Fosfáty a vraky

Celý vnitřek ostrova je vytěžen a jeho obyvatelé žijí pouze v úzkém pobřežním pásu. Zde si postavili moderní letiště, kde ranvej jde vlastně středem města. Podle ní stojí vládní budovy, obchody i obydlí Nauřanů. Mírnou zvláštností je, že ranvej křižuje silnice, takže při startu nebo přistání letadla je třeba zastavit silniční provoz....

korálové věže, typické pro pobřeží Nauru vytěžený vnitřek ostrova Nauru - zůstávají jen hluboké prolákliny mezi vápencem starých korálů příď letounu Martin P5M, který se po nárazu na hladinu rozhodil i do okolní džungle velkoprodejna poskytující ocet podivným hotelovým hostům návnada z Kobe, náhodně vyfocená ještě na ostrově Pohnpei teploměry v hliníkové krabici měří teplotu na Kensho Maru již déle než půl století - je tam 28,5 °C neuvěřitelná škoda: lahve, jajichž obsah nebyl nikdy vypit miska na rýži s obrázkem Fudžijamy opouští důstojnickou jídelnu ukázka jemného japonského porcelánu

Tati, při vší úctě k tvé peněžence, nezdá se ti, že se už trochu opakujeme?" ptá se syn Jirka, když už podruhé odlétáme z Guadalcanalu a potřetí míříme na vraky v Truk Lagoon. Nehodlám jej peskovat, protože nese o 12 kilogramů těžší tašku s mojí videokamerou.

Tentokrát nás ale krutý osud nezavál přímo do Trucké laguny na Karolininých ostrovech, ale nejprve poněkud stranou, do jedné z nejodlehlejších částí Tichého oceánu. Zde, 42 kilometrů na jih od rovníku, leží ostrov Nauru. Jeho popis nenajdete v žádné cestovní příručce a o turistech zde ještě neslyšeli. A ani je nepotřebují. Je to jeden z nejmenších samostatných států na světě a také jeden z nejbohatších. Je to korálový ostrov, kde Angličané na začátku století objevili, že je vlastně celý vyplněn miliony let sem ukládaným ptačím trusem. Tedy fosfátem, nejlepším to hnojivem. Začali je tedy těžit a část zisků šla náčelníkovi ostrova, který z nepochopitelných důvodů myslil i na své poddané. A proto začal i v jejich zájmu ukládat a investovat toto oběživo v dalekém zámoří. A tak tento rok, kdy těžba na ostrově končí, má každý z 8 000 obyvatel na svém kontě několik milionů dolarů.

Celý vnitřek ostrova je vytěžen a jeho obyvatelé žijí pouze v úzkém pobřežním pásu. Zde si postavili moderní letiště, kde ranvej jde vlastně středem města. Podle ní stojí vládní budovy, obchody i obydlí Nauřanů. Mírnou zvláštností je, že ranvej křižuje silnice, takže při startu nebo přistání letadla je třeba zastavit silniční provoz. Na jejich jediném hotelu je vidět, že nevědí, co s penězi. Také většinu služeb a zdravotnictví mají zcela zdarma. V hotelu jsme si objednali taxíka (jediného na ostrově), a když jsme se ptali recepční, že si chceme ostrov prohlédnout, zda myslí, že to za 2 až 3 hodiny stihneme, vypukla v srdečný smích. Řekla, že i když pojedeme na volnoběh, jsme za 30 minut zpátky. Měla pravdu, ostrov má průměr 6 kilometrů a po jeho obvodě vede prvotřídní silnice. Co do počtu obyvatel jsou vlastně větší vesnice, a přesto mají vlastní aerolinie Air Nauru vybavené nejmodernějšími Boeingy. Se skončením těžby fosfátu přestávají Nauřané pracovat (nebude na čem), takže se asi usadí do houpacích křesel na břehu korálového moře a budou bezstarostně žít ze svých zahraničních investic. Zde se tedy naplňuje sen dvou bláznivých strýčků Marxe a Engelse. Ovšem až na jednu maličkost, že toho nebylo dosaženo bojem nasrané dělnické třídy, ale průjmem ptactva nebeského.

Je to fascinující ostrov, a když jsem se začal pídit po nějakých pohledech, které bych mohl odtud poslat, udiveně mě pozorovali a ptali se: "Pohledy? A na co?" Tak jsem si vzal aspoň hrst fosfátu, že si to jako doma pěkně pohnojím. Červená světla na ranveji zastavují provoz na silnici a náš Boeing dosahuje vzletové rychlosti mezi budovami parlamentu a videopůjčovnou. Z výše dvou set metrů už přehlédneme celý tento unikátní ostrov.

Po třídenní potápěčské zastávce na ostrově Pohnpei přistáváme konečně na Moenu v Trucké Laguně. Od poslední naší návštěvy zde došlo k převratným změnám. Za prvé změnili jména ostrovů, a tak místo na Truku jsme v Chuuk State. Dále zde zrušili prohibici a pivo i liguére jsou k dostání všude. Tím se zařadili mezi vyspělé civilizované země. Dalším šokem je, že v nejdražším Truk Continental Hotelu neteče letos v koupelnách sladká voda, ale pouze brakická, neboli napůl slaná. Tím použití mýdla nepřipadá v úvahu, což nás tedy nijak zvlášf nermoutí, ale na druhou stranu to znamená, že není v čem opláchnout věci po potápění. Znamená to, že neoprény nám do druhého dne neuschnou a zápach z neoprénových botek po týdnu potápění předčí i ty nejčernější předpovědi.

V potápěčské společnosti Blue Lagoon se domlouváme, že tentokráte bychom chtěli proniknout hlouběji do potopených lodí a natočit i temná zákoutí, kde jsme ještě nebyli. A tak se druhý den zrána noříme na vrak lodi Kensho Maru. Chodbami proplouváme do strojovny v hloubce 28 metrů. Je to zážitek jak z verneovky. Je zde trochu šero a vznášíme se nad ochozy a schodišti kolem obrovského motoru. Vedle mosazných manometrů leží srovnané nářadí: Na nýtovaných stěnách s dosud zasklenými okénky jsou upevněny náhradní součástky motoru a ve stropních lampách nad ochozy jsou dosud neukradené žárovky. Náš podvodní průvodce nám ukazuje misku na rýži, v které jsou tyčinky, a podle barvy a váhy jsou asi ze slonoviny. Pak proplouváme ještě několika místnostmi, kde filmujeme trestuhodný nepořádek: lodní lampy, láhve, nádobí a lodní telegrafy. Když se zář filmového světla mění na doutnavku, je čas k návratu na hladinu.

Večer v hotelu se pokouším dobít prázdné baterie, ale adaptér na americké zástrčky se rozpadá. Pomocí drátků, provázků a lepenky jej dáváme dohromady. Po chvilce to ještě vylepšuji, když vtom dostávám takovou prdu, že beru druhou o zeď. Myslím, že to muselo vyrazit pojistky až v Kalifornii. Jirka připouští, že jej to taky před tím šlehlo, ovšem jen trochu, protože on tomu tak nerozumí. Ještě ráno se cítím nabit energií a když vrháme kotvu nad vrakem Rio de Janeiro Maru, jsem pod hladinou ze všech nejdřív. Viditelnost přesahuje 30 metrů, a tak se snadno na vraku orientujeme. Plaveme s Jirkou do skladiště, kdy by měly být láhve od saké. A byly tam. Po rozsvícení filmového světla nevěřícně zíráme na stovky dřevěných beden a snad tisíce láhví pokrývajících celé skladiště. Láhve jsou ale prázdné, protože korkové zátky byly už dávno sežrány mořskými živočichy. Jirka pro jistotu otvírá nožem ještě pár beden, ale i tam jsou láhve už bez zátek. Za předpokladu, že korek byl ve všech láhvích sežrán přibližně ve stejnou dobu, musel obsah láhví silně zředit mořskou vodu ve skladišti. Ve výsledném grogu musely být přítomné ryby ožralé jak dogy a hulákat, že je bylo slyšet až na druhou palubu.

Některé z rozpadajících se beden obsahují i porcelánové misky. Mezitím jsme zvířili usazeniny natolik, že couváme k východu. Navečer po skončení potápění se jdeme ještě podívat na příď obrovského letounu Martin PSM, která leží na mělčině asi půl kilometru od hotelu. V přilehlé džungli je malá část trupu, napůl zapadaná kokosovými ořechy. V jedné z příhrádek tam našel Jirka 50 let starou kazetu s dosud nevyvolaným filmem Kodak. Musil být na palubě, když to prásklo do džungle. Nikde ale nevidíme zbytek trupu nebo křídla tohoto velkého letounu. Jdeme se tedy číhnout pod hladinu a skutečně asi 60 metrů od břehu, v hloubce zhruba 2 metry, leží obrovská křídla a spodní část trupu. Uvnitř jsou veliké gumové měchy, snad palivové nádrže, dále různá táhla a ozubené převody.

Zatímco příď letounu, která ční z vody, je domorodci dokonale "vybílena", tak tato část letounu je prakticky nedotčena lidskou rukou. Nepočítám-li tedy Jirkovu, který odtud zachránil jakýsi přístroj s vyrytými stupnicemi. Protože byl částečně porostlý mořskými živočichy, rozhodl se Jirka rozpustit je v octě v hotelové koupelně. Jít ovšem koupit 300 litrů octa k naplnění vany, bylo by pro hosty tohoto hotelu jaksi nevhodné. Nakonec to vyřešil tak, že koupil jeden litr a ten nalil do plastikového sáčku, v kterém uchovával tento již silně páchnoucí přístroj. Sáček utěsnil a ponořil jej do vany napuštěné vodou, čímž zabránil protržení stěn plastikového sáčku. Chodil pak sledovat chemické reakce uvnitř sáčku, které uvolňovaly jakési plyny. Tři dny chodil kupovat ocet a vypouštět ze sáčku nahromaděný plyn. Čtvrtý den usoudil, že přístroj je příliš těžký a rozměrný pro leteckou dopravu zpátky do Sydney. A tak jej vhodil střílnou do zničeného bunkru na pozemcích hotelu.

Je konec března, kdy zde začíná období deštů a skutečně jedno ráno jsou mraky spojeny hustým deštěm s hladinou. Na potápění ale vyrážíme i dnes, protože pod hladinou je déšť přece jenom mírnější a navíc jsou menší vlny. Když už jsme ve člunu, přichází ještě jedna zmoklá slepice, které v průtrži mračen pomáhají na palubu. Po brýlích jí tečou takové proudy deště, že nic nevidí. Tak jí jako slepce posunujeme do kryté části člunu, kde se dá pouze sedět. Tam v ní poznáváme jednu z japonských potápěček, se kterou jsme se setkali před týdnem na ostrově Pohnpei. Je učitelkou v Kobe, a tak si vzpomínám na pověsti o českých učitelkách, které bývaly sežrány žraloky na Jadranu. Říkám si, že je dobré, že s námi dnes jede, protože na Shinkoku Maru bývají žraloci. A jako návnada nevypadá tak špatně.

Než jsme dojeli na vrak, podělila se s námi o ovocné bonbóny. Jirkovi spravila zip na ponožce a mně diskrétně sundala z hlavy čepici, kterou jsem si v přívalech deště zapomněl na makovici při vstupu do vody. V hloubce 20 metrů vplouváme do kachlíčkované koupelny, kde se Jirka marně pokouší otevřít kulaté lodní okénko. Vana je plná ryb, které se sem zřejmě chodí zadarmo vykoupat. V další místnosti, která slouží jako operační sál, je několik rozpadlých regálů a uprostřed místnosti kovový operační stůl. Filmuji různé ampule se zelenou tekutinou, láhvičky a černé kelímky s japonskými nápisy. Válím se při tom po podlaze jako prase v bukvicích a pochopitelně vířím usazeniny. Vtom cítím, jak mi někdo přifukuje vestu. Je to naše návnada z Kobe. Posunkem jí děkuji a skutečně z volného prostoru nad podlahou se mi lépe filmuje. Pozoruji ji, jak perfektně vyvážená se přibližuje k předmětům, které si chce vyfotografovat, aniž by za ní zůstával uragán zvířených usazenin. Při pátracím a objevitelském úsilí spojeném s filmováním na takové drobné ptákoviny nemám pokaždé čas. A tak se stane, že mě ostatní považují za buldozer.

Krátce poté mě Jirka tahá za ploutev a ukazuje mi, abych jej následoval. Návnada se připojuje. V poměrně nízkém prostoru nám pak Jirka ukazuje jakési zvláštní vrstvené bloky. Začíná jeden rozmotávat a tak zjištujeme, že je to tenká šedivá pryž. Jsou jí desítky balíků a je stále elastická, jakoby opustila výrobce dnes ráno. Posunky se ptám návnady, zda ví, na co to mohlo být. Je přece Japonka a tohle je náklad z japonských přístavů, takže je na ní, aby nám to vysvětlila. Jinak zavolám žraloka!!! Ona ale pouze krčí rameny. Na oplátku nás zve asi o 10 metrů hlouběji, a tak ji sledujeme do malého skladiště, kde je poměrně dost tma. Po rozsvícení filmového světla vidíme snad stovky balíků. Jsou to vzorně poskládané vojenské kabáty. Chtěl jsem si jeden zkusit, ale po doteku ruky se úplně rozpadá, takže nejde ani prošacovat.

Chtělo by to tady na Truku bydlet a potápět se s přístroji, které míchají dýchací plyn podle hloubky. To by nám umožnilo prodloužit každodenní pobyt pod vodou téměř na dvojnásobek. Takhle nám po dvaceti až třiceti minutách manometr signalizuje, že je nejvyšší čas opustit tento obchodní dům a vrátit se na hladinu. Podlaha ve skladištích i kabinách je pokryta vrstvou usazenin, které ukrývají drobné předměty, jež dosud čekají na své objevitele. Pozorně tedy studuji tvary usazenin, zda nerozpoznám něco, nad čím by se zatajil dech. Jirka si s tím starosti nedělá, prostě sebral z usazenin mosazný lodní chronometr. Vynesl jej na vnější palubu, kde jej položil vedle psacího stroje. Je to normální psací stroj s anglickou abecedou a rád bych věděl, proč je na japonské lodi. Budu se muset zeptat návnady, vždyť Japonci všechno psali svými znaky. Zachraňuji také mosaznou lžíci, ale ani ta by tu správně neměla být, Japonci přeci jedí všechno tyčinkami nebo porcelánovou lžící.

Na palubě leží těžký kulomet a je opravdu těžký, když jej zvedám, dělají se mi bubliny u nosu. Hrdě jej ukazuji Japonce, ale je vidět, že nikdy na vojně nebyla, a tak je to pro ni jenom kus rezavého železa. Jó, kdyby musela běhat s takovým kulometem po cvičišti v Humenném a na Martinských holích, měla by k této smrtící zbrani jiný vztah. Ony asi gejši z kulometu nikdy nestřílely, nosily jen mrňavé misky saké nebo konvičky se zeleným čajem. Jako na potvrzení toho vyhrabává naše návnada dvě čajové konvičky z lodní kuchyně. Jsou naprosto čisté a nevinné, chybí jim pouze rákosová držátka, která oceán už pohltil. Položila je na rezavou palubu, a protože už byl čas k návratu na hladinu, nechali jsme je chudinky opuštěné. Gejša jim ještě stačila zamávat.

Po vynoření a odpočinku na ostrově Eten se jí ptám, jaké má pocity, když se potápí na vraky, kde zahynuly stovky jejích krajanů a kde jsou dosud jejich kosti. Říká, že ji to nevzrušuje, že to byla blbost jejich generace, že si začali válku. Musili tedy počítat s následky a zaplatit za to smrtelnou daň. Proto leží tady, daleko od rodného Japonska. Hustý déšť nás zaléval tak vydatně, že se nám sendviče proměnily v rukou v bláto. Zůstáváme v neoprénech a je to po mnoha dnech jediná sladká voda, co nám omývá výstroj. Pak nám Japonka vyprávěla o svém příbuzném, který se 27 let po skončení války ukrýval jako voják v džungli na Guamu a odmítal se vzdát. Nakonec jej chytili a císař pro něj poslal zvláštní letadlo. V Japonsku se stal hrdinou a ona se na něj pamatuje, jak si s ní hrával, když byla ještě malá. Když zemřel, vypravila mu armáda slavnostní pohřeb. Ona na něj pak nikdy hrdá nebyla, bylo jí ho jen líto. Déšť zhoustl natolik, že další rozmluva nebyla možná. Jirka ležel v největší louži na zádech, s potápěčskou maskou na očích a pil vodu, co mu pršela do úst. Déšť se proměnil v pád vody a černé mraky se spojily s mořem. V husté zácloně vody jsem zahlédl, jak se Jirka otočil v bahně na břicho a bublal do louže. Věděl jsem, že si to zapíše jako další ponor.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-fosfaty-a-vraky.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-fosfaty-a-vraky.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Potápění v Pacifiku. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017