Eisriesenwelt a Siesenbergklamm

Nás osud neměl opravdu rád, od těchto podvečerních hodin lilo celý večer, celou noc až další den do pozdních odpoledních hodin. Z toho důvodu jsme změnili plány a navštívili Eisriesenwelt, ledovou jeskyni též v Salcbursku, v pohoří Tennengebirge v Severních Alpách, kvalifikovanou jako největší ledové jeskyně na světě. Vchod do jeskyně se nachází ve výšce 1641 m n.m., samotná jeskyně se nachází ve výšce 1400 až 2000 m. n.m.) Její celková délka je 42 km. Celoročně je zde teplota vzduchu kolem 0°C a to díky proudění vzduchu.

Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm Siesenbergklamm

V této galerii je 46 obrázků. Zobraz celou galerii

Nejchladnější částí je také nejnižší část, kde je asi kilometr dlouhá souvislá vrstva ledu, která má místy tloušťku až 20 metrů. Tato jeskyně byla objevena roku 1879, našel ji přírodovědec Anton von Posselt Czorich ze Salzburgu. Od roku 1928 je uznána za chráněnou přírodní památku. Dcera Karolína tam pro zajímavost napočítala 762 schodů vzhůru a jinudy 705 schodů dolů v podstatě ve tmě a bez možnosti se jakkoli rozhlédnout.

V jeskyních se chodilo po 40 lidech s průvodcem a to po 6 minutách, takže celá kolem hodiny trvající prohlídka bylo jen postupné stoupání neosvětlenými temnými prostory vzhůru krok za krokem za něčíma nohama a před jinýma nohama. Šel jeden za druhým jak na popravu a když nedej bože nějakému staršímu člověku došel dech, celý lidský had se zastavil do temného ticha. Ze čtyřicítky návštěvníků bylo jen 8–10 zásobeno karbidkou s šajnem asi tak na metr a něco málo navíc. Několikrát se průvodce zastavil, lokálně z ruky osvětlil malou část ledu a provedl krátký výklad v němčině. Dozvíte se tak, že nejznámějšími útvary jsou Posseltova věž, Hymirova jeskyně, Dóm Alexandera von Mörka.

My zhýčkaní Koněpruskými, Punkevními, ale i všemi slovenskými jeskyněmi s krásným nasvětlením jsme si tady jen uvědomili jak jsme „nalítli“ na fotky z prospektů a pohlednic. Nic z toho zde beze světla vidět nebylo a také zde byl přísný zákaz focení a filmování. Hodně lidí fotilo z ruky a bez blesku, zkusila jsem to též, takže minimum fotek přikládám. Zákaz focení s bleskem a ze stativu chápu, nebylo by to ani prakticky proveditelné.

Nedalo mi to se nezeptat, proč ani v dnešní době nemá jeskyně elektrické osvětlení. Odpovědí byla strohá a nepopiratelná fakta. Elektrické vedení, reflektory a především světlem způsobený růst zelených řas by narušovaly vzhled ledové výzdoby.

Turistika do těchto jeskyní je opravdu masová, část cesty vzhůru každý dojede lanovkou, která má sklon kolem 50 stupňů a za hodinu přepraví kolem 250 cestujících v každém směru. Její kapacita je 15 osob, ale vzhledem k tomu, že mnoho pasažérů jsou i děti, napočítali jsme v průměru vždy 17–18 lidí, které obsluha vpustila. I tak je tam možno čekat na lanovku více než hodinu. Do jeskyní směřuje skutečně nepřeberné množství výletníků všech věkových kategorií a tak ani kapacita parkoviště vždy nedostačuje. Studentka staví auta asi kilometr pod parkovištěm a pouští je nahoru vždy, když jiné auto sjíždí.

Přelidněnost a absence světla mi nedovolila prožít monumentálnost prostor ani vstřebat krásu ledových chodeb, dómů a labyrintů, které jsem takřka marně v polotmě a polosvětle (vzpomněla jsem si na Erbenova Vodníka v polotmě a polosvětle plyne tu den po dni) unavenýma očima z dlouhotrvající tmy hledala. Jejich skutečnou krásu podpořenou lidskou zásluhou jsem ocenila mnohem více na profesionálních fotografiích prospektů a pohlednic z toho místa. Myslím, že je to velká škoda a že alespoň nejzajímavější 2–3 útvary by se pro potěšení návštěvníků osvětlit mohly, vždyť v mnoha jiných jeskyních je osvětlení běžné (nebo se zapíná při průchodu skupiny) a podmínky jsou podobné, ale nejsem odborník, bylo by to pouze mé přání…

Siesenbergklamm

Siesenbergklamm jsme navštívili až o několik dnů později, opět po dlouhotrvajícím dešti. Výlet sem ale stál opravdu za to. Tuto oblast považuji ze všech třech za nejkrásnější. Přírodní chráněná oblast Siesenbergklamm ve Weissbachu u Loferu, začala vznikat asi před 12 tisíci lety, kdy začal roztávat alpský ledovec z poslední doby ledové. Voda si tady prorazila cestu hluboko mezi skalami. V roce 1831 dřevaři poprvé postavili skrz soutěsku cestu pro dopravu dřeva.

Vstup do soutěsky se nachází přímo ve městě. Pod soutěskou je velké parkoviště. Cesta touto přírodní zajímavostí trvá bez průvodce (opět je možno chodit podle libosti a fotit podle libosti) asi hodinu až dvě a je taktéž výborným výchozím místem pro mnoho dalších nádherných vycházek. My se ještě kus prošli dál podél řeky. Byla úchvatná, temná, plná bílého kamení a šlehačkové pěny. Spousta stromů podél řeky byla celá porostlá mechem, mezi kameny podél řeky rostly květiny a kapradí, člověk si připadal jako v pohádce Z mechu a kapradí.

Celá cesta soutěskou byla vedena dřevěnými chodníky a můstky vysoko nad vodou, vinula se mezi jednotlivými skalami a kusy kamene, odkud byly vidět scenerie vody plné obřích i malých kamenů a skály vymleté vodou do roztodivných tvarů, některé vytvářely dokonce průzory. Kameny hladké jako alabastr byly šedé, protože slunce nezasvítilo, a mokré od deště i vody šplíchající široko daleko jak se mlela v roztodivných kotoučích po dopadu ze skal, do toho sem tam malé vodopádky a zase spousty schodů vzhůru vysoko nad vodou. Těch schodů, které jsme vystoupali, dcera napočítala rovné tři stovky.

Zpátky na parkoviště jsme se vraceli lesem a loukou druhou stranou kopce s výhledem do kraje a později na město a kostel. Před sestupem na parkoviště byl na vrchu kopce kříž s Ježíšem.

Mám odtud ale i jednu humornou příhodu. Klasika, děvčata se táhla jako med a já se zdržela focením vody na dlouhý čas a manžel byl už dávno kdesi v dálce před námi. Když jsme se dostaly (já a dcery) na plochu, kde se vycházelo z placeného prostoru jedinými vrátky na kladku a okolo dřevěná ohrada, zjistily jsme, že není kudy ven. Před vrátky stály neústupně krávy a vypadalo to, že se nemíní vzdát, chutně ukusovaly kolem rostoucí šťavnatou zeleň a občas lenivě mrkly okem na nás turisty.

Každý to řešil po svém. Vpravo již přelezlý rakouský otec chytal do náručí děti od své ženy, které je ztěžka přehazovala přes plot. Za nimi se pak drápala ona. Vlevo naopak matka stojící rozkročmo na nejvyšší podestě dřevěné ohrady tahala syna za límec vzhůru a otec mu podepíral nožky a podporoval matčin výtah. Byl to celkem groteskní pohled.

Dcery ustrašeně stály za mnou a bylo jednoznačně jisté, že přes plot je jen tak nepřehodím a samy se už nikam drápat nehodlají. „Mami, co teď?“ S pokřikem „Oláááááá“ jsem krávy rozehnala a tu největší navalenou na vrátka popleskala po zadku až to zasvištělo. Nevěřícně se na mě zadívala z očí do očí, v tu chvíli jsem v nich měla všechnu statečnost české matky, pak se líně ohnala ohonem po pár mouchách a dala se na ústup.

Vlastně dal, byl to býk jako poleno. Sklidila jsem (možná zasloužený) potlesk rakouských otců a rozkročené maminky shůry (jak na divadle) a uplakaný deštivý den mi rozzářily jejich fandící úsměvy. Dcerky pak položily jednu zcela nevinnou otázku: „ A kudy se odtud dostal táta?“

Zvláštní upozornění pro rodiny s dětmi

Skřítek soutěsky nabízí zajímavé informace o okolní přírodě a životním prostředí. Děti dostanou u vstupu tzv. Klammausweis, ve kterém je šest otázek naučné stezky. Jsou zde 3 možnosti odpovědí a lepí se na správné odpovědi žlutá hvězdička v kroužku, nakonec vyjde tajenka. Nejvíc se mi líbila otázka, kdy na stromech byly tři velcí dřevění ptáci a děti měly hádat, který z nich žije v údolí, u jiné otázky měly označit ryby žijící v řece nebo určit stáří mostku přes řeku, odpovědi se vždy daly vyčíst z textu a tak si holky aspoň procvičily němčinu.

Všechna tři místa lze také navštívit s tzv. Salzburgerland kartou.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017