Plovdiv

Dnešní den, pátek 11.8.2006 je docela náročný. Vstávám před pátou ráno, protože mne čeká cesta do Plovdivu. A ta právě není jednoduchá. Existuje několik variant. Tou první je odjet v 6.00 ráno z Melniku do Sofie a odtud přímo do Plovdivu. Je to ale poměrně velká zajížďka. Druhá varianta je odjet tím samým autobusem z Melniku pouze do Blagoevgradu a odtud do Banska, kde je možné využít úzkokolejné železnice do Septemri a zde přestoupit na klasický vlak do Plovdivu. Jak je vidět, ani jedna varianta není časově právě nejvýhodnější a zabere celý den.

domy v Plovdivu domy v Plovdivu domy v Plovdivu Plovdiv - mé ubytování Plovdiv - křest Sofie Plovdiv - arménská svatba

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Jelikož jsem romantik, rozhodl jsem se pro variantu č. 2. Do Blagoevgradu jsem přijel v 8.00 ráno a autobus do Banska odjíždel půl hodiny na to. Jásal jsem a radoval se z dobře navazujících spojů. Ale jak se říká - neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil... Do Banska jsem přijel kolem 10.00 dopoledne. Leží na samém úpatí Pirinu a přivítala mne poměrně silná zima. A aby toho nebylo dost, přidal se i velký vítr.

Z autobusového nádraží jsem přešel na nádraží vlakové a ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že vlak do Septemri odjíždí až za pět hodin. A protože jede velmi dlouho, po započítání přestupu na klasický vlak budu v Plovdivu až kolem deváté večer. A to už je na shánění ubytování opravdu dost pozdě.

Nakonec přijel autobus, který pokračoval zpět do Blagoevgradu a jeho řidič nám řekl, že autobusy odtamtud do Plovdivu jezdí. Nebylo co řešit, naskočil jsem a než jsem se nadál, uháněl jsem zase zpátky, odkud jsem v půl deváté odjel. Z Blagoevgradu odjížděl autobus do Plovdivu v půl třetí odpoledne a na místě jsem byl kolem šesté večer. Dvanáct hodin na cestě, to bylo docela náročné. Když jsem v Plovdivu vystoupil, cítil jsem se vyčerpaný. Od jedněch turistů z Rilského monastýru jsem věděl, že nedaleko autobusového nádraží je v Plovdivu agentura, přes kterou je možné sehnat ubytování. Agentura sídlí v ulici Ivan Vazov a jmenuje se Esperanza. Cena byla obvyklá, tedy 20 Leva za noc. Zaplatil jsem za tři noci, telefonicky mi bylo sjednáno ubytování a s adresou v ruce jsem se vydal hledat střechu nad hlavou.

Bydlel jsem u jedněch starších důchodců v poměrně luxusním panelákovém bytě. Měl jsem samostatný pokoj s internetem a televizí. Komfort o kterém se mi ani nezdálo. Balkón byl také samostatný takže večerní posezení s výhledem na noční Plovdiv jsem opravdu přivítal. Poloha bytu byla více než výhodná, do historického centra jsem to měl necelých deset minut pěšky. Od nových domácích jsem dostal klíč od bytu, osprchoval se převlékl a vyrazil ještě na prohlídku města. Alespoň malou. Nakoupil jsem si nějakou zeleninu, chleba a ovoce a v jedné malé zahradní kavárně jsem si dal kávu.

Plovdiv na mne už hned první večer zapůsobil nejlépe ze všech zatím navštívených míst. Ačkoliv je to velkoměsto, je velmi klidné, až uklidňující. Ulice lemují vždy dvě řady mohutných listnatých stromů, které chrání před spalujícím sluncem. Lidé zde žijí na ulicích a téměř okamžitě jsem se tu cítil jako doma.

O domově jsem v tomto městě hodně přemýšlel. Cítil jsem, že ačkoliv mám blízkou rodinu v podobě rodičů, rodiny bratra a přátele, přesto, domov je něčím víc. Je to nalezení blízkého, toho nejbližšího člověka, pro kterého se mé srdce stane domovem a jeho pro mne. Pak už nezáleží na tom, kde ti dva bydlí, svůj domov mají vždy sebou. Tato cesta mi pomáhá si uvědomit spoustu věcí, ostatně mám pocit, že se do hloubi svého srdce jsem schopen dostávat jen a jen na takové cestě.

Druhý den jsem se probudil do krásného, svěžího rána s modrou oblohou. V klidu jsem se umyl, posnídal a před devátou vyrazil. V jedné kavárně jsem si dal kávu a po chvíli si ke mně přisedl asi 45 letý Bulhar s tím, že s Českou republikou velmi čile obchoduje a dováží sem jakýsi Pervotin, jak řekl. Prý obdoba kokainu a ptal se mě, jestli bych s ním nechtěl uzavřít nějaký kontrakt. Tak to jsme se rozloučili velmi rychle. Popřál jsem mu „vsičko chubavo“ a odešel jak nejrychleji jsem mohl. Šel jsem znovu po ulici Ivan Vazov na autobusové nádraží, abych zjistil jak mi zítra pojede autobus do Bačkovského monastýru, který bych rád navštívil. Také jsem hledal informace o spojení do dalšího místa, kam má cesta povede a sice do Kazanlaku, kde bych rád navštívil českou katolickou misii.

Po získání potřebných údajů mi už nic nebránilo, abych se zcela a po hlavě vrhl na Plovdiv. Jak nejrychleji to šlo jsem se vypravil do historického centra města. Za centrálním náměstím jsem narazil na mešitu Džumaja Džumíja, která ač krásná a starobyla, přesto v rekonstrukci. Když jsem ji obešel, narazil jsem na kostel sv. Bohorodičky. Je to chrám s mnoha schody, které vedou až k samotné svatyni na kopci.

Uvítaly mě věčně plápolající a prskavé svíčky, které v pravoslavných chrámech věřící zapalují a zapichují do velkých stojanů s pískem. Za své blízké, za mrtvé, za zdraví. Dnes jsem měl ale vyjímečné štěstí. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy byla křtěna malá asi tříletá holčička. Jmenovala se Sofie a pobíhala po kostele v růžových šatech. Pak se ji jejím rodičům přeci jen podařilo chytit a předat knězi, který ji pokřtil. Po obřadu následovala přímo v kostele, jak je u pravoslavných zvykem, malá hostina. Ačkoliv jsem k rodině nepatřil, přesto i já jsem dostal malou výslužku. Bylo to velmi milé, stát se na chvíli jakoby součástí něčeho tak osobního, jako je křest dítěte. Sofinka sice absolvovala posvátný obřad, ale jakmile skončil, vyběhla z kostela a pobíhala po hrobech patriarchů a biskupů, kteří zde jsou pohřbeni. Předtím si ještě směla poprvé v životě zapálit svíčku, z čehož měla velikou radost. Stala se tak součástí pravoslavné komunity.

Od kostela jsem se nechal pohltit hypnotizujícími uličkami starého Plovdivu, které ukrývaly starobylé domy. Některé uličky byly tak úzké a první patra domů tak rozlehlé, že lidé v nich stojící by si klidně mohli podat přes ulici ruce. Nevnímal jsem hlad, žízeň a jen jsem fotil a fotil. V jedné z takových uliček jsem narazil na nádhernou restauraci, ve které byl dříve klášter dervišů.

Ale nejkrásnější prožitek jsem měl v docela malém kostelíku, patřící Arménské církvi. Svatba. Nejkrásnější den v životě dvou lidí. Do daleka znějící klaksony oznamující radost zamilovaného páru, okouzlující nevěsta zářící štěstím v kruhu nejbližších, chvějící se láskyplná „ano“, zlatem přislíbená věrnost a první manželský polibek prosycený něhou vzájemného odevzdání. Svatba. Taková, jakou ji známe. Téměř vždy stejná. Téměř vždy vzrušující. Téměř vždy zasahující srdce kolemstojících. Možnost zdáli zahlédnout štěstí druhých, alespoň na chvíli znevšední naše vlastní životy.

Procházím uličkami starého Plovdivu, spalující žár poledního slunce zpomaluje mé kroky na minimum a tak vnímám typickou bulharskou architekturu do všech detailů. S obdivem prohlížím ručně malované ikony pouličních malířů a jsem vděčný za každý kout plný osvěžujícího stínu. Obklopen podmanivými tóny lidových písní unikajících z otevřených mehan, nechávám se unášet tímto romantickým prostorem jakoby z jiného času a víc srdcem, než očima, naslouchám starodávným kostelům, stromům a lidem.

Opojen krásou přicházím ke starým schodům stoupajícím pod korunami stromů ke krásně zdobené bráně. Památek už bylo dnes tolik, že klidné místo k odpočinku by v tuto chvíli bylo více než vítané. Za branou tuším vysněnou oázu a tak nutím své nohy pokračovat v chůzi směrem vzhůru. Zanedlouho se ocitám v jiném světě. Před turisty dobře schovaný mne svými bělostnými kameny vítá malý, arménský kostel. Na chvíli usedám na kamenné lavici před vstupem do jeho posvátného prostoru a vnímám pouze koncert cikád.

Nakonec vstupuji a jsem nemile překvapen. Starší žena za vstupními dveřmi mne upozorňuje, že z důvodu svatby, která zde za tři hodiny proběhne je zavřeno. Ale pokud prý mám zájem, mohu se na arménskou svatbu přijít podívat. Počáteční mírné zklamání vystřídala radost. Svateb jsem už viděl hodně a nejen u nás v Čechách, ale arménský svatební obřad ještě neznám.

Chvíli se motám okolo kostela a přemýšlím, jak strávím příští tři hodiny, ale nakonec mé kroky směřují do jedné maličké mehany a dopisuji deník.

V půl šesté odpoledne už ale nedočkavě stojím opět u kostela a vybírám si místo, odkud budu svatbu fotit. Jsem značně nervózní, protože jak se zdá, mezi okolní zástavbou ukrytý kostelík, není turisty téměř vůbec navštěvovaný a je velmi pravděpodobné, že tu kromě svatebních hostů budu pouze já.

Z mého zamyšlení mne vytrhuje sonáta svatebního troubení, která i když zatím v dálce, přesto oznamuje blížící se slavnostní kolonu. Nikde nikdo, pouze já, malý český človíček v oranžových krátkých kalhotách s batohem na zádech a důstojně vypadající arménský kněz, připravený požehnat mladému páru.

Už jsou tu! Velký Lincoln ladně přistál dole pod dlouhým schodištěm a z jeho útrob vyskakuje ženich v krátké košili a pomáhá vystoupit nevěstě. Tak nějak podvědomě se mi vybavují slova jedné písně:“…čistá víc než růže, bělejší než sníh, kdo krásnější být může, její půvab mít..“.

V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.

Ještě než stačili dojít k posvátnému světlu, oznamující Kristovu přítomnost, zastavil je kněz uprostřed chrámové lodi. Na dotaz, zda přistupují ke svatebnímu obřadu zcela dobrovolně, oba odpovídají téměř jednohlasně ano. Za zpěvu arménských modliteb jim oběma drží nad hlavou kříž. V tu chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků. Oba snoubenci na pokyn kněze sklánějí k sobě své hlavy tak, že se vzájemně dotýkají. Nevěsta přitom zvedá své krásné hnědé oči ke svému milému a věnuje mu zamilovaný úsměv. On, celý rozechvělý bere její ruce do svých a něžně je tiskne. V tomto postoji, čelem k sobě a dotknuti hlavami, si slibují věrnost a lásku na celý život. Pak ženich nevěstě navléká zlatý prsten a oba se políbí. K mému překvapení nevěsta ženichovi prsten nedává. Jen doufám, že očekávanou věrností není vázána pouze ona. Pravděpodobně je to jen jeden z arménských zvyků.

Po obřadu všichni vychází před kostel, nechybí barevná rýže a šťastné úsměvy. Neustále cítím pohledy všech přítomných, jakési napětí visí ve vzduchu, ale protože všichni již odchází k autům, doufám že nebudu osočen ze špehování.

A víte jak to nakonec dopadlo? Těsně před usednutím do limuzíny ženich se svým svědkem přišel ke mně a začali se vyptávat kdo jsem, jak jsem se tam dostal a zdali vím, že to byla arménská svatba. Vyjádřili mi svoji radost, že jsem tam byl a mohl spolu s nimi sdílet jejich štěstí. Byl jsem z toho tak nervózní a překvapený, že jsem místo přání mnohého štěstí s nevěstou, popřál ženichovi šťastný nový rok. Ale z jejich reakcí jsem usoudil, že byli oba natolik zasaženi atmosférou okamžiku, že mé přeřeknutí ani nezaregistrovali.

V ruce jsem držel bonboniéru, když se v odjíždějící limuzíně stáhlo kouřové okénko, ze kterého se vyklonila usměvavá nevěsta a zamávala mi na rozloučenou. Stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Nohy sice byly v pořádku, ale srdce přetékalo emocemi. Daleko od domova, sám na cestě, jsem se stal součástí něčeho natolik osobního a soukromého, že veškeré mé smutky a stesk se rázem ztratily a zůstal jen pocit sounáležitosti s několika lidmi. Ještě před hodinou jsme si byli naprosto cizí, ale nyní nás spojil mystický okamžik společného prožitku.

Už je nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Občas se přistihnu při myšlence, jak jim to asi spolu klape, zda si stále rozumí a jsou šťastni.

A snad právě pro tyto zážitky, ty krátké, ale nezapomenutelné chvíle stojí za to cestovat. Někde v srdci víte, že všude jsme jedna rodina a ani rozdílné zvyklosti a kultura nemohou být překážkou cítit vzájemnou blízkost. Už to není ten Armén, Čech, nebo Bulhar, je to člověk. A v tento okamžik ten nejbližší, který Vám je dán.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-bulharsko-plovdiv.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-bulharsko-plovdiv.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Bulharské dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017