Cuzco a Inca Trail

Po dlouhém sestupu jsme konečně nad ruinami a v jejich spodní části vidíme postavené naše stany - Miloš si opět bude smět upéci bábovku. Místo je nádherné, uprostřed hradeb přímo pod strmými terasami. Nejsme tu sami, opodál jsou připravené stany cestovek pro paďourské turisty. Silně nás však znervózňují dva pobudové, kteří se válí opodál zachumlaní do dek a po očku si nás prohlížejí. Evidentně nepatří k žádné organizované skupině, neboť nevyvíjejí žádnou veřejně prospěšnou činnost. Představa prořezaných stanů mě vede k tomu, že se ptám jednoho z nosičů, zda to nejsou robos.

Neděle, 2.7.00

Na požádání jsme vzbuzeni v 6:00, strašně se nechce. Za půl hodiny už stojíme před domem a chytáme taxi na letiště, kde jsme krátce před osmou. Rezervace letenek je kupodivu v pořádku. Odlétáme v 9:40 opět B 737, letadlo je poloprázdné. Let do Arequipy trvá 70 minut.

Jakmile se dostáváme nad mraky vidíme, že oblačnost končí kousek od pobřeží. Na východním obzoru vylézají zasněžené Andy, což je moc pěkný pohled. Celou cestu k jihu letíme nad pouštní krajinou rozbrázděnou koryty občasných toků. Doufám, že uvidíme některé z pověstných geoglyfů v oblasti Nazca, ale marně. Dále k jihu se mezi pustými kopci občas objeví nitka řeky a jako roztavený kov (zajímavý optický jev) se lesknou hladiny jezírek. Před Arequipou se objevují zasněžené šestitisícové vrcholky, z nichž jeden je Ampato (6288 m). Dostáváme housku, zákusek a pivo a poté přistáváme v Arequipě mezi zasněženými kopci, kterým dominuje sopka El Misti (5822 m). Dost lidí vystupuje, méně jich nastupuje, naštěstí nás nevyhánějí z volných sedadel u okének, kam jsme se během letu rozmístili.

Krajina cestou do Cuzca vypadá podobně, ale blíže k Andám přibývá řek a jezer. Na svazích kopců se objevují terasovitá políčka. Před Cuzcem přibývá oblačnosti a zeleně. Letadlo přistává dlouhým údolím mezi vysokými kopci, což je působivé, ale blízkost skalnatých úbočí po pravé i levé straně poněkud bere dech. Je 11:00, zavazadla nám přišla v pořádku, takže si bereme taxi - minibus a necháváme se odvézt do centra. Ve městě je opět nějaká fiesta, takže se nedá dojet až na místo a musíme kus pěšky. Ulicí táhne maškarní průvod tančících indiánů oblečených v pestrých krojích, někteří v maskách zvířat, chundelatých medvědů (nebo lidoopů?) a to vše za břeskné dechovky a mohutného bubnování pochodujících hudebníků. Zamotali jsme se do průvodu, huňatý medvěd vtahuje Ivanu i s báglem na zádech do tanečního reje, dá jí práci se vyprostit.

Ubytováváme se v hostalu El Rey David. Dům je vystavěn v koloniálním slohu, uvnitř má velké patio s podloubím a pavlačí kolem dokola. Hoteliér Luis Valdivía tvrdí, že objekt je 300 let starý. Luis má k Čechům kladný vztah - když hostal na začátku roku uváděl do provozu, prvními zákazníky byli právě Češi, jak nám hrdě ukazuje v návštěvní knize. Barák je poněkud zchátralý, spíme v temné ratejně s jedinou fungující zářivkou, ale každý máme pro sebe obrovskou postel. Hajzlík a sprcha jsou sice na pavlači, jsme však vcelku spokojení, možná proto, že nám to tu připomíná starý dobrý hotel Caribe v Santiagu. Cena 5$ za osobu a noc se nám zdá vysoká, ale Luis tvrdí, že v ceně je snídaně. Koneckonců Caribe stál 7$ a bez snídaně.

Na doporučení Luise jdeme ihned na nádraží San Pedro zajistit si jízdenky na zítřek na vláček na Machu Picchu. Nádraží je asi 10 minut od hotelu. Cesta vede kolem tržnice a tak pamětliví rad o bezpečnosti (nejhorší jsou prý tržnice, nádraží a autobusové terminály) se držíme v hloučku a neustále kolem sebe šmírujeme, aby zloději a kapsáři viděli, že nemají šanci. On totiž každý indián vypadá jako kriminálník nebo alespoň jako mordýř (nebo že by si to naše rasistické podvědomí spojovalo se vzhledem našich romských spoluobčanů?).

Nádraží je zabedněné, možná proto, že je neděle, a hlídač nám doporučuje, abychom přišli zítra ráno před šestou, že to bude stačit. Studujeme jízdní řád, vlaků je několik druhů, cenově značně odlišných. Automaticky vypouštíme ty za 80 a 50$, nelíbí se nám ani turistický za 25$ a vybíráme si indiánský local za 15 solů, který odjíždí v 6:45 a hlavně jako jediný staví na 88. kilometru, kde začíná Inca trail. Aspoň si užijeme koloritu. Znepokojuje nás též rychlý odtok našich finančních prostředků - budeme muset trochu ubrat plynu.

Svítí sluníčko a je horko. Při intenzivnějším pohybu cítíme nadmořskou výšku - Cuzco je přes 3000 m vysoko. Procházíme se po městě, které je opravdu velmi pěkné. Je to jedno z mála peruánských měst, které má všechny ulice a náměstí vydlážděné. Na Plaza de Armas je katedrála a kostel La Companía de Jesús, uprostřed je nezbytná kášňa, domy mají podloubí a vyřezávané balkóny, kolem jsou kopce, na jednom z nich je bílá socha Krista, na jiném je vyskládán obrovský nápis VIVA EL PERU. Píše o něm už Hanzelka se Zikmundem - kdysi prý pod ním byl ještě obrovský dělnicko-rolnický vercajk.

Chceme se naobědvat, ale hospody jsou dost drahé, jídlo kolem 20 solů. Chození znepříjemňují neodbytní naháněči z jednotlivých hospod, takže nakonec prcháme z centra a končíme v lidové jídelně vedle našeho hostalu na menu za 3 soly. Dostáváme těstovinový salát, hustou polévku a velmi tuhou a (naštěstí) tenoučkou skopovou kotletu se suchou rýží. V televizi právě dávají finálový zápas mistrovství Evropy ve fotbale mezi Itálií a Francií. K jídlu nám přichází hrát indián s charangem a panovou flétnou, ale venku opět prochází slavnostní průvod a žestě s bubny předčasně ukončují umělcovu produkci. Kapel je několik, sjely se z dalekého okolí a jedna přes druhou hrají svůj stále dokola omílaný motiv. Průvod je exotickou směsicí pohanství a křesťanství - indiáni křepčí v maskách pohanských bůžků a mezi nimi je mezi církevními praporci nesena soška Panny Marie s Jezulátkem. Důvod fiesty nám však zůstává utajený. Stojíme před hospodou, díváme se a stará špinavá indiánka se snaží žiletkou dostat Helence do kapsy na hajzlpapír, asi má bolení.

Odpoledne se snažíme zajistit jízdenky na autobus do Puna k jezeru Titicaca (navzdory varujícímu průvodci jsme se rozhodli použít noční autobus - schválně se necháme přepadnout ozbrojenými bandity) a letenky z Juliacy do Limy. Na náměstí objevujeme samoobsluhu s potravinami, rumem a piscem, což je jihoamerická kořalka, údajně brandy, ale chuťově nejblíže jí je rakouský obstler. Rovněž kupuji ze zvědavosti za 2 soly pytlík s kokovými lístky. Podle průvodce pak děláme okruh po městských památkách. Procházíme uličkou s původní inckou zdí z ukázkově opracovaných kamenných kvádrů, mezi které nejde zastrčit ani žiletka. Jdeme se podívat na katedrálu a klášter Santo Domingo postavené na zbytcích inckého Chrámu Slunce. Úzké uličky mají svoje kouzlo. Jsou plné prodavačů pěkných suvenýrů, mezi nimiž dominuje symbol Inky (Tumi). Hodně se prodávají pletené věci z lamí vlny - svetry, ponožky, rukavice, čepice (moc se mi líbí indiánský kulich s chrániči přes uši), vše v pestrých barvách. Nezbytným doplňkem městského koloritu jsou žebrající děti a malí čističi bot. Bohužel jsme stále vyjukaní z potenciálních kradačů, takže nezvykle omezuji focení i filmování a přístroje nosím v báglíku na břiše.

Mezitím se setmělo, domy na náměstí, kostely i socha Krista na kopci jsou krásně nasvícené. Nakupujeme zásoby na trek a rovněž plynové bombičky k vařičům - mají všechny druhy, nejlevnější jsou napichovací (8-10 solů), šroubovací stojí až 15$. Naháněči se nás neustále snaží nahnat do nějaké hospody, z vlastní vůle se pak usazujeme na něco drobného před spaním (omelety, sendviče) a pivo. Na hotelu přebalujeme na trek a oddělujeme depozit, který nám tu Luis slíbil nechat.

Pondělí, 3.7.00

Luis nás budí v 5:00 za naprosté tmy, je to hrozné. Dělá nám k snídani sázená vejce s hranolky a rajčaty, ale skoro nemůžu jíst. Na nádraží jdeme v těsném hloučku, protože za tmy jsou prý robos nejaktivnější. V osvětlených ulicích se zvolna probouzí život, první stánkaři rozbalují krám a toulaví psi shánějí něco k snědku. Na nádraží je klid, bez jakékoliv fronty kupujeme jízdenky s místenkou (1. třída) a uchylujeme se do čekárny. Ta se zvolna plní, přichází i skupinka Čechů a stojí vzorně v kruhu kolem báglů, přesně podle rad průvodce. Zaujali nás také turisté s bágly obalenými pletivem z ocelových lanek.

Před odjezdem ještě za 10 solů kupuji telefonní kartu a bezúspěšně zkouším volat do Juliacy kvůli letenkám. Odjíždíme v 6:45, za bdělého dozoru nádražní policie vše probíhá v klidu, žádný nával, máme místa, vlak je čistý. Jsme z toho udivení, neřku-li zklamaní - kolorit vláčku nám byl popisován úplně jinak. Vyjíždíme z Cuzca cik-cak do kopce, vlak projíždí v těsné blízkosti vepřovicových baráčků, kolem kterých se batolí děti a pobíhají prasata, psi, slepice, žádný přepych. Vidíme, jak se vyrábějí vepřovice, jak se přímo na místě suší a jak se z nich opodál rovnou staví. Po zdolání výstupu na planinu nad městem vlak nabírá rovný směr a sjíždí k řece. Kolem jsou rozsáhlé louky, podstatně zelenější než na opačné straně kopce. Z plání občas vystupují hájky eukalyptů, které jsou nejčetnějším stromem na celé trase, krásně voní. Sjíždíme do říčního údolí, které je zpočátku hodně široké a zemědělsky obhospodařované. Teprve za první zastávkou se zužuje, až se mění v úzký kaňon s pěkně divokou vodou.

Do našeho vagónu nikdo nepřistupuje, v 1. třídě se zřejmě nesmí cestovat na stojáka bez místenky. Vlakem však neustále proudí prodavači choclos (vařená kukuřice), ovoce, sladkostí, sendvičů a nápojů a cestující jejich služeb hojně využívají. Mezi vagóny prodavači přestupují vnějškem - otevřou dveře a překračují ze schůdků jednoho vagónu na schůdky druhého. Je to dost krkolomné zvláště s nůšemi plnými prodávaného zboží. Poprvé ochutnávám mate de coca, které má chuť skautských čajíčků z lesních bylin, je však strašně přeslazené. Marně čekám na nějaké opojné nebo povzbuzující účinky. Další prodavači se na každé zastávce tísní kolem oken vlaku a kromě výše zmíněného artiklu prodávají suvenýry, například panenky.

Sleduji i měnící se geologii - z podivných břidlic a tufitů se dostáváme do krásných žul, čímž stěny kaňonu dostávají divočejší ráz. Největší sídlo na trase je Ollantaytambo s rozsáhlými inckými ruinami, jejichž prohlídku jsem naplánoval až na zpáteční cestě. Další zastávkou je Chillca, kam se dá dojet i autobusem. Na stanici jsou davy turistů, kteří začínají Inca trail už tady. Před jedenáctou vystupujeme ve stanici Chamana na 88. kilometru trati, odkud se Inca trail běžně chodí. Podle rady se nezdržujeme a metelíme rovnou s kopce k mostu přes řeku, kde je pokladna a vstup do Parque Nacional. Platíme 60 solů na osobu, přičemž vstupné zahrnuje i Machu Picchu. Pak se musíme zapsat do dvou objemných knih (číslo pasu, povolání, věk, země, místo posledního pobytu, číslo bot atd.), což je právě to nejužší místo, kde se záhy vytváří dlouhá fronta. Jsme rádi, že ji v panujícím vedru nemusíme stát. Převlékáme se do lehčích svršků, přecházíme most a ve výšce 2300 m. vykračujeme na Cestu Inků. Po půlhodině míjíme první terasovité ruiny Llaqtapata, odkud se cesta začíná prudce zvedat. Trochu mě to zaskočilo - podle popisu trasy v průvodci se mi zdálo, že až po nástup do prvního sedla se jde víceméně po rovině. Zakrátko je mi jasné, že původně plánované 3 dny na cestu byly iluzorní.

Cesta vede mlžným pralesem, dokonce vidíme i kolibříka. Občerstvení na trase včetně piva zajišťují Indiáni. Jinak je tu čilý provoz. Do kopce supí dav turistů, mezi kterými se proplétají klusající nosiči v sandálech s ohromnými zavazadly na zádech (údajně přes 40 kg). Nosí vybavení bohatých turistů, kteří si zaplatili u některé z cestovek Camino del Inca s celým komfortem. Vláčejí s sebou i veliké petrolejové vařiče, na kterých jim vaří jídlo a večer jim stavějí stany.

Na řadu přišel i importovaný repelent. Štípají malé mrchy, něco jako muchničky a na odhalených částech těla naskakují lívance s krvavým středem. Středoevropský repelent kupodivu funguje i v jižní Americe.

Šlapeme až do 16:30, kdy se dostáváme k dnešnímu cíli Llulluchayoc. Je nutné počítat s tím, že v šest už bude tma. Hlavní tábořiště je plné, zabraná jsou všechna rovnější místa, takže stavíme stany přímo u cesty. V sousedství jsou připraveny stany cestovek, vedle mají Indoši rozbalený krámek s občerstvením. Toho okamžitě využíváme k nákupu piva. Obvyklá velikost lahve je 0,62 l nebo 1,1 l - tady mají ty větší. Vaříme, mezitím se zatáhlo a okolní hory se zahalily do mlhy. Všichni jsme zmakaní, chvilku brnkám na kytaru, ale záhy zalézáme do spacáků.

Úterý, 4.7.00

Asi od půl páté nastává venku ruch, bohatí turisté jsou vyháněni z teplých spacáčků, zatímco my chudí můžeme chrápat až do 7:00. Stany jsou silně orosené, ale zima v noci nebyla. Je zataženo a okolní hory přestaly existovat. Vaříme ranní nápoje, do toho přicházejí starší manželé, tuším Kanaďané, se kterými jsme se včera potkávali a ptají se, zda jsme neměli nějaké problémy. Jim robos v noci rozřízli stan a ukradli věci, které měli přímo pod hlavou.

Dnes nás čeká nejhorší úsek cesty do sedla Warmiwaňusca (Mrtvá žena) ve výšce 4200 m. Vyrážíme a asi za hodinu jsme nad lesem v místě zvaném Llulluchapampa, kde jsou krásné loučky u potůčku. Tady jsme podle původního harmonogramu měli kempovat. Odtud už je vidět cesta k sedlu. Velmi zvolna stoupáme, za skalním prahem se vysoko vpředu zjevuje vlastní sedlo, není to povzbudivý pohled. Špatně se mi dýchá a stále častěji pauzíruji. Po poledni jsme konečně nahoře. Helenka nakonec nevypustila duši, jak cestou stále slibovala, a podobně jako Ivana může pod přívalem polibků vychutnávat svůj výškový rekord.

Počasí není nic moc, vše kolem je v mracích, mží a je zima. Nezdržujeme se, něco jíme a sestupujeme na druhou stranu do údolí řeky Pacamayo. Sestup je strmý a ještě horší než výstup. Svaly se bouří, kolena bolí. Občas se zvednou cáry mlhy, pod sebou vidíme velké tábořiště a za ním opět krpál nahoru. Asi v jeho polovině jsou patrné ruiny Runkuracay a vedle nich lze pomocí dalekohledu rozpoznat stany. Domlouváme se, že tam je dnešní cíl a rychlonožky vyrážejí kupředu zabrat místo k táboření. Ze sedla sestupujeme minimálně o 800 m k hlavnímu tábořišti, které se nám nelíbí, protože se nachází na bažinatém terénu a je v něm moc lidí. Od řeky se vydáváme opět vzhůru po šílených inckých schodech - nechápu proč je dělali tak vysoké, když sami prý byli malého vzrůstu. Začíná pršet a v samém závěru jen kousek pod ruinami už leje jako z konve a do toho padají ledové krupky.

Kluci vybrali krásné tábořiště přímo vedle ruin na travnatém výběžku nad hlubokým údolím. Kousek níž je pramen s vodou. Kolem už stojí spousta stanů, měli jsme kliku s místem. Stále leje a v trávě jsou závěje ledových krupek. Miloš postavil stan, má pochvalu, ale je málo pisca. Za trvalého deště se ve stanu postupně uvelebujeme, vše co jsme měli na sobě je mokré. Něco sušíme přímo na těle, zbytek hážeme na hromadu do předsíňky. Konečně před setměním přestává pršet, vařím ze zakoupených lístků mate de coca, co do chuti a účinku nic moc. Spát jdeme asi v osm, chvílemi drobně prší.

Středa, 5.7.00

Ráno se nad námi modrá nebe, na stanech je ledová krusta a podle toho je i náležitě frío. Ze spacáků vyhánění movití turisté dělali bordel opět už od pěti, ale když v sedm vstáváme, jsou stále ještě tady, což nechápu. Zvolna vaříme, balíme a kocháme se nádhernými výhledy na okolní kopce, které nám byly včera odepřeny. Poté vyrážíme do sedla Runkuracay (3850 m). Otevírají se další a další čarokrásné výhledy - pod námi polokruhovitá incká pevnost, kousek pod sedlem krásná jezírka, na vzdálenějším obzoru zasněžené pěti až šestitisícovky. Sedlo dobýváme mnohem snadněji než to včerejší, na druhou stranu je fantastický výhled na bílé Pumasillo (6246 m) napůl v mracích. A zase dolů, k ruinám Sayacmarca. Opět táhnou davy lidí, které mi při prohlídce ruin vadí, připadám si jak na Rabí v sobotu odpoledne.

Trek pokračuje svou údajně nejkrásnější částí. Vede víceméně po vrstevnici silně vlhkým mlžným pralesem s mechovatými stromy obrostlými cizopasnými rostlinami, zajímavými květinami, je to jako v botanické zahradě, ale trochu více do kopce. Několikrát se míjíme s odporným obtloustlým Amerikánem ve skautském klobouku, který se posmívá mým šortkám, debil. Cestou je tábořiště se splachovacími záchody, které rád využiji. Přes údolí jsou výhledy na chundelaté kopce a vodopády. Kamenný chodník se klikatí podle vrstevnice, prochází krátkými tunýlky ve skále a zvolna stoupá do dalšího sedla (3700 m). Tam, nad ruinami Phuypatamarca na nás čekají rychlejší kamarádi. V sedle se dá tábořit, ale odrazují nás davy lidí a kromě toho tady není voda.

V dálce se schyluje k pořádné bouřce, takže kvapíme dál, aby nás to nechytlo na cestě. Sestupujeme k ruinám, kde je zajímavě provedený vodovod s lázněmi. Odtud sestup pokračuje po děsných inckých schodech, hluboko pod námi jsou vidět zříceniny Wiňay Wayna, cíl dnešní trasy. Nad nádhernými zeleně chundelatými strmými kopci se kupí stále víc černá mračna a co chvíli hřmí. Dole se klikatí bílá nitka řeky Urubamby. Podle průvodce je třeba sestoupit o celý výškový kilometr, Helenka potí krev a slzy. S námi pajdají další turisté, aspoň v tom nejsme sami.

Po dlouhém sestupu jsme konečně nad ruinami a v jejich spodní části vidíme postavené naše stany - Miloš si opět bude smět upéci bábovku. Místo je nádherné, uprostřed hradeb přímo pod strmými terasami. Nejsme tu sami, opodál jsou připravené stany cestovek pro paďourské turisty. Silně nás však znervózňují dva pobudové, kteří se válí opodál zachumlaní do dek a po očku si nás prohlížejí. Evidentně nepatří k žádné organizované skupině, neboť nevyvíjejí žádnou veřejně prospěšnou činnost. Představa prořezaných stanů mě vede k tomu, že se ptám jednoho z nosičů, zda to nejsou robos. "Sí seňor, jsou to robos z Cuzca, ale nemusíte se jich bát", zní odpověď. To mě uklidnilo, dotyční pánové jsou tu zřejmě na dovolené. Nic však nechceme nechat náhodě a nenápadně budujeme kolem stanů past na noční vetřelce - napínáme všechny šňůrky na stanech, jako bychom se chystali na viento blanco, a stany ještě provazujeme mezi sebou. Je to naprosto dokonalé - každý se minimálně jednou stáváme obětí vlastních nástrah.

Kousek pod ruinami je pramen a ještě níž kiosek, kde se prodává pivo Cusqueňa. Kamarádi obětavě přinášejí plný báglík lahví, já bych tam už asi nedošel. Mraky se po krátké spršce rozptýlily a nad kopci se ukázala duha. Robos odešli, takže spokojeně vaříme, pijeme cusqueňu, dole hučí Urubamba, nad námi jsou staleté ruiny a je nám dobře. Po setmění na tomto silně mystickém místě hrajeme na kytaru a zpíváme o mexické pampě, dívce Feleeně, Jižním kříži, bedně od whisky a dalších nezbytných amerických rekvizitách. Občas si i vysluhujeme potlesk z vedlejšího tábořiště. Drobný déšť nás však zahání do stanů. Usínám s kapesním nožíkem pevně sevřeným v pěsti.

Tento článek je součástí seriálu Peru a Ekvádor. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017