Ekvádorské střípky

Opět se pokusím popsat pár zážitků a míst, která by nevydala na samostatný článek, což ovšem rozhodně neznamená, že by nestála za vidění.

V této galerii je 49 obrázků. Zobraz celou galerii

Baños

Baños je poměrně malé městečko na východním úpatí And. Jeho poloha je dost zajímavá a nebezpečná. Leží totiž přímo pod nejaktivnější ekvádorskou sopkou Tungurahuou. Sopka Tungurahua (5016 m.n.m.) sice přímo z Baños není vidět, protože se skrývá za bližšími kopečky. Zato ale o sobě dává velice často vědět. Stejně jako Cotopaxi čas od času decimovala okolní města. Nejhorší byla erupce v roce 1711, která zničila mnoho měst a vesnic v okolí. Nedávno se sopka opět probudila. V roce 2003 došlo k menší erupci a v roce 2006 sopka opět zvýšila svoji aktivitu a tisíce lidí z okolí sopky muselo být evakuováno. Z tohoto hlediska jsme skutečně měli kliku, protože jsme Baños navštívili v roce 2005, kdy byla sopka zrovna v klidu. Tedy aspoň v relativním, protože se z ní neustále čoudilo, což ovšem nemohu potvrdit z vlastního pozorování, protože vrchol sopky se během našeho pobytu neustále skrýval v mracích a ani jsme ho nezahlédli.

Nutno říct, že místní obyvatelé berou fakt, že můžou být kdykoliv zasypáni sopkou, velice klidně a dokonce s humorem. V Baños si můžete koupit trička s obrázkem soptícího vulkánu, pod nímž leží napůl zasypané městečko s rozsáhlým hřbitovem. Velmi vtipné, hned jsem si to tričko také koupil, ovšem pro místní je to tvrdá realita. Městečko zatím sice zasypáno nebylo, ale s evakuacemi během zvýšené sopečné aktivity mají zdejší lidé bohaté zkušenosti.

Baños leží asi 1800 metrů nad mořem. Okolo se tyčí andské velikány, zároveň ale leží na východním úpatí And, odkud je to už do ekvádorské Amazonie co by kamenem dohodil. Do hlavního města Quita je to zhruba 150 kilometrů. Pro svou výhodnou polohu je Baños jednoznačně nejturističtějším městem Ekvádoru. V ulicích potkáte téměř tolik turistů jako místních obyvatel. Na každém rohu jsou cestovní kanceláře, které organizují výlety do hor (včetně výstupů na Cotopaxi, Chimborazo a další velikány) i do Amazonie. V Baños si dokonce můžete koupit pohledy, což je jinak suvenýr v Ekvádoru nevídaný (pohledy v celém Ekvádoru jinak nejsou téměř k sehnání - poslední den v Quitu jsem strávil asi dvě hodiny pobíháním po městě, než se mi nějaké pohledy podařilo sehnat v jednom zapadlém knihkupectví).

My jsme v Baños strávili celkem tři dny. V okolí města jsou pěkné vycházky. Místy to tu vypadá úplně jako v Alpách - louky, kravičky... - ani si nepřipadáte jako v jižní Americe. Přímo ve městě jsou termální prameny, které jsem rádi vyzkoušeli. Jsou zde čtyři bazénky s různě teplou vodou, odhadem tak od 20oC až do 50oC. Bazénky jsou napájené velice jednoduše - přímo z vedlejší skály vede roura přímo do koupaliště. Vulkanismus tady ukazuje svou příjemnější stránku. V Baños je také zajímavá ZOO, ve které chovají pouze druhy žijící v Ekvádoru. Můžete tu vidět různé druhy papoušků, kapibaru, jaguára, pumu a další zvířata, která běžně v přírodě nepotkáte. Nejzajímavější byl ovšem tapír (či spíš tapírka?) s mládětem. Tapír je největší zvíře žijící v Ekvádoru. V zoologické zahradě pobíhal volně mimo výběh a vybíral po turistech odpadkové koše, jestli tu nezůstalo něco dobrého k snědku.

Baños protéká říčka Pastaza. Pastaza je přítok Amazonky (respektive její zdrojnice Marañonu). Zde na horním toku je to prudká horská řeka. Kolem ní jsme se Zdeňkem na cyklistický výlet. Půjčili jsme si horská kola a jeli směrem podél řeky. Vzhůru do Amazonie. I když se jede podél toku směrem k nížině, neznamená to, že bychom jeli pouze z kopce, občas si mákli i do krátkého prudkého krpálu. Jeli jsme většinou po silnici, jen místy zkratkou po cestě. Do řeky Pastazy se cestou vlévá z okolních kopců spousta velkých i malých vodopádů. Krajina směrem od Baños do Amazonie klesá a před Merou se řeka rozlévá do úctyhodné šířky. Tomuto místu se říká i "brána do Amazonie", jak hrdě hlásá cedule na místní hospodě. Směrem podél toku řeky se mění i vegetace. U Baños jsou okolní kopce porostlé poměrně málo, ale se snižující se nadmořskou výškou nabývá postupně krajina pralesního charakteru (jsou zde například pěkné stromovité kapradiny) a u Mery už je to regulérní tropická džungle. Z Baños do Mery to je 44 kilometrů, což nám v tropickém vlhku docela stačilo, takže jsme výlet do "brány Amazonie" ukončili a zpět do Baños jsme stopli dodávku a za mírnou úplatu řidiči se svezli na korbě s koly i s několika místními... Byl to docela dobrý nápad, protože hned jak jsme v Baños z dodávky vystoupili, praskl mi na kole řetěz. Holt kola z půjčovny nebývají vždy nejbytelnější...

Amazonie

Při výletu z Baños do Mery jsme do Amazonie jen nahlédli. Do centra ekvádorské Amazonie jsme se vrátili o dva týdny později. Z města Ambato jel autobus (opět přes Baños) do Puya tři hodiny (100 kilometrů). Dalších 80 kilometrů z Puya do Teny se autobus vlekl další tři hodiny. To už jsme totiž nejeli po žádné silnici, nýbrž po zpevněné cestě a teprve těsně před Tenou jsme najeli na fungl novou asfaltku, která je víceméně pořád ve stavbě.

Tena je městečko údajně s 20 000 obyvateli, ale je to přísně vzato pěkná díra. Možná až budou dostaveny všechny nové silnice v okolí, zvýší se její význam. Ale takto je ekvádorská Amazonie pořád napůl odříznutá od světa. I když v Teně je dokonce i letiště. Ale za dobu našeho pobytu jsme neviděli přistávat žádné letadlo a po přistávací dráze se můžete vesele procházet, nikdo ji nehlídá.

Tena je pojmenována podle stejnojmenné říčky, která tudy protéká. Město samotné je nevzhledné a nebýt v jeho okolí naleziště ropy, určitě by nemělo ani těch 20 000 obyvatel. Těžba ropy se ovšem v Amazonii slušně rozjíždí. Ekvádor sice není ropná supervelmoc jako například nedaleká Venezuela, ale svojí spotřebu bohatě pokryje a zbytek ropy se vyváží. Těžba ovšem zatěžuje životní prostředí - probíhá zejména mýcení pralesa v místech nalezišť. V samotné Teně je asi nejzajímavějším objektem "Parque Amazonico" - jakýsi botanicko-zoologický park uprostřed Teny na ostrůvku v řece. Zde jsme se poprvé setkali s opicemi, které zde žijí polodivoce - můžou si lézt po stromech ale jsou i přikrmovány místním správcem a turistů se vůbec nebojí - hned jak jsem vešel do parku, jedna z opic na mě skočila a chytla se mě kolem krku..... Také jsme navštívili fotbalové utkání - zrovna se hrál přáteláček mezi Tenou a jejím pralesním sousedem - vedlejší vesnicí Misahuallí. Utkání mělo pěknou kulisu - hned vedle hrbolatého hřiště se tyčí mohutné pralesní velikány. Bohužel o přestávce přišla menší přeháňka ("menší" na zdejší poměry), která změnila nerovný terén v bažinu a tak rozhodčí ani nezahájil druhou půli a utkání skončilo poločasovým výsledkem 1:1.

Misahuallí bylo shodou okolností hned dalším místem, které jsme navštívili. Je to vesnice pouhých 17 kilometrů od Teny, ovšem autobusu trvalo urazit tuto vzdálenost celou hodinu. V Misahuallí se místní stejnojmenná říčka (široká asi jako Sázava na dolním toku) vlévá do řeky Napo (asi jako Vltava v Praze). Po návsi se prohánějí opice a žebrají od turistů pamlsky. Že je přirovnání "drzý jako opice" vskutku přiléhavé, o tom se tu můžete přesvědčit víc než dost. Stačí chvilka nepozornosti a můžete přijít o foťák, igelitku či cokoliv jiného. Opice kradou i jídlo z místních restaurací, zvláště ze zahrádek. I jíst tu tedy musíte obezřetně. Majitelé restaurací sice opice zahánějí prakem, ale moc to nepomáhá... Svá teritoria na návsi si opičáci žárlivě střeží. Běda psovi, který by se také chtěl u turistů přiživit. Opičáci ho zaženou coby nežádoucí konkurenci sprškou kamení a pes musí vyklidit pole, i když je mnohem větší než opice.

Po obědě začalo pršet a lilo asi dvě hodiny. Strávili jsme je tedy na terase našeho hotelu. Během této nucené pauzy se jedné opici podařilo Zdeňkovi uzmout opalovací krém. Na jeho varování "jedeš pryč" nereagovala, ale nakonec uznala, že tuba není k jídlu a zahodila ji.

Z Misahuallí jsme se vrátili druhý den ráno zpět do Teny a hned jsme přesedli na autobus do Cocy. Vzdálenost 150 kilometrů jel autobus 7 hodin. Prvních 100 kilometrů cestou necestou (silnicí se to rozhodně nazvat nedá) jsme se plahočili 5,5 hodiny. Okolo prales, velmi často silně prokácený. Tak půlhodinku to vypadá exoticky, ale pak se cesta stane opravdu jednotvárnou. Posledních 50 kilometrů před Cocou jsme opět najeli na asfaltku, takže jsme je zvládli za 1,5 hodiny.

Coca se sice oficiálně jmenuje Puerto Francisco de Orellana, ale to je poněkud dlouhé, takže všichni v Ekvádoru používají název Coca, odvozený od stejnojmenné říčky, která se zde vlévá do řeky Napo. Jelikož Coca je dál po proudu než Misahuallí, je tu Napo už široké asi jako Dunaj. Napo je první velký přítok Amazonky, ovšem do největšího světového veletoku se vlévá až na území Peru. Podle průvodce Lonely Planet má Coca 16 000 obyvatel a Tena 20 000 obyvatel, ale troufnu si říct, že to je naprostý nesmysl, protože Coca je očividně daleko větší město než Tena a určitě největší v ekvádorské Amazonii. V průvodci rovněž tvrdili, že Coca je nejlepší místem, kde se dá u nějaké cestovky objednat výlet do pralesa, ale nepodařilo se nám za celý den narazit ani na jednu!!! Takže rozumné je vypravit se na výlet do pralesa (většinou na 3 dny) buď z Teny, nebo ještě lépe až z Baños.

Sice se nedostanete do té nejdivočejší oblasti, ale za to si vyberete z nabídek mnoha cestovních kanceláří (vůbec, na Lonely Planet nedám dopustit, ale zde v Amazonii spousta informací z něj výrazně neseděla - zdali pak si páni autoři dali práci a nové vydání řádně aktualizovali???). Coca je jinak i přes svou velikost nudným místem, procházet se okolo řeky nás zanedlouho omrzelo.

Asi nejvíc jsme se pobavili při pozorování mravenců - střihačů. Jedná se o symbol celé Amazonie a s těmito mravenci se nesetkáte jenom v pralese, ale můžete je pozorovat i přímo ve městech - například právě v Coce. Tito mravenci mají speciálně upravená kusadla a v korunách stromů jimi stříhají listy, která pak dlouhou mravenčí dálnicí dopravují z korun stromů po zemi až do svého mraveniště, které vystýlají právě kousky čerstvých listů. Štípnuti mravence střihače není nebezpečné, nicméně vzhledem k velikosti kusadel je o dost bolestivější než od našeho českého mravence (mohu potvrdit z vlastní zkušenosti). Cestou z Teny do Cocy jsme také zažili první (a kupodivu i poslední) pořádný tropický liják, kdy lilo téměř 24 hodin v kuse.

V Coce jsem se od jednoho Ekvádorce dozvěděl, jak je to s platy v Ekvádoru. Průměrná mzda v Ekvádoru je kolem 150 amerických dolarů. Dělník si vydělá nějakých 100 USD měsíčně, dobrý inženýr ale i 2000 USD.

V Coce jsem také shlédnul finále místní ligy ve fotbale. Narozdíl od České republiky je fotbal v Ekvádoru opravdu populární a chodí na něj davy lidí. Liga se hraje podobně jako u nás hokej systémem nejdřív základní část a pak play off. V prvním letošním finále zvítězila slavně Barcelona Guayaquil nad Liga de Quito 1:0 po sporném gólu, možná z offsidu. Utkání sledovali snad všichni dospělí muži z celé Cocy buď v hospodách nebo i před nimi, pokud neměli na útratu.

Naším dalším amazonským cílem byla vesnička Limoncocha. ("cocha" znamená v jazyce místních indiánů - kečujštině - "jezero"). Cesta, dlouhá odhadem tak 40 kilometrů, trvala 3 hodiny. Řidič po cestě dokonce opravoval motor a pak se - nehledě na zpoždění - šel ještě v klidu naobědvat. Cestou jsme se vlekli vykáceným pralesem - sem tam pralesní velikán, ale jinak většinou plantáže banánovníku nebo pastviny s krávami na místě dřívější džungle.

Velikost vesnice Limoncocha bych odhadl tak na 100 obyvatel, možná se jich tam ale ukrývá víc :-) . V jediném místním "hotelu" jsme způsobili menší pozdvižení, přece jenom sem asi moc turistů nezavítá. Jedním slovem díra. Ovšem Limoncocha je díra z přírodovědného hlediska velice zajímavá. Ve zdejším jezírku se vyskytují kajmani a pirani a jezírko ke zároveň vyhlášeno za přírodní rezervaci.

Druhý den ráno jsme zavítali na procházku k jezírku. Přímo u vody je dřevěná stříška a molo s několika loďkami. Dost nás překvapilo, že místní děti tu skákaly do vody a plavaly v jezírku. Na můj dotaz, jestli se nebojí piraní a kajmanů, odpověděly že ne. Bral jsem je trochu s rezervou - třeba tady ani žádné piraně nejsou. Ale byli jsme vzápětí vyvedeni z omylu - děti jely malou loďkou na ryby a asi za hodinku se vrátili s pytlem nalovených ryb - samé piraně! Prý ale nejsou pro člověka nebezpečné a kajmani také ne, ti loví pouze v noci a přes den jsou zalezlí v rákosí. No my jsme se v jezírku pro jistotu nekoupali...

Odpoledne se nám podařilo sehnat správce zdejší rezervace, který bydlí v domku vedle mola. Místní zaměstnanec nás pak vzal pozdě odpoledne na projížďku motorovou lodí po jezeře. Motor na loďce ovšem dost vynechával, každou chvíli jsme zastavili a našemu průvodci vždy několik dlouhých minut trvalo, než motor nahodil. Nejdřív jsem zakotvili na jednom místě u břehu a asi 20 minut jsme se procházeli pralesem. Vede tu poměrně pohodlná cestička pro turisty, ale i tak je dobré dávat raději pozor - a nešlápnout například na obrovské černé mravence, jejichž kousnutí je prý obzvláště bolestivé a bolest trvá několik dní.

Jelikož Ekvádor je na rovníku, brzy se tu stmívá, takže než jsme dojeli na konec úzkého, ale několik kilometrů dlouhého jezera, byla už úplná tma. Jižní obloha, které vévodí nápadné souhvězdí Jižního kříže, byla až kýčovitě jasná a nádherná. Břehy jezera všude lehce světélkovaly - v bahně je miliony malých fosforeskujících červíků. Sem tam se mihla i regulérní svatojánská muška.

Naším cílem ale bylo vidět kajmany. Kajmani jsou skutečně plaší tvorové a jsou zalezlí až v úplně odlehlém cípu jezera. Přes den je prakticky nelze zahlédnout, odpočívají někde v rákosí a na lov se vydávají až večer.To už jsme pluli s vypnutým motorem a náš průvodce pouze zvolna vesloval, abychom krokodýly nevyplašili. Občas posvítil baterkou na břeh - kde nic, ti nic. Když už jsme se pozvolna smiřovali s tím, že kajmany neuvidíme, najednou jsme jednoho zahlédli. A za chvíli dalšího a dalšího! Celkem jsme viděli čtyři kousky. Z prvních tří jsme tedy viděli jenom hlavu, ale asi to byli pořádné kousky.

Naše loďka s třemi lidmi na palubě působila docela vratkým dojmem a měli jsme přece jenom strach, abychom se nepřevrhli. A jelikož jsme samozřejmě viděli i filmy typu Aligátor apod., doufali jsme, že ještěři budou mít rozum a nepokusí se naši kocábku napadnout... Čtvrtého kajmana pak průvodce vytáhl z vody holýma rukama. No kajmana, spíš kajmánka - měl tak metr dvacet i s dlouhatánským ocasem. Jelikož mu bylo svíceno do očí baterkou, byl úplně paralyzován a vypadal jako vycpaný - průvodce mu dokonce strčil do otevřené tlamy ruku a krokodýl nic...

Celkově stál večer s kajmany opravdu za to a vřele doporučuji tuto oblast navštívit. I když je pravda, že Limoncocha je opravdu poněkud z ruky a než se tam člověk po pralesních cestách dokodrcá, chvíli to trvá.

Cuenca

Cuenca je třetí největší město Ekvádoru a má asi 300 000 obyvatel. Dorazili jsme sem po téměř osmihodinové cestě autobusem z Baños. Cesta vedla téměř po celou dobu po hlavní ekvádorské silnici, Panamericaně. Řidiči dálkových autobusů jsou buď úplně necitelní, nebo mají Ekvádorci jinou stavbu močového měchýře, ale když už jsme jeli asi čtyři hodiny bez jakékoliv přestávky, museli jsme poprosit řidič, aby nám laskavě zastavil na malou. Poučeni touto skutečností, jsme pak už v Ekvádoru během cesty a před ní vůbec nepili, žízeň nežízeň. V okolí velkých měst je Panamericana opravdu rušná silnice, ale v odlehlejších místech jsme také jeli po úseku bez asfaltu.

Cuenca leží na jihu Ekvádoru a klima je tu trochu sušší než třeba v Quitu, což je vidět i na okolní krajině. Stejně jako Quito leží na náhorní plošině, obklopena horami. Do Cuency jsme přijeli v neděli a bylo tu jako po vymření - Ekvádorci jsou dost pobožní a tak všichni světili den volna a téměř všechny krámky a hospůdky byly zavřeny - byli jsme rádi, že jsme sehnali ubytování. Město je pěkné, je tu pár zajímavých koloniálních kostelů a velká katedrála v pseudobarokním slohu z 19. století. Zato večer město ožilo a my jsme shlédli místní náboženskou slavnost, spojenou hlavně s vypouštěním asi metrových papírových horkovzdušných balónů - pěkná podívaná, zvlášť když se jeden z balónů zachytil na špici zdejšího kostela a efektně shořel (uvnitř balonu byla totiž velká svíce, jakýsi provizorní "hořák").

Vilcabamba

Dalších 250 kilometrů na jih od Cuency leží městečko Vilcabamba. Dojeli jsme sem po šesti hodinách cesty. Z Vilcabamby je to do sousedního Peru už opravdu co by kamenem dohodil. Krajina je ještě sušší, obzvláště horské hřbety jsou téměř holé a jen v údolích, kde se drží voda, je bujnější vegetace. Na úbočích lze spatřit i tu a tam kaktusy.

Okolí Vilcabamby se také říká "Údolí stoletých", protože se tu abnormálně hodně lidí údajně dožívá sto a více let. Čím to je, těžko říct, ale je fakt, že tu žijí na zdravém vzduchu a v klidném prostředí a nějaký stres je evidentně netrápí.

Ve Vilcabambě jsme strávili celkem tři dny. Podnikli jsme dvě túry k místním dvěma vodopádům a nakonec jsme vystoupili na téměř kolmou horu Mandango, která v sobě podle legendy skrývá poklad Inků. Ten jsme bohužel nenašli... :-)

Otavalo

Otavalo je městečko, které leží asi 110 kilometů na sever od Quita, tedy už na severní polokouli (na severní polokouli jsme celkově moc času nestrávili, přece jenom většina Ekvádoru je na jižní). Přijeli jsme sem v pátek pozdě večer, abychom stihli slavné sobotní trhy. Po pravdě řečeno není v Otavalu kromě trhů samotných nic moc k vidění. Trhy samotné jsou hlavně turistická záležitost, na hlavním náměstí a v okolí se prodává spoustu textilu, pokrývek z lamy a jiných suvenýrů. Nic moc zajímavého, i když jsem si tu nakonec triko koupil (ale sehnat moji velikost - XXL, je v celém Ekvádoru oříšek, Ekvádorci jsou většinou menších postav). Zajímavější je zvířecí trh, kde už tolik turistů nepotkáte. Dají se tu koupit ovce, krávy, prasata, koně, kozy... Místní si zakoupené ovečky a prasata odvádějí rovnou s sebou domů na provázku...

Ibarra

Dalších 35 kilometrů na sever od Otavala leží Ibarra, jednoznačně nejhezčí město Ekvádoru, které jsme navštívili. Není nijak veliké. Ulice a domy jsou bílé, v koloniálním stylu. Ovšem že by tu jezdily běžně koňské povozy, jak se nám snažil namluvit Lonely Planet, tak to ani náhodou. Nad Ibarrou se tyčí sopka Imbaburra (4600 m.n.m., prý v současnosti klidná, ale kdo ví?). Na druhou stranu od města leží také menší kráterové jezero s velkou příšernou kýčovitou sochou nějakého svatého. Pokud byste si chtěli vybavit byt ekvádorským nábytkem, můžete navštívit městečko San Antonio asi 6 kilometrů od Ibarry, kde prodávají spousty výrobků ze dřeva.

Praktické informace

Autobusy

  • Ambato - Baños - 50 kilometrů - 1 hodina jízdy - 0,80 USD
  • Riobamba - Cuenca - 6 hodin jízdy - 6,10 USD
  • Cuenca - Loja - 200 kilometrů - 5 hodin jízdy - 7,50 USD
  • Loja - Vilcabamba - 48 kilometrů - 1 hodina 15 minut - 1,15 USD (mikrobus)
  • Ambato - Tena - 180 kilometrů - 6 hodin - 5 USD
  • Tena - Coca - 150 kilometrů - 7 hodin (!) - 7 USD
  • Coca - Limoncocha - 40 kilometrů - 3 hodiny(!) - 2,50 USD
  • Coca - Quito - 8 hodin jízdy - 10 USD
  • Quito - Otavalo - 110 kilometrů - 2,5 hodiny - 2,50 USD
  • Otavalo - Ibarra - 35 kilometrů - 45 minut jízdy - 0,45 USD (!)

Z uvedeného vyplývá, že po pralesních spíše cestách než silnicích jezdí autobusy neuvěřitelně pomalu. Cena autobusů je plus minus 1 USD za 1 hodinu jízdy.

A ještě speciální doprava - dodávka (na korbě s dalšími 20 místními)- Mera - Baños - 44 kilometrů - 3 USD za 1 osobu + kolo.

Ubytování

  • Baños - hotel "La Cascada" (hned u autobusáku) - 4 USD
  • Cuenca - hostel (název si nepamatuju) - 4,50 USD
  • Vilcabamba - hotel "Mandango" - 3 USD (nic moc, ale klidné místo)
    - hotel "Las Ruinas de Quinara" - 6,72 USD (na naše poměry drahý hogo fogo hotel, je tu i bazén, pimpong, kulečník apod., doporučuje ho Lonely Planet. Jeden den se nám tam líbilo, ale pak jsme se radši přesunuli zpět do Mandanga - je tam klidněji. V hotelu Mandango jsme potkali i 2 Čechy, co na své půlroční cestě po Jižní Americe pokračovali stopem do Peru).
  • Tena - hotel "Saharit" - 4 USD
  • Misahuallí - hostel "Shaw" - 5 USD
  • Coca - hotel "Orellana" - 6 USD
  • Limoncocha - "hotel" - patrně bez názvu - 5 USD
  • Otavalo - hotel (jméno si nepamatuju) - 5 USD (najít v Otavalu hotel nám dalo velkou práci, téměř všechny byly z pátku na sobotu obsazeny, protože spousta turistů přijíždí stejně jako my na sobotní trhy už v pátek večer).
  • Ibarra - hotel "Residencial Colón" - 3,50 USD

Uvedené ceny jsou vždy za 1 osobu ve dvoulůžkovém pokoji - vždy jsme byli dva. Brali jsme jen nejlevnější ubytování, nejsme moc nároční. samozřejmě je dostatek hotelů i ve vyšších cenových kategoriích. Vždy smlouvejte, zvláště když chcete být v hotelu víc než jeden den!

Vstupy a jiné výdaje

  • Baños - horké prameny - vstup 1 USD
  • Baños - ZOO - vstup 1,5 USD
  • Baños - půjčení kola - 5 USD/osoba a den
  • Baños - nákup - 2 trička = 9 USD za obě (smlouvat!)
  • Vilcabamba - internet - 1 USD/hodina (což je v Ekvádoru běžná cena, spíš nás překvapilo, že i v takové díře byl internet...)
  • Tena - "Parque Amazonico" - vstup 2 USD
  • Limoncocha - výlet na kajmany i s průvodcem 7,50 USD na jednoho (byli jsme dva) + 5 USD na osobu navíc za vstup do rezervace.
  • Otavalo - tričko - 4 USD za jedno (kupoval jsem dvě a smlouval jsem, ale sehnat triko velikosti XXL a v konkrétní barvě v podstatě nejde).

Nejkrásnější místa Ekvádoru

Zde se pokusím seřadit jednotlivá místa v Ekvádoru, která mě zaujala nejvíce (samozřejmě spoustu dalších míst jsme ani nenavštívili, za 5 týdnů prostě nemůžete vidět všechno.

1. Puerto Lopez - fantastické velryby, krásný ostrov Isla de la Plata s tereji, albatrosy a tuleněm, nádherné pláže Los Frailes a spol., super rybí kuchyně. Jeden z mých nejsilnějších cestovatelských zážitků vůbec.

2. Kajmani v Limoncoche - samotná vesnice nudná, ale výlet na loďce za kajmany pod fantasticky jasnou jižní oblohou, to je prostě nádhera.

3. Baños a okolí - cyklotúra k bráně Amazonie, pěší výlety v okolí Baños, termální lázně - moc příjemné místo.

4. Vilcabamba a okolí - klidné místo, pěkné výlety na Mandango Peak a k vodopádům.

5. NP Cotopaxi - nádherné výhledy na Cotopaxi a Ilinizy, bohužel výstup se nám moc nepovedl.

6. Quito a okolí- několik kostelů, park Carolina, zajímavé barevné paneláky v novém městě, krásné výhledy na Cotopaxi, výlet na rovník (Mitad del Mundo) a lanovka nad Quito - je tu co k vidění.

7. Ibarra - nejkrásnější město Ekvádoru (Quito má ale hezčí okolí a víc možností, Ibarra je přece jenom trochu ospalé maloměsto).

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Veronika Šerá (2011-09-19 22:39:19 | 46.135.132.16)
V lednu vyrážím do Ekvádoru za mým kamarádem (takže poznám místňácké poměry opravdu zblízka, ačkoli oni nejsou žádná exotika, normálně naprosto obyč bílá rodina :-) ) a začínám dávat dohromady itinerář. Tohle je asi první článek, který má hlavu a patu a užitečný obsah. Díky za něj!!!

Diashow Aljaska 2017