Do Tasmánie

Konečně v Austrálii! Prvním australským státem, který jsem navštívil, byla Tasmánie. Letěl jsem sem z města Christchurch (Nový Zéland – Jižní ostrov), cestou jsem ovšem přesedal v Sydney.

Prvním australským státem, který jsem navštívil, byla Tasmánie. Tento ostrov byl pojmenován po svém Holanďanovi Abelu Tasmanovi, který tento ostrov objevil v roce 1642 a pojmenoval ho Van Diemenova země podle guvernéra Holandské východní Indie. S mapováním ostrova se však začalo až koncem 18. století a teprve roku 1798 prokázal definitivně kapitán Matthew Flinders, že tato země je ostrovem, když ji celou obeplul. Bassův průliv mezi Austrálií a Tasmánií (široký asi 240 kilometrů) pak Flinders nazval podle George Basse, lodního lékaře na jeho lodi. Hezký příklad, jak se stát slavným.

Podle odhadů žilo v té době na ostrově asi 5000 – 10000 domorodých Austrálců. Ti sem přišli asi před 35000 lety z Austrálie po pevninském mostě, který tenkrát Tasmánii a Austrálii spojoval. Teprve po skončení poslední doby ledové, kdy ledovce roztály a voda v oceánech stoupla, se Tasmánie stala definitivně ostrovem. Austrálci byli Evropany zpočátku „jen“ zotročováni (muži na práci, ženy jako sexuální otrokyně), nakonec však byli Brity zcela plánovitě vyhlazeni – byli stříleni, otravováni arsenem a chytáni do kovových pastí jako zvěř.

Britové jsou často dáváni za příklad „moudré vlády“ v koloniích. Faktem ovšem zůstává, že právě Britové byli jedni z prvních Evropanů, kteří páchali genocidu na domorodcích, a to dávno před Hitlerem. (A byli to ostatně rovněž Britové, kdo o něco později vynalezl i koncentrační tábory. Proti tomu se ovšem tenkrát zdvihla vlna celosvětového veřejného mínění, protože do těchto táborů byli zavíráni běloši – holandští Búrové v Jižní Africe.)

Zkázu domorodců v Tasmánii urychlila samozřejmě i invaze nakažlivých chorob. V roce 1804 byla Brity v Tasmánii založena jedna z několika australských trestaneckých kolonií. Pro zajímavost: prvních vězňů bylo 74, s nimi však přijelo i 71 vojáků (čili pěkný poměr – na jednoho vězně jeden voják) plus 21 žen vojáků a 14 jejich dětí. Později se ovšem v Tasmánii proti přílivu dalších a dalších trestanců zdvihla vlna odporu, takže poslední vězňové sem byli přivezeni roku 1853. Celkově bylo v letech 1804 – 1853 do Tasmánie deportováno 74,000 vězňů. V roce 1856 si pak ostrov oficiálně změnil jméno na Tasmania, aby se tak alespoň symbolicky definitivně odstřihnul od své trestanecké minulosti. V roce 1901 se pak Tasmánie stala zakládajícím státem Australského svazu.

Tasmánie měří ze severu na jih 296 kilometrů a 315 kilometrů ze západu na východ. Rozloha samotného ostrova je 60637 km2, rozloha státu Tasmania (nejmenší australský stát a jediný na ostrově) je 68332 km2, neboť se k němu řadí i několik dalších menších ostrovů. Nejvyšší horou Tasmánie je Mount Ossa, vysoká 1617 metrů, tedy asi jako naše Sněžka.

Tasmánie má asi 500000 obyvatel. Hlavním městem Tasmánie je Hobart, proslavený mimo jiné jachtařskými závody Sydney – Hobart. Hobart je nejmenším hlavním městem z australských států (ne teritorií) a jako jediné z nich má výrazně méně než milion obyvatel – žije zde asi 200,000 lidí. Je to (po Sydney) druhé nejstarší město v Austrálii.

Tasmánská příroda je podobná té australské, nemá však takovou druhovou rozmanitost jako samotný kontinent. Kdysi žil na ostrově tasmánský tygr, což byl rovněž vačnatec, veliký jako pes či vlk a pruhovaný jako tygr. Je považován za vyhynulého, neboť naposledy byl spatřen v roce 1936, i když občas v novinách tu a tam proskočí zpráva, že ho někdo zahlédl v hlubokých tasmánských deštných pralesích. A propo, podnebí v Tasmánii: v Hobartu spadne v průměru jen 598 mm, čili asi jako v Praze, v horách však leje mnohem více. Roční průměrná teplota v Hobartu je 12.5°C, čili o dost vyšší než v Praze (Hobart leží přibližně na 43. rovnoběžce). Léto je ovšem v Tasmánii chladnější než v Česku, zima je však mnohem teplejší (typické oceánské podnebí).

Let Christchurch – Sydney – Hobart

Ráno jsem vstal po páté hodině a v 6:20 jsem odjel z náměstí Cathedral Square autobusem na letiště Christchurch. Odbavení na bylo tentokrát naprosto bezproblémové. Na rozdíl od letiště v Nuku‘alofa (Tonga) po mně nechtěli příplatek za zavazadlo („upgrade“), ačkoliv jsem letěl stejnou společností (Air New Zealand) a měl jsem stejný typ lístku. Skoro všude se také píše, že z Nového Zélandu se platí odletová taxa, ale po mě nikdo nic nechtěl, prý to už je v ceně letenky. Jediné, co se nezměnilo, je fakt, že v ceně letenky nebylo žádné jídlo na palubě letadla. Nakonec mi zbylo i docela dost novozélandských peněz, celých 200 dolarů.

Jako již tradičně v poslední době, opět mě při přesunu potkala nepříjemnost. Tentokrát ovšem nebyli na vině byrokrati z letecké společnosti, nýbrž moje roztržitost. Tak se mi podařilo na hotelu ztratit taštičku s hygienickými potřebami a někde cestou na letiště MP3 přehrávač. Ach jo. Zase ale musím říct, že let byl klidný, i když hladový. Letěli jsme přes částečně zasněžené a zaledněné Jižní Alpy. Těsně před přistáním v Sydney jsem z okna zahlédl Harbour Bridge, budovu Opery i Downtown s mrakodrapy a televizní věží. Celkově trval let skoro přesně tři hodiny. V Sydney jsem si pak přeřídil čas o dvě hodiny dozadu, oproti domovu tak už mám pouze o deset hodin více.

Odbavení v Sydney proběhlo naprosto bezproblémově a ještě rychleji než v Aucklandu. V Austrálii neplatí ono pitomé byrokratické nařízení, platící jinak v celé Oceánii včetně Nového Zélandu, že musíte mít při příletu do země zpáteční nebo návaznou letenku. Trochu jsem se strachoval, aby tato informace, potvrzená již dříve ze dvou nezávislých zdrojů, byla pravdivá. Byla. Na pasové kontrole jsem strávil asi 20 vteřin a hned jsem dostal razítko, úředník se mě ani na nic neptal (jako třeba kolik mám peněz a kam jedu) a to, že mám elektronické vízum, asi viděl u sebe v počítači. Tak to je oproti buzeraci před několik lety, kdy naši žadatelé o vízum jezdili na ambasádu do Vídně, odkud se mnohdy vrátili s nepořízenou, opravdu pokrok. Naše členství v Evropské unii evidentně změnilo náhled imigračních úředníků v mnoha zemích na naše občany. Už nejsme bráni jako podezřelá individua z postkomunistické východní Evropy, nýbrž jako občané z bohatého Západu.

Australané mají ovšem stejně přísné celní předpisy jako Novozélanďané – nesmí se sem vozit potraviny (neměl jsem nic). Přiznal jsem, že mám stan. Úřednice mi jenom prohlédla stanové kolíky, jestli nejsou od hlíny (nebyly), a to bylo celé, tentokrát se žádná deratizace (jako v Aucklandu) nekonala. Poté, co jsem vylezl z této prohlídky, šel jsem znovu na check-in společnosti Qantas, načež mě jejich letištní autobus odvezl z terminálu 1 (mezinárodní) na terminál 3 (vnitrostátní, pouze pro společnost Qantas). Jízda busem trvala asi 5 minut. Mezi oběma lety jsem měl celkem asi tři hodiny času. Druhý let ze Sydney do Hobartu trval hodinu a půl. Dostali jsme sendvič a kafe. Na letišti jsem si vybral peníze z bankomatu a nabral nějaké prospekty s mapkami. Cestou z letiště mě vzali sami od sebe místní mlaďoši a hodili mě asi 8 kilometrů do městečka Sorell, kde jsem doplnil zásoby jídla v supermarketu (ceny viz další článek). Poté jsem šel ze Sorellu asi dva kilometry pěšky, až jsem konečně našel místo na spaní. Nebylo to úplně snadné. Osídlení je tu sice řídké (sem tam farma), ale prakticky všechny pozemky jsou oplocené, Místní krajina je mírně zvlněná, taková evropská, akorát tu hodně rostou eukalypty. První australský den skončil a já jsem zalehl do stanu ke spánku.

Let do Tasmánie – praktické informace

orientační kurs v lednu 2011: 1 novozélandský dolar (NZD) = 15 Kč

Doprava na letiště – Christchurch (Nový Zéland): Speciální autobus z centra na letiště (vzdálenost asi 12 kilometrů) stojí 7.50 NZD, jezdí zhruba každých 20 minut z několika míst, například z hlavního náměstí Cathedral Square. Doba jízdy na letiště je asi 20–30 minut. V Christchurchi na letišti je wifi připojení zdarma na 30 minut, ne tak v Sydney.

Formality při cestě do Austrálie a odbavení v Sydney: Odbavení proběhlo naprosto bezproblémové. Na cestu do Austrálie potřebujete elektronické vízum. Formulář najdete na internetové adrese australské vlády http://www.eta.immi.gov.au/. Ještě před několika lety jste museli vyplnit sáhodlouhý formulář, po vstupu do EU se to ale pro nás dost zjednodušilo.

Osobně jsem o vízum žádal přes internet na Nové Kaledonii z hostelu v srpnu 2010. Vyplnil jsem opravdu jen pár základních údajů, načež mi asi za 10 minut (!) přišla hláška, že vízum mi bylo uděleno. Číslo víza si raději opište. Vízum platí jeden rok ode dne vydání na neomezený počet vstupů do země, každý jednotlivý vstup ovšem můžete zůstat maximálně tři měsíce. Pozor, o toto vízum nemůžete požádat přímo na území Austrálie! Nelze si tak třeba o něj v Austrálii zažádat, pokud vám vyprší to staré – musíte vyjet ven ze země a požádat o něj v zahraničí. Další možností je prodloužení víza přímo v Austrálii – opět je možné provést přes internet na webu DIMIA.

Vízum lze asi získat i na některých australských konzulátech, ale elektronické vízum je rychlejší, pohodlnější a zadarmo! Do Austrálie navíc nemusíte mít zpáteční ani návaznou letenku (kterou musíte jinak mít skoro ve všech zemích Oceánie, včetně Nového Zélandu). Teoreticky vás můžou kontrolovat, jestli máte dostatek peněz. Risknul jsem to, dostatek peněz jsem ostatně na účtu měl, ale neměl jsem výpis. Úředník na imigrační přepážce v Sydney nechtěl ale vidět vůbec nic a asi po půlminutě mi plácnul do pasu razítko. Údaj o mém elektronickém vízu měl zřejmě v počítači.

Austrálie má, podobně jako Nový Zéland, Chile a některé další země, velmi přísné předpisy ,co se týče dovozu některých položek. Důvodem je ochrana životního prostředí a obava před zavlečením různých nemocí a rostlinných a živočišných škůdců, které se jinak v Austrálii nevyskytují. Do Austrálie se nesmí vozit žádné potraviny ani výrobky ze dřeva. Zapomeňte také na to, že s sebou budete mít jako suvenýr z jiné země třeba korál nebo mušličky z pláže. Je také nutno přiznat, pokud máte trekové boty nebo stan. Stan mi celý ani neprohlíželi, zkontrolovali jen hliníkové stanové kolíky (byly čisté).

Tento článek je součástí seriálu Nový Zéland a Austrálie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017