Australské odbory

Když jsem sehnal práci v Brisbanské fabrice na kráčející bagry, netušil jsem zprvu, že projít přijímacím pohovorem u dílenského mistra zdaleka neznamená, že můžu být přijat. Podle zákona bylo členství v odborech povinné, a teprve bylo otázkou, zda mě za člena přijmou...

S československým ROH jsem se do jisté míry setkal během učení, ale jeho funkce mi tenkrát zdaleka nebyla jasná. Podruhé jsem se setkal s odborovým hnutím až v Austrálii. Když jsem sehnal práci v Brisbanské fabrice na kráčející bagry, netušil jsem zprvu, že projít přijímacím pohovorem u dílenského mistra zdaleka neznamená, že můžu být přijat. Podle zákona bylo členství v odborech povinné, a teprve bylo otázkou, zda mě za člena přijmou. Zámečníka firma nepotřebovala, a přestože jsem kotlařinu znal stejně dobře z montáží u ČKD Dukla, neměl jsem tento obor v papírech, což pro odboráře mohla být nepřekonatelná přepážka. Naštěstí pracoval v dílně český kontrolor v odborech velice aktivní, který se mě ujal.

Zajeli jsme k nějakému jeho známému funkcionáři, který za mírné všimné mě do kotlářského odboru přijal u sebe doma, a jakýsi důležitý papír mi vystavil a orazítkoval na stole v kuchyni. Zdálo se mi sice trochu divné, že ne tak dlouho potom, co se mi pomocí úplatku podařilo získat papírek potřebný k výjezdu za hranice totality, dnes, na svobodné straně železné opony, investuju úplatek přibližně ve stejné hodnotě za něco jako právo vydělávat si peníze, a to ještě způsobem pro mě poněkud ponižujícím, jako je vstup do zaměstnaneckého poměru. Jenže možnosti soukromého podnikání pro čerstvého přistěhovalce nebyly žádné tak jako v Německu, a situace vyžadovala osobních obětí. Během nadcházejícího roku mi pak bylo souzeno seznámit se blíže s funkcí a způsoby opravdového odborového hnutí.

První měsíc nebo dva jsem touhle organizací byl docela nadšen. Pamatuju se, že jsem psal domů cosi o dělnících, kteří si nenechají jen tak něco líbit a hned se o svá práva umí přihlásit. Netekla teplá voda na záchodech - STÁVKA. Chceme přidat dvacet centů na výplatě - STÁVKA. Nadšení pomalu opadalo se schopností rozumět odborářským řečníkům na schůzích, a také po jednoduchém matematickém propočtu ztráty platu za prostávkované dny a hodiny, které ani zpoloviny nemohly nahradit přidané dvacetníky.

Ještě jedna věc mi kazila nadšení. Za svojí soukromnické kariéry jsem si zvykl pracovat tak, aby mi to odsýpalo. Po par měsících, ve fabrice, jsem si vytvořil jistou rutinu kolem úkonů ze kterých moje práce většinou sestávala, a všechno mi začalo lépe odsýpat. Jednou na konci šichty si mě u píchaček vzal stranou dílenský odborový předák. "Stan" povídá mi "jak si to vlastně představuješ, dneska jsi postavil sedm plechů, zatímco normálně jiní staví dva, jak potom ti druzí vypadají?" Abych pravdu řek, zůstal jsem trochu čumět.

Přibližně tou dobou se dali do stávkování pracovníci povrchových dolů, pro které jsme vyráběli bagry. Už se nepamatuju, o čem se odbory nemohly dohodnout se zaměstnavateli, ale na tom příliš nezáleží. Všiml jsem si však určitých "výhod" členství v odborech. - Po dobu stávky samozřejmě nejde členovi mzda, o podporu zažádat zrovna nemůže, neboť zaměstnán je, a jinou práci (na dobu neurčitou) také těžko shání hned tak narychlo. Tenkrát pře odborářů se zaměstnavateli trvala přes 4 měsíce. Umím si představit, že podnikatel nenechá jen tak stát zařízení a kapitál, pokud má možnost na něm jen trochu vydělat, čili bych věřil, že požadavky odborů by nejspíš moc výdělečný provoz neumožnily. Je mi tudíž úplně jedno oč se odboráři snažili. Jediné čeho dosáhli bylo, že japonští odběratelé uhlí neměli tolik solidarity s odboráři, aby čekali až se jejich pře vyjasní, a zcela "zrádně" si sehnali uhlí odjinud, pokud vím, tenkrát z Argentiny. "Bohužel" tamnější dodavatelé neměli zájem o podepsání smlouvy s datem ukončení: "Až se v Queenslandu dohodnou", a trvali na smlouvě na dobu určitou. Tím se pak stalo, že když po 4,5 měsících dělníci pod vedením odborů zaklepali na brány dolů, že teda už jdou dělat, práce už tam žádná potřeba nebyla.

Tohle postavilo jasnou budoucnost před fabriku, kde jsem pracoval, bagr co jsme měli rozdělaný byl poslední zaplacenou objednávkou, a dál už od nás nebude nic potřeba. Každému bylo jasné, že do 6 měsíců (+ nebo - 2) fabrika musí zavřít. Do téhle situace se vložily odbory s požadavkem na kratší pracovní dobu. Nedošlo mi hned, že tento požadavek znamená jinými slovy : "chceme víc hodin s 50% příplatkem na přesčasy", ale ať tak nebo tak, nedávalo to stejně žádný smysl. Odborářský předák povědomého ražení typu stranických prospěchářských funkcionářů z totality nám přišel vysvětlit, že nejlepší co můžeme udělat je, že zkrácenou pracovní dobu budeme prostě praktikovat, a chodit o těch 12 minut dřív domů. Podnik však pohrozil v takovém případě zkrácením povolených přesčasů na polovinu.

Nebylo to nic, co by mě vzrušovalo, snažil jsem se strávit ve fabrice co nejmíň času, a kromě prvních několika týdnů jsem po přesčasech nevzdychl. Bylo tu však plno chlapíků s rodinami, kteří každý dolárek mohli potřebovat a použít, tak jsem se v duchu smál, jak předák s tímhle nápadem dnes pohoří. Věřili byste, že nepohořel?! Ve chvíli, kdy zvolal že potřebuje podpořit návrh, 90% chasníků v sále zvedlo pazoury. Všichni ti, co naříkali, že potřebují víc přesčasů byli mezi nimi. Neměl jsem nejmenší důvod dávat svůj hlas na stranu demagogie, a tak jsem jen z kouta sledoval cvrkot. Na další schůzi daly odbory za zkrácení přesčasů, fabrice "další ránu válečným štváčům" a rozhodly, že žádná polovina, my přesčasy zakážem úplně!?!?!? Teď je teda ztratil, říkám si, to je naprosto proti zájmu každého, kdo ví že ztratí práci, protože potřebuje naspořit co nejvíc peněz před tím než ho propustí. Zase jsem se spletl!!!

Více než 90%ní volba podpořila návrh, který mě osobně sice vůbec nevadil, ale volil jsem proti už jen z principu.Chodil jsem těch posledních pár týdnů do práce s pocitem na zvracení, zoufale se modlíc, aby už konečně přišla na mě řada a byl jsem vyhozen. Odejít sám v tuto chvíli by znamenalo ztratit asi tisícovku odstupného.V prvním kole vyhazovů letěli nejčerstvější zaměstnanci a odborový předák. Jeho nástupce však nebyl o jediný bod IQ chytřejší, pokud je to vůbec možné spíš naopak. Když se náhodou stalo, že jeden weekend by býval podnik potřeboval aby 4 lidi pracovali přesčas, dělníci si opět hrdě odhlasovali, že to pro jednou podniku dovolí ale pak si hned přesčasy zase hezky zakážou.

Došlo na mě v druhém kole. Vlastně jsem měl docela štěstí, že mi odboráři takhle ze zaměstnaneckého začarovaného kruhu pomohli, kdoví kdy bych se sám k odchodu rozhoupal. Odstupné s poslední výplatou jsem strčil do kapsy, odborářské papíry jsem uložil do záchodové mísy předtím než jsem šel na velkou, a svoje klasifikační vysvědčení a výuční list jsem někam zahodil. Dokud bude k mému řemeslu důležitější členství v odborech, než to co umím, nemám zájem. A na odborové příspěvky co dlužím za poslední ho půl roku, si holt hoši postavte čekárnu.

Naložil jsem svůj majetek do Forda Tranzita, a odejel do Sydney, kde jak jsem o dovolené viděl, mohl člověk najít zpeněžitelné hodnoty vyhozené každý týden na hromadách po ulicích.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017