Bramboráky

Teskně jsem vzpomínal na stánek Vienerwaldu s padesáti druhy jídel z kuřat, nebo jen stánek s bramborákem na Václaváku. Sakra, bramborák, ten by sem seděll!! Svěřil jsem se Heinzovi. Ten povídá: "Dnes uz je pozdě, ale proč ho tu neprodávat napřesrok? Musí to být úžasný kšeft!"

Pokud se nenastěhujete do auta, je se stěhováním vždycky potíž. V Brisbane se mě ze začátku ujal krajan který mě vzal na byt a stravu za obcasnou výpomoc v jeho autodílně.

Když jsem sehnal práci, vzal mě na byt Heinz, němec, s jehož dcerou jsem cestoval letadlem do Austrálie. Heinz byl spoluvlastníkem a fotografem agentury na zprostředkování práce pro modelky, modeláky a komparsisty. Bydlel ve čtvrti Spring Hill, která svým charakterem trochu připomínala Hanspaulku. Díky svému businessu a bydlišti žil Heinz bohatým společenským životem. Hned první týden mě vytáhl na párty u jedné starší dámy, které údajně patří nejmíň polovina nemovitostí ze kterých se Spring Hill skládá, včetně činžáku ve kterém jsme bydleli. Pro potěšení své a svých poddaných pořádala dáma každoročně jakousi jarní pouť (Spring fair), pro kterou uzavřeli několik ulic. Párty byla předvečerní oslavou téhle poutě. Ještě jsem nevěděl, že moje přítomnost na ní byla důležitým článkem mého budoucího projektu.

V sobotu, druhý den ještě s dunivkou v hlavě, jsme se s Heinzem prodírali davem lidí v uzavřených ulicích Spring Hillu, nacpaných stánky s atrakcemi, pouťovými ptákovinami a jídlem. Bylo tam dost zábavy na celý den, i ochutnávky vína, které mě zvlášť lákaly, jenom v nabízených jídlech mi trochu chyběla různorodost, na kterou jsem si rychle zvykl v Bavorsku. Nabídka sestávala většinou z různých druhů masa opečených na horké plotně - (BBQ, rečeno bábíkjů), nebo grilovaného kuřete, s prakticky jedinou přílohou - chips neboli hranolky. Teskně jsem vzpomínal na stánek Vienerwaldu s padesáti druhy jídel z kuřat, nebo jen stánek s bramborákem na Václaváku. Sakra, bramborák, ten by sem seděl!! Svěřil jsem se Heinzovi. Ten povídá: "Dnes už je pozdě, ale proč ho tu neprodávat napřesrok? Musí to být úžasný kšeft!" No jo, kdoví, kde mi bude konec napřesrok, myslel jsem si.

Inu konec mi nebyl daleko. Zaměstnanecký poměr jak jsem zjistil má na člověka jeden neblahý vliv, a to, že se z něj nedá hned tak dost dobře utrhnout. Musíte někde bydlet, třetina platu jde na činži, třetina na další životní výdaje, a za ten týden máte fabriky tak plné zuby, že abyste se odreagovali, vypláznete zbylou třetinu za výlet na pláž, nebo do hor. I těch deset či dvacet procent co jste se rozhodli spořit, čas od času najednou odletí na registraci auta, telefonní účty, a jiná "nečekaná" vydání. Najednou tu byl zase srpen, a Spring Fair se valem blížil. Heinz, který se s oblibou chodil společensky unavit do domu na nohách, který jsme s kámošem pronajali na kopci "Kangaroo Point" mi začal nápad s bramborákem připomínat. Lenost mi trochu bránila v rozkolíbání se k akci, vymlouval jsem se sám sobě, že je to nutné dokonale promyslit, a podbné blbosti. Rozhodl jsem se záležitost prodiskutovat s kolegy starousedlíky v práci.

Nenapadlo mě hned, že po 35 letech ve fabrice, nebude mít nikdo moc ánunk o jakemkoliv podnikání. Jejich reakce tomu odpovídaly : "Takovejch chytrejch už tady bylo" a "Co jsi se zbláznil mladej, tady Ti nikdo bramborák jíst nebude, když je to na sádle a ještě s česnekem!!!" Abych pravdu řek, jejich komentáře se nakonec ukázaly být nejlepší vzpruhou z mé letargie. To by v tom byl čert, řekl jsem si, a musím to těm troubelesům ukázat, že lidi budou bramborák jíst. Bez česneku a bez sádla bramborák není bramborákem, čili bude tak, jak má být a basta.

Vytáhl jsem z banky pár peněz, a zakoupil potřebné vybavení - plotnu, hořáky a plynovou bombu. Zvládnout sám škrabaní brambor, smažení a prodej by asi dost dobře nešlo. Vypůjčil jsem si tudíž od kamaráda jeho syna s dcerou do party. Ani jsem si v tom shonu neuvědomil, že Spring Fair je už za dveřmi, a registrace stánkařů končila vlastně minulý týden. K sakru, co s tím teď, babo (či spíš Heinzi) raď. Heinz mi ochotně vysvětlil, že veškeré dění na Spring Hillu podléhá jediné osobě, ať už organizaci provádí kdokoliv jiný. Pamatuješ tu paní co jsme u ní byli před rokem? Zajdi tam! doporučil. Paní bylo už dobře přes 70, tak jsem si nedělal moc nadějí, že si bude pamatovat kdo se u ní před rokem picnul. Zazvonil jsem u dveří a přemýšlel jak služce vysvětlím že potřebuji mluvit s paní milionářkou. Paní však otevřela osobně, a povídá: "Ahoj Stane, co nám neseš?"

Dva dny na to jsme v předvečer pouťového weekendu instalovali stánek v postranní uličce v těsné blízkosti centra celého dění. Přece jen poněkud zviklán pesimismem rozumbradů z práce koupil jsem jen 100 kg brambor a pro jistotu jsme nakoupili několik desítek kilo Jugoslávských uzených klobás. Brzy ráno jsme naškrabali kybl brambor, nastrouhali a namíchali mísu směsi, a zaujali místa za pultem s plotnou. Bramborák se nedá dlouho skladovat, tak jsme jen položili nekolik klobás na gril, aby aspoň nějaká nabídka byla "ready". Lidé nás míjeli vesměs bez povšimnutí, museli jsme klobásy odtahovat od ohně aby se nám nepřipálily. Brzo nám samotným začalo kručet v žaludcích. Nedá se nic dělat, řekli jsme si, aspoň si uděláme pár bramboráků k snídani. Hodili jsme několik lívanců dobře očesnekované a okořeněné směsi na plotnu. Do vzduchu se vzneslo typické bramborákové aroma, a davy se začaly ohlížet. V uctivé vzdálenosti od našeho pultu se utvořil půlkruh pozorovatelů. Dali jsme se hladově do snídaně a přihodili na plotnu menší nášup. Někdy tou dobou se od davu odloupl první odvážlivec, váhavě vyšťoural 80 centů, a nechal si jeden bramborák naservírovat. Pomalu ochutnal křoupavý okraj, a výraz, který se mu rozhostil v obličeji jako by byl povelem pro čumící dav, půlkruh se zformoval způsobně do zástupu, a fronta u naseho stánku vydržela s malými přestávkami po celý den.

Jen klobásy, jako by neměly ten správný apeal. Občas si je někdo zkoumavě prohlédl a nejvýš zamumlal, že přijde tedy později. Klobásy byly v nejlepší formě v jaké mohly být, kůrčička jen praskala, a díky naší bdělosti nebyly ani trochu připálené. Jen kolem poledne se strhl takový fofr, začaly nám docházet i brambory, musel jsem jet koupit další tři metráky, děcka sotva stíhaly strouhat, míchat, smažit a prodávat, až se nám stala ta nepříjemnost. Ve zmatku zapomenuté klobásy se seškvařily a zčernaly na uhel. Můj mladý partner a pomocník je smutně začal sbírat do krabice, aby je vyhodil, když slyší objednávku: "Dejte mi tu dobře udělanou klobásu, moment, radši dvě!!" jal se zmateně vysvětlovat, že nejsou žádné ready, že chvíli potrvá než nějakou udělá, než mu došlo, že právě ty spálené jsou to oč se zákazník zajímá. Přišli jsme na záhadnou věc, spálené klobásy šly na odbyt jak housky na krámě.

Ještě dlouho potom mi to vrtalo hlavou, a jediné vysvětlení mě napadá v tom, že nejspíš donedávna uzenky místní veřejnost moc neznala. Zato se zde odedávna vyrábí celá škála syrových klobás na opékání. Aby syrová klobása byla i uvnitř dobře udělaná, musí se zvenku dobře připálit. Tohle pravidlo pak místní uplatňují i na uzenkách.

Z celé té spousty zákazníků si vzpomínám jen na jednu vyzáblou slečnu, která bramborák odmítla, když zjistila, že je smažen na sádle. Jedna paní na mě spustila hebrejsky, a když jsem nadhodil, že tuhle řeč ještě neznám, podivila se, a kdeže jsem tenhle prastarý židovský recept sehnal ? Povídám - od babičky, ale tohle asi bude jenom česká verze, na vepřovém sádle. Nejsem orthodox, - povídá paní - dejte mi dva se škvarkama.

Kromě těch 300,- které jsme za weekend vydělali jsme získali další užitečnou zkušenost, že Ausíci nejsou takoví pitomci, jak si o nich mysleli krajani ve fabrice. Když jim něco správně voní, tak si rádi dají říct.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017