Egyptské oázy

Sahara - to slovo zní romanticky. Většině lidí se vybaví nekonečné moře písku, vedro, velbloudi a karavany, a také oázy. To vše na Sahaře skutečně najdeme. Sahara však není jen písek, její povrch pokrývají i štěrkovité, hlinité či kamenité pouště. Sahara má rozlohu asi 7-9 milionů km2. Zatímco na severu Afriky a u Nilu je většinou hranice pouště velice ostrá, na jihu přechází Sahara pozvolna v pásmo Sahelu, polopoušť či suchou savanu a její hranice zde nejsou tak výrazné - proto je její přesná rozloha udávána různě. Každopádně je ale daleko největší světovou pouští a není o moc menší než celá Evropa.

Poušť u oázy Farafra. Oáza Farafra. Oáza Farafra. Pouštní rostlina v oáze Farafra. Plody barvou připomínaly švestky, velikostí byly o něco menší. Zbytky ohořelých palem u oázy Farafra. Farafra - trs rostlinstva v poušti. V okolí Farafry jsou menší stolové hory. Před nimi je vidět hlavní pouštní silnice. Ve Farafře jsme nejdříve dobře pojedli v jediné místní restauraci - na místě majitel i kuchař v jedné osobě. Mladíci z Farafry. Typickým egyptským oblekem pro muž je galábíje - jakási košile a sukně v jednom. Děti z Farafry se fotí rády.

V této galerii je 29 obrázků. Zobraz celou galerii

Na Sahaře je vedro! Teploty v létě tu běžně přesahují magických 50°C ve stínu. Hledat stín na Sahaře je ovšem celkem bezvýsledná činnost. V roce 1922 byla v Azíziji, v severozápadní Libyi na okraji Sahary, naměřena teplota 58°C, což je dodnes nepřekonaná nevyšší absolutní naměřená teplota na světě.

Na Sahaře jsou ale obrovské rozdíly teplot během dne. Díky stálé oblasti vysokého tlaku vzduchu je zde neustále jasná obloha, a tak se přes noc povrch pouště rychle ochlazuje a k ránu je poměrně chladno. Není výjimkou, že teploty mohou klesnout i lehce pod bod mrazu! Na Sahaře byl naměřen i absolutní světový rekord v rozdílu teplot během jednoho dne. U severoalžírského Ouargly bylo naměřeno přes den +52,7°C a -6,9°C v noci. Můžete tak umřít žízní i zmrznout během jediného dne.

Západní poušť

Drtivou většinu egyptského území tvoří poušť. Na západ od Nilu se rozkládá Západní poušť, někdy též zvaná Libyjská poušť. Na východ od Nilu se pak nachází Východní neboli Arabská poušť. Poušť (arabsky sahrá - odtud název Sahara), pokrývá 96 % rozlohy Egypta! Zbylá čtyři procenta připadají na zemědělskou půdu, zástavbu a vodní plochy. Téměř všichni obyvatelé Egypta žijí v nilském údolí nebo v nilské deltě. Jen nepatrný zlomek ze 75 milionů Egypťanů obývá i přístavy na jinak pustém pobřeží (nejznámější je Hurghada na pobřeží Rudého moře) a oázy.

Oázu si většinou představujeme poněkud romanticky jak shluk palem, pár beduínských stanů a pramen v poušti. Ve skutečnosti tvoří oázy plošně poměrně velká území. Nejznámější oáza je asi Fajjúm, známá již ve starověku. Leží v ní veliké jezero. Tato oáza je ovšem dost netypická, protože je napájena vodou přímo z Nilu.

Ostatní oázy jsou roztroušeny hlavně v Západní poušti. Tyto oázy jsou na rozdíl od Fajjúmu závislé na podzemní vodě, která zde vyvěrá na povrch. Pod Saharou jsou totiž místy obrovské zásoby podzemní vody, která se zde naakumulovala během poslední doby ledové - pro Saharu se používá též název doba dešťová, protože tehdy zde panovalo vlhké a příjemné klima a na Sahaře byly lesy a louky. Jakmile se oteplilo, znamenalo to postupné vysušení celé oblasti a vznik pouště. Dnes, v souvislosti s globálním oteplováním, dochází k další desertifikaci - rozšiřování pouští, v tomto případě směrem na jih, do pásma Sahelu. Člověk pak desertifikaci nevhodným obděláváním půdy a pastevectvím ještě urychluje.

My jsme se vydali do dvou oáz Západní pouště - do Farafry a Dachly, cestou jsme projížděli další dvě - Baháríji a Chargu.

Jako typickou oázu si vezměme například Dachlu. Tato oáza se skládá ze sedmi měst či osad. Vzdálenost mezi nejvzdálenějšími z nich je asi 50 kilometrů. Každá osada má vlastní zdroj pitné vody - prameny a studny. Vodou jsou zavlažovány palmové háje i políčka s obilím, zeleninou a dalšími zemědělskými produkty. Kousek za vesnicí ale začíná poušť a další vesnice s dalším pramenem je třeba o deset kilometrů dále. Pokud bychom tedy přirovnali k Saharu k moři, pak oázy by - spíše než jednotlivými ostrovy - byly souostrovími v jinak nedohledném oceánu. Ještě mnohem větším „souostrovím“ je oáza Charga - ta má na délku zhruba 100 kilometrů a osad a měst mnohem více než Dachla.

Za prezidenta Sadata se vláda v sedmdesátých letech dvacátého století rozhodla částečně řešit narůstající přelidnění nilské oblasti mimo jiné tím, že začala v oázách Západní pouště mohutnou výstavbu nových bytů s cílem přestěhovat sem část obyvatelstva od Nilu. K velkému zklamání vládních úřadů se však Egypťané do oáz nijak radostně nehrnuli a výsledek zdaleka nenaplnil očekávání. Lidé se raději nadále tísní na úzkém úrodném pruhu země kolem Nilu, než aby se dobrovolně nastěhovali do pouště. Možná je to tak ale dobře, protože díky tomu alespoň část staré romantiky z pouště dosud nevyprchala.

My jsme navštívili Egypt v roce 2000. V Egyptě tehdy moc turistů nebylo. V roce 1997 totiž došlo poblíž Luxoru k teroristickému útoku, který si vyžádal desítky obětí z řad zahraničních návštěvníků. V roce 1999 pak byl spáchán neúspěšný atentát na prezidenta Mubaraka. Oba činy byly dílem islámských fundamentalistů. kteří se cíleně zaměřují zejména na zahraniční turisty, aby je odradili od návštěvy Egypta. Vědí totiž, že turistika je jedním z pilířů egyptské ekonomiky a snaží se oslabit vládu tím, že ji odstřihnou od příjmů z turistického ruchu.

Všechny čtyři největší oázy Západní pouště, Baháríji, Farafru, Dachlu a Chargu, spojuje až překvapivě kvalitní silnice (kam se hrabou naše rozbité okresky!), která vytváří v poušti mnohasetkilometrový okruh, který začíná v Káhiře a končí v Asijútu na Nilu. Turistů bylo v roce 2000 na poušti opravdu málo. Část mých přátel navštívila ta samá místa o pouhé tři roky později a nestačili se divit - v místech, kde jsme před pouhými třemi lety potkali jen pár baťůžkářů víceméně dobrodružné povahy, parkovaly po třech letech řady luxusních klimatizovaných autobusů chrlících denně stovky návštěvníků. Tento článek lze brát proto jako téměř historickou výpověď. Městečka a vesnice v oázách se každým rokem mění, ale krása okolní pouště určitě nezmizela.

Do pouště!

V Egyptě jsme strávili celkem 17 dní. Samozřejmě že jsme prolezli spoustu památek, navštívili bazary a mešity a vykoupali se v moři, ale jako zpestření jsme zařadili do programu i oázy v poušti.

Upřímně řečeno, po návštěvě Íránu a Pákistánu, kde jsme pouští projížděli stovky kilometrů, jsem toho mnoho neočekával. Poušť v jihovýchodním Íránu a jihozápadním Pákistánu je k uzoufání nudná krajina. Místy rovná, místy hornatá, ale nekonečně fádní. Sahara v Egyptě mě ale mile překvapila. Krajina zde - tedy v místech, kterými jsme projížděli my - není vůbec jednotvárná. Naopak, při cestě autobusem můžete sledovat, jak Západní poušť velmi často mění svoji podobu. Někdy je rovinatá, ale najednou se na obzoru objeví nádherné skalní útvary jak z divokého západu. Jindy zase zahlédnete stolové hory, bílé či černé balvany, písečné duny či vesničku v oáze. Zkrátka - žádná nuda se nekonala.

Poušť jsme navštívili v listopadu, což se ukázalo jako mimořádně příhodné období. V létě, kdy je na sluníčku nějakých sedmdesát až osmdesát stupňů, se toho venku moc nachodit nedá. V prosinci až únoru je zase mnohem větší šance, že k ránu vám bude pořádná zima. Což jsme vzhledem k tomu, že jsme se chystali spát i pod širákem, nehodlali riskovat. V listopadu ale bylo přes den nějakých 25-30°C a k ránu spadla teplota na nějakých deset stupňů. Takže celkem ideální a příjemné letní počasí.

Farafra a Bílá poušť

Z Káhiry je to do oázy Farafra zhruba 500 kilometrů jízdy po kvalitní pouštní silnici. Že je Egypt ve srovnání s Českou republikou chudá země? To nepochybně, ale co se týče kvality hlavních silničních tahů, tak za Egyptem výrazně zaostáváme. Luxusní autobus, kterým jsme z Káhiry vyjeli v sedm hodin večer, urazil celou vzdálenost za pouhých 6,5 hodiny! Cestou jsme projeli oázou Baháríja, z které jsme toho ovšem v noci moc neviděli.

Farafra je ve srovnání s ostatními třemi oázami pouštního okruhu daleko nejmenší. Tvoří ji pouhá jedna osada - Farafra. V okolí se pak nachází několik dalších míst s prameny, kde však není stálé osídlení. Takže žádné souostroví, nýbrž jeden malý ostrůvek v poušti.

Ve Farafře jsme vystoupili z autobusu v půl druhé po půlnoci. Prohodili jsme tu pár slov s Čechy, kteří právě Farafru opouštěli a pokračoval dál autobusem, kterým jsme přijeli. My jsme se natáhli kousek od silnice za nedalekou zídku na karimatky a strávili svou první noc v poušti pod širákem.

Druhý den ráno jsme prozkoumali jeden menší zelený ostrůvek kousek od vesnice. Bylo tu jen pár palem a zbytky rozpadajících se zdí. Na oběd jsme zašli do jediné místní restaurace (v roce 2000 tam skutečně byla jen jedna!!! V Roce 2003 už jich tam bylo spoustu a dnes jich bude patrně ještě mnohem víc). Velmi dobře jsme se najedli, dali jsme si kuře, rýži, fazole, olivy a chleba a zaplatili 7 EL (egyptských liber) za osobu. Egyptská libra byla tehdy kolem 10 Kč. Dnes budou ceny určitě vyšší, ale na druhou stranu dnes je kurs 1 EL = 3,25 Kč (listopad 2007 - viz teletext ČT - strana 506 - kursy měn turistických zemí), takže celkově by dnes pro nás mělo být v Egyptě o něco levněji.

Hned po obědě v restauraci jsme začali „obchodní jednání“. Naším hlavním cílem ve Farafře byla návštěva nedaleké Bílé pouště, kde jsme chtěli přespat a druhý den se vrátit zpět do Farafry. Museli jsme si tedy zajistit dopravu. Nakonec se nám s pomocí majitele restaurace podařilo s místním chlapíkem dojednat odvoz. Odpoledne nás vezme do pouště, tam nás vyklopí, a ráno (doufejme) se pro nás zase vrátí a odveze nás zpátky. Cena byla dohodnuta pro 6 lidí na 120 EL, čili 20 EL (200 Kč) na osobu.

S plným žaludkem a pocitem dobře vykonané práce jsme se odpoledne vydali na krátkou procházku oázou (palmy, hrající si děti, palmy, olivová plantáž, palmy, zavlažovací kanály, pomerančovníky, palmy…) a dorazili zpět do restaurace. V 15:00 se přiřítila domluvená dodávka. Všech šest se nás naskládalo do zadní části. Seděli jsme pod plachtou na lavicích, zadek auta byl odkrytý. Zpočátku to byla příjemná jízda. Seděl jsem na kraji hned u postranice, jeli jsme po silnici a příjemně pofukovalo. Pak však řidič znenadání odbočil na sotva znatelnou pouštní stezku. Za silnici s pevným povrchem se to tedy označit rozhodně nedalo. Auto zvedalo mračna prachu. takže jsme vylezli ven pokrytí tenkou prašnou vrstvou. Auto odjelo a my jsme se ocitli úplně sami v Bílé poušti.

Bílá poušť je moc zajímavé místo. Svůj název získala díky krásným bílým skalním útvarům, které se tu vyskytují. Na místě, kde nás řidič zanechal, se nacházejí pěkné skály a skalní hřiby, dosahující výšky několika metrů. V dálce se pak nacházejí větší skalní útvary z téže horniny.

Jaká romantika! Slunce se sklání k západ, obzor rudne, a v podvečer dostávají jinak čistě bílé skály tajemný růžový nádech. A nikde nikdo, jen my a nekonečná poušť. Když tu - hle! - v dálce se objevuje malý pohybující se bod. Bod se zvětšuje a přibližuje. A za ním ještě další. A další! Nakonec asi tak kilometr od nás parkuje malý autobus a džípy. Ze všech vozidel vylézá nejméně 20 turistů. Přijeli akorát včas na západ slunce. Trochu komerční poušť! Po chvíli nezbytného focení ale turisté opět nasedají a odjíždí. A jsme opět sami na poušti. Jaká romantika! Ale už ne taková, pocit jedinečnosti byl invazí „vetřelců“ poněkud narušen.

Po setmění jsme si rozdělali ohýnek, popovídali jsme si, nádhera. A pak hajdy na kutě! Noc jsme strávili jen ve spacáku a karimatce pod širákem, vedle pěkného skalního útvaru. Dne našeho biologa nám v noci žádné nebezpečí ohledně hadů a štírů nehrozilo.

A nic nás skutečně neuštknulo. Ráno se trochu ochladilo, ale bylo 12°C a přes poledne 26°C, takže počasí ideální. Řidič pro nás skutečně přijel přesně v domluvený čas (vypadal spolehlivě, ale co kdyby nás tu nechal? Mobily jsme tenkrát ještě neměli a odkud jsme to včera přesně přijeli, to také nebylo v poušti moc patrné)… Ve Farafře jsme opět dobře pojedli v místní restauraci, rozloučili se a vyfotili s příjemným majitelem a jeho malou dcerkou a autobusem odjeli do další oázy, Dachly. Arabové jsou nesmírně příjemní lidé! Bohužel to ale platí jen v méně turistických místech. Naopak v Káhiře, Gíze, Luxoru a dalších turistických „highlights“ se najde spousty otrapů a dobrých „kamarádíčků“, kteří neustále vtíravě vnucují své zboží a služby všeho druhu. V poušti ještě turistů nebylo tolik a lidé byli nesmírně přátelští a přívětiví.

Dachla - nejsušší místo světa

Další naší zastávkou byla oáza Dachla (anglický přepis Dakhla), nacházející se asi 300 kilometrů od Farafry. Dachla je na rozdíl od Farafry „souostrovím“ - na mapě lze najít sedm městeček či osad, roztroušených kolem silnice na zhruba padesáti kilometrech.

Dachla má jeden světový primát - je to nejsušší místo na světě! Průměrné roční srážky jsou zde 0,5 mm ročně (stejné číslo se často udává i u nedalekého Asuánu). V praxi to znamená, že jednou za čas se přižene bouřka, zaprší a pak třeba dvacet či více let ani nekápne! Veškeré zdejší zemědělství je tedy závislé výhradně na podzemní vodě.

Naším konkrétním cílem bylo městečko El-Kasr (Al-Qasr). Trasu 270 kilometrů dlouhou zvládnul náš autobus za 3,5 hodiny. Cestou byly nádherné výhledy na okolní krajinu, kde se střídaly písečné duny, skalní plošiny a stolové hory. Ubytovali jsme se v hotelu „El-Kasr Tourist Rest House“ u sympatického majitele Mohameda. Hotýlek byl čistší a útulnější než v Káhiře a vyšel nás na 9 EL na osobu i se snídaní. A snídani, tu tedy udělal Mohamed výbornou, druhý den ráno na nás čekal falafel (cizrnové karbanátky), tvaroh, chléb, vejce, džem, okurky a rajčata…

Druhý den po snídani jsme vyrazili kousek za město, podívat se na písečné duny. Na saharské poměry asi nejsou moc velké a nebylo jich tu moc, ale nás uchvátily. Prošli jsme se bosí po příjemném jemném písečku, zaskákali si do něj a vyblbli se. Odpoledne jsme si prohlédli město. El-Kasr je malé, ale moc pěkné historické místo. Většina staveb je hliněných, včetně krásného hliněného minaretu a mešity. Z druhého minaretu vedlejší moderní mešity, kam nás pustil místní samozvaný „průvodce“ za bakšiš 1 EL na osobu, byl krásný pohled na město. Celkově středověký ráz zástavby narušuje pouze sem tam satelitní anténa či sloup elektrického vedení, jinak to tu ale vypadá úplně stejně jako ve středověku.

Ještě jsme odpoledne vyrazili za městečko hledat jakýsi pramen. Ten jsme nakonec nenašli, ale procházka to byla pěkná. Vrátili jsme se pěkně vyhládlí zpátky do hotelu, kde Mohamed zatím připravil skvělou večeři (polévku, maso s rýží, zeleninu, salát-cena 10 EL). S Mohamedem jsme si večer i dobře pokecali anglicky, udělal nám čaj a vůbec byl skvělý společník - také žije z turistů, ale chová se k nim příjemně a nevtíravě a je s ním legrace.

Od Mohameda se nám tedy další den vůbec nechtělo. Ale náš čas vymezený pro egyptské putování byl omezený a museli jsme jet dál!. Do 20 kilometrů vzdáleného Mútu jsme jeli mikrobusem. Mút je největší město oázy Dachla, není však zdaleka tak zajímavý jako malinký, ale historický El-Kasr, takže jsme se tu nezdržovali a rovnou jsme přesedli na další autobus do Asijútu. Do tohoto města na Nilu jsme pak dorazili po 424 kilometrech a 6,5 hodinách noční jízdy (cena 16 EL na osobu). Cestou nás čtyřikrát kontrolovali revizoři (!!!), takže jsme se moc nevyspali.

V Asijútu jsme vyrazili na vlakové nádraží. Hned se nás zde ujal ozbrojený policista, který se od nás kvůli naší bezpečnosti nehnul ani na krok. My jsme se v Asijútu stejně zdrželi na nádraží jen hodinu. Policista nám pomohl koupit lístky na vlak (jízdenka na cca 300 kilometrovou vzdálenost Asijút - Luxor stála 19 EL na osobu po studentské slevě). Druhá třída byla opravdu dost pohodlná, kam se hrabou České dráhy! V rámci objektivity je ovšem nutno podotknout, že v Egyptě je ještě třetí třída, kterou jezdí pouze místní, protože turistům do ní z bezpečnostních důvodů lístek ani neprodají.

Policista s námi došel až do vagonu, kde vyhodil lidi, kteří seděli na našich místech a doslova nás přímo usadil do pohodlných sedaček. Byl to celkem sympaťák, ale hodinka pod dozorem stačila - okolí Asijútu bylo údajně hlavním semeništěm teroristů a úřady měli po nedávných atentátech na turisty zřejmě nahnáno víc než my a neponechaly nic náhodě… Po čtyřech a půl hodinách pohodlné jízdy jsme dorazili do Luxoru, bájného města na Nilu.

I když musím znovu podotknout, že od návštěvy pouště jsem po íránských zkušenostech moc nečekal, Sahara a její oázy mě vyloženě nadchly. Do Egypta se většinou kvůli poušti nejezdí, ale já jsem si sám pro sebe vyhodnotil absolvovaný pouštní okruh jako nejkrásnější zážitek z celého egyptského pobytu.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Tom (2014-09-13 21:20:38 | 85.207.89.193)
Další info o oázách - Oázy Egypta
[2] Tom (2014-09-13 21:21:16 | 85.207.89.193)
odpověď na komentář [1] autora: Tom:
http://www.holidaysfactory.com/cs/Egypt#O.C3.A1zy_Egypta

Diashow Aljaska 2017