Drážďanská anabáze

Výlet do Drážďan je zpravidla tuctovou turistickou akcí, která ani nestojí za podrobné vyprávění. Ale i tento podnik může mít podobu nezapomenutelného dobrodružství. Záleží na okolnostech, na tom s kým a jak jedete, kolik máte na cestu peněz a času a co je jejím cílem. Přestože dnes dávám již přednost exotičtějším destinacím, sejdu-li se s přáteli u piva, pak mají stejně stále největší úspěch mé zážitky a historky spojené s putováním do Drážďan v roce 1993, kdy jsem byl ještě neplnoletý student.

V této galerii je 11 obrázků. Zobraz celou galerii

Vzdálené země a odlehlé kraje mě přitahovali odmalička. Již na základní škole, pod vlivem několika přečtených cestopisů a tak trochu i proto, že s vysvědčením, které jsem v pololetí obdržel, se mi domů zrovna moc nechtělo, zorganizoval jsem výpravu do džungle rovníkové Afriky. Spolu s několika stejně zvrhlými a ve studiu podobně úspěšnými jedinci jsem se tehdy vyzbrojen školním atlasem, krémem na opalování a repelentem proti bodavému hmyzu vydal na cestu. Do nitra černého světadílu, kde jsem doufal v snadnou obživu planým mangem, divokými banány a dalšími druhy tropického ovoce, tato smělá expedice však nikdy nedorazila. Vlastně ani nepřekročila hranice čtvrtého pražského obvodu, neboť kamarádi mě po setmění opustili a já sám jsem byl nakonec štiplavým mrazem lednové noci donucen také kapitulovat. Poučení, které jsem si z tohoto fiaska odnesl bylo, že má-li se něco podařit, musí se i uprostřed snění uvažovat alespoň trošku realisticky.

Proto, když jsem téměř o deset let později dostal ve škole na pár dní studijní volno (abych se mohl dostatečně připravit na závěrečné zkoušky) a diskutoval se spolužákem Romanem otázku kam vyrazit, snažil jsem se ho přesvědčit, abychom nestavěli laťku příliš vysoko. Itálie? Nesmysl! Tak co třeba Švýcarsko? Pořád moc daleko. Ale co takhle Českosaské Švýcarsko: Drážďany, Pravčická brána a tak dále? To znělo mnohem rozumněji. Oba jsem s tím souhlasili, i když bylo nad slunce jasné, že vzhledem k tomu, že máme každý sotva na vlak k hranicím a pak dohromady ještě asi necelých dvacet marek, vzali jsme si i tak dost velké sousto.

Pár slov o Českosaském Švýcarsku

Možná se na mě teď nějaký puntičkář rozzlobí, že jsem v jedné předcházející větě použil zastaralého názvu Českosaské Švýcarsko a ne dnešního Labské pískovce. Ale ať uzná, Českosaské Švýcarsko zní přeci jenom exotičtěji než Labské pískovce. Pravda, není to název výstižný, dokonce ani v tom případě, že vznikl nikoliv z geologické příbuznosti, ale čistě vizuálního dojmu. Ve Švýcarsku se totiž podobný typ krajiny vůbec nikde nevyskytuje.

Jak tedy vznikl název této neobyčejně členité krajiny, rozkládající se mezi Děčínem a Drážďanami, kterou popisují turistické průvodce, jako divoce rozeklanou, půvabně drsnou, plnou hlubokých roklí, rozervaných skalisek, strmých strání, tichých vodních hladin i dravých proudů řek?

V roce 1776 byli k rekonstrukci Drážďanské galerie pozváni dva švýcarští umělci – malíř Adrian Zinng a rytec Anton Graff. No a ti v přestávkách svého pracovního úsilí zabloudili občas i do krajiny „Bohem a lidmi zapomenuté, kde jen lapkové a loupeživý rytíři sídlí“. V popisu drážďanského kraje z roku 1717 se dále mluví o „strašných skalách a propastech, kde i zvěř dává přednost vzdát se lovci, než aby se do nich odvážila“. To jsem ovšem trochu odbočil. Zkrátka krajina oba umělce okouzlila tak, že ji přijímali stále více za svou, objevovali v duchu svého romantismu stále nové a krásnější přírodní scenérie, až se nakonec odmítli vrátit domů s poukazem na to, že našli nové Švýcarsko tady. Možná, že na jejich rozhodnutí měly spíše vliv ekonomické podmínky, jak tvrdí zlé jazyky, nicméně faktem zůstává, že se jejich přirovnání ujalo. Ale dost již historie.

Nástrahy české železnice

Věděli jsme tedy kam se vydat a zbývalo už jen vymyslet jak se tam s našimi nevalnými finančními prostředky dostat. Rozhodli jsme se nakonec, že až k hranicím to vezmeme vlakem a poté co si prohlédneme Pravčickou bránu, stopneme na hraničním přechodu v Hřensku něco do Drážďan. Vypadalo to celkem jednoduše a tak jsme si tedy večer před začátkem volna sbalili každý svých pět švestek – tedy spacák, karimatku a pár konzerv. Do poloprázdného batohu jsme přidali i několik učebnic, čímž jsme se pokusili tak trochu podvést sami sebe, neboť bylo nadevší pochybnost jasné, že je ani jednou neotevřeme a také to přesně tak dopadlo.

Následující den už stačilo jen po menším tápání po peróně hupsnout na Holešovickém nádraží do vlaku.

Autoři cestopisů a cestovatelé „velkého formátu“ proklínají často železnici za to, že zničila úplně cestování, neboť jízdu vlakem nelze vůbec považovat za cestování – člověk je prostě někam „odeslán“ a velmi málo se liší od balíku. Tvrdí, že od té doby co se začalo cestovat pohodlně, není to už to pravé cestování. Anglické slovo „travel“ (cestovat) připomínají, pochází ze slova „travil“ (porodní bolesti), čímž chtějí říci, že až do doby, kdy zahoukala první lokomotiva, bylo cestování nebezpečným a náročným dobrodružstvím – cestující se trmáceli ve sněhových bouřích přes hory, občas spadli z koně, nocovali ve špinavých hostincích, kde je nejednou poštípali štěnice nebo zapíchli loupežníci a tak podobně. Dnes se cestování proměnilo v bezpečný předmět koupě, při které se nic neriskuje.

Celkem s nimi souhlasím, v zájmu pravdy je však třeba říci, že Česká železnice je v tomto směru výjimkou. Ta dovede proměnit cestování i dnes v úplný horor.

Už samotné získání jízdenky a spolehlivých informací o odjezdu vlaku bývá na některých nádražích nezapomenutelným zážitkem, ale i když již máte požadovanou jízdenku v kapse – v našem případě na ní stálo: PRAHA-DOLNÍ ŽLEB, a sedíte ve svém „expresu“, nemáte zdaleka vyhráno, jelikož to totiž vůbec neznamená, že za dvě nebo tři hodiny příjemné jízdy malebnou polabskou nížinou vystoupíte na vytouženém místě. Skutečnost je podstatně jiná o čemž jsme se přesvědčili s Romanem na vlastní kůži.

Na trati je výluka!

Jen do Lovosic se náš osobák váhavě ploužil skoro dvě hodiny. Tam také došlo k prvnímu zpestření cesty, neboť jsme tu museli přestoupit do jiného, o poznání kratšího a tedy i „natřískanějšího“ vlaku. Ani tento železný oř se nepohyboval nijak závratnou rychlostí a ani on nás nedovezl k cíli. V Ústí se totiž zastavil a čtvrt hodiny se nehnul z místa, načež nás průvodčí informovala, že na trati je výluka.

Ó jak jen u nás železničáři milují výluky! Snad dokonce víc než-li ti francouzští stávky! Bezesporu drží naše země světový rekord v jejich počtu. S tímto slovem se totiž v cizině prakticky vůbec nesetkáte. Například v Turecku jsme s Romanem rok po naší drážďanské anabázi najezdili vlakem stovky kilometrů a ani zde jsme na výlukou nenarazili. A to se u nás často s posměchem hovoří o „tureckém hospodářství“.

Výluka! Setkal jsem se s tímto termínem na svých cestách po českých luzích a hájích nesčetněkrát, tak jako každý, kdo je občas nucen cestovat vlakem, a vždy po jeho zaslechnutí následovalo to samé. Nervózní, klející cestující ověšeni zavazadly vyskákali čiperně z vlaku a vzali útokem autobusy, které byly přistavěny jako náhradní doprava. Zpravidla se však do nich dostali jen ti nejrychlejší a fyzicky nejzdatnější. Ostatní pak byli nuceni čekat jestli se pro ně autobusy vrátí nebo ne. (Většinou se vrátili.)

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Nedokážu přesně popsat, co vše jsme si s Romanem vytrpěli, než se nám podařilo dostat se do jednoho ze dvou autobusů, ani si už nepamatuji kolikrát jsem byl nešetrně „faulován“, ani jaké nechutné nadávky byly vyslány na mou adresu, vím pouze jen, že dovnitř jsme se dostali a tak jsme si spolu s dalšími šťastlivci gratulovali. Nakonec se tam však nacpali kupodivu všichni a mě dodnes vrtá hlavou jak se mohl obsah šesti plně obsazených vagónů vejít do dvou autobusů.

Hlemýždím tempem jsme se pak přibližovali k Děčínu a nálada – alespoň v našem autobuse – nebyla zrovna nejlepší. Nějaké děcko kdesi v zadní části přecpaného dopravního prostředku řvalo jako by je na nože brali, dvě šedivé dámy na schůdkách u dveří se z ostatním cestujícím neznámého důvodu hádaly a štěkaly na sebe přitom nadávky naprosto nedůstojné jejich věku a pohlaví. Navíc asi v polovině cesty začaly na jednu invalidní cestující s výraznou nadváhou jít mdloby z nedostatku kyslíku. Když už byla bílá jako stěna a vypadala, že to sní vážně sekne, podařilo se nakonec jakémusi houževnatému chlapíkovi otevřít konečně okénko nad jejím sedadlem (o což se již před ním marně snažilo několik zoufalců), takže to dobře dopadlo a do Děčína dorazil náš autobus beze ztrát na životech.

Poslední úsek cesty, z Děčína do Dolního Žlebu jsme pak absolvovali v malé lokálce, na kterou jsme ovšem více jak hodinu čekali. Prostě byla to cesta zdlouhavá, únavná a plná infarktních situací, takže před jejím následováním všechny méně zdatné jedince důrazně varuji.

Legendární přívoz

Nevím jak je tomu dnes, ale tehdy v devadesátém třetím byl Dolní Žleb pěknou dírou a nevedla do něj snad vůbec žádná silnice. Kdo se chtěl dostat sem nebo odsud, tomu nezbývalo nic jiného, než použít železnice nebo služeb místního převozníka, který zajišťoval spojení se silnicí vedoucí na protějším břehu Labe.

Zdejší přívoz byl (a možná, že ještě je, nevím) bezpochyby jeden z posledních u nás. Pro zajímavost, kdysi – do konce 60. let, abych byl přesný – mu téměř čtvrt století vládl český Němec Herrmann Strauss, svérázný podivín, známý svou obětavostí, ale hlavně tím, že na své lodi vozil stále své milované kozy. Jako převozníka Johanna Gausse ho zvěčnil v jedné své knize známý český spisovatel, jehož jméno však neprozradím – nebudu přece dělat reklamu konkurenci.

V době naší cesty vykonával obsluhu přívozu sympatický chlapík se pirátským strništěm na bradě, který na rozdíl od svého proslulého předchůdce nebyl na kozy, ale jak se nám sám přiznal, spíš na velkopopovické kozly. Oba nás za pětikorunu přepravil na druhý břeh, přímo pod skalní balkón zvaný Belvedér. Tam jsme si hodili na záda batohy, utáhli kaničky u bot a pak klopýtali po krajnici silnice sledující pravý břeh Labe do Hřenska, nejníže položeného místa na našem území.

Setkání s pohraničníky

Jmenovalo se to tu prý původně Krčma pod skálou, nebo se tak spíš říkalo zájezdnímu hostinci, který tady po staletí fungoval. Kdysi zde také byla instituce nosičů, kteří dopravovali na nosítkách majetné poutníky až k Pravčické bráně. Ta byla ale před první světovou válkou zrušena. Potom jste si ještě mohli najmout soumary, ale dnes chcete-li spatřit největší skalní most Evropy a asi ten nejkrásnější na světě, usnadní vám cestu leda dobrá nálada.

Tu jsme my stále ještě měli, ale vzápětí, když jsme narazili na ceduli u silnice oznamující kolik kilometrů nás ještě dělí od prvního cíle naší cesty, jsme ji téměř všechnu ztratili. Nevím už jestli to byli dva, tři nebo více kilometrů, vím jen, že nás jejich počet vůbec nepotěšil. Měli jsme toho už po tom celodenním harcování celkem dost a ta asi tříkilometrová štreka ze Žlebu nám na síle také nepřidala. Ale nedalo se nic dělat, chtěli-li jsme být do tmy nahoře u přírodního monumentu, nezbývalo nic jiného než pořádně přidat do kroku.

A to jsme také udělali. Jenže, nějakým nedopatřením jsme zvolili špatnou odbočku ze silnice do lesa. A tak, když jsme téměř na pokraji svých sil a v domnění, že nás od vytouženého cíle dělí jen pár set metrů, dorazili na vrchol kopce, vyjel proti nám vojenský gazík pohraniční stráže a bdělí pohraničníci nám poté, co se ujistili, že nejsme nebezpeční diverzanti a v našich batozích se neskrývá žádný kontraband, sdělili velmi nepříjemnou skutečnost. A to, že se neblížíme, jak se domníváme, k Pravčické bráně, ale k Česko-Německé hranici. Naprosto zdrceni jsme tedy udělali čelem zad a z posledních sil se vlekli zpátky k silnici.

Světový unikát

S jazykem na vestě jsme však nakonec k jedinečnému přírodnímu útvaru přece jen do setmění dorazili. Místo na nás udělalo silný dojem, jen nás trochu zklamalo, že dnes není povolen vstup až přímo na skalní most. Ale zákaz jsme respektovali, i když musím poctivě přiznat, že bylo pro nás velkým pokušením mříž, která nám stála v cestě k přírodnímu monumentu, jednoduše přelézt.

Ale vylezli jsme si, po chvilce váhání, raději na vrcholek nedaleké poměrně snadno přístupné skály a usadili se tam na malé plošince odkud byl jak krásný výhled na úchvatnou okolní scenérii tak i na Pravčickou bránu, která je jedním z nejpozoruhod­nějších přírodních divů u nás. Výjimečná je ovšem i ve světovém měřítku. Není totiž mnoho míst na zemi, kde lze něco podobného spatřit.

Objemově mnohem větší (rozpětí 84,7 m, šířka 6,7 m) je jeden z kamenných oblouků v americkém Utahu, který již dávno pojmenovali zdejší indiáni Navajové Duhovým mostem a daleko vyšší je pískovcová brána v Sin-ť-iangu v Číně (vysoká přibližně 312 m), ale ti, kteří měli možnost všechny tyto unikátní útvary srovnat, prý prohlašují, že Pravčická brána (oblouk má rozpětí 30 m, je 21 m vysoký a jeho klenba je 3 m silná) s celým svým bizarním okolím nemá prostě konkurenci. A nutno říci, že při pohledu na ni není těžké tomu uvěřit.

Večeře pod psa

Po skalách začal šplhat stín krátícího se dne a tak jsme vytáhli z batohů karimatky, spacáky, teplé ponožky, no prostě všechno to co zpříjemňuje člověku noc, když má místo matrace pod sebou skálu. Z batohu sem si také vyhrabali každý nějakou tu baštu z domova. Svačinu v podobě obložených housek jsme již zkonzumovali cestou, takže nyní přišly na řadu konzervy. Když jsem se do té své po značném úsilí dostal, hodil jsem Romanovi starý ožvýkaný otvírák, který jsme s sebou měli a dřep jsem si do měkoučkého voňavého vřesu. Takto pohodlně usazen, počal jsem mazat na chleba podezřele páchnoucí svinstvo, které neslo název Pikantní játrová pomazánka. A zatímco se Roman marně pokoušel dostat do plechovky lančmítu, kochal jsem se západem slunce.

Náhle se z křoví vynořil nějaký opelichaný pejsek a vrtíce ocasem začal slídit kolem nás pátraje nejspíš po něčem na zub. Nejsem žádný lakomec a tak jsem údajně nejlepšímu příteli člověka nabídl svou pikantní pomazánku, na kterou jsem upřímně řečeno neměl moc velkou chuť, neboť nemám žádné iluze o tom, jak a z čeho se tyhle lahůdky vyrábějí.

Vořech však zřejmě neměl paštiky rád, neboť k ní jen přičichl, stáhl ocas mezi nohy a odplížil se.

Ještě chvíli běhal kolem, ale poté co mu Roman nabídl svůj lančmít vytratil se bůhví kam, jelikož patrně pojal podezření, že ho chceme otrávit.

„Možná měl spíš žízeň“, zauvažoval nahlas Roman, poté co jsme se váhavě pustili do jídla, kterým pohrdl i toulavý pes. To mi připomnělo, že na rozdíl od Romana, který měl ještě něco málo limonády po dně flašky, nemám vůbec nic k pití. Všechno jsem totiž vyžahnul cestou. Nezbývalo, než se vydat na průzkum k turistické chatě, která leží u přístupové cesty těsně pod Pravčickou bránou a nese působivý název Orlí hnízdo. Momentálně nebyla v provozu, snad proto, že prázdninová sezóna ještě nezačala, nevím. Nejdříve to vypadalo, že v ní není živá duše. Nakonec se však přeci jen podařilo klepáním na okno přivolat nějakého člověka, snad správce objektu či co, a od něj jsem pak dostal do láhve vodu a informaci, abych jí snad ani raději nepil bez převaření. Zároveň tento bodrý muž přidal varování, ať v žádném případě nerozděláváme v rezervaci oheň, jak to tu občas dělají neukáznění trempové a čundráci, čímž se stalo jeho první doporučení poněkud problematické.

Autostopem do Florencie na Labi

Ráno jsme seběhli dolů k silnici a začali stopovat. Nebyl téměř žádný provoz, takže to vypadalo na dlouhou čekačku. Nakonec jsme se na to ale vybodli a vzali to pěšky až k hraničnímu přechodu v Hřensku. Tam jsme zakotvili u benzínové pumpy a jelikož nám přálo štěstí, práskali jsme to už po pár minutách s nějakým Němcem fialovým renaultem podle Labe. Nad námi se tyčila impozantní stolová hora s hradem Konigštejn a houstnoucí smog v dálce dával tušit, že se blížíme k „Florencii na Labi“, jak někdy nazývají Drážďany propagační letáky cestovních kanceláří. Netrvalo dlouho a u silnice se objevila otlučená cedule s nápisem Dresden. Byli jsme u cíle. Před námi leželo město, které bylo před kobercovými nálety spojeneckých vojsk v únoru 1945 považováno za nejkrásnější v Německu.

Řidič sice nejel až do centra, které nás jedině zajímalo, neboť okrajové čtvrti Drážďan jsou asi stejně uchvacující jako bezduché paneláky pražského Jižního Města, ale ochotně nám zastavil u autobusového nádraží, řekl kterým autobusem se tam dostaneme a ještě nám na něj dal. Samozřejmě, že jsme jeli na černo a ty tři marky, které jsme dostali, investovali daleko rozumněji.

Roman si za ně koupil točenou pistáciovou zmrzlinu a já toaletní papír, jelikož všechen co jsem měl z domova jsem už spotřeboval a spolu s ním i postradatelnou část staré turistické mapy – což byl zcela nepochybně důsledek včerejšího požití „vody pitné jen po převaření“. Svůj podíl na tom dost možná ale měla i ta „pikantní“ játrovka.

Exkurse po památkách a toaletách

Autobusem jsme však až do centra nedojeli. Ne proto, že by nás čapnul revizor, ale jelikož jsme z něj asi v polovině cesty museli vystoupit kvůli mým již zmíněným trávicím potížím a urychleně hledat nějaké veřejné WC, neboť hrozilo nebezpečí z prodlení. Najít zmíněné místo nebyla žádná sranda. Asi si dovedete představit mé pocity, když jsem bílý jako stěna a se staženým zadkem marně pátral v ulicích po dveřích s panáčkem, zatímco nutkání bylo stále větší. Nakonec se mi to ale podařilo. Takřka v poslední chvíli jsem fofrem vlítnul do jakési luxusní kavárny nebo co to bylo za podnik a tam, na pánské toaletě, se ze mě průjem vysypal, jen taktak, že jsem stačil stáhnout kalhoty.

To byla úleva! Připadal jsem si jako znovuzrozený. Přesto mi trvalo ještě chvíli než jsem se zcela vzpamatoval z toho stresujícího zážitku. Potom jsem se pokradmu vyplížil ze záchodků zpátky na ulici a sdělil Romanovi, že jsem OK a můžeme tedy pokračovat v našem tažení na centrum města.

Ten mínil, že bychom měli nejprve zjistit, kde vlastně jsme, abychom se trochu zorientovali. Rozložili jsme tedy mapu a začali v ní hledat jméno ulice ve které jsme se nacházeli. To se nám nepodařilo a tak jsme to zkoušeli s vedlejší ulicí. Ale ani tu jsme nenašly. Zanechali jsme tedy svých topografických výzkumů a zeptali se kolem jdoucí odbarvené fräulein jak se odtud nejlépe dostaneme do centra. Ta nám ochotně poradila, že tramvají číslo devět. Poděkovali jsme jí: „danke schön“ a první devítkou to vzali do centra.

Absolvovali jsme zběžnou prohlídku města (já navíc ještě mnoha jeho veřejných záchodků), to znamená viděli vše „nevynechatelné“, jako například světoznámý Zwinger a impozantní ruiny bývalého barokního symbolu města, slavného kostela Pany Marie – Franenkirche (dnes již je zrestaurován). A když nastal večer měli jsme již dost toho courání ulicemi a přebíhání mostů hned na pravý a hned zase zpátky na levý břeh Labe. Byli jsme úplně vyřízení a zajímalo nás jedině to, kde složíme na noc hlavu.

Turisté, které jsme potkávali, a kteří posedávali v zahrádkách restaurací a vychutnávali kouzlo jarního večera, se naproti tomu tvářili velmi spokojeně. Jenže ti se netahali celý den s batohem na zádech a na rozdíl od nás věděli zcela přesně, že jejich postel bude pěkně měkká, čistá a suchá.

„Tak co půjdem spát do Hiltonu nebo radši do Sheratonu?“ otázal jsem se sarkasticky svého souputníka. Ten mně však nevnímal, neboť jeho pozornost upoutala jakási reklamní akce, která se konala na chodníku přímo před námi a spočívala v tom, že dvě zmalované rádoby sexy hostesky rozdávaly kolemjdoucím reklamní krabičku s pěti cigaretami značky HB a malý letáček informující širokou veřejnost, že „hábéčka“ jsou prostě nejlepší.

Oba jsme nekuřáci, ale přesto jsme si, když to bylo zadarmo, každý vzali po krabičce. A jelikož jsme správní Češi, nedalo nám to, aby jsme si po chvíli nedošli ještě každý pro jednu.

Táboříme v centru města

Pak jsme se pustili do hledání nějakého příhodného místa na přespání. To jsme nakonec našli v rákosí na břehu řeky vedle železničního mostu. Bylo to přímo v samém centru města, nablízku však nebyl žádný dům ani lampa a od nejbližších ulic nás dělila na jedné straně voda a na druhé široký pobřežní pás téměř neprostupného křoví a vysoké ostré trávy.

Rozdělali jsme si malý ohníček a ohřáli v jeho žhavém popelu konzervu sóji, ale byla tak hnusná, že jsme jí nakonec polovinu vyhodili a dorazili se obyčejným, nad ohněm opáleným chlebem a sušenkami. Potom jsme si umyli naše ušmajdané nohy v Labi a zalezli do spacáků.

Moc jsme toho ale nenaspali. Ještě před půlnocí se strhnul pěkný liják a my byli nuceni prchnout pod železniční most. Tam jsme strávili zbytek noci a věřte mi, nebylo to nic příjemného. Pravidelně asi po dvaceti minutách se nám pár metrů nad hlavou přehnal s ohromným randálem nekonečně dlouhý vlak a já jen čekal, kdy mě rozbije hlavu šroub nebo jiná součástka, která mu upadne z podvozku. Občas jsem díky únavě i usnul, ale nikomu bych podobnou noc nepřál. Vzpomínky na ní se mi dodnes vynořují v těch nejhorších snech.

Dáváme se na zločineckou dráhu

K ránu déšť ustal a my byli z našeho zoufalého postavení vysvobozeni. Hodili jsme si batohy na záda a hladoví, prokřehlí a nevyspalí vyrazili do rozblácených ulic probouzejícího se města. Všechny obchody byly zatím zavřené, ale před jedněmi potravinami již pekaři složili zboží a tak jsme využili situace a zdarma posnídali křupavé rohlíčky, tvarohové koláčky, vanilkové šátečky a další dobroty. Pak jsme se šli ještě trochu porozhlédnout po městě.

Asi o dvě ulice dál se nám nečekaně naskytla další příležitost jak si nelegálně trochu přilepšit. Válely se tu totiž za jedním zelinářským stánkem dvě bedýnky plné žluťoučkých banánů a jejich majitel byl zcela zaujat šlechtěním svého BMW na nedalekém parkovišti. Ihned jsme se rozhodli pokračovat v zločinecké dráze. Zatímco já jsem dělal "zeď " a neopatrný zelinář se věnoval leštění poklic, odlehčil Roman značně jedné bedýnce a s velkým trsem banánů zastrčeným za polorozepnutou bundou pelášil do nedalekého parku.

Tam jsme se na lavičce vrhli na ty báječné plody tropů a slupky lítaly na všechny strany. Ale zkonzumovat všechny banány nebylo v našich silách, přestože máme oba slušný apetit. Podělili jsme proto o zbytek nějaké caparty na hřišti u místní mateřské školky a pustily se do hledání nějakého „hajzlíku“, neboť to na mě zase přišlo. Žádný v okolí nebyl, tak jsem si to nakonec musel potupně odbýt v parku za jedním starým dubem. Malým zadostiučiněním mi bylo, že jisté stopy na tom místě, hovořily zcela jasně o tom, že již mnohokráte posloužilo k podobným účelům.

Setkání na cestách

Odpoledne jsme to měli s Drážďanama definitivně vyřízené, našli jsme tedy tu správnou výpadovku a dali se do mávání na projíždějící auta. Celkem bez problémů jsme stopli stříbrný Golf a svezli se s ním do Pyrny. Tam nás sympatický řidič vysadil u benzínové pumpy, dal pět marek na přilepšenou a koupil každému tyčinku Bounty. Začátek zpáteční cesty neměl tedy chybu.

I v Pyrně nám štěstí docela přálo. Asi po hodině stopování nás nabral mladý Němec s kozí bradkou, který jel jen do nedalekého Bad Schandau, ale cestou se rozhodl udělat dobrý skutek a zavezl nás až na hraniční přechod. Náš vzhled zjevně budil v germánských duších soucit…

V Čechách nás však štěstí opustilo. Na hranicích jsme ztvrdli několik hodin a až kolem půlnoci nás zachránil zaměstnanec nedaleké benzínové pumpy. Po celou dobu sledoval naše marné snažení a když se vracel z práce domů do Děčína, tak se mu nás zželelo.

Jmenoval se Karel, mydlil to jarní nocí jako šílenec a asi jen proto, že nebyl velký provoz a mohl si v zatáčkách dovolit vjíždět do protisměru, neskončili jsme ve škarpě. Málem jsme ale přejeli za jednou vesnicí nějakého neopatrného čokla a málo scházelo a porazili jsme i jednu z prostitutek, kterých tehdy bylo (a patrně je dodnes) v okolí hraničních přechodů s Německem jako much.

„Nikde jinde u nás tolik kurev není“, poučoval nás Karel. „A to proto, že Němci jsou největší prasata.“ „Něco na tom bude“, připustili jsme, maje na paměti starou zásadu všech autostopařů, že koho chleba jíš, toho píseň zpívej. „To si pište, že na tom něco je“, rozčiloval se Karel. „Hitler se musí obracet v hrobě. Čistá rasa! Rodina nadevše! A oni se tu válej s cikánkama a dělaj akorát bordel!“

V Děčíně jsme Karla požádali, aby nás vysadil u benzínové pumpy, kde jsme se domnívali, že budeme mít teď uprostřed noci největší šanci vetřít se do auta k někomu, kdo pojede na Prahu. Za celou hodinu tam ale přijelo jen asi deset aut a z toho všechna s Děčínskou poznávací značkou. Šli jsme tedy na nádraží zjistit, jak to vypadá s vlaky do Prahy, neboť se nám nechtělo trčet u pumpy až do rána, kdy začne větší provoz.

Dobrodružná noc na nádraží

Momentálně však žádný vlak přímo do Prahy nejel. Tak jsme se svezli alespoň do Ústí a tam potají zalezli do jednoho z vagónů nějakého odstaveného vlaku, kde jsme se chtěli v klidu pořádně prospat. Venku stejně začalo lít jako z konve, takže pobíhat někde u silnice a stopovat nešlo. Jen co jsme zamhouřili oči probudil nás nepříjemný a značně nemelodický zvuk – bylo to drnčení kol.

„Hele, my snad jedeme?“, prohodil do tmy udiveně kamarád Roman. Ubezpečil jsem ho, že se nemýlí. A dodal jsem, že bych nikdy nevěřit, že se nám něco takového stane. Takovéto příhody patří přece jen do filmových grotesek! Jelikož vlak jel téměř krokem, popadli jsme batohy a řítili se ke dveřím, rozhodnuti z něho vyskočit, než na to strojvůdce šlápne a zaveze nás do bůhví jaké Tramtárie. Ale souprava zastavila náhle ve stanici a tak k žádné dobrodružné evakuaci nedošlo.

V nádražní hale, plné pochybných podnapilých individuí a pospávajících bezdomovců, jsme pak dvě hodiny strávili čekáním na vlak do Prahy. Neměli jsme sice na cestu dost peněz, ale byli jsme pevně rozhodnuti jet načerno, ať to dopadne jakkoliv. Nakonec jsme ale těch osm korun, co nám na dva lístky dohromady scházelo, přeci jen splašili, a to tak, že jsme prodali právě za tuto směšnou částku všechny krabičky „hábéček“, které jsme dostali v Drážďanech, jednomu bezdomovci (tito lidé dovedou být v určitých momentech nečekaně solventní…), který se nás přišel zeptat jestli nemáme cigaretu. Někdy kolem čtvrté ráno, nepamatuji se již, kdy přesně, jsme naskočili do rychlíku na Prahu a domů se doslova doplazili, vyčerpaní, ospalí a špinaví za svítání.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] bleeke (2009-09-09 15:23:33 | 62.168.37.242)
nechapu, jak se muzes necim takovym chlubit, zlodeji

Diashow Aljaska 2017