Rainbow Beach

Tak to je on. První dojem z ostrova není příliš valný. Je pod mrakem a ostrov vypadá poměrně pochmurně. Nic dobrého nevěští ani davy turistů, opouštějící ve svých 4WD trajekt. Přidáváme se tedy k davu aut a vyrážíme podél moře na sever. Nálada se nám trochu spravuje po přejezdu na hlavní pláž. Tohle je jedna ze specialit Fraseru, že se tu jezdí auty po pláži. U nás něco nepředstavitelného, ale tady nejrychlejší způsob, jak se po ostrově pohybovat.

Fraser Island. Ostrov, o kterém se toho už tolik napsalo a natočilo a který patří k nejoblíbenějším místům řady návštěvníků Austrálie. Uprostřed deštný prales, křižovaný pouze písčitými “cestami“ vzniklými jen průklestem lesa bez jakéhokoliv zpevnění, pobřeží lemované nekonečnými plážemi bělostného písku, přerušovanými pouze potoky (“creeky“) tekoucími do moře a skalisky, přes dvě stě jezer s křišťálovou vodou a okolo v pobřežních vodách hemžící se žraloci a v jarním období i velryby. To celé o délce více než 100 km. Největší písečný ostrov na světě. A my teď na něm máme strávit tři dny. Už se nemůžeme dočkat. Ale hezky od počátku…

Uháníme si to ve vypůjčeném karavanu od Britze, ve kterém už přes dva týdny objíždíme Austrálii, po dálnici severně od Glass House mountains, jež jsme právě navštívili. Hlavou se nám už ale honí úplně něco jiného - jeden ze zlatých hřebů naší cesty, Fraser Island. Základní strategii výpravy jsme už promysleli, i když licitace v pěti lidech s odlišnými pohledy na věc nebyla právě lehká. Teď už zbývá vše jen zrealizovat.

Cílem naší cesty je Rainbow Beach, jedna ze dvou vstupních bran na Fraser. Necháme tam někde zaparkovaný náš karavan a přesedláme místo něj na pořádného teréňáka. Nejdříve si ho ale musíme někde půjčit. Objíždíme městečko a zastavujeme u několika hangárů s cedulemi hlásajícími půjčování terénních vozidel. Většinou se nabízí starší Toyoty Land Cruisery a další otevřená i krytá vozidla, připomínající spíše vysloužilé vybavení armády. Ale právě v takovém autě to může být to pravé dobrodružství! Cenově to vypadá, že se pod cca 120 $ za auto/den stejně nedostanem, tak zbývá vybrat něco podle našich kvalitativních preferencí. Nakonec moc výběr stejně není, většina aut už je zadaných, a tak jsme rádi, že nakonec domlouváme krásného, téměř nového Nissana Patrola. Půjčí nám i starý vojenský stan a “lednici“, takže budem plně vybaveni. Spacáky a karimatky máme své, jeden stan taky, ale ten by pro pět lidí nestačil.

Večer přejíždíme až na samý konec poloostrova s pláží pojmenovanou mnohoslibujícím názvem Rainbow Beach, stejně jako městečko. Dlužno dodat, že vzhled místa výrazně zaostává za jeho názvem a do romantiky má tohle zřejmě vysloužilé molo hodně daleko. Tak aspoň v klidu večeříme a přebalujem věci, které si sebou budeme brát na ostrov. Musíme brát jídlo a vodu na celé tři dny, na ostrově prodejen moc není a navíc je všechno hrozně drahé. K tomu samozřejmě přijde základní oblečení, plavky, nezbytné klobouky a foto/video výprava. Balím si i svou udici, snad se bude hodit. V napjatém očekávání příštích dnů usínáme.

Fraser Island, den první

Hned ráno přejíždíme s karavanem k půjčovně, kde jej necháme následující 3 dny bezpečně zaparkovaný. Abychom s vypůjčeným Patrolem aspoň trochu uměli jezdit, jedem nejdříve chvíli trénovat na nedalekou pláž. Tam nás sympatický mladý majitel auta zasvěcuje do tajů jeho ovládání, stylu jízdy na jednotlivých typech písku, režimů převodovky, atd. Vzrušením ani nedýcháme, hlavně když pak sami usedáme za volant, abychom si to taky vyzkoušeli. Už se nemůžeme dočkat příštích dobrodružství.

Po návratu “na základnu“ ještě musíme přendat z karavanu do kufru Patrola věci, které budeme brát s sebou. Přestože vyrážíme jen na 3 dny a Nissan má kufr jak dodávka, je plný až po vrch. A to ještě necháváme spoustu věcí v karavanu. Hmm, jsme my to ale cestovatelé…

Za volant usedá jako první Tomáš a už si to svištíme po cestě k přístavnímu molu. Vlastnosti terénního vozu si tady ještě moc neužijeme, ale i tak budí valící se kolos pod našima rukama náležitý respekt. Ale to už jsme v přístavišti. Trajekt už je přistavený ke břehu a tak rovnou vjíždíme na jeho palubu, která se postupně zaplňuje auty podobného typu. Na Fraseru byste si totiž v půlmetrových závějích písku s normálním autem bez 4x4 ani “neškrtli“, takže není divu, že se turisté vydávají na ostrov v pořádných strojích, ti organizovaní dokonce v obrovských 4WD autobusech. Pokud jste ještě neviděli bus s koly velikosti menšího člověka, frčící si to osmdesátkou po mořské pláži, vězte, že je to skutečně zážitek…

Trajekt odráží od břehu a my, s tvářemi nastavenými dorážejícím poryvům větru, rozcuchávajícím naše vlasy, napjatě pozorujeme blížící se břeh Fraser Islandu. Celé divadlo netrvá dlouho, zhruba po čtvrthodince plavby přirážíme ke břehům ostrova.

Tak to je on. První dojem z ostrova není příliš valný. Je pod mrakem a ostrov vypadá poměrně pochmurně. Nic dobrého nevěští ani davy turistů, opouštějící ve svých 4WD trajekt. Přidáváme se tedy k davu aut a vyrážíme podél moře na sever. Nálada se nám trochu spravuje po přejezdu na hlavní pláž. Tohle je jedna ze specialit Fraseru, že se tu jezdí auty po pláži. U nás něco nepředstavitelného, ale tady nejrychlejší způsob, jak se po ostrově pohybovat. Písek je poměrně tvrdý (zejména ten vlhčí blíže k moři), a tak se dá vcelku pohodlně a rychle cestovat. Vychutnáváme si měkký pohyb auta na písčitém povrchu a postupně začínáme ztrácet zábrany. Zprvu opatrná jízda se postupně blíží povolené rychlosti 80 km/h a pak už nám nestačí ani to. Řítíme se stovkou po pláži, najíždíme na písečné duny, na kterých se auto skáče jako v nějakém americkém akčním filmu, zkoušíme jemné smyky - no zkrátka zase jeden adrenalinový zážitek. Zpomalit musíme jen v případě, že nám cestu křižuje nějaký hlubší creek, to abychom třeba nezalomili nápravu. Blíže k moři jsou ale většinou potoky velmi mělké a tak se s bržděním moc nenamáháme. Vždycky jenom setřeme stěrači vodu, která nám při průjezdu v mohutném gejzíru stříkne na čelní sklo a jede se dál.

Tohle cestování po pláži má ale i svá úskalí. Obecně se dá jezdit cca 3 hodiny před a po odlivu, protože by člověk mohl zůstat uvězněn přílivem na pláži a odplaven i s autem do moře. Při registraci a platbě vstupního poplatku na ostrov je každý návštěvník obeznámen se zásadami jízdy po pláži a dostane tabulku, indikující denní časy přílivu a odlivu i s vyznačením povolených časových pásem pro jízdu autem, což je většinou od rána do dvou odpoledne a pak až k večeru. Divili byste se, ale časy přílivu a odlivu se můžou lišit den ode dne až o hodinu, takže se vyplatí tabulku vozit s sebou a hlavně ji respektovat. Po ostrově kolují zvěsti, jak v jedné hospodě dělají do trámu po celý rok zářezy, indikující počet aut jednotlivých typů, které tady zůstaly trčet v mořské vodě. A že je těch Toyot, Nissanů, Subaru apod. skutečně dost! Že to není žádná sranda, se budeme mít možnost ještě později přesvědčit.

Po necelé hodině jízdy, kdy jsme mezitím ujeli všem “konkurentům“, se rozhodujeme zastavit. Čeká nás totiž první atrakce, tzv. barevné písky. Je to v podstatě asi kilometrový okruh směrem do vnitra ostrova, kde máme možnost se poprvé seznámit s půvaby ostrova jinak než z auta. Se zájmem si prohlížíme jednotlivé vrstvy písku, sahající od čistě bílého, přes žluté, béžové, červené až po šedočerné písky. Čím tmavší písek je, tím má více živin a je údajně mladší. Zajímavé jsou i obrovské písečné duny, po kterých se dá klouzat dolů jako po zasněženém svahu. Dostatek nadšení pro takové blbnutí má v tuhle chvíli jen Laďka, a tak ji vidíme, jak se nadšeně drápe na jednu z písečných dun v protisvahu. Naší pozornosti neuniká ani zajímavé koryto vyschlého potoka, na jehož stěnách jde dobře pozorovat vrstvení písku. V jedné části koryta to dokonce vypadá, že tu z ničeho nic vyvěrá malý potůček, aby po několika desítkách metrů zase zmizel beze stopy v zemi.

Další zastávka je u poměrně širokého creeku, ve kterém se koupe spousta turistů. V jeho mělké části se několik z nich honí v rámci nějaké hry za balónem, je to docela zajímavý pohled, plný mládí, veselí - ale na náš vkus trochu přeturistikováno. My se aspoň jdeme projít po lávce kopírující koryto potoka asi 100 metrů do vnitrozemí, je to krásná procházka. To už ale ani my neodoláme a z lávky sestupujeme přímo do proudu potoka. Chladivá čistá voda je nám dokonalým osvěžením…

O několik kilometrů dál nás čeká jedna z největších atrakcí ostrova - vrak lodi Maheno, která při plavbě k sešrotování v roce 1936 ztroskotala u zdejších břehů a od té doby její prorezlý, asi stometrový vrak “zdobí“ zdejší pobřeží. Vstup na vrak je, jak jinak, z bezpečnostních důvodů zakázán, což však není pro Laďku překážkou, aby si aspoň do některých prostor vraku stojících ještě v mělké vodě vlezla.

Další odbočka, kterou z pláže po několika následujících kilometrech děláme, je tentokrát hlouběji do vnitrozemí k několika jezerům. Přestože je teprve kolem poledne, na radu průvodce se chceme u jezer utábořit, neboť poptávka po dobrých místech na táboření zjevně převyšuje nabídku, o čemž nás davy turistů, které neustále potkáváme, nenechávají na pochybách. Zastavujeme proto u prvního slušného tábořiště a rozbalujem stany. Určitě jsme udělali dobře, říkáme si, když vidíme takhle brzy stavět stan starší pár hned kousek od nás. Za pár hodin to tu bude plné.

Věci zatím zamykáme v autě, ve stanu je nechceme nechávat. Kousek odtud je jedno z “čajových“ jezer, jejichž voda je skutečně obarvená spadaným listím ze stromu, kterému domorodci říkají “čajový“, do hnědočervena. Bereme si i plavky a brýle se šnorchlem, třeba tam něco zajímavého bude. Po příchodu k jezeru nás čeká překvapení. U břehu na nás docela nebojácně vykukují - želvičky. Je jich několik desítek, jsou cca 20 cm velké a hrozně roztomilé. Ještě nikdy jsme želvy ve volné přírodě neviděli a je to vskutku poutavá podívaná. To už ale za nimi lezeme s brýlemi do vody. Tady však nebojácnost želviček končí a už mizí někde v rákosí. Tak se aspoň koupeme, jen Libor s Tomem se pořád nevzdávají naděje, že by mohli nějakou želvičku zblízka pozorovat přímo z vody a tak neúnavně krouží v rákosí. Tomáš taky zkouší, jestli voda skutečně chutná po čaji a snaží se nám namluvit, že jo. Bereme to ale s rezervou, nejde o skutečný čajovník, ale nějaký jiný strom, který má listy podobné barvy.

Po chvíli přichází k jezeru průvodce s družinou Japončíků a ukazuje nám, jak přilákat želvičky ke břehu. Dříve je totiž tady rangeři chodili krmit a po donesení potravy tleskali rukama, aby želvičky upozornili, že oběd je tu. Tenhle reflex želvičkám zůstal až do dnešních dnů, a tak přestože už se jim žádné krmení nenese, po několika tlesknutích připlavávají ke břehu a zvědavě vystrkují hlavičky z vody. Zase se nechaly nachytat…

Máme ještě do večera dost času a tak vymýšlíme, co dál. Vítězí návrh jít se projít dál do vnitrozemí ostrova. Vyrážíme a asi půl hodiny se brodíme hlubokým pískem na místních cestách. To už nám ale na základě mapy dochází, že se ráz krajiny hned tak nezmění k nejbližšímu dalšímu jezeru je to ještě hezkých pár kilometrů. Nabízím se s Marťou, že se vrátíme zpět pro auto, abychom se dostali trochu dál. Za nějakou dobu už skutečně sedíme s Marťou v autě a cestou přibíráme i zbytek výpravy. Jízda vnitrozemím má úplně jiný charakter než jízda po pláži. To, čemu tady říkají cesta, je skutečně jen úzký průsek lesem plný kořenů, děr a jiných nerovností, a tak není divu, že je tady maximální rychlost omezena na 35 km/h. Rychleji by to asi stejně nešlo. I tak auto v terénu lítá ze strany na stranu, houpe se na všechny strany, každou chvíli na nějakém výmolu vyletíme všichni ze sedaček, abychom po setkání se stropem do nich zase klesli. No, je to jízda jak v obrněném vozidle, což ještě umocňuje síla motoru, umožňující auto vyhrabat téměř z každé písečné závěje. Však říkám, takový malý tank. Cestou po pláži jsme v jednu chvíli pomáhali vyprošťovat z písku auto nějakých turistů a byla to pořádná makačka. Lepší je radši moc nezastavovat, abychom nezůstali někde trčet. Rozhodujem se projet ostrov napříč na západní pláž, po které se normálně kvůli nepřístupnosti nejezdí. V této části je ostrov široký asi 25 km, ale i tak nám cesta trvá skoro třičtvrtě hodiny.

Dokonale vytřesení konečně přijíždíme k pláži. To, co se otevírá našim zrakům, nám doslova vyráží dech. Na obě strany, kam oko dohlédne, široká, bělostná pláž s jemným pískem, lemovaná okrajem deštného pralesa, nádherný, široký potok ústící z pralesa a kopírující pobřeží až někam do dáli a hlavně - vůbec žádní turisti! Na celém tohle nádherném kusu země jsme úplně sami, kromě jednoho auta místních rybářů, kteří se ale tváří velmi přívětivě. “Tak takhle nějak vypadá ráj“, šeptá Tomáš vzrušeně do kamery a my mu dáváme za pravdu. To je nádhera! Sedáme si na písek, brouzdáme nohy v potoce, pozorujeme lovící pelikány kus od nás, zkrátka idylka. Tady tak strávit noc, to by bylo něco! S povzdechem si vzpomínáme na naše stany postavené na veřejném tábořišti ve vnitrozemí ostrova, v tuhle chvíli už určitě obklopené příbytky dalších kempováníchtivých turistů. Dvacetikilometrová cesta tam a zpět napříč ostrovem taky zrovna nebudí nadšení. Co ale naplat, pro romantiku je třeba něco obětovat. Je rozhodnuto. Nabízíme se s Tomem, že pro věci dojedeme. Aspoň se trochu vyřádíme v autě.

Vyřádili. Původně třičtvrtěhodinovou cestu zkracujem díky projíždění některých úseků až šedesátkou na necelou půlhodinu. Být tu tak s námi holky, tak už jsou polomrtvé strachy. Zato nám pořádně stoupá hladina adrenalinu v krvi při téhle rallye po ostrově. Klukovské sny se někdy naplňují…

Balíme v rychlosti stany za přihlížení lhostejně-nechápavých sousedů na tábořišti. Ještě jdeme na chvilku nafotit a natočit želvičky k jezeru, ať máme památku, což je nyní díky svítícímu sluníčku snazší než během naší první návštěvy jezera při zatažené obloze. Moc se ale nezdržujem, na opačném konci ostrova nás čeká něco mnohem zajímavějšího, a tak si to za chvíli už zase frčíme pískem k západní pláži.

Slunce pomalu směřující k západu vytváří dlouhé stíny a ještě dokresluje malebnost a romantiku prostředí. Každý se baví po svém. Holky začínají něco kutit k večeři a my s Tomem pomáháme Liborovi lovit shrimpy (takové malé ráčky), které objevil v místním potoce. Jsou docela naivní, jdou po našich prstech svými slabými klepýtky a poměrně snadno se je tak daří vlákat do igelitových sáčků, které používáme jako lovící nástroje. Chyceného shrimpa vždycky vytáhneme na břeh do připraveného ešusu. Lov trvá cca 2 hodiny, až máme cca 10 shrimpů připravených k večeři. V samém loveckém zápalu jsme dokonce prošvihli západ slunce, což se zejména mě jako fotografovi moc často nestává. O to větší pochutnáníčko to bude. Ráčci se už v horké vodě začínají vybarvovat do ruda a my se těšíme na zpestření naší večeřové konzervy. Tomáš mezitím ještě zkouší lovit v moři ryby na mou udici, ale bez výsledku, takže zůstane jen u ráčků.

Večeře to je znamenitá, jen by ty potvůrky příště mohly být trochu větší. Nad naším rájem se mezitím setmělo a my si vychutnáváme pohodu večera za tichého šumění přílivových vln. Tomáš s Liborem ještě utužují romantiku chvíle několika cigaretami, my s Marťou se jdeme projít na pláž. Končí další den na zatím nejkrásnějším místě naší cesty. Tenhle kout země se nám nebude chtít zítra vůbec opustit…

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-fraser-island-rainbow-beach.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-fraser-island-rainbow-beach.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Fraser Island. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017