebrada de Cafayete. Nejlepší způsob, jak se pokochat jejími krásami, je zajet sem autem. Jelikož neřídím, koupil jsem si exkurzi v hostelu „El Balcon“ a hned odpoledne jsem vyrazil. Jeli jsme mikrobusem, ve kterém nás bylo asi 18 turistů. LP doporučuje, že vhodným prostředkem k poznání rezervace je i kolo, které si ve městě můžete půjčit. To byste se ale našlapali! Nejvzdálenější pamětihodnost rezervace leží 42 kilometrů od Cafayete, čili tam a zpět je to jenom po silnici 84 km. A to se určitě budete chtít někde zastavit a projít si kus pěšky. Navíc je tu docela vedro. Pokud tedy nejste zrovna účastníci Tour de France, cyklovýlet nedoporučuji.

Krajinu v Quebrada de las Conchas lze asi nejspíše charakterizovat jako polopoušť. Kopce jsou vyprahlé a zeleň, sestávající především ze suchomilných keřů, lze nalézt pouze v údolích, kde se občas nachází i voda, ať už podzemní, nebo ve formě říček (či spíše větších potoků). Občas lze zahlédnout i solidně velké kaktusy. Skály jsou neuvěřitelně barevné, v krajině se střídá červená (ne načervenalá, ale sytě červená!), hnědá, béžová, bílá, a dokonce i nazelenalá, přičemž jedna hora často hraje několika různými barvami. Úžasnou barevnost zdejší krajiny způsobují příměsi různých prvků v horninách (například červené skály obsahují železo).

Horniny na povrchu jsou tvořeny především sedimenty, které jsou postupně erodovány. Jednotlivé vrstvy sedimentů jsou často velmi tenké, takže některé skály jsou pruhovanější než námořník a mukl dohromady. Díky erozi zde vznikla četná skalní okna, pilíře a další útvary. Údolí mají obvykle kaňonovitý charakter. Celé pohoří Quebrada de Cafayete silně připomíná národní parky na západě USA. Zdejší neživé monumenty možná nedosahují severoamerických rozměrů, barevné jsou však stejně. Cestou jsme navštívili skalní útvary Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán – jakýsi slepý kaňon ve skalách), El Amfiteatro (Amfiteátr – něco podobného jako Garganta del Diablo, vynikající akustika, opravdu jako v divadle), Los Castillos (Hrady – nádherné skalní stěny, které skutečně připomínají nedobytnou pevnost) a několik dalších. Výlet vřele doporučuji, protože pozorovat tuto krajinu letmo z linkového autobusu, to není ono, chce se to občas na některém místě zastavit.

Ruinas de Quilmes

Quilmes není jen značka nerozšířenějšího argentinského ležáku, ale i název zřícenin předkolumbovského města, které existovalo v této oblasti kolem roku 1000 n.l. Ruinas de Quilmes leží na jih od Cafayete a nacházejí se již v provincii Tucumán. Město bylo vybudováno příslušníky národa Diaguita. Tito Indiáni se dlouho bránili španělské nadvládě, nakonec však byl jejich odpor zlomen. Od roku 2008 spravují členové jejich komunity tyto zříceniny, které jsou pro lid Diaguita posvátné.

Quilmes bylo na svou dobu poměrně významným sídlem, v němž. žilo asi 5000 lidí. Dnes z celého komplexu zbyly pouze pozůstatky základů obvodových zdí, které šplhají do strmého svahu. Samy o sobě by tyto ruiny asi nebyly nijak mimořádně zajímavé, ale všude v okolí rostou vysoké stromovité a krásně rozvětvené kaktusy, takže celková scenérie je moc pěkná. Pokud pojedete okolo a budete mít čas, určitě neuděláte chybu, když se tu zastavíte.

Cachi

Cachi leží na západ od Salty v nadmořské výšce 2280 m.n.m. Již samotná cesta autobusem ze Salty je zajímavá a mohu říct, že jsem se poprvé dostal do vysokých hor. Silnice ze Salty se šplhá v četných serpentinách vzhůru do oblak (doslova). Nejvyšší bod silnice se jmenuje Piedra del Molino a leží v nadmořské výšce 3348 m n.m. Na druhé straně pak silnice klesá do Cachi poměrně pozvolna – přece jenom Cachi leží o 1000 metrů výše než Salta. Cestou máte možnost vidět z autobusu několik vegetačních pásem. Kolem Salty je krajina poměrně suchá, směrem do hor však zeleně přibývá a objevují se regulérní lesy. Ještě výše stromy mizí a krajina je porostlá především travou. Ve výšce kolem 3000 m n.m. je pak krajina opět vyprahlá a objevuje se jakási horská polopoušť,ve které dominují vysoké rozvětvené kaktusy. Je jich zde obrovské množství a jsou hlavní atrakcí zdejšího NP Los Cardones (Cardones je právě španělský název těchto kaktusů).

Samotné Cachi je městečko s asi 5500 obyvateli. Leží v údolí Valle Calchaquí (Calchaquí je řeka, která městem protéká) a je hojně navštěvováno turisty. Šest kilometrů od města se nachází hora Nevado de Cachi, měřící úctyhodných 6380 metrů. Musím však říct, že v Cachi není nic zajímavého k vidění, to samotná jízda autobusem byla mnohem zajímavější. Rozhodně se nejedná o „spectacularly beautiful town“, jak se mi snažil namluvit Lying Planet. Malé náměstíčko s kostelem ujde, zbytek města je však nezajímavý a pokud tímto městem jen projedete, neprohloupíte.

Ještě že tu byl alespoň plavecký bazén. Poprvé jsem si tedy byl zaplavat v bazénu ně někde u moře, ale tady v horách. Vstupné je 7 pesos. Za tu cenu tu můžete strávit klidně celý den, ale pokud sem jdete poprvé, musíte si ještě pořídit za 3 pesos „průkazku“, která platí 15 dní. Průkazku jsem obdržel poté, co mě místní plavčík prohlédl na hlavě, v podpaží a mezi prsty u nohou, jestli nemám plíseň, vši či jiné breberky. Naštěstí jsem prošel prohlídkou bez úhony a průkazka mi byla vystavena. Bazén samotný je docela pěkný, 25 metrů dlouhý a nachází se v místním kempu.

Autostopem do nebeských výšin

S údivem jsem zjistil, že jsem na Cestě vlastně ještě pořádně nejel stopem. Ve Francouzské Guyaně jsem neuspěl a v Ushuaia mě někdo vzal kousek sám od sebe, ale to se nepočítá. Tentokrát jsem ale autostopovat prostě musel, protože do míst, do kterých jsem měl namířeno, autobusová doprava nejezdí.

Z Cachi jsem se nejdříve popovezl autobusem do 12 kilometrů vzdálené Payogasty. Z tohoto místa jsem se pak vydal stopem na sever, do města San Antonio de los Cobres. Trasa vede po silnici číslo 40 (Ruta 40), což je nejdelší silnice Argentiny, která má stále stejné číslo. Začíná na jihu v Patagonii v Rio Turbio (hranice z Chile) a končí v Abra Pampa, nedaleko hranice s Bolívií, kde se napojuje na hlavní silnici číslo 9. Jedná se o silnici opravdu dlouhatánskou, což však rozhodně neznamená, že by byla všude pokrytá asfaltem. V podstatě celý úsek, který jsem po ní jel stopem, se jedná pouze o zpevněnou prašnou cestu, ale vzhledem k drsné krajině, kterou tato silnice prochází, se jedná o komunikaci poměrně kvalitní (to v Africe byly horší stezky).

Podél silnice jsou kilometrovníky a je rozhodně zajímavé sledovat na nich taková hausnumera, jako třeba 4572 km. K tomuto kilometrovníku jsem konkrétně dostopoval prvního dne z Payogasty. Cestou jsem opět mohl vidět spoustu velkých kaktusů. Nejdelší stop jsem zaznamenal asi čtyřicetikilo­metrový. Pak mě například dvakrát svezl jeden chlápek náklaďákem, který popojížděl po místních vsích, přičemž kratší stop měl pouhé dva kilometry. Stop šel tedy ztuha, a to hlavně proto, že průměrná „hustota“ provozu je zde tak jedno auto za hodinu. Večer jsem rozbil stan na krásné louce, v nadmořské výšce přes 3000 m n.m.

Druhého dne jsem měl opravdu autostopařské štěstíčko (jak by řekl Franta Straka). Hned první auťák, co jel okolo, mě naložil a odvezl až do San Antonio de los Cobres (asi 70 kilometrů). Cesto jsme překonali průsmyk Abra El Acay, který leží v nadmořské výšce 4895 metrů. Tento průsmyk byl hlavním důvodem, proč jsem se do San Antonia trmácel stopem. Udělal jsem si zde totiž svůj výškový rekord! Vedle tohoto průsmyku se pak tyčí hora Nevado del Acay, vysoká 5950 metrů. Její vrchol zdobí sníh i teď v létě, ale je to spíše takový poprašek a pochybuji, že je tam ledovec. Samotné San Antonio de los Cobres je město, které leží v nadmořské výšce 3775 m.n.m. a má asi 5400 obyvatel. Prochází tudy slavná železnice, po které jezdí „El Tren a Las Nubes“. Město mě ale nijak zvláště nenadchlo, takže jsem odsud pokračoval rovnou dál.

Ještě za pochodu z města jsem stopnul rodinku v pick-upu, která byla na výletě a jela přesně mým směrem. Jel jsem pohodlně rozvalen na korbě, celkem luxus. Nebylo ani vedro, ani zima, výhledy dokonalé. Ze San Antonia silnice nepatrně klesá. V této oblasti Argentiny se nachází Puna, náhorní plošina, která není tak plošně velká jako známější Altiplano na hranici Peru a Bolívie, ale leží skoro stejně vysoko (kolem 3500 m.n.m.). Cestou jsme odbočili do malinké indiánské vesničky El Mojon, což je několik hliněných domků, pár kaktusů a kostelík uprostřed ničeho. Puna je velmi suchá, i když leží hodně vysoko. Krajinu pokrývá jakási polopoušť.

Druhou zastávkou mého „taxíku“ byly Salinas Grandes. Toto místo bylo druhým hlavním důvodem, proč jsem stopoval v této oblasti. Jedná se o mělkou bezodtokou pánev v nadmořské výšce asi 3400 m.n.m., kterou vyplňuje slušná vrstva soli. Sůl se zde i těží, hlavně se však jedná o turistickou atrakci. V jednom místě (které už leží v provincii Jujuy, místa zmíněná výše jsou v provincii Salta) vede silnice až k velké bílé ploše, po které se můžete procházet či po ní jezdit autem. Bělejší bílou jsem snad ještě nikdy neviděl. Bylo slunečno a solná plocha tak odrážela hrozně moc světla, snad ještě více než ledovce. Úplně z toho bolely oči, a to jsem měl sluneční brýle. Ze Salinas Grandes jsme pak kupodivu jeli ještě znovu do kopce a dosáhli dalšího průsmyku (Altos del Morado, 4170 m.n.m.), načež jsme sjeli nesčetnými serpentinami do Purmamarky. Zde jsem se s rodinkou rozloučil a ubytoval jsem se v místním kempu.

Purmamarca

Purmamarca je malebná indiánská vesnička v provincii Jujuy – tak asi toto místo charakterizují propagační prospekty a turistické kanceláře. V LP South America o tomto místě kupodivu není ani zmínka. Samotná vesnice má však do malebnosti hodně daleko. Teď v únoru jsou tu davy turistů, odhadem tak 10× více než zdejších obyvatel. Pochybuji, že se tu někdo živí něčím jiným, než turistickým ruchem. V každém domku je restaurace, hostel, kemp, prodejna suvenýrů apod. Zdejší obyvatelé se přes noc stali zlatokopy a začali podnikat. Hostely jsou ovšem předražené, kempy úděsné a obchůdky zásobené dost mizerně. Náměstí je pak jedním velkým tržištěm, kde se prodávají „typické indiánské suvenýry“. Když se podobné množství turistů nahrne do velkého města, ani to moc nepoznáte, ale Purmamarca praská v sezoně ve švech. Abych pravdu řekl, toto místo mě dost zklamalo.

Zase je ale třeba říct, že okolí Purmamarky je po přírodní stránce moc hezké. Zdejší pohoří se jmenuje Quebrada de Humahuaca a pro svou malebnost bylo dokonce zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Quebrada znamená soutěska a vyznačuje se, stejně jako jiné Quebradas v provinciích Salta a Jujuy, neuvěřitelnou barevností. Zdejší sedimenty hrají všemi barvami a eroze v nich vyryla zemní pyramidy, soutěsky a kaňony. Nejznámějším útvarem je pak Cerro de los Siete Colores, čili Hora sedmi barev. která se tyčí přímo uprostřed vesnice. Těžko říct, jestli je těch barev zrovna sedm. Pokud budeme počítat i odstíny, tak jich je určitě více. Skála je chráněná a nesmí se na ní lézt, neboť je tvořena, podobně jako celé pohoří Quebrada de Humahuaca, velmi měkkými sedimenty, které se snadno drolí. Podobně barevné kopce však najdete všude v okolí Purmamarky.

Purmamarca byla posledním místem, které jsem navštívil v Argentině. Nasedl jsem zde na autobus a odjel do města La Quiaca, což je hraniční přechod s Bolívií. Tato země byla mým dalším cílem. O tom zase ale až příště.

Severozápadní Argentina – praktické informace

Orientační kurs v únoru 2010: 1 argentinské peso (dále P) = 5 Kč

Ubytování: Salta 1) Hostel „Paila“ – 32 P za osobu v dormitory, včetně skromné snídaně. K dispozici je wifi připojení zdarma. Hostel se mi líbil, ale bydlel jsem v něm jen první noc, protože na další dny měli už všechna místa rezervovaná. 2) Hostel „La Posta“ – 40 P za osobu v dormitory, včetně snídaně. Internet půlhodina denně zdarma, nemají tu však wifi. „Paila“ je trochu lepší ubytování (levnější, trochu větší pokoje, wifi), ale oba hostely jsou dobré. Oba leží na ulici Córdoba, kde najdete hostelů desítky. Další důležitou ulicí je España, kde je pro změnu největší koncentrace bank a bankomatů.

Cafayete: hostel „Chichi“ – 20 P na osobu a noc v dormitory pro 4 osoby, bez snídaně. Hostel nemá ani vývěsní ceduli a těžko bych ho našel, nebýt nadháněče, který mě dal letáček, hned jak jsem vylezl z autobusu. Velmi hlučné ubytování, kde se moc nevyspíte, nedoporučuji. Zkuste jiný hostel, kterých je ve městě spousty.

Cachi: hostel „La Mamama“ – 20 P za noc v dormitory, bez snídaně, skromné, ale příjemné ubytování.

Purmamarca: Kemp La Reliquia – 10 P za noc za místo ve vlastním stanu. Úděsné místo, připomínající smetiště. Majitel evidentně usoudil, že stačí označit kus zaprášeného a zaneřáděného dvorku nápisem „Camping“ a o výdělek je postaráno. A ono mu to – díky množství turistů v sezóně – opravdu vynáší. Zkuste jiný kemp nebo hostel. Ceny v hostelech jsou od 35 P nahoru (bez snídaně ), místo v kempu ve vlastním stanu stojí 7–10 P.

Doprava: Bus El Calafate – Río Gallegos – Salta: 4117 kilometrů, 57 hodin jízdy, 720 P. Jeden přestup v Río Gallegos (cca 320 kilometrů), autobus Río Gallegos – Salta (3797 kilometrů) je přímý! El Calafate má dále přímé spojení do El Chaltén (východisko na Cerro Fitz Roy) a do Bariloche, přes Río Gallegos se pak s přestupy dostanete prakticky všude po Argentině (Ushuaia, Córdoba, Buenos Aires…). Bus Salta – Cafayete: 183 kilometrů, 4 hodiny jízdy, 35 P. V Saltě je velké centrální autobusové nádraží, kdežto v Cafayete odjíždí autobusy různých společností (Saeta, El Indio, Aconquija) z různých míst v centru. Bus Cafayete – Quilmes: 55 kilometrů, 1 hodina jízdy, 10 P (ke zříceninám Ruinas de Quilmes je to pak ještě 5 kilometrů pěšky). Bus Salta – Cachi: 157 kilometrů, 4.5 hodiny jízdy, 37.30 P. Bus Purmamarca – La Quiaca: 4 hodiny jízdy, 232 kilometrů, 27 P.

Jídlo: V celé oblasti je o hodně levnější než například v předražené Patagonii. O něco levněji je i v supermarketech, hlavní rozdíl je ale v tom, že zatímco v Ushuaia například jsou jen drahé restaurace, tak v Saltě je veliké množství velmi levných podniků a k tomu záplava pouličních stánků se vším možným. Pokud se chcete dobře a hodně najíst, zajděte v Saltě na Mercado Central, kde jsou desítky malých restaurací. Dal jsem si tu churrasco (velký kus hovězího) + hranolky, rýže, salát a volské oko, veliká porce za 15 P. Středně velká pizza („základní verze“) + 1.25 litru Pepsi tu stojí 12 P. Jinak v levnějších restauracích se najíte za 15–20 P, nejčastěji mají maso, kuřata, pizzu, těstoviny, jako přílohu pak rýži, bramborovou kaši a hranolky.

Nejtypičtější jídla pro argentinskou kuchyni obecně (nejen v Saltě) jsou hovězí maso, pizza a zmrzlina. Zmrzlina je opravdu výborná, levná a mají ji na každém rohu (v Saltě stojí čtvrt kila zmrzliny 8–9 P a za tu cenu se zmrzlinou přecpete). Superpancho (dvojitý párek v rohlíku) v rychlém občerstvení stojí 4 P. Velkou výhodou v celé Argentině (a v Chile a Uruguayi též, ne však v jiných jihoamerických zemích) je prostý fakt, že z kohoutku teče pitná voda! Pokud chcete šetřit nebo pokud není k dispozici jiné pitivo, můžete si klidně natočit vodu z vodovodu. Cafayete – hamburger 6 P, lomito (kus nemletého hovězího v housce) 7.50 P – obojí ve stánku a oboje výborné a veliká porce.

Vstupy a další výdaje: Salta: Lanovka na vyhlídkový kopec Cerro San Bernardo (1,454 m.n.m.) – 10 P jedna cesta, 20 P zpáteční. Zubařka – zaplombování stoličky na ambulanci – 130 P. Cafayete: půldenní výlet do rezervace Quebrada de las Conchas – 50 P (zařizuje hostel „El Balcon“). Ruinas de Quilmes: vstupné 10 P. Cachi: Vstupné do bazénu 10 P (čas neomezený, 7 P vstupné + 3 P za průkazku, platnou 15 dní).

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017