Dokolečka

Ujížděl jsem před začínající zimou směrem na sever, zpočátku krajinou, kterou jsem znal už z dřívějška. Širokou postel ve svém Tranzitu jsem od Brisbane sdílel se surfovacím kajakem, který jsem tam výhodně zakoupil. Dostatečně rozmazlen zdejším podnebím, počkal jsem až pěkný kus za obratník, než jsem ho vyzkoušel…

Ujížděl jsem před začínající zimou směrem na sever, zpočátku krajinou, kterou jsem znal už z dřívějška. Širokou postel ve svém Tranzitu jsem od Brisbane sdílel se surfovacím kajakem, který jsem tam výhodně zakoupil. Dostatečně rozmazlen zdejším podnebím, počkal jsem až pěkný kus za obratník, než jsem ho vyzkoušel.

Nemohl jsem se dočkat Townsville, kde jak jsem se dočetl v místním časopise nějaký ital postavil "Žlutou Ponorku". Nebyla to doopravdy ponorka, ale jakási douhá kabina pro 40 pasažérů zavěšená pod hladinou mezi dvema pontony, a s celou tou sestavou jezdil ten chlap mezi korálovými útesy, aby turistům zblízka ukázal ty krásy podmořského světa.

Článek se tenkrát zmiňoval o tom, jak se Doug Tarca (tak se ten ital jmenuje) potkal kdysi na Barierovém útesu s Jacquem Cousteau, a s ním se jednou dostal na potápěčský výlet. Uchvácen tím co pod hladinou viděl, přál si, aby tu krásu mohl ukázat komukoliv i neplavcům a starým babičkám. Vymyslel na to tohle podivne plavidlo, kde pozorovatel sedí skutečně pod hladinou a má stokrát lepší výhled do okolí stíněného částečně pontony, než z člunů se skleněným dnem, které do té doby byly jedinou možností pro turisty jak nahlédnout do korálových zahrad. Když ponorku začal stavět, místní si z něj dělali legraci, nevěřili, že se ponorka někdy může vyplatit. Nicméně ode dne co jí Doug spustil na vodu, stala se jednou z nejoblíbenějších turistických atrakcí Townsville. Brzo na to se objevilo i několik kopií v dalších turistických místech. Ti co si dřív dělali z Douga švandu, se začali najednou zajímat o možnost investice do jeho podniku.

Když jsem se na "Žlutou Ponorku" dostal, Doug už měl pro investory vymyšlený velkolepý projekt - plovoucí hotel, zakotvený přímo na korálovém útesu 60 km od břehu. Tenkrát Doug osobně rozdával obrázkové prospekty potenciálním investorům. Netušil jsem ještě, že do hotelu, který existoval zatím jen na obrázcích, se stihnu osobně jednou podívat během jeho krátké existence.

Tentokrát jsem si pouze vyjel na denní výlet spojený s projížďkou na ponorce. Z přístavu Townsville vyjížděl 200 místný katamarán okolo deváté, a před polednem jsme dorazili ke kotvišti ponorky na útesu, kde jednou měl kotvit pětipatrový hotel. Tou dobou tam bylo jen plovoucí přístaviště, s velikou bednou plnou ploutví, potápěčských brýlí a snorkelů, které byly účastníkům zájezdu volně k použití. Bylo nás tam ten den přes stovku, takže jsme se v ponorce svezli na 3 směny. Ponorku řídil Doug osobně z můstku na 4m vysoké věži, odkud jedině mohl vidět podmořské útesy, a rokliny mezi nimi, kterými se s ponorkou protahoval. Z reproduktoru nás provázel komentářem. Kus cesty na začátku a na konci, ponorku provázeli potápěči kteří krmili ryby, takře o akci nebyla nouze. Víc jak půlhodinová projížďka pod vodou utekla jako voda, a nezbylo, než si navlect výbavu, a jít si ty mořské příšerky prohlídnout a osahat zblízka.

K obědu byl bohatý švédský stůl, a jelikož bylo ten den moře poměrně klidné všichni účastníci podrželi jeho obsah v žaludku bezpečně i cestou zpět do Townsville, kam jsme dorazili někdy po šesté hodině

Další týdny jsem pokračoval pobřežní silnicí dál na sever, přes Cairns až do Mosmanu, kde tenkrát asfaltka končila. V Cairns jsem nějak nemohl najít slušné místo k parkování přes noc, tak jsem si řekl, že se plácnu přes kapsu, a zajedu do Caravan parku. Obyčejně stávaly okolo $3.50 až $5.-. V Cairns však požadovali $10.- a z nepochopitelných důvodů měli plno. Platit takový peníz za to, že se vyspím někde ve vlastním autě mi připadalo holé bláznovství. Jistě, mají tam třeba sprchy, ale ty mají větší benzínky na venkově také a když ne zdarma, tak za dolar, záchody jsou i na odpočinkových místech u silnic, kde jsem cestou obvykle spával. Davy ostatních kempířů v caravan parcích za výhodu nepovažuji, sotva kde jsem zažil, aby se nějak společensky vyžívali, natož snad hráli u táborového vařiče na kytaru. Tenhle druh cestovatelů spíš člověk občas potká právě na odpočinkových místech. Vzpomněl jsem si na jedno takové, jen 20km před městem, kam se vyplatilo vždy na noc zajet. Místo sprch tam sice jen teče řeka, ale v téhle jižní šířce prakticky není počasí, ve kterém by se nedalo koupat.

Během návštěvy v Mosmanu jsem rozbil tábor hned za mostem, kde bylo šikovné místo, a už tam stál jeden caravan. Udělal jsem si večeři na parkovém stole, a otevřel jsem si k ní plechovku piva. Zrovna tou dobou se kolem šoural nějaký domorodec. Přisedl si ke stolu, a brumlal něco jako jestli mam dost piva, že by jedno docela vyzunk. V dobách kdy mám dobrý příjem, nejsem obvykle žádný škrt, sáhl jsem do "esky" (tak se říká přenosné izolované krabici s ledem, kde si člověk na cestách skladuje jídlo a nápoje), a pivo jsem ochotně poskytl. Domorodec poseděl, prohodil pár zdvořilostních frází, a když se objevila nějaká domorodka s rancem na zádech, na kterou zřejmě čekal, poděkoval a odšoural se. Z caravanu nás pozoroval dědula, a když jsem osaměl, zakýval na mě, ať přijdu na návštěvu. Otevřel jsem si další pivo a šel na pokec.

"Tak tohle nikdy nedělej !!!" povídá dědula, a mávnul rukou směrem, kde stálo moje auto.
"Co, co, jak.... " nebylo mi jasné o čem mluví.
"Aboriginum žádné pivo nebo alkohol nikdy nedávej !!" vysvětlil děda.
Byl to starý caravanový tulák, a snažil se mi dát několik dobrých rad na cesty. Povídal mi o tom, jak Aboriginies nemají schopnost zacházet s alkoholem tak jako mnozí běloši, že brzo ztratí smysl pro míru a slušnost, a třeba začnou vyžadovat další a další pití, které když nedostanou, mohou vymahat po člověku, aby je odvezl do nejbližší hospody koupit další, a podobné vylomeniny. Také mi radil, jedu-li sám, abych se snažil campovat tam, kde už někdo jiný táboří. Ptal se mě mám-li sebou zbraň, čemuž jsem se nezasmál jen ze slušnosti.

Můj postoj k téhle otázce se zřejmě projevil na mém obličeji, protože děda hned povídá:
"No vidíš tu novou výplň na dveřích mého caravanu?" Přikývl jsem.
"Tak tu starou jsem vystřelil brokovnicí zrovna minulý týden." Podivil jsem se proč.
"Ale někdo klepal na dveře, a neohlásil se." Děda na to. "Buď na tohle opatrný, neotevírej dveře, dokud nevíš kdo je za nimi. Já je pro jistotu prostřelil."
"Kdo za nimi byl ?" zajímalo mě. "Když jsem je otevřel, už nikdo." odtušil děda.

Přemlouval mě, abych si přece jen někde koupil pušku, když se courám takhle sám.
"Co bych s ní dělal, vždyť bych stejně nemohl do nikoho střelit" povídám.
"Střílet nikoho nemusíš," povídá děda, "ale tihle lidi tě neberou vážně, když jim řekneš, že o jejich pozornost nestojiš, dokud nevytáhneš flintu". Nechal jsem ho při tom, a myslel jsem si své.

Přes weekend jsem se rozjel zpátky na jih, protože asfaltová silnice do vnitrozemí směrem na Darwin vedla jedině z Townsville přes 500km jižněji. Nechal jsem si tam několik oblastí nedotčených, kde ještě budu moci něco prodat. V Townsville jsem si našel šikovné parkoviště s BBQ (Bábikjů - jak tady říkají ohništi s plotnou či roštem, nebo také pečenému masu na takové plotně udělaném) na pobřeží hned proti "Magnetickému ostrovu", kde jsem přespával. Míval jsem nějakou společnost skoro každou noc, čili jsem se nemusel bát strašáků, co na mě pustil děda v Mosmanu. Poslední sobotu spal hned vedle mě párek Irů ve stejšnu, a naproti přes parkoviště se večer uložil nějaký človrda v červeném sedanu.

Pozdě v noci mě probudily nějaké hlasy. Bylo už kus po půlnoci, z diskuze vynikal občas jeden naříkavý hlas, "nechte mě být, dejte mi pokoj" a podobně. Sesunul jsem se z postele za volant, a uviděl okolo červeného sedana asi pět domorodých chlápků. Parkoval zrovna pod lucernou, tak na ně bylo dobře vidět. Človrda ze sedanu seděl na obrubníku vedle auta, a patřil mu onen naříkavý hlas. Nebylo moc rozumět o co šlo, ale bylo zřejmé, že situaci by neškodila policejní asistence. Nastartoval jsem a vypálil z parkoviště, najít nějaký telefon, nebo snad i přímo policejní hlídku.

Nedaleko byl caravan park, zajel jsem k němu. Telefonní budka nefungovala, na zvonění nikdo neodpovídal. Do brány vjížděl taxík, pokusil jsem se ho zastavit. Byl jsem v pyžamu, čehož se snad taxikář polekal, a div mě neporazil, když se kolem mne protáhl. Zablokoval jsem Tranzitem bránu, aby taxikář musel zastavit, až pojede ven. Zastavil, zatahl okénka a začal houkat. Trvalo mi chvíli, než se mi podařilo mu vysvětlit, co se děje, a aby zavolal radiem policii. Nemůže prý ji zavolat, dokud sám neuvidí o co jde. Dobrá, ukázal jsem mu, kde červený sedan stojí, ať se zajede sám přesvědčit, a propustil ho. Viděl jsem, jak na parkoviště, které odsud bylo vidět zajel, v mžiku se smykem otočil, a vypálil ven. Dospat jsem odjel doprostřed města.

Ráno jsem se vrátil na parkoviště udělat si snídani, a snad zjistit, jak to všechno dopadlo. Sedan tam už nebyl. Irové se časem probrali, tak jsem hned vyzvídal, zda nějaká policejní hlídka k incidentu přijela. Irové se mě snažili uklidnit, že pomoci nebylo třeba, aboriginci nebyli prý zlí, jenom se chtěli někde napít. Ptám se, kam se poděl ten člověk se sedanem, "ále, všichni potom nasedli do auta, a odjeli někam támhle po trávníku k pláži." Dobře mi zatrnulo, když jsem si představil situaci, kde by mě odtáhla banda ožralů i s autem bůhví kam, a nikomu by nepřipadalo nutné zavolat policajty. Hned v pondělí jsem si šel koupit pušku.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017