Kazanlak

Ačkoliv jsem na dnešek spal jen pět hodin, vidina cesty do novémo města, mne úplně probudila do naprosto svěžího stavu. Jakákoliv únava zmizela rychleji než pára nad hrncem a já už byl myšlenkami zase někde jinde. Po odevzdání klíčů jsem kolem šesté odešel z domu, kde jsem bydlel a vydal se na autobusové nádraží Rodopi, které jsem důvěrně znal z předchozího dne. V sedm hodin se autobus plnou parou rozjel a za ranního slunce jsme opustili Plovdiv. V duchu jsem se s ním loučil, protože mi pronikl hluboko do srdce.

Kazanlak - salesiánská misie Salesiánský chrám sv. Josefa v Kazanlaku Šipka - chrám sv. Bohorodičky Architekt Tomiško Vchod do hrobky Sevta III Preobraženský monastýr - skála která spadla těsně vedle kostela Preobraženský monastýr - restaurátorka Preobraženský monastýr - stařičký mnich

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

V devět hodin dopoledne jsme byli už v Kazanlaku, cíli mé cesty pro několik dalších dní. Leží ve středním Bulharsku na úpatí pohoří Stará Planina. Zde jsem měl ze včerejška domluveno ubytování na katolické salesiánské misijní stanici. Od otce Jaromíra jsem věděl, že se mám ptát na centrum, pak policejní stanici a tam už prý budou vědět. Nevěděli. Neznali ani salesiány, ani ulici Pejo Javorov. Ale naštěstí byla hned za rohem, takže věžička jejich kostela byla docela dobře vidět a nakonec mě vedla jako mudrce z východu pověstná hvězda až k Betlému.

Za maličkou chvíli jsem již stál před malým komplexem české salesiánské misie v Kazanlaku. První budova směrem do ulice byl kostel sv. Josefa. V budově za ním jsou ubytováni salesiáni a hned vedle je velké hřiště, kde se mládež z okolí může sportovně vyžít.

Salesiánů je zde pět kněží a všichni jsou z České republiky. Zazvonil jsem tedy na zvonek a z budovy mi přišel v ústrety mladík s úsměvem ve tváři, delšími vlasy a tmavým plnovousem. Konečně jsem tedy poznal otce Jaromíra a mohl si s ním přátelsky potřást rukou. Pozval mne dovnitř, uvařil kávu, pohostil mne koláčem a asi hodinu jsme si povídali.

Všech pět kněží, i když byli vysvěceni po studiu teologie na kněze západního katolického ritu, mají povolení sloužit bohoslužby v ritu východním. Když jsem vstoupil do kostela, byl jsem nesmírně překvapen. Vypadal naprosto identicky jako klasické pravoslavné chrámy. Dokonce včetně ikonostasu. Otec Jaromír mi sdělil, že bohoslužby, které vysluhují vypadají úplně stejně jako pravoslavné liturgie, jediný rozdíl je v modlitbě. V určité části bohuslužby se nemodlí za pravoslavného patriarchu, ale za papeže. Byl jsem rád, když jsem zjistil, že i katolická bohoslužba do sebe dokázala vstřebat prvky nádherné východní liturgie.

Dostal jsem hezký pokojík, možnost přístupu k internetu a upozornění, že za ubytování nic platit nemusím. Ještě mi vysvětlil, kde jsou v Kazanlaku jaké památky a já si šel alespoň částečně vybalit. Unaven po cestě jsem nijak nebyl a chutě a elánu do poznávání ve mně bylo, že bych ji mohl rozdávat.

Když jse se s batůžkem chystal vyrazit na obhlídku města, narazil jsem na nádvoří mezi chrámem a budovou na otce Jaromíra, jak živě diskutuje s nějako postarší ženou a jejím vnukem. Oba byli sice Bulhaři, ale on mluvil velmi dobře česky, téměř bez přízvuku. Jak jsem se dozvěděl, společně se svými rodiči žije již dva roky v Praze, kde oni provozují cestovní kancelář. Paní se nabídla, že pokud bych měl zájem, provede mne po památkách, protože je svému vnukovi stejně chtěla ukázat. Přijel za ní na prázdniny, tak mu chce nějak umožnit udržovat rodné kořeny.

Odešli jsme tedy společně na městský autobus a jeli do vesnice Šipka, která leží asi 6 km za Kazanlakem. Ve své podstatě je to průsmyk, jehož strategický význam správně odhadl již Alexandr Makedonský. Z novodobé bulharské historie je však znám především jako místo, kde 6000 bulharských a ruských vojáků společně porazilo 27 000 vojáků tureckých. Ti do té doby (1876) Bulharsko okupovali po několik staletí. Boj to byl tehdy nelítostný a krutý. Byla silná zima a mráz a když obráncům docházela munice, bránili se mrtvými, zmrzlými těli svých kamarádů. Na památku vítězství byla v Rusku uspořádána sbírka a postaven krásný chrám v Šipce. Je zasvěcen jak jinak, než sv. Bohorodičce.

V podzemí chrámu jsou symbolické hroby všech pluků, které se bojů účastnily. Pohřbeni jsou zde donští kozáci, ukrajinská pěchota a další. Zajímavé je, že architektonicky kostel navrhl český architekt Tomiško. A tak i když se uvnitř chrámu nesmí fotografovat, dostal jsem od místního kněze jako jeho krajan svolení, několik fotografií pořídit. Navíc mne zavedl právě do podzemní krypty k hrobům padlých vojáků, kde je vyobrazen i náš architekt.

Celkově působí chrám sv. Bohorodičky velmi ruským dojmem. Asi to bude i z toho důvodu, že Tomiško v Rusku studoval a že byl postaven díky sbírce dárců právě z Ruska.

Od chrámu jsme šli společně asi 3 km k nově otevřené hrobce tráckého krále Sevta III ze 4. století př.n.l. Pokud se dostanete někdy do Šipky a rozhlédnete se po okolí, spatříte množství travou porostlých kopečků a nevelkých kopců, které zde po staletí ba i tisíciletí byly a nikdo se neptal, jakého jsou původu. Až novodobí archeologové si uvědomili jejich atypičnost a začali je zkoumat. Ke svému údivu zjistili, že jsou to vlastně hrobky tráckých panovníků. Ve své podstatě by se tedy dalo říci, že v okolí Kazanlaku, v rozlehlých polích pod Šipkou, se nachází jakési údolí králů.

Hrobka Sevta III je velký kopec, který zůstal nepovšimnut skutečně 2300 let. Zhruba před 4 lety zde archeologové začali bádat a pod množstvím hlíny našli soustavu pohřebních komnat. A protože vrch je celý porostlý bodláčím majícím vzhled vlasů (bulharsky „kosmy“), dostal název Kosmatka. Trákové pohřbívali tím způsobem, že do místností vybudovaných z kamene umístili zemřelého s nejrůznějšími předměty a poklady (poklad krále Sevta III jsem o několik dní později spatřil v muzeu ve Varně a nevěřil jsem vlastním očím, jakého mistrovství ve zlatotepectví byli trákové schopni), pak na nadzemní hrobový dům navršili dříví a celé zapálili. Nakonec celý objekt obsypali hlínou a tak vzniklo návrší.

Po prohlídce hrobu jsme se zrychleným přesunem dostali na hlavní silnici vedoucí zpět do Kazanlaku, kde nám zastavil na mávnutí (machájtě...říká se zde) autobus. Zde jsem navštívil Městské muzeum, kde jsou uloženy některé předměty z hrobky Sevta III, jako například pohřební maska, zlaté šperky, mince a ozdoby koně, jehož kostra byla nalezena v předsálí hrobky Sevta III. Zajímavé je, že protože Sevt III padl kdesi v boji, tak ačkoliv zde bylo umístěno vše, co bude v záhrobním světě potřebovat, on sám zde nebyl.

Sevt III založil nedaleko dnešního Kazanlaku město Sevtopolis. Jeho zbytky leží dnes na dně jezera. Bulharsko má velký plán a sice jezero vypustit a na obřích betonových pilonech postavit město Sevtopolis a jezero opět napustit. Má to pouze malý háček. Na realizaci záměru chybí 45 mil. Euro.

Po všech prohlídkách jsem se uličkami Kazanlaku dostal zpět k salesiánům a ze sousedního pravoslavného chrámu jsem zaslech nádherný zpěv. To bylo něco pro mě. Dlouho pociťovaná únava rázem odezněla a já se vydal za hlasem svého srdce. Právě začínala večerní svatá liturgie jako příprava na zítřejší velký svátek „uspenije svjatoj Bogorodici“, neboli Zesnutí Pany Marie. U nás známý jako Nanebevstoupení Pany Marie. Je to jeden z největších pravoslavných svátků a připadne-li na všední den, je pochopitelně volno.

Už když jsem přicházel ke chrámu, všude se tlačily davy lidí, kterým procházel biskup ze Staré Zagory s dalšími kněžími. Chrámový sbor zpíval skutečně nebesky. K pravoslavným zpěvům se váže jedna legenda ze Staré Rusi. Když tehdy ještě pohanský kníže Vladimír hledal, který směr křesťanství přijme do své země, vyslal posly na všechny světové strany aby hledali a přinesli mu zprávu. Za nějaký čas se poslové vrátili a pověděli mu, co viděli. Jedni nalezli křesťany, kteří neustále o něčem diskutovali, hádali se a jeden z poslů, který se vrátil z Cařihradu řekl, že když vstoupil do chrámu Hagia Sofia, zaslechl zpěv jako z nebeských kůrů. A na celá dlouhá staletí bylo rozhodnuto. Když jsem se blížil k chrámu já, možná se v mém srdci rozeznívalo něco podobného, jako v onom poslu knížete Vladimíra.

Celým prostorem chrámu se linula nádherná vůně kadidla a za ikonostasem pronášeli kněží posvátné modlitby a střídavě se klaněli biskupovi, který seděl na vyvýšeném křesle. Asi po dvou hodinách, kdy jsem už nemohl snést vydýchaný a horký vzduch v kostele, jsem se zvedl a odešel domů. Napsal jsem nějaké maily a šel spát.

Druhý den ráno jsem se probudil docela brzy, chtěl jsem se podívat na bohoslužbu. V každém pravoslavném chrámu je alespoň jedna ikona věnovaná zesnutí Panny Marie. Je vyobrazena ležící na lůžku a okolo ní stojí apoštolové. Shůry k ní přichází na oblacích Kristus a v náručí drží její duši, kterou odnáší do nebe.

V chrámu už bylo shromážděno množství lidí, kteří se na bohoslužbu připravovali zpěvem a modlitbami. Všichni postupně zapalovali svíčky a klaněli se ikonám. Někteří pak odešli východem ven a povídali si se známými, jiní si sedli do nějakého kouta a modlili se. Jakmile jsem vstoupil do chrámu, po pravé straně vchodu stál kněz, který pravidelně namáčeným štětečkem v posvátném oleji dělal přistupujícím znamení kříže na čele. Chvíli jsem přemýšlel, jestli semohu také postavit do řady. Vždyť jsem pouhý turista a ještě ke všemu ne pravoslavný. Ale nakonec zvítězila touha nad rozumem a já se zařadil mezi ostatní.

Kněz možná vycítil mé rozpaky a ještě než jsem k němu došel, podíval se na mě s tak neuvěřitelně milým úsměvem, že veškerá nejistota zmizela. Najednou jsem stál před ním, na svém čele pocítil chladivý dotek oleje a zaslechl povzbudivá slova „svjata Bogorodica pomogi Tě“. Musel jsem postoupit dál, abych uvolnil místo dalším za mnou. Byl to jen olej, byla to jen pouhá čtyři slůvka, ale najednou jsem cítil, jako bych patřil mezi ně.

Velmi dojemné okamžiky byly, když mladé maminky přinášely své děti a kněz udělal nejprve kříž maličkým a pak i jejich maminkám. Známí, kteří se zde setkali si s úsměvy přáli „Čistij prazdnik“. Strávil jsem tam asi hodinu a pomalu se vrátil zpět k salesiánům. Jeden z kněží právě sloužil mši pro svoji rodinu, která ho přijela z České republiky navštívit. Tak jsem zůstal také.

Nevím čím to je, ale na každé cestě jsem tak nějak více otevřen duchovním vlivů. Možná je to vědomí potřeby pomoci shůry, možná je to tím, že se život na cestě omezuje pouze na základní potřeby a tím je duše i srdce uvolněno pro vnímání i jiných, než pouze materiálních věcí a vjemů.

Po mši ke mně kněz přišel, seznámili jsme se a když se dozvěděl, že mám namířeno do Veliko Tarnova, nabídl mi, že mne svezou, protože jedou právě přes toto město do Varny. A protože odjezd byl naplánován mikrobusem asi za hodinu, šel jsem se sbalit a připravit na cestu. Kousek za Kazanlakem jsme jeli kolem cikánské osady. Ti lidé zde žijí v nepředstavitelné bídě a špíně. Ale alespoň podle zběžných pohledů jim tento stav nikterak nevadil.

Před Veliko Tarnovem jsme si udělali malou zastávku v Preobraženskom monastýru. Je to klášter zasvěcený Proměnění Krista na hoře Tábor. Je výhradně mužský a docela maličký. Leží vysoko ve skalách přímo pod skalním převisem. Postaven byl v 11. století. Část kláštera se před časem zřítila a dokonce ze skalního převisu na klášterní budovy spadl velký kus skály. Asi tři metry vedle kostela.

Celý vnitřek malého chrámu je začazený od svíček, které zde po staletí hoří. Pracují zde restaurátoři, kteří zpod černého a mastného pokryvu vyzvedávají původní malby, které v kontrastu s všudypřítomnou černou působí neskutečně svěže a barevně. Po hodině v klášteře mne zavezli do města a sami pokračovali dál. Ale o Veliko Tarnovu až příště.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-bulharsko-kazanlak.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-bulharsko-kazanlak.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Bulharské dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017