Jak jsme ujeli přílivu

Auto ale v hlubokém písku zpomaluje čím dál víc až najednou… zastaví úplně - zapadli jsme! Zrovna tady a v tak nevhodnou chvíli, kdy bouřící vlny jsou už už u nás a my potřebujeme zoufale pryč! Před očima máme zářezy o počtech utopených autech v místní hospodě a v myslích jen jednu myšlenku - rychle se odsud nějak dostat.

20.11.99 Fraser Island, den třetí

Hned po ránu vyrážíme na pláž jezera McKenzie, než se zaplní rekreacechtivými turisty. Pláž je vskutku téměř prázdná a tak nám nic nebrání se skutečně vydovádět. Za asistence kamery si hrajeme na závodníky metající kotouly z písečné duny na břehu až do jezera. Soutěžím s Tomášem, Libor dělá “jásající tribuny“ a rozhodčího a Laďka to vše točí a komentuje na kameru. Těsně vyhrávám, ale točí se mi pořádně hlava. Je čas se trochu zklidnit a tak se jdem kouknout na vedlejší pláž jezera, ke které vede rákosím romantická polozatopená dřevěná lávka. Voda sahá až nad kolena, ale voda je velmi příjemná. Jen aby tu nebyly zase nějaké žravé potvůrky… Na zpáteční cestě potkáváme někde zapomenutou Marťu a tak ji beru na lávku ještě jednou a dělám jí pár “romantických“ fotek v klobouku.

Je třeba trochu poznat ostrov i pěšky, k čemuž máme příležitost na vycházce k cca tři kilometry vzdálenému Basin Lake. Procházka je to vcelku příjemná a po necelé hodince chůze nám je odměnou chladivá voda poměrně malého jezera, ve které se, aspoň někteří, koupeme. Na zpáteční cestě se rozdělujeme - Tomáš s Liborem se vrací do kempu pro auto, my s holkama jdeme kratší cestou do tzv. Central station, hlavního centra ostrova s několika desítkami metrů asfaltové silnice, pár obchody a benzínovou pumpou. Cesta nazpátek je zajímavější než cesta k jezeru. Procházíme úsekem několika desítek vzrostlých topolů, vysázených v pravidelných intervalech od sebe, jejichž přímé rovné kmeny ještě umocňují dojem až matematické pravidelnosti. O kus dál, těsně před Central station, nás zase upoutá neskutečný pralesní potok, vinoucí se buší. Vydáváme se na krátkou naučnou stezku podél něj, ze které pozorujeme asi metrového úhoře, který se ladně proplétá proudem potoka.

V central station čekáme asi půl hoďky na kluky a pak, po krátké svačince, se vydáváme na “scenic road“ kolem jezer, které máme po cestě vnitrozemím ostrova směrem k přístavnímu molu. Dlužno říct, že ne všechna z údajně 200 jezer na tomhle ostrově skutečně jezera připomíná a tak míjíme často plochy jakýchsi bažin hustě zarostlých rákosem, které zřejmě Australani, ve snaze vylepšit statistiky, taky započítali do celkového počtu jezer na ostrově. Nicméně ani “plnoprávná“ jezera nepřináší nic moc nového, a tak po zastavení u několika z nich se už u dalších ani nenamáháme a jenom projíždíme. Ostatně, máme poměrně na kvap. Zbytek cesty k přístavnímu molu na jihu ostrova si chceme urychlit jízdou po pláži a díky přicházejícímu přílivu už nemáme moc času. Jet vnitrozemím ostrova by znamenalo velmi namáhavé a zdlouhavé štrachání se po příšerných “cestách“ a tak si to zanedlouho zase šněrujem po pláži s cílem vydržet tu co nejdéle. Zatím se jede poměrně dobře a nějaký příliv nás přeci nemůže rozházet, že? Naše silácké řeči o tom, že tu přece nemůže zůstat nikdo trčet, však postupně slábnou s přibližujícím se okamžikem nutného opuštění pláže před vrcholícím přílivem, předepsaném vyfasovanou tabulkou. Jedeme co nejrychleji, zleva sevřeni čím dál více dorážejícím mořem, zprava vysokým násypem, případně skalisky, přes které by se asi nedalo v případě potřeby zdrhnout. Možnosti opuštění pláže se objevují jen sporadicky a tak nám jazyky slané vody, čím dál více olizující spodek auta, moc nadšení nepřidávají. A cíl je ještě v nedohlednu. Stihneme to?

Názory na další vývoj se jako obvykle štěpí v autě podle pohlaví. Holky by rády už dávno sjely z pláže a raději se drkocaly po nepohodlné, ale bezpečné cestě vnitrozemím. Mužské části populace sice už dávno zmizel bohorovný úsměv z tváří a vystřídal ho zvláštně napjatý výraz, ale snažíme se nedávat nic najevo a jet co to dá. Nervy jsou napnuté, ale za tu úsporu času to přece stojí…a tak se dál a dál řítíme pláží na jih. Dávno už zmizela všechna ostatní auta, jen občas ještě nějaké zahlédneme, jak spěšně opouští pláž. Konečně i my uznáváme, že je nejvyšší čas se evakuovat. Naskýtá se k tomu před námi i příhodné místo. Díky pokročilému přílivu ale musíme jet hodně daleko od původní linie pláže oddělující vodu od pevniny a v těchto místech už je písek hodně měkký a hluboký. Pořád podřazujeme, ta tam je původní stovka, teď se hrabem už sotva třicítkou. Hlavně co nejrychleji odsud zmizet.

Auto ale v hlubokém písku zpomaluje čím dál víc až najednou… zastaví úplně - zapadli jsme! Zrovna tady a v tak nevhodnou chvíli, kdy bouřící vlny jsou už už u nás a my potřebujeme zoufale pryč! Před očima máme zářezy o počtech utopených autech v místní hospodě a v myslích jen jednu myšlenku - rychle se odsud nějak dostat. Vysedáme všichni z auta, řízení přebírá po Liborovi zkušeně Tomáš a snaží se trochu couvnout. Jde to! Couvá asi dvacet metrů, aby se v zápětí co nejvíc rozjel a přejel tak obtížný úsek. Všichni ho napjatě pozorujeme. A už je v něm. Auto divoce poskakuje v hlubokém písku ze strany na stranu, motor řve na plné obrátky, jen Tomášův výraz je kupodivu poměrně vyrovnaný… Ještě chvilka napětí, než se auto přenáší přes poslední část úseku. Konečně. Zvládl to. Radostně skáčem do auta a opouštíme pláž. No, vzrušení už jsme si vybrali pro dnešek dost…

V klidu pak dojíždíme po jakési bývalé vnitrozemské cestě k přístavnímu molu. To, že to tu aspoň kdysi s cestováním mysleli vážně, prozrazuje úzký pruh asfaltu uprostřed “silnice“, mizící svými zubatými okraji v písku. Jede se po tom hůř než po normální písečné cestě, nejde to ani rychle, ani pomalu a tak i Tomáš už z toho začíná být nervózní. To, že dojíždíme v klidu, jsem myslel tak, že máme ještě časovou rezervu, abychom stihli poslední trajekt odplouvající z ostrova někdy o půl páté. Jsme na místě ještě před jeho příjezdem a tak chvíli čekáme, než konečně přiráží ke břehu a my se můžeme nalodit. Přestože má ještě třičtvrtě hodiny časovou rezervu a klidně by to stihl ještě jednou otočit, po nějaké době čekání nám dochází, že už tady počká až do půl páté a vezme nás všechny najednou. Tak aspoň pozorujem dojíždějící autobusy a další “povozy“ najíždějící jeden po druhém na palubu trajektu. Konečně jsme plní a můžeme vyrazit. Díky Frasere, byly to super tři dny!

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-fraser-island-priliv.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-fraser-island-priliv.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Fraser Island. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017