Esfahán

O Esfahánu se říká, že je v něm skryta polovina světa. Ze všech íránských měst je právě tento skvost architektury nejznámější. Bylo pondělí, kolem osmé hodiny ranní, když jsme s Ištvánem vystupovali na autobusovém nádraží a vzdorovali náporu obchoduchtivých taxikářů.

Esfahán - řeka Zájende s vodotrysky. Esfahán - park podél řeky Zájende. Esfahán - náměstí Imáma Chomejního s dominantou stejnojmené mešity. Esfahán - střed náměstí Imáma Chomejního zdobí bazén s vodotryskem. Esfahán - okružní jízda po náměstí Imáma Chomejního. Esfahán - Loftoláhova mešita na náměstí Imáma Chomejního. Esfahán - Loftoláhova mešita na náměstí Imáma Chomejního. Esfahán - Loftoláhova mešita na náměstí Imáma Chomejního. Esfahán - Loftoláhova mešita na náměstí Imáma Chomejního. Esfahán - Arménská katedrála Vank.

V této galerii je 20 obrázků. Zobraz celou galerii

Jednoho z nich jsme si vybrali a nechali se zavést do hotelu Amir Kabir. Snad poprvé a asi také naposled se nám podařilo nalézt ubytování hned na poprvé. Cenově dostupné a hlavně, esteticky přijatelné. Ba co víc, místo to bylo přímo okouzlující. Vnitřní prostor hotelu byl ve tvaru jakéhosi átria, kde byly stolky se židlemi a při siestě, či večerním odpočinku se zde scházeli baťůžkáři a vyprávěli své příběhy i zážitky z cest. Sešla se zde obdivuhodná komunita nesmírně zajímavých lidí. A to nesmím opominout skutečnost, že jsme se opět potkali s Janikem. Naše setkání bylo vskutku veselé a bylo vidět, že máme nefalšovanou radost. Hotel mají ve vlastnictví opět dva bratři a ku pomoci jim jsou asi tři další muži. Všichni nesmírně ochotní a laskaví. Poprvé jsem si také mohl nechat vyprat prádlo.

Ale potkali jsme zde i mnoho dalších lidí. Manžele, kteří už byli unavení stereotypem neustálého chození do práce a tak jednoho dne dali výpověď, sbalili to nejnutnější a vydali se na cestu. Na jak dlouho? To neví ani oni sami. Až se jim bude chtít, vrátí se. Nebo někde zůstanou. Já se svým měsíčním putováním jsem si připadal jako ubohý příštipkář, ale co si asi může dovolit člověk s pěti týdny dovolené, že? Musím ještě zmínit, že poprvé za celý dosavadní pobyt zde byla toaleta s mísou a dokonce toaletní papír. A to je v těchto končinách přímo zlatý poklad. Nejprve jsem nemohl uvěřit vlastním očím a pak jsem si pln nepopsatelného blaha sedl a vychutnával ten téměř zapomenutý pocit. A také zde byla možnost si objednat kávu. Nebyla sice nic moc, ale bylo to kafe. Já, takový kafař jsem úplně zavýskl radostí. Plných deset dní jsem o kávu ani nezavadil. Stále jen čaj a zase čaj.

Esfahán je pouštní město ležící ve výšce 1250 m.n.m. Díky tomu je zde snesitelné klima, i když polední žár je i tak docela silný. Poloha hotelu byla více než příznivá. Zhruba deset, patnáct minut od centrálního náměstí Imáma Chomejního, kde se také nalézá stejnojmenná mešita z doby šáha Abbáse. Ale k tomu se dostanu později. Co nejrychleji jsem si vybalil, abych mohl jít ven. Esfahán je nabit životem a stále je na co se dívat. Podle mapy a seznamu památek, jsem se rozhodl navštívit nejprve řeku Zájende. Její široké koryto je plné krásně čisté, téměř smaragdové vody. Po obou stranách jsou parky plné květin, trávníků a stromů. Je to místo kam chodí studenti, nebo kdokoliv jen tak na procházku. Přímo naproti mně se vynořil nádherný most. Esfahán je pověstný několika starobylými mosty přes řeku. Jsou jiné než naše. Ty zde mají vysoké stěny a průhledy s mnoha otvory, kterými se můžete dostat přímo nad řeku a uniknout tak davům lidí na mostě.

Mým cílem byla stará arménská čtvrť se známou katedrálou Vank. Je to jedna z architektonických lahůdek a velmi jsem se těšil na nástěnné malby v jeho interiéru. Cesta pěšky trvala asi hodinu, ale stála za to. Samozřejmě jsem musel zaplatit vstupné, ale bylo skutečně nekřesťanské. To bych tedy od bratrů nečekal. A navíc bylo zakázáno uvnitř fotografovat, na to byla zvláštní cena. Celá stavba působí velmi zvláštně. Kupole, ačkoliv je na jejím vrcholu kříž, je ve tvaru mešity. Je to pozůstatek dob dávno minulých, kdy křesťané sice směli vyznávat svojí víru, ale stavby nesměly vybočovat z klasických linií. Ale něco podobného známe i z naši země, kdy evangelické chrámy mohly být pouze bez věží, na které měl monopol jen katolický kostel.

Uvnitř chrámu byla skutečně nádherná výzdoba, zejména vyobrazení posledního soudu. To je natolik realistické, že snad i ten největší hříšník by se obrátil na víru. Po prohlídce jsem chtěl navštívit ještě jeden křesťanský chrám, ale výše vstupného mne odradila. Mešity jsou v tomto ohledu vstřícnější. A tak jsem se pomalu vracel k řece a vydal se jejím parkem ke vzdálenému mostu, který mne už z dálky přitahoval svojí podobou. Po cestě jsem obdivoval několik vodotrysků, které jsou umístěné uprostřed řeky a tryskají do výše cca 50 metrů. Má to jeden příjemný efekt. Chladivá mlha, která vzniká, dopadá do širokého okolí a procházející chodci se mohou osvěžit a zchladit v parném horku.

Po chvíli jsem potkal jednoho staršího muže, který se mi představil jako námořník ve výslužbě. Celý život prý strávil na íránských lodích. Velmi dobře znal historii a tak mě seznamoval s životem Arménů nejen v tomto městě, ale v celém Íránu. Nakonec jsme se museli rozloučit a já dorazil k mostu. Je dvoupodlažní a v přízemí je uprostřed tunel s výklenky k řece a mnoha sokly, na kterých se můžete natáhnout a odpočívat. Příjemný větřík, který zde vane je opravdu darem z nebes. Po druhé straně řeky jsem se vrátil zpět a rozhodl se navštívit hlavní náměstí.

Původně bylo postaveno za šáha Abbáse v 17. století a má neuvěřitelnou rozlohu. Na délku 500 metrů a na šířku asi 200. V oněch dobách sloužilo k hraní póla, které vzniklo údajně v Íránu. Od té doby se ale hodně změnilo. Nejen název náměstí, dnes Imáma Chomejního, ale také jeho vzhled. Největší prostor zabírá velký bazém s vodotrysky a kolem celého prostranství jezdí výletní kočáry tažené koňmi. Stojíte-li čelem k mešitě Imáma Chomejního, pak po své levé ruce máte Loftoláhovu mešitu. Ta byla postavena jako soukromá mešita šáha Abbáse a její zvláštnost je, že je bez minaretu, ze kterého imám svolává k modlitbě. Šáh prohlásil, že nic takového nepotřebuje, protože sám nejlépe ví, kdy se má jít modlit. Dnes už svému účelu neslouží, ale má nádhernou kupoli ve žluté barvě. Její vnitřek je klidný a tmavý a tak zde naleznete místo, kde si vaše sluncem unavené oči budou moci odpočinout.

Po obvodu celého náměstí je jeden krámek vedle druhého. Nejčastěji dárkové předměty, koberce, porcelán a další. Pokud mohu radit, nic si zde nekupujte, ceny jsou zde mnohem vyšší, než kdekoliv jinde. Je to dáno množstvím turistů, kteří sem přichází ve velkém. Jestli budete mít možnost navštívit nějaké menší město, nakupte raději tam. Já zde porovnával ceny koberců s Tabrízem a nedá se to srovnat. Ale to je zákon trhu.

Přímo naproti Chomejního mešitě stojí na druhé straně náměstí bazar. Je nesmírně rozsáhlý a stojí za návštěvu. Já se šel ale raději podívat do hlavní mešity. Vždycky mě dokáží uzemnit nádherně vyzdobené kachle, které tvoří páteř výzdoby každé mešity. Já měl ale smůlu. Za dva dny má přijet do Esfahánu prezident Ahmadínedžád a tak zde staví nejen tribunu před mešitou, ale především uvnitř ní na nádvoří už měli postaveno lešení s obrovskou plachtou, aby zde byl pro vzácnou návštěvu a další hosty stín. Tím ovšem úplně zkazili celé panorama a pohled na interiér.

Hlavní portál mešity je obrovský a mohutný, jak je patrno z fotografií. Lidé si zde připadají tak malí a bezvýznamní. A to byl asi záměr tehdejšího architekta. Celou dobu mě pronásledoval jeden asi dvacetiletý kluk, že mi bude dělat průvodce. Když jsem neustále odmítal, nakonec se někde ztratil. Měl jsem z domova své materiály, protože jsem nechtěl utrácet za výklad, který by stejně asi nebyl příliš odborný. Svou zkušenost jsem měl z Istanbulu a to mi bohatě stačilo.

Podle mapy jsem zjistil, že poměrně daleko od centra je jedna mešita, která je známá svými barevnými vitrážemi. Vydal jsem se k ní pěšky. Mohl jsem použít taxík, ale raději jsem se prošel a víc toho poznal z města samotného. Cestou jsem se zastavil v Páteční mešitě, protože jsem v tom vedru potřeboval zastávku a trochu stínu. Na rozlehlém nádvoří byly po celém jeho obvodu výklenky s koberci, které sloužily k odpočinku i modlitbě. K jednomu z nich jsem se doploužil a unaveně klesl na zem. Jak jsem si tak spokojeně užíval siestu, ze snů mne vytrhl nějaký zvuk.

Otevřel jsem oči a spatřil krásnou dívku. Celá zahalená v černém závoji vypadala jako čerstvá vdova, ale její oči byly veselé a nádherné. Nejprve jsem se domníval, že přišla za mnou, což mě docela spolehlivě probudilo, ale mýlil jsem se. Později jsem zjistil, že jsem si našel místo k odpočinku ve výklenku, který je jeden z několika určených výhradně ženám, které se chtějí pomodlit. Slečna mi nic nevytkla, jen přišla a tiše se začala modlit. Skoro s výčitkami svědomí jsem sledoval jak pokleká a opět povstává, tak jak jí to její víra předepisuje. Nevěnovala mi ani jeden pohled, byla zcela ponořena do svého rozhovoru s Bohem. Ale jen co skončila, pomalu otočila hlavou a podívala se na mě. Povím vám, nechápu, proč se ten kluk chtěl za každou cenu oženit do České republiky. Vždyť tu mají takové krasavice. Jen jestli se mi to celé nezdálo a já se ve snu nesetkal s princeznou Šehrezád. Ať už to bylo jakkoliv, usnout se mi pak už nepovedlo. Ale co, siesta pomalu končí, největší žár máme pro dnešek za sebou, tak snad abych se zvedl a došel do té vitrážové mešity Naser-ol-Molk.

Netrvalo to dlouho a stál jsem před jejím vchodem. Zvenku nic moc, ale jakmile vstoupíte do vnitřního prostranství, jste ve skutečné oáze klidu a ticha. Hned jsem vyhledal místnost s vitrážovými okny a tam jsem seděl asi dobrou hodinu a kochal se barvami. Nejen že byla krásná okna samotná, protože tolik barev prostě nemohlo nechat žádného návštěvníka v klidu, ale ty barvy se zobrazovaly i na podlaze, která byla pokryta kachlemi a měla tyrkysovou barvu. Snad mi budete věřit, že se mi vůbec nechtělo ven na to jednotvárné slunce. Ale nedalo se nic dělat, večer se pomalu snášel nad Esfahánem a volal své děti zpět domů. Už jsem se těšil na kávu a na další turisty, které potkám.

Jak jsem tak seděl v hotelovém atriu, vešly dvě dívky a k mému nepopsatelnému překvapení mluvily česky. Po 14 dnech, kdy mluvíte jen anglicky je to skoro zázrak. Až jsem měl z počátku strach, jestli jsem tu češtinu nezapomněl. To víte že ne. Lítalo to ze mě jako z kulometu. Jedna z nich pracuje na české ambasádě v Londýně a má na starosti sekci Blízkého východu, takže se snaží každý rok o své dovolené navštívit nějakou blízkovýchodní zemi. Tento rok padl výběr na Írán. S kamarádkou zde mají íránského kamaráda, který jim dělá průvodce. Jsou zde moc spokojené, líbí se jim tu, jen by si rádi v tom vedru sundaly šátky z hlavy. Ale to si ještě děvčátka musí počkat.

Další, koho jsem zde potkal, byly íránské studentky z Esfahánu, které právě dnes promovaly na místní univerzitě a přišly to oslavit pořádným žejdlíkem džusu. Chvíli jsme si povídali a jedna z nich pochází z Mašadu, kam ke konci cesty také pojedu. Zvala mě se svým manželem k nim domů, ale to jsem ještě nevěděl, že budu bydlet u jiné rodiny, kterou jsem tehdy ještě ani neznal. Další zajímavou postavou byl mladý íránský student filmové fakulty, který zde bydlí kvůli natáčení svého dokumentárního filmu. Pořád chodil s kamerou a stále si psal nějaké poznámky. Asi nápady a inspiraci.

Večer jsme se s Ištvánem a Janikem rozhodli zajít na večeři. Šli jsme pěšky směrem k řece a doufali, že najdeme nějakou slušnou restauraci. Janik je vegetarián a rozhodně by nevzal maso do úst. A to je problém, protože sladké a maso jsou základ íránského jídelníčku. Nakonec jsme jednu restauraci našli a pohodlně se usadili. Objednali jsme si podle jídelníčku podle libosti, ale nakonec nám každému donesli jakési hamburgery s masem. Chvíli jsme na to zírali a pak jsme se ohradili, že jsme si objednali něco jiného. Chybu sice uznali, ale měnit na tom nic nechtěli. Nám s Ištvánem to nevadilo, pouze Janik na maso koukal s neskrývaným odporem. Nakonec snědl jen pečivo a zeleninu a prý mu to stačí. Oba se šli ještě projít, já se vrátil zpět do hotelu. Setkal jsem se s Alím, mladým zaměstnancem hotelu, kterého jsem potkal už několikrát.

Alí evidentně neoplýval vysokým intelektem, jeho hlavní povinností byl úklid a obsluha hostů. I když vykonával nekvalifikovanou práci, nikdy neztrácel příjemný úsměv, který věnoval každému, s kým se potkal. Já měl v tu dobu už docela silnou rýmu, která nechtěla ustoupit a jednoho dne mi Alí přinesl horký čaj a nechtěl nic zaplatit. Prý je to na mou nemoc a že mi přeje brzké uzdravení. Neřekl to anglicky, neuměl ani slovo, mluvil pouze persky, ale nevím jak je to možné, přesto jsme si rozuměli. Ne slovy, srdcem. Instinktivně jsme vycítili co ten druhý chtěl říci. Když jsem se s Esfahánem loučil věděl jsem, že mi nebude až tolik chybět cokoliv z jeho památek, ale dlouho budu vzpomínat na Alího. Už se asi nikdy neuvidíme, ale kdo ví, jednoho dne, až oba opustíme tento svět se možná sejdeme tam, kde už nejsou mešity ani kostely, kde není černý ani bílý a kde jazyk nebude bariérou. Dáme si čaj, zavzpomínáme na pobyt v hotelu Země a pak se vydáme na pouť, která neskončí. A to jistě uznáte, že pro mě jako cestovatele je vidina docela lákavá.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-esfahan.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-esfahan.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017