Kurdský Artos

Největší turecké jezero Van leží sevřeno věncem mohutných hor, které začínají turisté objevovat teprve v posledních letech. Severní břeh lemují impozantní kužely vyhaslých vulkánů Arménské vysočiny, které vznikly z geologického pohledu teprve nedávno. Nad jižním pobřežím se tyčí nejvýchodnější hřeben mnohem staršího pohoří Taurus, jemuž dominuje masiv Çadir Dagi. Patrně žádný Čech dosud nestanul na vrcholu této 3537 m vysoké hory.

Nejkrásnější pohled na Çadir Dagi se naskýtá z ostrůvku Achtamar. Starý seldžucký hřbitov je jednou z mnoha zajímavostí na úpatí Çadir Dagi. Ideální základnou pro výstup na Artos je městečko Gevaş, jehož chloubou je středověká hrobka turecké princezny Halime Hatun. Na jaře zdobí svahy hor nad jezerem Van trsy vzácného kosatce ladného. Kostel na ostrůvku Achtamar je považován za vrchol středověké arménské architektury. Plavba k Archtamaru trvá motorovou lodí asi 15 minut.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Největší potenciál pro rozvoj vysokohorské turistiky má v Turecku bezpochyby okolí jezera Van. To leží ve východní části země, v samém srdci Kurdistánu. Do poloviny 90. let vedla turecká armáda v tomto regionu těžké boje s kurdskými separatisty z neblaze proslulé PKK (Kurdská strana pracujících). Dnes již je zde poměrně bezpečno, zejména na březích samotného jezera. V horách táhnoucích se směrem na jih k irácké hranici dochází však stále k drobným incidentům.

Turisté proto zatím u jezera Van navštěvují zejména památky podél pobřežní silnice a vydávají se pouze za krásami hor na jeho severním břehu, např. do kráteru Nemrut Dag (viz. jeden z předchozích dílů ze seriálu Ve stínu Aratu). Ale i zde je vysokohorská turistika zatím v plenkách. Neexistují žádné značené stezky ani spolehlivé mapy, v horách je třeba spoléhat jen na vlastní stan i zásoby. Takovéto podmínky spolehlivě brání rozvoji masové turistiky, neboť řadový klienti cestovních kanceláří očekávají především pohodlí přesné dodržování itineráře. Dobrodružství, které jsou ochotni podstoupit i zaplatit, to sice vítají, ale musí být dopodrobna od začátku do konce naplánováno a popsáno v prospektech. Jenže v Kurdistánu nic dodnes s jistotou plánovat nelze, tady je třeba ještě stále především improvizovat.

Divoký Kurdistán

Hory na jih od jezera Van zůstávají zatím zcela stranou turistického ruchu. Turecká armáda sem totiž z bezpečnostních důvodů cizince ani nepouští. S jistou dávkou štěstí mohou dobrodružně založení cestovatelé pouze vyrazit do svahů vrcholů ležících přímo na břehu jezera, které je již dnes celkem běžně navštěvovanou destinací. Odměnou jim budou malebné kurdské vesničky vyzdobené pyramidami sušícího se ovčího trusu, květy vzácné vysokohorské flóry a nádherné výhledy na jezero. Není to žádný nebezpečný podnik či hrdinský výkon. Kurdští venkované jsou velmi přátelští a terén je snadno schůdný. Na noc by jste však pro jistotu měli vždy zůstat ve vsi a nestanovat v liduprázdných horách. Vždy je také nutné při podobných akcích počítat s tím, že pokud narazíte na armádu či policii, bude vám důrazně doporučeno ve výletu nepokračovat a vrátit se zpět do „civilizace“.

Nejatraktivnější a zároveň i nejvyšší horou, která se tyčí na jih od Vanu, je právě Çadir Dagi. Pokud se rozhodnete zdolat její vrchol, pak zvolte k výstupu severní svah, tedy cestu přímo od jezera. Z opačné strany se vám asi sotva podaří vyrazit a navíc to může být za určitých okolností i nebezpečné. Hlouběji v horách aktivně hlídkuje turecká armáda a má zde početná stanoviště tzv. jandarma (turecké četnictvo). Budete zcela určitě polapeni a vyexpedováni pryč. A pokud přeci jen hlídková stanoviště nějakým způsobem obejdete, můžete se po setmění snadno omylem octnout na mušce pušky jedné či druhé strany konfliktu, což není jistě lákavá představa. Hory jižně od Vanu jsou stále ještě „Divokým Kurdistánem“, o kterém psal ve svých dobrodružných románech Karel May.

Na křižovatce národů

Çadir Dagi je turecký název, který odráží symetrický tvar hory. Çadir znamená v turečtině „stan“. Kurdové, kteří tvoří dnes u jezera Van naprostou většinu obyvatel, říkají však této hoře Artos. Ale nebudeme asi daleko od pravdy, když vyslovíme domněnku, že jde ve skutečnosti o starý arménský (respektive urartský) název nebo jeho zkomoleninu. Břehy jezera Van byly v minulosti součástí říše Urartu, jež bývá považována za kolébku Arménů. Ti obývali tuto část Turecka až do počátku 20. století, kdy byli vyhnáni či zmasakrováni tureckými nacionalisty za vydatného přispění Kurdů, kteří následně obsadili většinu jimi opuštěných vesnic.

Jezero Van bylo vždy křižovatkou národů a přímo pod svahy hory Çadir Dagi najdeme řadu dokladů bouřlivé historie tohoto kraje a na střídání jeho obyvatel. Vedle sebe tu stojí památky arménské i turecké, křesťanské i muslimské. Políčka a pastviny všude v okolí však obhospodařují Kurdové. Výprava na Çadir Dagi neboli Artos je tedy dnes především návštěvou Kurdistánu. Arméni patří již jen k minulosti této oblasti a Turci si ji zatím zcela nepodmanili, přestože se o to pokouší všemi prostředky již od dob Osmanské říše.

Budiž také znovu zdůrazněno, že výstup na Artos není běžný turistický podnik. Zdolání této hory lze doporučit spíše dobrodružně založeným cestovatelům, rozhodně to neberte jako dobrý tip na rodinný výlet. Pravý opak lze naproti tomu říci o některých místech na břehu jezera při jeho úpatí. Zatímco před deseti lety se sem vydávali jen ojedinělí batůžkáři, dnes zde během sezóny zastavují desítky autokarů s německými či francouzskými důchodci. Návštěva jezera Van je totiž právem považována za zlatý hřeb všech poznávacích zájezdů po Turecku.

Seldžucký hřbitov

Ideální základnou pro výstup na Çadir Dagi je městečko Gevaş, kde se nachází i několik památek. Kromě zbytků arménské pevnosti Vastab si zde lze prohlédnout zajímavou mešitu Izdisar Camii s přilehlou muslimskou náboženskou školou.

Přímo v centru se nachází také podivná atrakce v podobě betonové sochy dinosaura. Ta má představovat příšeru zvanou Canavari, která údajně obývá vody jezra Van. Tato turecká obdoba skotské Nessie se údajně zjevuje nejčastěji právě na pobřeží v okolí Gevaşe. Žádné spolehlivé důkazy o její existenci zatím pochopitelně nikdo nepředložil.

Důvodem, proč se městečko Gevaş dostalo do všech turistických průvodců, je ovšem především unikátní seldžucká hrobka turecké princezny Halime Hatun. Podobných staveb ve tvaru věže je roztroušeno po celém Turecku mnoho, ale ne všechny mají stejnou uměleckou a historickou hodnotu. Turci říkají těmto věžovitým hrobkám türbe. Velká mauzolea se někdy rovněž nazývají kümbet. Většinou jde o místa odpočinku významných mužů turecké historie. Některé tyto stavby jsou také posvátnými nebo poutními místy. Do interiéru türbe lze obvykle nahlédnout zamřížovanými okénky. Dveře bývají zamčené, přestože uvnitř není často nic než kamenný náhrobek popsaný arabským písmem. Hrobky někdy stojí na nádvoří mešity, jindy zcela osamoceně. Ve středověku si je dávaly stavět mocní a bohatí pohlaváři seldžuckých kmenů, které v 12-14. století v několika vlnách zaplavili Malou Asii a navždy dostali toto území do područí islámu.

Haline Hatun Türbe bylo postaveno z nezvykle bílého kamene a vypadá proto jako vyřezané ze slonoviny. Materiálem a dokonalostí zpracování s ním nemůže soupeřit žádná jiná stavba tohoto druhu v celé Anatólii. Hrobku obklopuje starobylý seldžucký hřbitov s mnoha popadanými náhrobky, který místu dodává působivou atmosféru.

Chrám na ostrově

Asi nejkrásnější pohled na Artos je z ostrůvku Achtamar, kde stojí jedna z hlavních pamětihodností východního Turecka, arménský Kostel Svatého kříže. Ostrov leží v jezeře Van přímo pod horou a od jižního břehu je vzdálen přibližně 3 kilometry. Navštívit toto pozoruhodné místo není žádný problém. Přímo naproti ostrůvku je malé přístaviště odtud se rozváží zboží do jinak nepřístupných vesnic na březích jezera a v sezóně zde také startují plavidla zajišťující dopravu turistů k Achtamaru. Motorové čluny pro asi dvacet osob vyplouvají vždy, když se sejde dostatek pasažérů a cesta trvá asi 15 minut.

Arméni byli prvním národem, který přijal křesťanství. Na počátku 10. století se u jezera Van rozkládalo malé arménské království Vaspurakan. Stavba unikátního kostela je připisována jeho panovníkovi Gagikovi z rodu Ardzuri (904 -938).

Tisíc let starý Kostel Svatého kříže je stále v dobrém stavu, přestože zažil bezpočet zemětřesení. Zdivo z okrově zbarveného tufu je jen mírně popraskané a střecha porostlá trsy trávy. Nevelká stavba představuje typickou arménskou architekturu s půdorysem rovnoramenného kříže a vysokou oválnou věží uprostřed. Stěny zdobí četné reliéfy s biblickými motivy. Snadno lze rozeznat Adama a Evu pod stromem poznání, velrybu polykající Jonáše nebo Davida bojujícího z Goliášem. Rozpačitým dojmem působí vedle těchto výjevů ikonografie, kde je zobrazen král Gagik, jak odevzdává Kristovi model kostela. Interiér svatostánku není tak zajímavý jako pohled z venku. Fresky jsou vybledlé a značně poškozené.

Za kostelem upoutá pozornost několik starých arménských chačkarů - vztyčených kamenů připomínajících naše menhiry, jenž dokazují, že místo mělo velký náboženský význam už v dávných pohanských dobách. Kříže a další křesťanské symboly, kterými jsou dnes pokryty, do nich byly dodatečně vytesány ve středověku. Půjdete-li od chačkarů dále do nitra ostrova, pak narazíte na úzkou pěšinu, která opouští oplocený historický areál a stoupá na kopec za kostelem. Výhled z tohoto místa by měl být ve všech průvodcích označen alespoň třemi hvězdičkami. Kromě kostela je odtud vidět v celé kráse hora Artos a za dobrého počasí lze odtud přehlédnout i velkou část jižního pobřeží jezera.

K ostrůvku Achtamar se váže mnoho starých arménských pověstí. Jedna z nich vypráví, jak přišel ke svému podivnému jménu. Kdysi dávno tu prý žila krásná dívka jménem Tamar. Do ní se zamiloval chudý hoch z pevniny. A protože otec dívky byl velmi bohatý, jejich velké lásce nepřál. Mladí milenci se museli scházet tajně po nocích. Pastýř se vrhal noc co noc do vln jezera a plaval za svou vyvolenou. Tamar zažehla na břehu vždy světlo své lampy, aby ho noc nesvedla ze správného směru. Ale časem zlí lidé donesli otci zprávu o těchto schůzkách. Ten pak Tamar dobře hlídal, aby nemohla v noci opustit dům. A nebohý chlapec, nevida v hluboké černé tmě světlo, ztratil orientaci a po několika hodinách znaven a vysílen začal tonout. Naposledy se ještě pažemi opřel do vln, plný zoufalství vykřikl „Ach, Tamar...!“ a pohřbily jej temné vody jezera.

Přírodní poklady

Pod horou Artos lze však obdivovat nejen kulturní ale i přírodní poklady. Pokud sem zavítáte brzy na jaře, kdy je ještě vrchol zcela pokryt sněhem, naleznete na jeho svazích mnoho vzácných rostlin. Při troše štěstí narazíte například na volně rostoucí červené tulipány. Dalším skvostem zdejších hor jsou trsy kosatce ladného s krátkými tuhými lodyhami. Hnědofialové a bílé okvětní lístky této rostliny připomínají rozevřená motýlí křídla. Stejný či velmi podobný druh zakrslého kosatce roste i na sousední Arménské vysočině a botanici se přou o to, kam jej vlastně zařadit v rostlinné soustavě a jaké mu přisoudit vědecké označení. V roce 1972 ho sovětští vědci přejmenovali a zařadili jako poddruh kosatce gruzínského, řada dnešních badatelů však s touto změnou nesouhlasí.

Kurdové z okolních vesnic ovšem o těchto akademických sporech nic nevědí. Mají své starosti a pro všechny rostliny vlastní jména. Zejména ženy se v horských bylinách dobře vyznají a dodnes je používají jako koření, v tradiční medicíně, ale také k barvení vlny.

Flóra Çadir Dagi je velmi krásná a bohatá. Ale pouze v květnu, kdy vrchol zdolat kvůli sněhu a ledu nelze. Po zbytek roku jsou svahy pusté a vyprahlé. Při plánování cesty je tedy nutné s tím počítat, jinak můžete být nemile překvapeni. V létě tu budete po květech marně pátrat, všude na zemi spatříte jen oschlé bodláky, zaprášené kamení a brouky hovnivály spěchající s kuličkami ovčího trusu.

Po kozích stezkách

Na první pohled připomíná výrazná silueta Çadir Dagi vyhaslou sopku. Ale hory sopečného původu leží pouze na opačném břehu jezera a patří k Arménské Vysočině. Na jih od Vanu zasahuje nejvýchodnější cíp pohoří Taurus, který bývá v literatuře označován též jako Antitaurus. Přestože v sousedství Çadir Dagu stojí i několik podobně vysokých hor, žádná nepůsobí tak ohromujícím dojmem. Většinou jde totiž o vrcholy od jezera více vzdálené, které jsou součástí souvislého hřebene a výrazně proto neční nad okolním terénem.

Svah Çadir Dagu se naproti tomu prudce zvedá přímo od hladiny jezera Van, která se nachází výšce 1700 m. Při výstupu je proto třeba zdolat značné převýšení. Přesto lze prý vrchol zdolat i během jediného dne. Klasická výstupová trasa začíná v údolí kousek nad městečkem Gevaš a na pár kilometrech překonává výškový rozdíl téměř 2000 metrů! Zpočátku se postupuje spletí stezek vyšlapaných stády ovcí a koz. Terén není náročný, jedná se o prudký svah, kde komplikují cestu jen ostnaté trsy astragalů a dalších stepních rostlin. Problém může být s orientací. Svah je velmi rozlehlý a má několik zlomů a skalních výčnělků, přes které není během výstupu vrchol vidět. Pokud půjdete bez průvodce, pak patrně zabloudíte a skončíte pouze někde na vrcholovém hřebenu daleko od skutečného vrcholu, na jehož zdolání vám již nezbudou síly ani čas. To se již stalo několika českým turistům. Pokud vím, na samotný vrchol se zatím žádný Čech nedostal. Ale je to určitě jen otázka času. Možná budete první právě vy.

Informace na cestu

Doprava: Do městečka Gevaş dojedete mikrobusem pravidelnou linkou z metropole Van asi za půl hodiny (asi 50 Kč). Van má dobré autobusové spojení se všemi tureckými velkoměsty. Denně odtud rovněž létají nejméně dva spoje do Istanbulu a Ankary (1700/2000 Kč).

Ubytování: V Gevaşi nefunguje žádný hotel. S jistou dávkou štěstí seženete ubytování v soukromí. Turisté běžně stanují u restaurace naproti ostrůvku Achtamar, kde přilehlý plácek mezi stromy slouží během sezóny jako malý kemp. Platí se jen symbolický poplatek. Občas majitel dává turistům k dispozici i svůj pokoj v podkroví neboť přes noc odjíždí domů do asi 10 km vzdáleného Gevaşe. Ve městě Van najdete hotely všech cenových kategorií. K nejlevnějším hotelům v centru patří hotel Tabriz a podniky v jeho okolí, které využívají především řidiči a drobní obchodníci ze sousedního Íránu (5-10 EUR).

Stravování: V městečku Gevaş je několik jednoduchých restaurací a pouličních jídelen. Předražená restaurace pro turisty stojí u přístaviště naproti ostrůvku Achtamar. Od pastevců v horách lze obvykle dostat pouze jogurt, ayran (slaný jogurtový nápoj) a chlebové placky. Zejména v horkých letních měsících je třeba se na výstup na Artos vybavit dostatečnou zásobou pitné vody.

Průvodce do hor: Do hor na jih od jezera Van nepořádají běžně výlety žádné turecké cestovní agentury. Pokud se na ně obrátíte s žádostí o průvodce, pak patrně neuspějete nebo bude cena značně přemrštěná. Pokuste se poptat přímo v Gevaşi, kde většina místních zná okolní hory velmi dobře. Ovšem pozor, pokud se o vašem úmyslu dozví místní policie či jandarma, patrně vám výlet zatrhne. Pomoci může sympatický správce seldžuckého hřbitova, který mi loni na jaře nabízel své služby, jestli se někdy v budoucnu rozhodnu o výstup na vrchol hory pokusit.

Vhodná doba: Pro běžnou turistiku je ideální květen a první polovina června. Pro výstup na vrchol Artosu se hodí druhá polovina června a letní měsíce.

Bezpečnost: Před cestou se pokuste zjistit maximum o aktuální bezpečnostní situaci v oblasti. V posledních letech je pobřeží jezera Van zcela bezpečné. Ve stejnojmenném městě, které je centrem oblasti, však čas od času dojde výbuchu bomby nastražené kurdskými separatisty. Nebezpečná zóna leží dále na jih, zejména podél irácko-turecké hranice, kam vojenské hlídky kontrolující příjezdové silnice turisty nepouští. Nedoporučuje se nocovat volně v horách mimo obydlená místa.

Zajímavosti v okolí: V údolí východně od Artosu leží málo známé vodopády Gahnispi şelalesi, ke kterým se dostanete ze silnice z Gevaşe do Vanu a to tak, že odbočíte na jih směrem k vesnici Kiziltaş a budete pokračovat dalších 8 km vzhůru do hor. Na další zajímavost narazíte o asi 25 km dále směrem na jihozápad. Těsně před průsmykem Karabel leží ruiny arménského kostela s podivným názvem Wschny. Od vodopádů sem dojedete po silnici kroutící se pod jižním svahem Artosu směrem na Bahçesaray. Cestu lze realizovat prakticky jen v pronajatém taxi a není vyloučeno, že nebudete přes kontrolní stanoviště na silnicích do oblasti vůbec vpuštěni. Vše záleží na aktuální bezpečnostní situaci v regionu.

Mapy: Běžně lze sehnat automapy v měřítku 1: 1000 0000 či 1:850 000. Nejlepší turistickou mapou regionu, která zatím vyšla, je RoadMap číslo 6. od nakladatelství Kartographischer Verlag (1:500 000!). Před lety se prodávala i ve specializovaných obchodech v ČR. Nyní ji lze sehnat jen velmi obtížně. Doporučuji antikvariáty v Německu či tureckém Istanbulu. Ani tato mapa však nemá pro horské túry žádný praktický význam.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-artos-cadir-dagi.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-artos-cadir-dagi.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Ve stínu Araratu. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017