Bělorusko - země neznámá

Bělorusko není, a vzhledem k řídkému výskytu historických památek nikdy nebude turisticky atraktivní zemí. Přesto se nedá tvrdit, že v postsovětské republice není nic k vidění. Nezničená příroda, malebné vesničky plné starosvětské romantiky, průzračně čistá voda jezer i řek, lesy plné plodů a v neposlední řadě svým způsobem jistě zajímavá všudypřítomná absurdita pozůstatků sovětského impéria.

Bělorusko není, a vzhledem k řídkému výskytu historických památek nikdy nebude turisticky atraktivní zemí. Přesto se nedá tvrdit, že v postsovětské republice není nic k vidění. Nezničená příroda, malebné vesničky plné starosvětské romantiky, průzračně čistá voda jezer i řek, lesy plné plodů a v neposlední řadě svým způsobem jistě zajímavá všudypřítomná absurdita pozůstatků sovětského impéria. Na skutečnosti, že se v tradiční tranzitní zemi ocitne ročně asi sto tisíc cizinců (oproti několika desítkám milionů v ČR) má lví podíl prezident – diktátor Alexandr Lukašenko, který případným návštěvníkům Běloruska komplikuje život řadou byrokratických opatření.

Minimálně nezájem (často hraničící s averzí) průměrného Čecha směřující k bývalým sovětským státům je vzhledem k historickým skutečnostem pochopitelný. Existuje však mnoho předsudků, kterými je český národ v souvislosti s “divokým” východem obestřen. Ty však spíše než z historie pramení z malé informovanosti o současném životě v postsovětských zemích. Menší údiv okolí než plánovaná cesta do Běloruska by jistě budil výlet do Himalájí, případně do Afriky. Kusé informace přinášené z této země českými médii se totiž týkají výhradně politické situace a excesů prezidenta Lukašenka. Národ z “pupku” Evropy, jenž se pohoršuje nad skutečností, že si ve světě pletou Česko s Čečenskem, nedělá téměř žádné rozdíly mezi Ruskem a Běloruskem.

Trocha mentorštiny předchozích řádků musí nutně vyústit v otázku: “Proč by měli Češi o Bělorusku něco vědět?” Možná proto, že Bělorusové mají o České republice v mnoha případech poměrně fundované informace. Řada z nich dokonce i jakousi citovou vazbu, jež vychází s historických souvislostí a podobností. Několik příkladů za všechny: první Bible v běloruštině (jeden ze symbolů národní kultury), byla vydána mezi lety 1517 – 1519 v Praze, historické publikace narážejí mimo jiné na výňatky z husitského hnutí. V současnosti navíc v Bělorusku v řadách protilukašenkovské opozice probíhá proces, který se velmi podobá českému národnímu obrození. Jeho nejvýraznějším projevem je, stejně jako v českých zemích v minulých stoletích, snaha o emancipaci jazyka, kultury a historie. Není také náhodou, že jedna z opozičních organizací nese název Charta 97. Spíše zajímavostí pak je v polovině července zveřejněný výsledek sociologického průzkumu mezi státními úředníky. Respondenti odpovídali na otázku nezávislé agentury pro výzkum veřejného mínění týkající se oblíbenosti vrcholných světových politiků. Nejúspěšnější byl Václav Havel, pro něhož hlasovalo 52 procent dotázaných (Lukašenko skončil s 26 procenty za Clintonem).

Zřejmě největším překvapením pro předsudky ovlivněného Čecha po příjezdu do Běloruska je skutečnost, že všechno funguje na první pohled téměř normálně. Infrastruktura nabízí vše, na co je našinec zvyklý, chodit v hlavním městě po ulici ve dne i v noci je v podstatě “bezpečné”. V policejním státě, kde se počet příslušníků milice (více než 200 tisíc na 10 milionů obyvatel) přibližně vyrovná počtu policistů v celém Německu, je pouliční kriminalita neviditelná. Zato všudypřítomná milice je zvláště v Minsku viditelná natolik, že to i poměrně otrlého a bezúhonného návštěvníka může vyvést z míry. Absurdní, nebo možná spíše pro vykreslení společenské situace v Bělorusku demonstrativní, je skutečnost, že akademie ministerstva vnitra (v okolí je skutečně problém milici nepotkat) sídlí v sousedství sídla nejsilnější opoziční strany BNF (Běloruská lidová fronta). Právě neustálý “dohled” milice je důkazem, že ne všechno je tak normální, jak se může na první pohled zdát.

Úřední jazyk?

“Úředním jazykem v Bělorusku je běloruština a ruština”, říká oficiální leták, který je k dispozici na běloruském velvyslanectví v Praze. Skutečností ovšem je, že praktické užívání na prvním místě jmenované běloruštiny je ve městech výsadou opozice. Pro Čecha možná absurdním může být fakt, že z mnoha lidí patřících do opozičních kruhů nedostane jediné ruské slovo, přestože by to vzájemnou komunikaci jistě usnadnilo (běloruština je poměrně srozumitelná, nicméně člověk si na ní musí zvyknout). Jak je vidět, může existovat vůči ruštině ještě větší averze, než jaká obecně panovala ještě před pár lety u nás.

Na ulici v hlavním městě však běloruštinu slyšet není, veškerá konverzace se odehrává právě v ruštině. Na venkově a v západní části země, která se stala součástí SSSR až v roce 1939, je běloruština běžnější. Na druhou stranu však její užívání nutně neznamená opoziční postoj. Používání obou jazyků má i své historické kořeny souvisící s příslušností k náboženské obci. V místech s větší koncentrací katolíků (převážně západní část země) se mluvilo tradičně bělorusky, v oblastech s převahou pravoslaví převládala ruština. Za dob Sovětského svazu byli někteří lidé z oblasti města Grodna (polsko-běloruské pomezí) mluvící bělorusky úředně pokládáni za Poláky, přestože polštinu málokdo z nich ovládal.

Kořeny potlačování národního jazyka lze najít v Lukašenkově politické doktríně, odvozené od prověřeného mocenského systému Sovětského svazu (ekonomika je povětšinou v rukou státu). A to i přesto, že “prezident” sám byl paradoxně před lety zvolen v demokratických volbách. Jistou roli v proruském zaměření nomenklatury hraje i to, že diktátor Lukašenko mluví bělorusky velice nedokonale. Běloruština jako úřední jazyk tedy často slouží pouze jako výstavní pozlátko národní svébytnosti. Praxe je však úplně jiná.

Naopak nedokonalá znalost běloruštiny je pro mnoho lidí důvodem, proč mluvit rusky, i přesto, že s oficiální politikou státu nesouhlasí (nebo se politicky nijak neangažuje). Na některé jazykové problémy totiž nepanuje ani ve fundovaných kruzích jednoznačný názor a jazyk se v podstatě stále tvoří. V opozičních novinářských kruzích je proto dobrá znalost běloruštiny velmi ceněna. Přesto, nebo právě proto se lze setkat s tím, že i nezávislé tiskoviny někdy preferují ruštinu. U provládních tiskovin je ruština samozřejmostí.

Používat za každých okolností běloruštinu není navíc úplně bezpečné. Reakce na ni nemusí totiž nemusí být vždycky kladné, zvláště při komunikaci se státními úřady a milicí. Nemluvě o situaci, kdy se bělorusky mluvící opozičník kvůli svému politickému postoji dostane do problémů…

Není vlajka, jako vlajka

Rozpadem Sovětského svazu se na čas do povědomí světové veřejnosti dostala coby oficiální symbol Běloruska historická bílo-červeno-bílá vlajka. Státním znakem se stala takzvaná “Pahonia”, vyobrazení rytíře ve zbroji na koni s mečem zdviženým nad hlavou. Tyto symboly Alexandr Lukašenko po získání absolutní moci ve jménu návratu do starých “dobrých” totalitních dob zrušil, aby zároveň oprášil umělé symboly sovětské éry (zeleno-červená vlajka s jakoby lidovým ornamentem a znak silně připomínající sovětský).

Zrušené symboliky se pochopitelně “ujala” protilukašenkovská opozice. Bílo-červeno-bílá vlajka se tak stejně jako znak stala znamením odporu. Lukašenkovi navíc nestačilo okleštit národ o znovunabyté dědictví, užívání historických barev coby nezaregistrované symboliky rovnou zakázal. Veřejná prezentace vlajky může být potrestána i vězením, stejně jako proklamování hesla “Žyvie Bielarus” (Ať žije Bělorusko). Absurdní shodou okolností je dnešní opoziční heslo k vidění (složené ze střešních tašek v době předlukašenkovské) na střeše domu v městečku Ivianiec, které leží nedaleko místa, kde se narodil zakladatel sovětské tajné služby a blízký Leninův spolupracovník F.E. Dzeržinskij.

Jako zjevení působí oficiální stranická zástava Běloruské lidové fronty vyvěšená v sídlech strany, která se od zakázané historické zástavy liší jen málo.

Bigbít jako politika

Výše uvedené skutečnosti se odrážejí ve všech sociálních sférách a v neposlední řadě také v kultuře. Jednou z forem politického boje za demokratické Bělorusko je v současnosti (samozřejmě původně nechtěně) bigbítová hudba. Rockové kapely měly v Sovětském svazu ještě mnohem těžší pozici než v našich končinách. Na počátku devadesátých let, v době svobody a naděje přišly zlaté časy i pro rockery – koncerty, desky, mediální popularita. Odešly s příchodem Lukašenka, pro něhož znamenala rocková hudba s progresivními texty v běloruštině latentní nebezpečí, a podle toho s ní naložil. V rádiu není problém slyšet rock (alespoň nějaký). Běloruštinu však neuslyšíte. Koncerty jsou pochopitelně příležitostí k vyjádření otevřeného protestu, proto jsou buď zakázané, nebo je provází nejrůznější omezení (viz podrobný článek Michala Plavce a Ondřeje Soukupa v červencovém čísle časopisu Rock a Pop). V běžné distribuční síti “vlastenecký” bigbít nekoupíte. Největší běloruský rockový festival se každoročně koná ve východopolském městečku Gródek nedaleko Bialostoku, kde žije silná běloruská komunita. Na festivalu, který se těší velkému zájmu běloruského i polského rockového publika, tradičně vystupují nejlepší běloruské formace: N.R.M., Ulis, Krama a další.

Jak se píše v opozici…

Skutečnost, že opoziční noviny mají s totalitním režimem problémy, zřejmě nemá smysl vzhledem k předchozím řádkům zdůrazňovat. Vychází jich sice celá řada, občas se však stane, že je určitý titul zrušen a redakční tým musí své periodikum zaregistrovat pod jiným názvem. Mnohem větším problémem je ovšem nedostatek finančních prostředků, který obvykle novinářskou práci v opozici provází. Inzerce v opozičním tisku je omezena zákonem, takže mnoho redakcí v pravém slova smyslu živoří. Jakékoliv peníze ze zahraničí, či jiná materiální podpora je pro zdejší novináře alespoň dočasným vysvobozením. Opoziční noviny psané bělorusky tedy sice stále vycházejí, ale kromě financí a možností distribuce se potýkají s řadou dalších potíží. Režim navíc pomalu ale jistě přitahuje smyčku. Podle šéfredaktora týdeníku “Pahonia” Mikoly Markieviče se v poslední době zvyšuje represivní tlak hlavně na více izolované provinční novináře. Markievič dobře ví o čem mluví, jeho týdeník nemá sídlo v Minsku, ale ve východoběloruském Hrodně. Zabývá se však celkovou politickou situací a při příznivé konstelaci je k dostání i v jiných oblastech (vychází v nákladu cca 7 tisíc výtisků).

Důkazem tvrzení šéfredaktora “Pahonii” může být i případ novin odlišného formátu, tentokrát s přísně regionálním obsahem (což nebývá obvyklé). První číslo titulu “Reportér” leží již dlouhou dobu pouze na počítačovém hard disku, aniž by mělo sebemenší naději na to, že se dostane k čtenářům, nebo alespoň do tiskárny. Hrodněnské noviny, které se podle slov jedné z redaktorek nechtějí míchat do politiky, ale pouze reflektovat situaci ve městě, totiž i přes značné půlroční úsilí nedostaly registraci. Na svou podporu zorganizovala redakce již dvě demonstrace, což jí bohužel ještě více zkomplikovalo situaci. Zamítavý dopis dostali redaktoři i z prezidentské kanceláře. Úředník, jenž se oháněl principy demokracie, zdůvodnil negativní rozhodnutí nesrovnalostmi v adrese sídla redakce (údajně na této adrese sídlí příliš mnoho firem). Paradoxem je, že periodikum by mělo vycházet nikoliv v běloruštině, jak by se dalo vzhledem k administrativním průtahům předpokládat, ale v ruštině. Řešením situace by mohl být extrémně malý náklad nepodléhající zákonné registraci. Možná vážně, možná s nadsázkou hovořili redaktoři o protestní hladovce. Jestli se ovšem záležitost neobrátí k lepšímu, bude možná hladovka jediným schůdným řešením jejich nelehké situace. Celý “podnik” totiž již půl roku táhnou ze svých prostředků.

K dokreslení absurdity situace je nutno zmínit anarchisticky provokativní a velice populární periodikum s názvem “Navinki” (nazváno podle části Minsku, kde se nachází psychiatrická léčebna), v němž si jeho tvůrci mohou bez problémů dovolit psát satirickou formou prakticky cokoliv. (Obsahovému zaměření na tvrdou politickou satiru ani vzdáleně neodpovídá žádný český tisk). Pravdou je, že čtenář musí vědět, kde si “Navinki” obstarat.

Za železnou oponou

Život v Bělorusku není jednoduchý, stejně jako v jiných zemích, kde je průměrná měsíční mzda v přepočtu přibližně 40 dolarů a kde co nezničila válka, zničil komunistický režim. Rozhodně ovšem, jak bylo v úvodu řečeno, neodpovídá tamější život tuzemským divokým představám o východní Evropě. Pravdou je, že návštěvník se setká s mnoha výdobytky sovětského modelu socialismu, jehož u nás čtyřicet let prožívaný slabší odvar mnoha Čechům jistě už bezmála jedenáct let nechybí.

V Bělorusku jsou některé dojmy umocněné právě tím, že se na prvky reálného socialismu dá narazit v naprosto ryzí formě, a to “díky renesančnímu přístupu prezidenta Lukašenka”. Některá setkání se skanzenem komunistických principů jsou spíše úsměvná, jiná obtěžující a některá velmi nepříjemná. Do poslední kategorie patří samotný příjezd do země (případně odjezd), konkrétně hraniční přechod symbolizovaný plotem s ostnatým drátem (vzpomínáte?). Přibližně čtyři a půl hodiny může trvat procedura celního odbavení, pokud člověk cestuje linkovým autobusem. Autobus totiž vystojí několik front a poté je důkladně prohledán. Nakolik jsou “obtěžováni” i jednotliví cestující, závisí pochopitelně na úřednících.

Hranice se nedá přejít pěšky. Nemotorizovanému cestovateli jedoucímu po vlastní ose tedy nezbývá, než si před hraničním pásmem za úplatu domluvit motorizovanou přepravu, což není problém. V Bělorusku si za prvé každý rád přivydělá, za druhé je vzhledem ke špatné dopravní obslužnosti stopování (za úplatu) naprosto běžnou věcí. To se týká i starších lidí. Dostat se autem do Běloruska je záležitost nejvýše několika málo hodin, vystát si s autem frontu z Běloruska do Polska trvá obvykle celý den.

Obtížný, leč ne nepřekonatelný, je dochovaný sovětský systém nakupování. Nikdy například nedostanete zboží do ruky, pokud nemáte zaplaceno. Zvláštním způsobem to platí například u benzinové čerpací stanice, kde je třeba nejprve zaplatit požadované množství pohonné hmoty, které pak obsluha vpustí do čerpadla. Nákup nezbytných potravin se může taktéž stát zážitkem. Při minimální koncentraci samoobslužných prodejen se zákazník musí při nakupování v převážně státních obchodech smířit s přezíravými pohledy několika zoufale se nudících, jinak velice neochotných, prodavaček. Nákup není úplně jednoduchý: Vystát u každého z několika pultů frontu, u každého se zeptat, kolik stojí požadované zboží (případně si nechat potraviny zvážit), vystát frontu u pokladny, nadiktovat druh a počet potravin, po zaplacení s účtenkami ještě jednou vystát u pultů frontu na zboží. Většinou se nezdraví ani neděkuje.

Na rozdíl od obchodů si vás v institucích, jako jsou muzea a podobně, kdosi všímá téměř nepřetržitě, a kontroluje, jestli neděláte cosi špatně, či snad, zda se necítíte bezradně a bezprizorně.

Do kategorie spíše úsměvných patří skutečnost, že téměř v žádné jídelně v celém Bělorusku nemají dostatek příborových nožů. Pokud se nejdete najíst do tzv. lepší restaurace, musíte počítat maximálně s vidličkou a lžící. I bez nože a s lehkou toleranci k úrovni stolování se stravování v Bělorusku obejde bez problémů.

Zámecké cihly

Široširá rovina Běloruska, jehož nejvyšší hora dosahuje výšky 345 metrů nad mořem, působí poněkud skličujícím dojmem. Ve svém náručí však skrývá nezničenou přírodu plnou lesů, jezer a vesniček, kde se zastavil čas a kam často vede jen písčitá cesta. Na zelených pláních uprostřed vesnice, městečka, na silnici, v sousedství paneláků a mnohdy nečekaně i jinde se procházejí nebo pasou krávy a koně. Čáp, jehož výskyt (údajně indikátor čistoty přírody) se v Čechách vždy těší velké pozornosti, je v Bělorusku jevem natolik běžným, že pohled na bílo-černého ptáka může brzy omrzet.

Turisticky atraktivních míst v Bělorusku příliš mnoho není. V hlavním městě Minsku nezůstalo z historické zástavby prakticky nic, dochovaných hradů a zámků, případně zřícenin, lze najít několik, většinou v západní kulturně zachovalejší části země. Památky jsou však často v žalostném stavu nebo v rekonstrukci, takže v řadě případů lze získat dojem, že se teprve staví. Například v městečku Halšany bylo chytře využito cihel z chátrajícího zámku na stavbu místního kulturního domu. To ovšem neznamená, že běloruské památky nestojí za návštěvu.

Samohonka není nadávka

Přestože mají Bělorusové podobný počet televizních kanálů jako Češi, pociťují mnohem větší potřebu se sdružovat. Fascinující pohled skýtá podvečerní panelové sídliště s debatujícím hloučkem lidí téměř před každým vchodem. Jedním z důvodů je naprostá absence zařízení alespoň vzdáleně se podobajících české hospodě. Zbývá tedy plenér, chodby domů, či návštěva přátel. V podstatě ovšem není pravda, že Bělorusové pijí alkohol více než Češi, zjednodušeně řečeno, pijí pouze jinak. Běloruská vodka dostupná v obchodech je velmi kvalitní a způsob jejího pití hraničí s rituálem. Také v Čechách hanebně znějící slovo “samohonka” (tedy domácí pálenka) získá v případě dobrého vzorku úplně jiný rozměr…

Článek vyšel tiskem v týdeníku Nymbursko č. 32/2000, přečíst si jej můžete i na serveru Běloruského Centra v Praze - BelCentrum

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] marcel (2010-09-07 14:10:48 | 88.212.40.235)
taketo nezmysli o Bielorusku moze napisat, len clovek... Ste klamar. Vsetko co piste je skor naopak. Vam ludia doporucijem sa ist pozriet do Bieloruska a opytat sa ludi ako sa im zije. http://www.youtube.com/watch?v=lbPPzz52c7g&feature=player_embedded http://www.youtube.com/watch?v=KyefHDQe6c8&feature=player_embedded http://www.youtube.com/watch?v=Q8cT9_yz5oY&feature=player_embedded http://www.youtube.com/watch?v=5RE2WoQeYQo&feature=player_embedded http://www.youtube.com/watch?v=XC04JJm6LwQ&feature=player_embedded http://www.youtube.com/watch?v=RWm9GQylXdU&feature=player_embedded http://2onlinetv.com/tv/broadcast.php?id=710 ja tam chodim a obchodujem a poviem vam , ze mame im co zavidiet! Nenechali si rozkradnut svoju krajinu ako ostatne krajiny byvaleho vychodneho bloku.
[2] AleX (2012-07-14 14:20:34 | 88.100.142.121)
Zákazy hesel, koncertů, jazyka,... to samé jak v Česku. Su z Moravy a výborně jsem se u tohoto článku pobavil. Vidím že to tam funguje jak u nás. Když už ale autor nakousl to nakupování, slušelo by se dodat že v Bělorusku jsou potraviny mnohem kvalitnější a levnější než u nás. Jsou prakticky v bio kvalitě bez nahrážek,barviv, atd. Taky tam (v Minsku) lidi chodí víc do restaurací a je tam na ulicích večer víc živo. A ještě něco - ty dráty na celou svoji hranici dala EU!!!
[3] Václav Malec (2013-10-09 20:41:45 | 193.86.80.20)
Dobrý den. V podstatě máte pravdu,ale můj názor je že se tam obyčejným lidem žije lépe jak tady v demokracii.Souhlasím i s názorem že si nenechali rozkrást republiku a to díky Lukašenkovi i když ho lidé nemají rádi,protože ještě nepoznali co je tady.A ty potraviny to je také pravda-Bio. Ne jak u nás. Mám Manželku Bělorusku a tak úžasnou Ženu jsem v Životě nepoznal a je mi 59. V důchodu pokud se dožiju půjdu bydlet do Belarus.Jsem rád že jste alespoň o této zemi napsal. Děkuji Malec
[4] Polák (2014-01-02 13:25:05 | 37.48.41.44)
odpověď na komentář [2] autora: AleX:
Svatá pravda EU izolovala Belarus i Ukrajinu a jak to dopadlo vidíme sami.Co se týče Běloruských lidí,nejsou tak hloupí,jako Rusové a Češi.Za války trpěli jako psi,za bolševika taky a to nemluvim o Černobylu .Co se týče jejich řeči mají ji sto krát lepší než ruština.Doufám,že běloruština zvítězí nad ruštinou.Držím palce!!

Diashow Aljaska 2017