Putování za Kravskou tlamou

Ganga neboli Matka Ganga, jak řeku nazývají Indové, není ani zdaleka nejdelší či nejvodnatěší řekou světa. Je však bezesporu řekou nejposvátnější a nejmilovanější. Téměř na každém kilometru jejích břehů leží nějaké posvátné či poutní místo. Uctívaný je také pramen tohoto veletoku. Ten se nachází vysoko v garhválském Himálaji asi 20 kilometrů od vesničky Gangótrí. Každý rok k němu putují tisíce zbožných hinduistů z celé Indie, aby tady vykonali velmi účinnou modlitbu a donesli odtud trochu drahocenné vody svým bližním. Rozhodli jsme se je následovat a vydali se po dávné poutní cestě hluboko do nejvyššího pohoří světa…

Posvátný není jen pramen Gangy, ale i mohutná hora Šivaling, na jejímž úpatí leží. Hory opouští Ganga v posvátném městě Rišikéš, kam kdysi jezdili meditovat i Beatles. Ledovec, z jehož čela Ganga vytéká, je 24 km dlouhý, 4 km široký a patří k největším v Himálaji. Kdysi sahal prý až ke Gangótrí a snad proto nese stejné jméno. Veškerá činnost, byť fyzicky sebenamáhavější, je v Indii vykonávána většinou bez jakékoliv mechanizace. Platí to i o výrobě štěrku na stavbu silnic. Vesnička Gangótrí patří k nejposvátnějším místům v Indii. Původní obyvatelé Gangótrí a okolí jsou etnicky příbuzní s Nepálci. Hory garhválského Himálaje jsou porostlé hustými lesy až do výše 3300 m.n.m. Údržba silnice do Gangótrí je nekonečným soubojem z přírodními živly. Mnohatunové balvany se za pomoci kladívek a páčidel často odstraňují i několik dní. Ještě před Gangótrí míjí kalné vody Gangy při svém sestupu z hor mnoho velkých i malých chrámů a svatyní. Divoký kaňon na horním úseku Gangy těsně pod Gangótrí.

V této galerii je 12 obrázků. Zobraz celou galerii

Pro více jak 800 miliónů indických hinduistů není Ganga jen pouhou řekou. Je božstvem, spasitelkou, přímo vodní formou božské energie, Matkou, která dává život jejich zemi a zároveň ji očišťuje. Jediná koupel v svaté Ganga pání, vodě Gangy, smyje z kajícníka všechny hříchy, jichž se dopustil v současném i předchozích životech. V době velkých svátků může mít dokonce stejný účinek pouhé zvolání „Ganga, Ganga!“ na vzdálenost mnoha denních pochodů od jejích břehů. I mnoho jiných řek v Indii je považováno za posvátné, ovšem jen proto, že jsou podle starých mýtů spojeny pod zemí s Gangou.

Bohyně Ganga, zosobňující nejposvátnější indickou řeku, je významnou postavou hinduistického panteonu. Zobrazována bývá jako čtyřruká dívka sedící na hřbetě obrovského krokodýla. Je dcerou krále hor Himálaje a tedy i vlastní sestrou Šivovy manželky Párvatí. Nikdy nebyla provdána za žádného boha. Původně byla řekou, která tekla jen v nebeském světě, a teprve později musela sestoupit do světa pozemšťanů. Existuje mnoho legend o tom, jak k tomu došlo.

Kravská tlama

Místo, kde řeka Ganga pramení, leží v jižní části Himálaje a nazývá se Gómukh, což prý znamená doslova „Kravská tlama“. Jedná se vlastně o obrovskou trhlinu v ledovci asi ve výšce 4225 metrů nad mořem. Nejprve nese řeka jméno zbožného krále Bhagíratha, který si ji podle pověsti na bozích vyprosil. Jméno Ganga dostává až v Dévaprajágu, kde se do ní vlévá přibližně stejně velká řeka Alaknanda.

Pramenná oblast řeky Gangy je jednou z nejdivočejších a nejnepřístupnějších horských oblastí světa. Není tedy divu, že dlouhá staletí nikdo netušil, kde se Ganga vlastně rodí. Její mýty opředené prameny lákaly však zbožné poutníky, badatele a dobrodruhy odnepaměti.

Roku 1624 se vypravil hluboko do garhválského Himálaje jezuitský misionář Antonio de Andrade. „Žádný Evropan doposud nevkročil do těchto divokých končin,“ zapsal si do svého deníku.

Odvážný jezuita se vydával za hinduistického kněze, putujícího k pramenům Gangy. Brzy byl ale odhalen a jako špión uvězněn. Když se po čase dostal opět na svobodu, rozhodl se ihned pokračovat v cestě a vyrazil k himálajskému sedlu Mana. „Výstup se ukázal být mimořádně obtížným,“ popisuje útrapy cesty Andrade. „Před námi se objevoval jeden horský hřeben za druhým. Cesta byla tak úzká, že jsme mohli postupovat jen velmi pomalu, přelézaje skalní stěny, zatímco hluboko pod námi Ganga vřela v hluboké rokli. Podél cesty stály nádherné chrámy, obývané fanatickými hinduistickými sebetrýzniteli.“ Andrade nakonec dorazil až do Tibetu, ale pramen Gangy neobjevil.

Nedosažitelný Gómukh

Otázka, kde má vlastně Ganga svůj počátek, vzrušovala svět dál. Začátkem devatenáctého století se britští kolonizátoři doslechli od hinduistických duchovních, že pramen Gangy leží na místě zvaném Gangótrí. Východoindická společnost tam vyslala roku 1808 expedici, ale ta skončila fiaskem a do Gangótrí se vůbec nedostala. Vůdce výpravy, kapitán Webb, tehdy po návratu napsal, že „vše nasvědčuje tomu, že pramen řeky je mnohem dál než v Gangótrí. To je pouze místem, kde řeka sestupuje z nepřístupných hor. Podle pověstí se Ganga rodí v ledové jeskyni Gómukh, připomínající kravskou tlamu. Přístup k jejím pramenům je ale tak nesnadný, že to vylučuje jakýkoli budoucí průzkum“.

Až roku 1815 pronikl do Gangótrí první Evropan - anglický cestovatel J. B. Fraser. Místo pramene Gangy tu našel starý hinduistický chrám zasvěcený řece-bohyni. Mystická atmosféra Gangótrí a majestátnost okolních hor na něj udělala velký dojem. Dále proti proudu řeky se už neodvážil pokračovat.

Teprve na jaře roku 1817 pronikl konečně kapitán J. A. Hodgson přímo k místu zvanému Gómukh. Svůj velký objev popsal takto: „Ganga vytéká z horní části nevysoké jeskyně na úpatí obrovského ledovce. Z jeho čela visí bezprostředně nad vyústěním řeky velké bílošedé ledové rampouchy... Bráhmánský kněz z Gangótrí, který sem přišel s námi, a jenž je jen nevzdělaným horalem, byl přesvědčen, že tyto rampouchy jsou Šivovými vlasy, ze kterých, jak se píše ve védských knihách, se řeka Ganga rodí.“

Hillaryho neúspěch

Pramen Gangy byl tedy znám, avšak ještě dlouho si spolu s celým horním tokem řeky Bhágirathí zachovával pověst tajemného a nepřístupného místa, a to nejen díky své odlehlosti, nýbrž i proto, že Indové dlouho bránili cizincům v přístupu do této části své země. Nedostal se sem ani v Indii velmi populární Sir Edmund Hillary, když uspořádal v roce 1977 svou slavnou expedici „From the Ocean to the Sky“ („Od oceánu k oblakům“), během níž se pokusil vyjet na tryskových člunech od ústí Gangy do moře co nejvýše proti jejímu proudu. Kvůli své strategické poloze u hranic z Čínou byla tehdy ještě celá oblast stále součástí cizincům nepřístupných území, a tak musel slavný Novozélanďan u Dévaprajágu se svými čluny odbočit do Alaknandy a Gómukh navštívili jen dva indičtí členové jeho výpravy.

Brána do hor

Dostat se k posvátnému Gómukhu dnes, není už problém. Žádné speciální povolení není potřeba a hlubokým horským údolím, kterým si Ganga razí cestu dolů z Himaláje, vede nyní dokonce úzká asfaltová silnice až do Gangótrí. Nejvhodnější dobou k cestě sem jsou zhruba poslední tři týdny před začátkem monzunových dešťů, tedy přibližně konec června a počátek července. Ganga je však v tomto období fádní a mělká. Vydáváme se proto k jejím pramenům v polovině srpna, kdy monzun vrcholí, proud řeky je nejdivočejší a i v nejvyšších partiích hor už vše nádherně kvete.

Pokud není cesta právě zavalena v období dešťů častými sesuvy půdy, jezdí během letních měsíců do Gangótrí každý den několik autobusů z městečka Rišikéš. Toto významné duchovní centrum se spoustou slavných hinduistických chrámů a ášramů leží v místech, kde řeka Ganga definitivně vytéká z hor a je jakousi pomyslnou branou do garhválského Himálaje.

Nebezpečná cesta

Řidičův pomocník hází naše batohy do zahrádky na střeše, neboť do poutníky přeplněného autobusu už by se nevešly. I bez nich není snadné protlačit se uličkou plnou balíků, beden a pytlů k nám vyhrazeným místům. Sedadla jsou značně nepohodlná, velikostí by se tak hodila pro školní děti.

Přetížený autobus se dává do pohybu a pomalu stoupá hustou džunglí himálajského předhůří. Cesta vede po strmých úbočích hor a serpentinově se zvedá, pak zase klesá, tak jak kopíruje reliéf hor. Pod námi jsou hrozivě hluboké rokle, na jejichž dně občas zahlédneme burácející řeku Bhágirathí, jejíž kalný tok silnice téměř stále sleduje až do Gangótrí. Chvílemi mírně prší. V silnici je mnoho děr od už odstraněných obrovských balvanů, které tam často padají z prudkých svahů. Mnohde tečou napříč cestou proudy vody a bahna. Občas projíždíme nebezpečně úzkými úseky v místech, kde byla cesta teprve nedávno provizorně opravena po jejím sesuvu do údolí. Všude samá ostrá zatáčka, a tak řidiči a jeho pomocníkovi trvá často dlouho, než vyřeší způsob, jak se vyhnout s protijedoucím autobusem. Někdy je třeba couvat desítky metrů zpět. Jindy se autobusy doslova třou karoseriemi o sebe. Vždy, když autobus při míjení najíždí na rozmoklý nezpevněný okraj, mám pocit, že se musíme neodvratně zřítit do strže.

Když autobus padá do propasti…

Silnice stále více zhoršuje. Na cestě je mnoho čerstvých a teprve částečně odstraněných závalů. Dává se opět do deště a tak nám kromě zřícení z kolmého horského srázu hrozí i to, že skončíme pod utrženým sesuvem půdy. Kamenů a bahna na vozovce stále přibývá. Několikrát musíme čekat až dělníci cestu zprůjezdní. Vše se dělá těmi nejprimitivnějšími metodami. Velké, často několikatunové balvany se rozbíjejí velkými kladivy a železnými tyčemi na menší kusy, které se pak odvalí na kraj svahu a shodí dolů. Z některých kamenů ženy kladívky vyrábějí štěrk, kterým se silnice vyspravuje. Na prstech ruky, kterou si kámen přidržují, mají navlečené kovové trubičky, aby se při monotónním bušeni nezranily.

U jednoho ze závalů čekáme na jeho odstranění až do večera. Pokračovat v cestě za tmy by bylo příliš nebezpečné, a tak autobus zastavuje na noc v nedaleké vesničce Bhatwari. Naštěstí je zde jednoduchý hotel.

Ráno vyrážíme hned po rozednění. Dnes už neprší, a tak si někteří naši spolucestující vylézají na střechu autobusu mezi zavazadla, aby se nemuseli mačkat uvnitř. „Když autobus padá do propasti, stihnou někdy ti na střeše včas seskočit,“ upozorňuje nás na výhody tohoto způsobu cestování jeden z nich.

Z přibývající nadmořskou výškou střídá pozvolna bujnou listnatou vegetaci plnou nám neznámých květů jehličnatý les s pokroucenými borovicemi a statnými cedry.

Svatyně v Gangotrí

V poledne konečně přijíždíme do Gangótrí. Vesnice obklopená kulisou zamlžených hor leží v nadmořské výšce 3140 m a tvoří ji několik krámků, hotýlků a dharmašál (poutnických útulků), kde je ubytování poskytováno zdarma nebo jen za symbolický poplatek. Většinu jejích dočasných obyvatel tvoří sádhuové (svatí muži) a rozjaření indičtí výletníci.

Zajímavým zážitkem je návštěva zdejšího chrámu, který patří k nejúctívanějším hinduistickým svatyním a stojí údajně na místě, kde kdysi podstoupil svou legendární askezi král Bhagíratha. Dnešní podobu dal chrámu na počátku 19. stol. gurkhský generál Amar Sing Thapa. Nejdříve nás dovnitř nechtějí jako nevěřící pustit. Za malý úplatek je nám však nakonec vstup do svatostánku přeci jen umožněn a jeden starý pudžárí (kněz) se dokonce krátce modlí za zdar naší výpravy, tiskne nám na čela tilak, barevnou tečku, která je součástí každého tradičního hinduistického obřadu, a dává prašád, požehnaný kousek cukru.

Vzhůru k ledovci

Nemáme bohužel čas na řádnou aklimatizaci, a tak se hned druhý den ráno vydáváme dále proti proudu Gangy. Na cestu raději najímáme místního průvodce. To se později ukazuje jako zbytečné, neboť pěšina vede stále podle řeky, v obou směrech se po ní pohybují desítky poutníků a zabloudit není kde. Přesto svého rozhodnutí nelitujeme. Sanjay je velmi sympatický mladík a nejslabší člence naší výpravy ochotně nese batoh.

Ke Gómukhu (4225 m) nelze dojít za jeden den, a proto asi 15 km od Gangótrí musíme přenocovat na místě zvaném Burjbasa. Dříve to bylo pouze tábořiště, dnes tu stojí několik dharmašál a jeden prostý hotel, takže není třeba brát na cestu stan.

Burjbasa leží už téměř na úpatí ledovcové morény a posvátná Kravská tlama je odtud vzdálená pouze necelých pět kilometrů. Díky nedostatečné aklimatizaci nám ale jejich zdolání dává pořádně zabrat. Máme silné bolesti hlavy a snad každých deset kroků zastavujeme, abychom se vydýchali. Naše útrapy poněkud mírní pouze vědomí, že stejnou cestou jako my, kráčeli v minulosti ti nejslavnější hinduističtí asketové.

S posledních sil dorážíme k malé přírodní modlitebně s vlajícími barevnými praporky, kde právě medituje několik polonahých sádhů. Jsme u cíle. Přímo před námi se s temným hučením nezadržitelně valí silný proud z jeskyně na okraji obrovského ledovce. Ten vyplňuje hluboké údolí pod téměř sedm tisíc metrů vysokými štíty hor Šivaling a Šri Kailaš a se svou délkou 24 kilometrů patří k největším v Himálaji. V minulosti byl však ještě větší a za védských dob sahal podle pověstí až ke Gangótrí. Snad proto nese stejné jméno.

Rady na cestu

Do Gangótrí vyjíždí denně několik autobusů z Rišikéše a z Haridváru. Pokud chcete cestou dělat „fotozastávky“, tak jeďte pronajatým autem. Džíp i s řidičem lze usmlouvat asi na 1200 kč za den. Pěší pochod z Gangótrí ke Gómukhu není při dobré aklimatizaci příliš náročný a snadno jej zvládnete i bez domorodého průvodce, neboť cesta je během sezóny značně frekventovaná.

Počítejte s tím, že vysokou nadmořskou výšku organismus zvláště špatně snáší při užívání antimalárik (Lariam), o čemž jsme se sami přesvědčili. Nejvhodnější dobou k návštěvě Kravské Tlamy je období těsně před vypuknutím monzunových dešťů (květen, první polovina června), kdy v indických nížinách panují vražedná vedra. Během dešťů mají hory také své kouzlo, ale cestování je tu kvůli častým sesuvům půdy komplikované a nebezpečné. V tomto období také často husté mraky a mlha brání výhledům do okolních hor.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017