Australské vnitrozemí

Nebe je vetšinou bez mráčku, což znamená, že během západu slunce se kvůli oslnění asi půlhodinu nedá směrem na západ vůbec jet. V té době obzvlášť, silnice měla ještě jen jeden asfaltový pruh se širokými krajnicemi, a když se potkaly dvě vozidla, menší z nich muselo zpomalit a uhnout na krajnici…

Cesta z Townsville do vnitrozemí vede velkou částí takřka po rovnoběžce. Nebe je vetšinou bez mráčku, což znamená, že během západu slunce se kvůli oslnění asi půlhodinu nedá směrem na západ vůbec jet. V té době obzvlášť, silnice měla ještě jen jeden asfaltový pruh se širokými krajnicemi, a když se potkaly dvě vozidla, menší z nich muselo zpomalit a uhnout na krajnici. Ne snad z komplexu méněcenosti, ale protože taková krajnice byla plná kamení, a větší vozidlo vyhazuje víc kamení do vzduchu, a snadno by malému vymlátilo okna, kdyby do krajnice zajelo. Větším vozidlem na téhle trati rozumíme nejčastěji t.zv. "Road Train" - spřežení, kde tahač má připojen návěs, za kterým táhne ještě dva, někdy i tři přívěsy. Že taková souprava nemá šanci moc zpomalovat, je celkem jasné, a proti slunci zapadajícímu přímo do silnice člověk protijedoucí vozidla nevidí dokud není pozdě. Nejlépe zajet do krajnice, a počkat než zapádání proběhne.

Celou cestu přes 1600 km ke Stuart Hwy jsou vlastně jen dvě městečka, kterých si člověk stačí všimnout. Hned ze začátku přítelské Charter Towers, a za polovinou cesty Mount Isa s doly a hutěmi na měď a jiné barevné kovy. Měl jsem tenkrát zatracenou kliku, že právě dobou kdy jsem Mount Isou projížděl, měli na pořádku "Festival draka hory", který probíhá jen jednou za 4 roky, kdy podle legendy se tenhle drak probudí, aby se vyřádil. Každá větší dílna, business, kancelář či škola zbudují na tenhle festival alegorický vůz, a večer projíždí městem dlouhatánský průvod. Některé vozy byly opravdu srandovní. Nechal jsem se strhnout rytmem všudypřítomné hudby, a rozjařeně mával na děcka a děvčata tančící na jejich palubách. Trochu mi to připomínalo "Elctric Parade" v Disneylandu, jen s jedním rozdílem. V Disneylandu přihlížející davy jásaly a mávaly průvodu, podobně jako teď já, zdejší obecenstvo však přhlíželo velice důstojně, a udiveně pohlíželi na toho cizího cvoka, co se neumí chovat, a mává na průvod. Nemyslím, že by se jim průvod nelíbil, jak znám zdejší papnheimské, spíš má každý obavy, aby si z něj proboha nedělal někdo v hospodě srandu, že při průvodu zvednul pracku a zamával. Prostě takoví jelimani. Za Mount Isou vede silnice dalších 650km na západ, kde se připojí na Stuart Highway, spojující Darwin s Adelaide. Noci byly chladné, tak jsem se ani nesnažil o výlet do Alice Springs, a ohnul jsem to bez váhání na sever. Až doposud byla kolem silnice stepní krajina, ale směrem k severu se začala brzy pokrývat bujnou tropickou vegetací. Už nějakých 500 km před Darwinem začíná kraj termálních pramenů, říček a vodopádů.

U Mataranky na příklad je jezírko jen pár desítek metrů dlouhé, do kterého pramení voda o teplotě 35 stupňů. Kdysi tam byl oddechový tábor pro vojáky na dovolené, dnes kolem jezírka postavili caravan park. Nezůstanete-li přes noc, nemusíte platit. Dorazil jsem tam v odpoledních hodinách, a šel se honem vykoupat. Z parkoviště je to ještě asi 100 až 150m pěšky. Vzduch měl skoro 30 °C, tak jsem nepovažoval za nutné tahat sebou ručník. Voda je tam průzračná, vlastně u pramene pitná, teplota je nebeská, člověk se ve vodě může jen válet bez pohybu, a zapomenout o čase. To se mi taky stalo, a až když koupáči zapálili několik svíček na pařezech okolo jezírka, uvědomil jsem si, že se asi připozdívá. Nic mě však nehonilo, a jezírko při svíčkách vypadalo ještě útulněji. Teplota vzduchu pomalu klesala, a když jsem se koupání nabažil, mohlo být míň než 25 C. Vyškrábal jsem se na břeh a vydal se na parkoviště. V suchém vnitrozemském vzduchu se voda ze mě začla rychle odpařovat, a přiznám se, že takový chladící efekt, který to vyvolalo, jsem doposavad nezažil. Dal jsem se do běhu, jenže proudící vzduch ještě chlazení urychlil. Za chvíli se to už nedalo vydržet, schoulil jsem se na chvíli na bobek, abych se zahřál. Znova jsem se dal do běhu, auto už bylo odsud jen kousek. Doběhl jsem a skočil po ručníku, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem za těch pár desítek vteřin na cestě už dokonale uschnul. Nikdy bych nevěřil, jak dobře se dá vymrznout v tropech.

Cestou dál na Darwin člověk najde víc nádherných koupacích míst s jezery a jezírky většími než Mataranka a občas i teplejšími. Jedno takové má teplotu údajně přes 50 °C. Je to i na mě moc. Vlezl jsem tam sotva do půli lýtek, a vůbec nechápu, jak to, že ani jeden z toho staršího páru co jsem tam viděl brouzdat po prsa hluboko nedostal infarkt.

Darwin má pro mě asi nejideálnější teplotu po celý rok. Je tam zhruba okolo 32 °C každý den, v noci v suché sezóně 21 °C, v deštivé 26. Deštivá sezóna je tam, když je na téhle polokouli léto. Čili teploty, které by jinak vylezly výše než je příjemné, srazí déšť. Největší výkyvy v denních teplotách jsou tak do 4 °C. Když jsem tam přijel, byla zrovna neslýchaná zima, několik dní, přes den pouhých 28 °C, a polovina obyvatel z toho dostala rýmu a chřipku. Není mi příliš jasné, proč tak valná většina lidstva se tlačí do míst, kde počasí není zdaleka tak příjemné jako tady. Melbourne s třemi ročními obdobími za den, a Sydney, kde prší či mrholí při nepříjemně nízkých teplotách mají skoro 4 miliony obyvatel každé, Darwin v té době měl asi 60 000, dnes možná 80 000. Nechce se mi věřit, že tak vysoké procento lidstva si libuje v plískanicích. Nejen počasí mi v Dárwinu připadá rozumné, našel jsem tam toho víc.

Na příklad blešáky. Z nějakého úchylného důvodu, začínají blešáky snad po celé Austrálii mezi 5 a 7 hodinou ranní, a končí v době, kdy se rozumný člověk v neděli probouzí. Jenom v Darwinu se blešák otevírá na pláži se západem slunce. Umíte si snad představit, kolik druhů zmrzliny se tam pak prodá. Taková jedna domácí mě tam zaujala. To zmrazíte nakrájené banány, jablka, jahody, meruňky, a jaké ovoce vás ještě napadne, a pak to rozemelete na mlýnku na maso. Výsledkem je překvapivě chutná "zdravotní" zmrzlina.

Z dalších atrakcí v okolí jsem nezapomněl zkontrolovat krokodýlí farmu kde se pěstují krokodýli nejen k industriálnímu použití, ale jisté procento se vypouští do volné přírody, aby se doplnil úbytek způsobený odchytem a sběrem vajec. Také jsem si vyjel na výlet lodí na Adelaide River, kde žije spousta slanovodních krokodýlů (ti žerou i lidi), jejichž teritoria provozovatelé výletu už dobře znají, takže za tu hodinu a půl jich uvidíte asi deset. Uvidíte je totiž docela dobře, neboť plavčík jim nabízí maso na špagátě, ale vysoko nad vodou, čímž je nutí vymrštit se z vody, a někteří trénovanější dokáží vyskočit až po zadní nohy vysoko. Spodní paluba nemá pro jistotu otevírací okna...

V turistické informační kanceláři jsem se dozvěděl o 20 000 let starých aboriginských skalních kresbách nedaleko od města. Vypravil jsem se tam o weekendu. Na parkovišti se nás sešlo asi deset, v plánovanou dobu se objevila průvodkyně, a vzala nás na několikakilometrovou procházku krajinou. Na některých skalkách volně roztroušených po krajině opravdu byly kresby, některé sotva viditelné, ale jiné vypadaly velice čerstvé. Na naše dotazy průvodkyně vysvětlila, že kresby tu sice byly už před 20 000 lety, jenže nevydrží na skále moc dlouho, takže je nutné je čas od času obnovovat. Nemusíme však pochybovat o jejich originalitě, obnovuje je prý originální umělec. Když nás průvodkyně opustila, dobře jsme se tomu zasmáli, jen jsme si říkali, že nám spíš měli ukázat toho 20 000 let starého umělce, to by byla jistě zajímavější atrakce.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017