Cestování do Mexika

Pro většinu z nás nejdelší den v roce. Má 31 hodin a program nabitý. Začíná u Jardy na pokoji a vede přes Londýn, Grónsko, Kanadu, USA až do hotelu Uxmal v centru Mexica City, kde se v 23.00 večer ukládáme k vytouženému spánku. Doma mají již o 7 hod. více, tedy 6:00 ráno. Přiznávám se k určitým obavám, které jsem pociťoval před nástupem do Boeingu 747-400 na letišti v Heathrow. Během letu jsem se výhledy z okna od oněch obav zcela oprostil. Obloha se pod námi roztáhla nad Grónskem a tak jsme mohli pozorovat z výšky 10 km jeho ledovou pustinu. Po moři oddělujícím Grónsko od Labradoru plují několikasetmetrové kry a překvapuje mě i reliéf celého labradorského poloostrova. Vpravo se přibližuje Hudsonův záliv a pak již jižní Kanada. Po přeletu Michiganského jezera fotíme Chicago z ptačí perspektivy a o několik set kilometrů jižněji mizí sněhová pokrývka. Ten had, klikatící se napravo to je Mississippi a teď to město dole pod námi, to je New Orleans.

pátek 21. února 1997

Pro zaměstnané tento den začíná odchodem do práce. Ostraváci odjíždějí do Prahy v 18:20. 23:15 nás na hlavním nádraží čeká Jarda a my mu dáváme ochutnat poslední hlt Stalinových slz. Jarda nás na oplátku zve k sobě do práce, kde musí ještě něco dodělat a pak jdeme na chvilku spát na ubytovnu Telecomu. Před usnutím Jarda dostane píchanec gamaglobulinu, aby byl v Latinské Americe odolnější.

sobota 22.února

Pro většinu z nás nejdelší den v roce. Má 31 hodin a program nabitý. Začíná u Jardy na pokoji a vede přes Londýn, Grónsko, Kanadu, USA až do hotelu Uxmal v centru Mexica City, kde se v 23.00 večer ukládáme k vytouženému spánku. Doma mají již o 7 hod. více, tedy 6:00 ráno. Přiznávám se k určitým obavám, které jsem pociťoval před nástupem do Boeingu 747-400 na letišti v Heathrow. Během letu jsem se výhledy z okna od oněch obav zcela oprostil. Obloha se pod námi roztáhla nad Grónskem a tak jsme mohli pozorovat z výšky 10 km jeho ledovou pustinu. Po moři oddělujícím Grónsko od Labradoru plují několikasetmetrové kry a překvapuje mě i reliéf celého labradorského poloostrova. Vpravo se přibližuje Hudsonův záliv a pak již jižní Kanada. Po přeletu Michiganského jezera fotíme Chicago z ptačí perspektivy a o několik set kilometrů jižněji mizí sněhová pokrývka. Ten had, klikatící se napravo to je Mississippi a teď to město dole pod námi, to je New Orleans. Na Mexickém zálivu jsou stovky naftařských plošin a to se již začíná chýlit k večeru. Před západem Slunce nás v Mexiku vítá zasněžený vrcholek Orizaby, vyčnívající ze souvislých mraků. Z reproduktorů se ozývají mnohajazyčné výzvy k zaujetí svých míst a letušky nás odhánějí od oken. Za patnáct minut přistáváme. Venku je již téměř tma a zdola svítí miliony světel největší světové metropole. Buenos dias.

Kdo příliš nemiluje romantické popisy reality, může si oddechnout, úvodní styl opouštím a uchyluji se ke stručnému, heslovitému popisu absolvované trasy, která, jak mě snad dáte za pravdu, byla jak reálná, tak romantická.

Po celní prohlídce, kde si každý z nás zmáčknul zelenou vyměňujeme valuty za pesos (např. 100 DM = 440 S) a bereme druhou nabídku k odvozu do hotelu. Prostorný Dodge nás pobere všech sedm i se zavazadly a za 3 USD na osobu zaveze do hotelu v centru. Tady nám řidič domluví nocleh za 49 USD pro všech 7 lidí a popřeje dobrou noc. 5 pesos dostal lokaj, co nás dovedl až na pokoj. Po jeho profesionální grimase nevím, jestli je šťasten nebo uražen.

neděle 23. února

V 7:00 vstáváme a vaříme polévku ze sáčku. Ještě, že jsme ty bombičky převezli, budou se hodit po celou cestu. Zakládáme společný bank na placení společných výloh. 8:30 odchod do města - první ochutnávka kávy (2 S) a jídla (pikant!) - začíná se nám tu líbit - je zde temperament ve vzduchu, teplíčko a sluníčko. Jdem na Chapultepec mezi krámky ochutnat řadu dalších místních specialit a do parku. Chvilka odpočinku v poslechovém zákoutí a pak směr Antropologické museum. V neděli vstup zdarma, jindy 15 S. I malé ledvinky musíme odložit do úschovny. Na své si přijdou zejména historikové a pak ti, kteří si o předkolumbovském světě něco prostudovali. Dále na Chapultepecu kupujeme pamlsky: zmrzlina 2 S, Cola 5 $, voda 6 $.

V 17:30 odjíždíme taxíkem (zeleným broučkem) zpět do centra a jdeme na Torre latinoamerica - nejvyšší budova ve městě a údajně nejvyšší obytná budova na světě stojící v seismicky aktivní zóně. Vstup je 22 S a pak jedeme výtahem do 139 m, špička vysílače je v 181 metrech. Výhled stojí za to. Pěšky se vracíme do hotelu. Plánujeme další program, pije se šampaňské, vaří se polévka a otevírá se další láhev vína.

pondělí 24. února

Vstáváme ve 4:45. Nemůžeme dospat, nejsme zvyklí na mexický čas. Vaříme čaj. Bohužel, lampička propálila expediční tričko. To jsem neodhadl. V 8.15 odcházíme do ulic, kupujeme telefonní kartu za 50 S a voláme na guatemalskou ambasádu. Jedeme tam taxíkem, je to pěkně zmatené a daleko a mám pocit, že i taxikáři mají co hledat. Na ambasádě jsou ochotní, vízum stojí 10 USD a informátorka nás tak naladila, že již nechceme nic jiného, nežli se co nejrychleji dostat do Guatemaly. Zastavujeme se na Belizské ambasádě, vízum je za 25 USD, zatím ho nekupujeme a odjíždíme na autobusový terminál. Kus jsme se svezli novým Dodgem. Je pohodlný i pro nás všechny a posádku (2 místní) a batohy. Další kus jedeme metrem - stojí 1,30 S.

Na nádraží příjíždíme ve 13.30. Autobus nám jede až do Tuxtly v 15.45. Stojí 283 S, ale je to u luxusní společnosti Cristobal Colon. Další tarify ( u Crist. Colon) z Mexico City: Oaxaca 130 S, Puebla 38 S, Acapulco 148 S. Ještě před odjezdem stihneme taxíkem dojet do banky směnit peníze. Měníme dolary v kurzu 7,60 S za 1 USD. V autobuse je klimatizace a málo cestujících. Pojedeme přes 1000 km. Za Mexikem stoupáme, abychom se přehoupli přes okraj mexického údolí. Věřím, že nám moc nechybí do 3000 m. n.m., když míjíme Iztaccíhuatl (5286 m). Za chvíli je vidět i Popocatepetl (5452 m) a nad ním oblak kouře. V 18.10 stavíme v Pueble, pak odjíždíme dále, míjíme sopku La Malinche a stmívá se. Každý v autobuse ulehá jak umí, já bohužel právě toto neumím, ale Jarda umí.

úterý 25. února

V 6:30 příjezd do Tuxtly. Vaříme snídani na náměstí (káva, čaj, polévka), já kupuju štíra zataveného do jantaru poté, co malý obchodník kývl na mnou nabídnutou cenu. Marné, při odmítnutí budeme muset jít ještě s cenou dolů. Po osmé odjíždíme taxíkem do ZOO. Vstupné se zřejmě neplatí a procházka je to hezká na seznámení se středoamerickou faunou. Mě se líbí mravenečník. Hadi jsou většinou dost jedovatí a krokodýli naštěstí za ohradou. V 10.45 taxi do města a odtud autobus (4 S) do města Chiapa del Corso, kde je začátek plavby po kaňonu Sumidero. Šílené polední horko a vysoké ceny, že jsme málem ani nejeli. Z 600 S se cena nakonec dostala na 350 S za loďku a stálo to za to. Až 1000 m kolmé stěny, na březích kaktusy, ptáci Sopilotes, v jednom místě padající voda vytváří na skále "strom navigace" a na závěr hezká tečka - krokodýl ve volné přírodě. Po 2 hodinách ve 14:30 jsme zpět.

Při krátké siestě jíme pomeranče a piňu (ananas) a pak odjezd taxíkem k benzínce od Pemexu. Tady sedáme na autobus a za 10 S odjíždíme do San Cristobalu. Pořádně stoupáme a v horách jsou již k vidění Indiáni a jejich pestrobarevné výrobky na prodej. V 17:30 jsme v San Cristobalu, bereme si kontakt na pronájem koní a jdeme se ubytovat. Volíme hotel Posada Lupita (17 S na osobu). Večer jsme v ulicích rušného indiánského města, plného suvenýrů. 15 dkg sýra je za 5,80 S, 15 dkg salámu za 6,70 S, 1 tropická hruška za 1,50 S. Po návratu do Posady si dáváme teplou sprchu a pijeme Mezcal i s housenkou.

středa 26. února

Vstáváme v 7:00 a vaříme čaj a polévku. Dan se s polévkou nespokojil a odskočil si naproti na kuřátko. Později kupujeme pestré utkané opasky od domorodky u autobus. nádraží v ceně 20 S za 2 opasky. Telefonujeme ohledně koní a jedeme tam taxíkem. Cena po usmlouvání zůstává na 220 S pro nás všechny. Jedeme do indiánského městečka San Juan Chamula. Napřed jedeme v provozu po asfaltu, potom naštěstí lesní a horskou cestou. Indiáni perou v potoce prádlo. Náš domorodý průvodce pobízí koně častým: "Va más !" Přímo do sedla mi domorodka u chatrče podává Coca Colu za 3 S. Po 2 hodinách jízdy ve 12 .00 zastavujeme a máme hodinku volno. Indiánky se fotí za 1 S, děti pak prodávají za tutéž cenu roztomilé keramické figurky. Posedíme na náměstí, suvenýry jen prohlížíme a mezi 13.00 a 15.00 jedeme na koních zpět. Máme toho plné... Do centra města pak jedeme mikrobusem (colectivo: 1,50 S). Jdeme na oběd, dáváme si kuře s rýží a černou omáčkou. Zase to na nás zkoušeli, a jelikož se nám zdá, že tady to už přehnali, odcházíme někteří bez placení. Dost nás překvapuje, že jsme tím nevyvolali sebemenší reakci. V krámě s koženým (velmi pěkným) zbožím zvažujeme nákup, hlavně Jana chce kabelku. Nebyla jí přána, když jsme se vrátili s penězi, už bylo zavřeno.

Z nádraží nám jede autobus I. i II. třídy. Oba v 17:00. Jednička je jen o 6 S dražší, a tak jedeme s ní. Lístek kupujeme do Ciudad Cuauhtemoc - stojí 27 S. Po cestě se řádně setmí. Do města přijíždíme v 20:00 a je tma jako v pytli. Vláda zde sjednává pořádek vypnutím proudu (trvá již řadu dní) a tak tu všude (až na celní úřad) svítí svíčky nebo plynová svítidla. Ubytováváme se v hotelu hned u nádraží (21,50 S na osobu). S Danem vyrážíme prozkoumat místní atmosféru, ostatní leží v posteli za svitu svíček v tropické horké noci.

Tento článek je součástí seriálu Mexico, Guatemala, Belize. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017