Fraser Island – největší písečný ostrov světa

Fraser Island je považován za jedno z nejkrásnějších míst celé Austrálie. Leží při pobřeží jihovýchodního Queenslandu, asi 300 kilometrů na sever od Brisbane. Ostrov je pěkný, ale řeknu vám na rovinu, že trmácet se sem s obrovským báglem s cílem prochodit ostrov pěšky, to věru nebyl nejlepší nápad…

V této galerii je 12 obrázků. Zobraz celou galerii

Ostrov Fraser Island (domorodý název ostrova je K'gari, což znamená „Ráj“) se nachází u pobřeží australského státu Queensland, asi 300 kilometrů na sever od Brisbane. Rozlohou 1662 km2 se jedná o největší písečný ostrov světa. Rozměry ostrova jsou přibližně 120×24 kilometrů, přičemž téměř celých 120 kilometrů východního pobřeží tvoří jedna dlouhá písečná pláž, zvaná 75-Mile Beach (v Austrálii se používá metrický systém, ale názvy pláží jsou vždy v mílích). Zároveň je Fraser Island vůbec největším ostrovem u východního pobřeží Austrálie. Od pevniny je oddělen úžinou Great Sandy Strait. Nejstarší písečné duny na ostrově jsou staré asi 750000 let, což je zatím nejvyšší stáří písečných dun, zjištěné kdekoli na světě. Dnes se nad úrovní mořské hladiny nachází asi 113 km3 písku. Na ostrově je asi 100 sladkovodních jezer, což druhá největší koncentrace sladkovodních jezer v Austrálii (po Tasmánii). Jezera vynikají mimořádně čistou vodou. V roce 2006 žilo na ostrově 360 obyvatel. Každoročně navštíví ostrov 350000 – 500000 turistů.

První lidé přišli na ostrov asi před 5000 lety. V květnu 1770 zde přistál první Evropan, slavný kapitán James Cook. V roce 1836 ztroskotala na Velkém bariérovém útesu loď Stirling Castle, plující ze Sydney do Singapuru, s 18 muži a jednou ženou na palubě. Kapitán lodi se jmenoval John Fraser. Jedinou ženou na palubě byla Eliza Fraser, kapitánova manželka, která byla v době plavby těhotná. Po ztroskotání nasedla posádka do záchranných člunů a vydala se na cestu na jih do Moreton Bay, poblíž dnešního města Brisbane.

Oba čluny se od sebe na moři oddělily. Člun s kapitánem a jeho manželkou plul po moři celkem 32 dnů. Během této cesty Eliza porodila dítě, avšak to záhy po porodu zemřelo. Člun nakonec přistál na dnešním ostrově Fraser. Všichni muži, včetně kapitána Frasera, zde nakonec zemřeli. Jejich osudy nejsou zcela jasné a existuje několik verzí příběhu, podle nichž zemřeli na nemoci, hladem, vyčerpáním či při bojích s domorodci. Eliza žila u domorodců (podle jedné verze v zajetí, podle jiné ji naopak domorodci zachránili) a nakonec byla po šesti týdnech pobytu na ostrově vysvobozena Johnem Grahamem, uprchlým trestancem, který žil na ostrově mezi Austrálci a mluvil jejich jazykem. Nakonec se Eliza dostala do Moreton Bay, tři měsíce po svém ztroskotání. Přišla ovšem o manžela i o dítě. Doma v Británii se pak stala díky svému příběhu velice známou osobností a o jejím osudu byl v roce 1976 natočen i film.

V 19. století se na ostrově těžilo dřevo a ve 20. století (do roku 1977) se zde těžil písek, obsahující různé vzácné minerály (například zirkon nebo ilmenit). Za druhé světové války sloužil Fraser Island jako výcvikový prostor pro speciální jednotky, jejichž členy byli Britové, Novozélanďané, Holanďané a Indonésané. Ostrov byl vybrán, jelikož zdejší džungle velice připomínala pralesy jihovýchodní Asie, kde byly tyto jednotky nasazeny v bojích proti Japoncům.

Celý Fraser Island je národním parkem, který se oficiálně jmenuje Great Sandy National Park (k tomuto národnímu parku navíc patří i menší část, ležící již na pevnině). V roce 1992 byl Fraser Island zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Ostrov oplývá bohatou faunou. Především je Fraser Island znám velkou populací psů dingo. Jedná se o rasově nejčistší populaci psů dingo v celé Austrálii, neboť psi zde žili dlouho v izolaci od pevniny. Proto je také dnes jiným psům na ostrov vstup zakázán, aby nedocházelo k nežádoucímu míšení DNA těchto divokých šelem s různými domácími mazlíčky.

Počet dingů byl místními rangery silně zredukován po roce 2001, kdy byl zaznamenán první zdejší smrtelný útok dinga na člověka. Tehdy byl nalezen mrtvý chlapec, jehož tělo neslo stopy pokousání dingem. Proto se nesmí psi krmit. V lednu 2008 se počet psů dingo na ostrově odhadoval na 120–150 jedinců. V roce 2010 došlo k třem dalším případům pokousání turistů dingem. Turisté byli ovšem následně kritizováni, neboť údajně při focení psy provokovali, aby se jim podařilo vyfotit co nejefektnější zá­běr.

Ze savců zde kromě dingů žijí například klokani, ježury, possumové a 19 druhů netopýrů. Dále tu žijí sladkovodní želvy. Vzácně se v létě ve vodách kolem ostrova mohou objevit i nebezpeční slanovodní krokodýli, kteří jinak žijí mnohem dále na severu. V létě 2008–2009 zde zaznamenali celkem čtyři krokodýly, z nichž ten nejdelší měřil přes čtyři metry. Proto se při kempování na pláži doporučuje tábořit alespoň 50 metrů od pláže. Fraser Island je dále domovem asi 350 druhů ptáků, přičemž někteří z nich sem v létě přilétají až ze Sibiře.

Z mořských potvor tu lze narazit na keporkaky, delfíny, žraloky (je jich tu spousty a proto se koupání v moři nedoporučuje) či dugongy (mořské krávy), zatímco na pevnině žije například 24 druhů sladkovodních ryb nebo 300 druhů mravenců. Na souši žije také docela dost hadů, z nichž někteří jsou neskutečně jedovatí. Vyskytuje se tu například jeden z vůbec nejjedovatějších hadů světa, taipan (Oxyuranus scutellatus). Živě si vzpomínám, jak nám jeden nejmenovaný docent Karlovy univerzity tvrdil, že taipan je extrémně agresivní a útočí sám od sebe na člověka. Naštěstí jsou to jen báchorky, neboť taipan je naopak had velice plachý. Tak to alespoň tvrdí zdejší informační cedule. Taipan dorůstá délky až 2.8 metru a jeho zbarvení kolísá od světle hnědé po černou, takže pokud nejste odborníky na hady, stejně ho nepoznáte. Extrémně jedovatí jsou i další hadi na Fraseru, Death Adder (Acanthopis antarcticus) a Common Brown Snake (Pseudonaja textilis). Zmije Death Adder se naopak dá poznat dobře, neboť je krásně pruhovaná a má typickou trojúhelníkovitou zmijí hlavu.

Rovněž flora je zde neobyčejně zajímavá. Roste zde 865 druhů rostlin. Fraser Island je údajně jediným místem na světě, kde roste deštný prales přímo na písku, zatímco na jihozápadním pobřeží lze spatřit mangrovové porosty.

Cestovní deník

čtvrtek 3. března 2011 – Brisbane → Hervey Bay. Ráno jsem se rozloučil s Pavlem a zároveň se svým „přechodným bydlištěm“ v Tarinze, kde jsem se cítil už skoro jako doma, a vyrazil jsem na vlak. Tentokrát jsem si koupil papírový lístek, který vyjde o něco dráž než go karta. Ještě že jsem nejel na černo, poněvadž asi tři stanice před výstupem vtrhli do vagónu revizoři. Vypadali docela sympaticky a měli slušivé uniformy, ale pokutu ve výši 200 dolarů bych věru platit nechtěl. Vystoupil jsem ve stanici Bald Hills, kterou jsem si na googlu vytipoval, jelikož jako jediná leží těsně vedle dálnice. Z jiných stanic to bylo dva kilometry či více. Měl jsem na zádech supertěžký batoh, neboť jsem včera podlehl v supermarketu nakupovací mánii a nakoupil jídla tak na 14 dní (pojedu přece na téměř neobydlený ostrov a pak do outbacku, ne?), čímž se váha mé staré dobré Gemmy zvýšila odhadem tak o 10 kilo.

Zastávku jsem ovšem zvolil dobře, neboť nájezd byl opravdu nedaleko a hned jsem stopnul první auto. I nadále se mi dnes autostopařsky dařilo a celkem pěti vozy jsem překonal vzdálenost Brisbane – Hervey Bay (cca 300 kilometrů) asi za 6 hodin. Jelikož jsem statistický maniak, můžu vám i důvěrně prozradit, jak dlouho jsem stál na place při jednotlivých stopech (čas v minutách): 8, 7, 0, 2 a 24, čili průměrně jsem stopoval kolem 8 minut. Opět se mi potvrdilo, že se naprosto bezvadně stopuje na dálnici. Bojím se sice policajtů, ale zatím mě nikdy z dálnice nevyrazili.

Ta nula, to byl můj nejdelší stop. Zrovna jsem vylézal z jednoho auta, když tu další řidič sám od sebe zastavil, protože se dovtípil, že budu asi autostopař! Vezl mě asi 200 kilometrů a pěkně jsem si s ním popovídal. Procestoval toho hrozně moc a v některých zemích i několik let žil a pracoval. Zajímavé je, že některým Australanům nerozumím téměř vůbec nic (to pak jen přikyvuji a říkám yes a tak), ale jiným rozumím téměř všechno. Jejich intonace a výslovnost se fakt hrozně moc liší a někdy mi přijde, že mluví různými jazyky.

Hervey Bay je jedním ze dvou míst, odkud jezdí trajekty na ostrov Fraser (tím druhým je Rainbow Beach, ležící o dost jižněji). Toto město je neuvěřitelně roztahané, podobně jako řada dalších australských sídel. Podle LP z roku 2007 tu žije 52000 obyvatel, ale město je tak 10–15 kilometrů dlouhé. Místním to asi moc nevadí, neboť všichni mají auta, ale pro Středoevropana je urbanistické uspořádání zdejších sídel opravdu zvláštní. Přijel jsem sem večer a jelikož trajekt na Fraser Island jede až zítra ráno, postavil jsem si v nedalekém lesíku stan a strávil jsem tu noc.

pátek 4. března 2011 – Změna plánu! Teprve ráno jsem zjistil, že z přístavu Urangan Harbour už lodě asi rok na Fraser Island nejezdí. Přitom tam je na nábřeží pořád cedule, že to jede dvakrát denně… Musím se tedy přesunout do 17 kilometrů vzdáleného River Heads. Jelikož ale navíc začalo ráno pořádně pršet a předpověď na dnes je mizerná (déšť a bouřky) a poblíž byl (na australské poměry) velice levný hostel, vyměknul jsem a ubytoval jsem se v hostelu. Sotva jsem přišel na pokoj, přestalo samozřejmě pršet, ale večer naštěstí zase začalo a nakonec lilo jako z konve. Úplná průtrž, skoro jako v tropech, i když oficiálně jsem ještě v subtropech, ačkoliv k obratníku Kozoroha je to už jen co by kamenem dohodil. A já jsem si lebedil na pokoji a vyžíval se v tom, jak venku krásně leje a já jsem hezky uvnitř, v teple a v suchu… Na hostelu jsem se válel, pracoval jsem na počítači, koupal jsem se v bazénu a relaxoval jsem. Konečně jsem se dostal i k tomu, abych se kouknul na nějaký film a přečetl kousek knížky, což už se mi hodně dlouho nepovedlo.

sobota 5.března 2011 – Relax pokračuje. Předpověď na dnešek je pořád ještě nepříznivá (déšť), zatímco dalších pět dní má být hezky, tak jsem si zaplatil v hostelu další noc. Program stejný jako včera (počítač, filmy, četba). Venku nelilo tak jako včera, ale poprchávalo a bylo nevlídno. V hostelu bydlí kromě mě skoro samí Němci. Němci mezi turisty v Austrálii i na Novém Zélandu jasně vedou,je jich všude plno. Austrálie je tak dobrá nejen na procvičení angličtiny, ale i němčiny, pokud tedy máte co procvičovat.

neděle 6. března 2011 – Fraser Island – den 1. Dnes už jsem ale fakticky vyrazil na ostrov, i když předpověď opět není ideální a změnila se k horšímu. Odhlásil jsem se z hostelu a dvěma rychlými stopy jsem se přesunul do 17 kilometrů vzdáleného přístaviště River Heads. Jeden trajekt mi ujel těsně před nosem, ale další jel za hodinu a čtvrt. Zpáteční lístek (open – zpět mohu jet kdykoli) stál 36 dolarů a k tomu jsem si připlatil 15.45 dolaru za 3 dny kempování na ostrově. K lístku jsem dostal i malou brožurku s mapou a základními informacemi. Auta to mají o dost dražší a ještě platí navíc nějaký permit jako vstupné do národního parku. Trajekt jede asi 40 minut. Spolu se mnou tu byli dva šílenci, co chtějí jít pěší trek po ostrově v délce 90 kilometrů a pak čtyři terénní auta a jeden terénní autobus, vezoucí turisty.

Ačkoliv jsem škrt a velmi nerad utrácím, trpím menší nakupovací mánií. Když jdu doma v Praze jednou za čas do supermarketu, nakoupím obrovské zásoby potravin a jelikož nemám auto, táhnu to v igelitkách domů, kde pak nákup naskládám do lednice a mám tak na tři týdny vystaráno. Podobné tendence projevuji i zde, v Austrálii. Jenže zde je tato nakupovací taktika téměř sebevražedná, neboť všechno jídlo potom nesu na svém hřbetu. V Brisbane jsem sám sebe přesvědčil, že už jedu vlastně skoro do outbacku, kde nebudou potraviny vůbec nebo budou velmi drahé, a nakoupil jsem gigantické zásoby. Můj velký batoh tedy váží asi 30 kilo a to už není žádná legrace. Na stopu to tedy ještě šlo, ale jakmile jsem se dnes vylodil na ostrově, bylo jasné, že pochod s touhle plnou polní by udolal i namakanějšího turistu, než jsem já. Navíc jsem si ještě včera přibalil jednu láhev s vodou navíc a táhnu tak celkem 5 litrů. Což je ovšem dobře, neboť na ostrově jsou možnosti doplnění pitné vody velmi omezené. Ideální je mít s sebou tablety či kapky na desinfekci vody, které ovšem nemám…

S tímhle nákladem jsem došel od Wanggoolba Creeku (konečná trajektu) k jezeru Lake McKenzie, což je asi 10 kilometrů. Vzdálenost kraťoučká, ale měl jsem toho „plný brejle“ (teda spíš plná záda). Tak takhle ne! Rozhodl jsem se, že u jezera postavím stan, nechám ho tu stát celé tři dny a podniknu odsud dva celodenní výlety, přičemž třetí den se zase odvleču s plnou polní na trajekt.

Cesta jinak celou dobu vedla lesem, skládajícím se hlavně z eukalyptů, borovic a banksií. Občas tu lze zahlédnout i palmu. Samotné Lake McKenzie je docela velké a krásně čisté. Jeho vodní režim je hodně zvláštní. Nemá žádný odtok, žádný přítok ani žádný vlastní pramenný zdroj vody. Je tedy napájeno výhradně dešťovou vodou. Podle toho, jestli je zrovna suchý nebo vlhký rok, mění svoji rozlohu. Letos evidentně pršelo hodně a rozloha je dosti veliká, protože hladina zaplavila i některé stromy. Na zdejším parkovišti byly spousty vozidel a tak 30 lidí bylo u jezera nebo přímo v něm. Opuštěný tedy tento ostrov věru není, rovněž během pochodu jsem potkal desítky vozidel.

Celý den bylo zataženo a párkrát dokonce káplo, ale hlavně foukal docela ostrý vítr. Do jezera jsem samozřejmě skočil. Voda byla teplá, ale když jsem vylezl, byla mi díky větru docela zima. Na pochod to bylo dobré počasí, nebylo vedro, ale na focení nic moc. Asi 200 metrů od jezera je parkoviště a čtyři „picnic areas“, prostory určené k odpočinku a pojídání potravy. Tyto prostory jsou obehnány železným plotem, proti dingům. Neboť na Fraser Islandu zřejmě místní strážci národního parku trpí dingofobií. Proto se mimo tyto prostory nesmí jíst (dingové by mohli zacítit potravu), na pláži se nesmí kempovat (dingové jsou všude okolo) a doporučuje se hlídat neustále malé děti a vůbec mít se na pozoru. Připadám si tu jak v Keni, kde jsem bydleli poblíž rezervace Masai Mara v oploceném kempu. Jenže tam byli okolo lvi a leopardi, a s těmi fakt není žádná legrace. Ale dingo je celkem malý pes a na dospělého člověka nikdy nezaútočí, pokud ho ovšem nekrmíte nebo nedráždíte. Dingo údajně útočí jen na osoby menší než cca 150 centimetrů. Já tedy doufám, že alespoň jednoho dinga někde zahlédnu.

Pes dingo (latinsky Canis lupus dingo) je vlastně poddruhem psa (či vlka). Psi v Austrálii původně nežili vůbec a byli sem zavlečeni lidmi patrně před několika tisíci lety, ne tedy bělochy. Proto měli tito psi dost času se ideálně adaptovat na zdejší podmínky. Jedná se o vůbec největšího predátora australského kontinentu (nepočítáme-li ovšem potvory vodní a mořské, včetně obrovského slanovodního krokodýla, který vylézá i na souš). Dnes se v Austrálii původní, úplně čistí dingové, prakticky nevyskytují, neboť po příjezdu bělochů došlo k jejich částečnému křížení s obyčejnými domácími psy.

U dingů na Fraser Islandu bylo ovšem toto křížení naprosto minimální. Dingové se v Austrálii dělí na tři podtypy. Největší z nich je Alpine Dingo, žijící v chladnějším klimatu, zejména v horách. Menší je Desert Dingo, žijící v suchém vnitrozemí a nejmenší je Tropical Dingo. Dingové žerou klokany a další vačnatce, králíky, ještěrky, kobylky, lesní plody a u moře i ryby a kraby. V minulosti farmáři stříleli dingy ve velkém, protože jim žrali ovce. A jelikož se ovce chovají především v relativně hustě zalidněné jihovýchodní části Austrálie, byl nakonec postaven proti dingům 5600 kilometrů dlouhý plot (The Dingo Fence), který vede od Surfers Paradise v jižním Queenslandu k Velkému Australskému zálivu a je vůbec nejdelším plotem na světě! Dingové se tedy volně pohybují jen na sever od tohoto plotu, v outbacku.

Jo, a abych nezapomněl, stan mám postaven ve zdejším oploceném tábořišti. Plot je tu samozřejmě kvůli dingům…

pondělí 7. března 2011 – Fraser Island – den 2. Výlet k jezeru Lake Wabby. Dnes jsem vyrazil na výlet k jezeru Lake Wabby. Stan i s většinou věcí jsem zanechal v kempu. Šel jsem po cestičce pro pěší. Cesta vedla poměrně nezajímavým lesem, o kterém Australané tvrdí, že to je „rainforest“ (deštný prales), ale já bych si o tom troufl docela pochybovat. Spíše se jedná o suchý subtropický les, rozhodně to není prales jako někde v Amazonii nebo v jihovýchodní Asii. Kousek od mého kempu jsem spatřil stopy dinga, ale na samotné psy jsem bohužel nikde nenarazil. K jezeru je to 13,5 kilometru. Samotné jezero je docela hezké.

Ve srovnání s Lake McKenzie je Lake Wabby malé. Je zahrazeno písečnou dunou, která vypadá, že co nejdříve jezero zasype a pohřbí pod sebou, neboť písek se zvolna přesouvá směrem k jezeru. Informační cedule mne ovšem poučila, že duna jezero nepohřbívá, ale má naopak na svědomí jeho vznik! Písek se přesouvá díky větrům, které vanou směrem od moře (tj. od východu) směrem do vnitrozemí, a to dokonce poněkud do kopce. A díky tomu, jak se písečná duna vrší do výšky, zvedá se pod ní i hladina spodní vody, díky čemuž se na závětrné straně duny, která má mnohem prudší sklon než strana návětrná, vytvořilo jezero. A to dokonce nejhlubší jezero na ostrově! Pravda, hloubka je jen 12 metrů, takže ostatní jezera jsou supermělká. V jezeře žijí i ryby, jednu jsem zahlédnul. Nad jezerem jsou pak písečné duny.

Ani tady si bohužel Australané neodpustili instalovat všude kvanta nesmyslných varovných cedulí, kde vás varují, že všechno je tu hrozně nebezpečné. Skákat do vody je nebezpečné, protože byste mohli narazit hlavou na dno (nevím tedy jak, když hned u břehu je docela hloubka a šutry v jezeře nejsou), potápět se ve vodě je nebezpečné (důvod jsem nepochopil), běhat a kutálet se z dun je nebezpečné… Každá druhá cedule na ostrově také vyhrožuje pokutou – za to, když budete krmit dingy či budete nechávat jídlo na pláži, což dingy přitahuje, za překročení limitu cestujících v jednom vozidle atd. Všude samé zákazy a výstrahy, připadám si jak v policejním státě, a to nejen zde na Fraseru, ale v celé Austrálii

Například na dálnici je neuvěřitelné množství cedulí, varujících před rychlou jízdou a vyhrožujících vysokou pokutou a ztrátou řidičáku – a všichni také jezdí na české poměry dost pomalu. V Austrálii je maximální povolená rychlost na dálnici jen 110 kilometrů za hodinu a nikdo si netroufne jet například 150 km/h jako v Česku. V mnoha případech se ovšem spíše než o výhružku jedná o bohapustý právní alibismus, podobně jako třeba v USA. Všechno se pro jistotu zakáže nebo se před tím alespoň varuje, a až se budete kutálet ze svahu a namlátíte si kokos, žalovat nás nemůžete – my jsme vám to říkali!

Krátce jsem se v jezeře vykoupal a poté jsem se vydal na zpáteční cestu. Původně jsem se sice naivně domníval, že dojdu až na východní pobřeží, odsud něco stopnu směrem na sever podél pláže a pak se zase svezu zpět. Ale byl to příliš ambiciózní plán. I tak jsem ušel celkem 27 kilometrů.

Ještě k cestám na ostrově. Všechny cesty na ostrově jsou písečné, a to i hlavní „silnice“ pro auta. Klasické asfaltky ani zpevněné cesty na ostrově nejsou. Cesty byly zřejmě vytvořeny tak, že někdo prostě prosekal úzký pruh pralesa. Auta či speciální autobusy musí mít náběh na všechna čtyři kola, jinak by do písku zapadla a už by se z něj asi nikdy nevyhrabala. Hodně cest jsou jednosměrky. Pro pěší jsou cestičky o dost menší a často přes ně leží napadané stromy. Autům pak slouží jako cesta i většina východního pobřeží ostrova, kde se jezdí přímo po pláži. Ta je ovšem na většině míst v době přílivu zaplavena mořem. Pokud neopatrného řidiče zastihne příliv, zrovna když je na pláži, může tam také auto utopit. Proto všichni turisté dostávají informace o časech přílivu a odlivu.

úterý 8. března 2011 – Fraser Island – den 3. Tábořiště u jezera Lake McKenzie má něco do sebe. Večer a ráno je tu neskutečný klid. Včera tu kromě mě byl postavený jen jeden stan a dnes jsem tu spal úplně sám. Davy řvoucích turistů se tu poflakují tak mezi 10:00–17:00. Pak nasednou do aut a autobusů, odjedou a je tu krásné ticho. Mé pětilitrové zásoby vody jsem dnes ráno vyčerpal. Proto jsem nabral vodu ze zdejšího kohoutku astříknul jsem do toho trochu jodové tinktury – někde jsem četl, že se dá jod použít místo chlorových tablet. Doufám tedy, že jod zničí případné bakterie a nezničí mě, neboť je v té vodě docela cítit a že by byla voda zrovna krásně ochucená, to se říct nedá.

Dnes jsem svůj pobyt na ostrově zakončil. Sice jsem tu původně chtěl strávit o den víc, ale tři dny nakonec stačily. Ráno jsem se vykoupal v Lake McKenzie a vyrazil jsem na malou procházku okolo jezera, jestli náhodou nezahlédnu dinga. Ani náhodou! Dingo se na mě šklebil z desítek varovných cedulí (Be dingo safe! – to je zde nejčastější nápis), ale aby na mě vykouknul živý pejsek někde za eukalyptem, to ne. Dingové tu ale jsou, protože tu zanechali docela dost stop. Jedna stopa byla necelých 100 metrů od mého oploceného kempu. Zato hovad je tu spousta a jsou pěkně viditelní. Zdejší ovádi jsou mnohem větší než ti naši, vypadají spíše jako naše můra. Jakmile se někde na chvíli zastavíte, hned si vás najdou. Za ty tři dny na ostrově jsem jich pobil desítky. Také mi dnes přeběhnul přes cestu nějaký ještěr, asi varan, a včera jsem viděl jinou velkou ještěrku, jinak je to ale, co se týče zvířátek, bída. Neviděl jsem ani dinga, ani klokana, ani jakékoliv jiné zajímavé zvíře… Zato jsem tu dnes potkal dva cyklisty. Ale nemyslím si, že ostrov je dobrým místem pro cykloturistiku, protože na písečných cestách to musí dost podkluzovat. To už je pohodlnější chodit pěšky.

Poté jsem si tedy sbalil své saky paky a vyrazil směrem na Wanggoolba Creek, abych se trajektem dostal zpět na pevninu. Z River Heads jsem pak stopnul dva Kanaďany, kteří mě hodili do Hervey Bay, kde jsem se opět ubytoval v hostelu YHA.

Fraser Island očima pěšího turisty

Musím tedy říct, že pobyt na ostrově mě docela zklamal. Viděl jsem tu všehovšudy dvě jezera (obě ovšem docela pěkná) a celkem nezajímavý les. Nedošel jsem ani na východní pláž, bylo to moc daleko. A ze zvířat jsem také neviděl nic, co by stálo za zmínku. Kdybych to byl býval věděl, nebyl bych sem býval chodil.

Znamená to tedy, že Fraser Island je totálně nezajímavý? Rozhodně ne! Věřím, že je tu mnoho krásných míst. Nedoporučuji však nikomu jít sem na pěší výlet. I já, lenoch líná, jsem za ty tři dny ušel asi 50 kilometrů. Je tu dokonce dlouhá trasa zvaná Great Trek, která měří asi 85 kilometrů, ale nemyslím si, pokud byste ji celou prošli, že byste viděli víc než já. I ona totiž vede převážně lesem, a ten moc zajímavý není. Jezera jsou ovšem pěkná a je jich na ostrově daleko víc. Další krásná místa jsou pak podél pláže na východním pobřeží (75-Mile Beach). Ale vzdálenosti jsou velikánské.

Původně jsem si naivně myslel, že tu něco stopnu. Jenže na to nelze ani náhodou spoléhat. Většina vozidel patří cestovkám. Zbytek jsou pak auta, která si turisté pronajali, a tato vozidla jsou většinou narvána lidmi i proviantem, takže se do nich jednoduše nevejdete. Proto, pokud sem pojedete, doporučuji buď výlet s cestovkou nebo půjčení auta. Výlet s cestovkou není zrovna levný a většinou jezdí turisté terénními autobusy. Já osobně bych tedy asi autobusem nejel, protože mě nebaví jet s grupou 20–30 lidí. Ideální je půjčit si terénní vůz. Je to dost drahé, ale pokud jste čtyři lidé a více, možná se to vyplatí. Některá terénní auta jsou hodně velká a může v nich jet až 8 lidí. Vezměte si s sebou také hodně vody, prostředky na úpravu vodu nebo vařič, abyste si vodu mohli převařit, a kupte si pořádnou mapu (ty, co Vám dají zdarma k lístku na trajekt, jsou naprosto nedostatečné).

Fraser Island – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v březnu 2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1 USD

Brisbane – městský vlak Taringa – Bald Hills: 30 kilometrů, 19 zastávek, 50 minut jízdy, 6.10 AUD. Lístek se kupuje u chlápka v pokladně a je o něco dražší, než když máte předplacenou go kartu.

Ubytování – Hervey Bay: Colonial Village YHA – 20 AUD za noc v dormitory pro 8 osob, s kartou YHA. V ceně je i malá snídaně. K dispozici je venkovní bazén. Velmi pěkné ubytování a navíc zatím nejlevnější v celé Austrálii. Po zrušení trajektů, které odsud jezdily, byli asi nuceni zlevnit, jinak by sem nikdo nezavítal. Jen pro zajímavost – ve vedlejším kempu zaplatíte 18 AUD za noc – ve vlastním stanu! Kempy jsou v Austrálii nesmyslně drahé, stojí téměř tolik jako hostely, což moc nechápu.

Fraser Island: Trajekt jezdí buď z Inskit Pointu nedaleko Rainbow Beach na úplný jih ostrova (Hook Point), nebo z River Heads (nedaleko Hervey Bay) do střední části ostrova (Wanggoolba Creek nebo Kingfisher Bay), naopak z Urangan Harbour (blíže k centru Hervey Bay) už lodě asi rok nejezdí! Zpáteční lístek River Heads – Wanggooba Creek stojí 36 AUD (pro osamělého chodce). Pěší turisté neplatí vstup do národního parku, avšak musí si zaplatit kempovné (5.15 AUD na noc). Spát se smí na ostrově buď ve vyhrazených kempech, nebo na východní pláži v zónách, kde to není výslovně zakázáno.

Nedělal jsem žádný zevrubný průzkum, ale abyste měli představu o cenách cestovek, nakouknul jsem do dvou letáků společností, nabízející výlet na ostrov či půjčení auta:

Výlet terénním autobusem: 1 den –165 AUD, 2 dny 309 AUD. Cena zahrnuje jeden oběd, vstup do parku, průvodce a u dvoudenního výletu i ubytování v pokoji. Trasa dvoudenního výletu je jen nepatrně delší, z čehož mi logicky vyplývá, že jednodenní výlet bude pěkná honička, ale uvidíte všechny highlights ostrova.

Půjčení auta – Toyota Landcruiser: Cena kupodivu není za auto, ale přihlíží i k počtu pasažérů. Pokud jste v autě čtyři, stojí pronájem Toyoty 162 AUD na osobu a den, na dva dny je to 239 a na tři dny 317 AUD na osobu. V ceně je rovnou i zaplacený permit do národního parku, doprava trajektem a pojištění, v ceně naopak není započítána cena benzínu a jídlo.

Tento článek je součástí seriálu Nový Zéland a Austrálie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017