Ghan – velbloudím expresem z Alice Springs do Adelaide

Z autostopaře jsem se změnil v železničního pasažéra. Neboť stop v poslední době nešel zrovna nejlépe a přitom Austrálii protínají dvě nádherné transkontinentální železnice, spojující jih se severem a západ s východem. Rozhodl jsem se tedy nakonec projet obě dvě. První na řadě byl Ghan, kterým jsem jel z Alice Springs do Adelaide.

V této galerii je 9 obrázků. Zobraz celou galerii

V článku o outbacku jsem se už o Ghanu zmínil. To jsem ale ještě netušil, že jím pojedu, takže i když se budu v něčem opakovat, považuji za užitečné seznámit vás s touto tratí podrobněji. Nezbytným předpokladem pro stavbu železnice z jihu kontinentu na sever byl průzkum horkého australského vnitrozemí, které bylo až do poloviny 19. století pro Evropany prakticky neznámé. Prvním člověkem, který přešel Austrálii z jihu na sever, byl John McDouall Stuart (žil 1815–1866), kterého můžeme považovat za Australana, ačkoliv se narodil ve Skotsku. Projít z jihu na sever bylo přímo ve státním zájmu, neboť bez průzkumu vnitrozemí nebylo možno ani pomyslet na to, že by zde mohla být vybudována železnice.

Dále Australané potřebovali postavit přes kontinent telegraf, který by spojil zdejší kolonie s mateřskou Velkou Británií. Proto vláda Jižní Austrálie vypsala odměnu pro prvního odvážlivce, kterému se přechod přes kontinent podaří. Tímto pionýrem se stal právě Stuart. Ten poprvé vyrazil už roku 1860, ale musel se vrátit z půli cesty, protože zjistil, že si s sebou vzal málo jídla. Uspěl až na podruhé, v letech 1861–1862. V nehostinné krajině Stuart sledoval tradiční cesty Aboridžinců, vedoucí mezi jednotlivými zdroji vody. Při tom ušel vzdálenost 3250 kilometrů. Stuart za to obdržel nejen slíbenou vládní odměnu, ale i medaili Královské geografické společnosti. Telegrafní linka, spojující jih a sever kontinentu, byla poté postavena prakticky přesně po trase, kterou Stuart prošel. Dnes Stuartovo jméno nese mimo jiné silnice Stuart Highway, vedoucí z Adelaide do Darwinu.

Postavit funkční železnici však bylo mnohem obtížnější, než natáhnout pouhou telegrafní linku. Stavět se začalo ve městě Port Augusta v roce 1878. Ghan totiž, přísně vzato, nezačínal v Adelaide, ale o něco severněji, kde se dnes napojoval na druhou transkontinentální železnici, Indian Pacific. Ta sice roku 1878 ještě ani zdaleka neexistovala, avšak železnice již tehdy vedla ze Sydney právě do města Port Augusta. Do roku 1891 se ovšem podařilo trať dostavět pouze do městečka Oodnadatta. Následovala pauza, trvající 38 let. Celou tuto dobu byla Oodnadatta nejsevernějším bodem železnice a odsud putovaly karavany velbloudů dále do Stuart Townu (tehdejší název dnešního města Alice Springs).

V letech 1926–1929 se ovšem stavební práce opět rozběhly a roku 1929 železnice dosáhla města Alice Springs. Zde se stavba zastavila podruhé, tentokrát na celých 76 let. Důvodem nebyly ani tak technické obtíže, jako spíše fakt, že provoz na železnici byl v té době prodělečný. Železnice z Port Augusty do Alice Springs, tzv. Starý Ghan, byla úzkorozchodná (rozchod byl 1087 mm) a dnes už není v provozu. Její stavitelé se totiž mylně domnívali, že trasu postavili napříč naprosto suchou krajinou. Tenkrát totiž nebyly žádné zprávy o tom, že bych v této oblasti byly někdy předtím nějaké vydatnější deště. Jenže klima v Austrálii se během let často mění v jakýchsi cyklech a v předtím zcela suché vyprahlé udeřily další léta lijáky, které tuto trať zaplavily a v některých případech i částečně odplavily. A i když koleje zrovna neuplavaly, byly často položeny na velmi nestabilním písečném podkladě, což neumožňovalo v některých úsecích jet vlaku rychlostí větší než 30 kilometrů za hodinu. Jindy zase trať ohrožovaly požáry či nájezdy termitů. Jednou se prý dokonce stalo, že vlak uvíznul kdesi na trase na 14 dní a strojvedoucí se musel s puškou vydat na lov divokých koz, aby cestující neumřeli hlady… Proto byla roku 1980 postavena železnice zcela nová. Této železnici se říká Nový Ghan. Na rozdíl od své předchůdkyně má již normální rozchod (tj. 1435 mm, jak je obvyklé u nás a ve většině evropských zemí), hlavně ale byla vedena jinudy. Nový Ghan tedy nezačíná v Port Augustě, nýbrž až v městě Tarcoola, které leží rovněž na trase Indian Pacific, na kterou se Ghan napojuje, a trasa byla vedena v průměru asi o 150 kilometrů západněji od původního projektu. Starý Ghan, který byl používán až do roku 1980, byl rozebrán a opuštěn a městečka kolem něj ztratila velkou část své populace. Z původních kolejí zůstalo jen pár kilometrů, které se tu udržují víceméně pouze kvůli turistům.

Nový Ghan vedl nejdříve rovněž pouze do města Alice Springs. Teprve v roce 1999 bylo utvořeno konsorcium, které se rozhodlo, že konečně dokončí celou trasu Ghanu. Stavět se začalo v červenci 2001 a v září 2003 byl Ghan konečně dokončen, když byl postaven celý úsek z Alice Springs do Darwinu. První vlak pak absolvoval trasu z Adelaide do Darwinu v únoru 2004, 126 let poté, co byla započata původní stavba této železnice. Nový Ghan lze tedy i dnes považovat za trať fungl novou. Nový Ghan je dlouhý přesně 2979 kilometrů (trasa Adelaide – Darwin, z Tarcooly je to méně). Rozdíl mezi Starým a Novým Ghanem nejlépe ilustruje fakt, že zatímco Starým Ghanem cestovali pasažéři z Adelaide do Alice Springs celých 50 hodin (když se ovšem zadařilo – mnohadenní zpoždění byla naprosto běžná!), dnes to trvá Novým Ghanem jen necelých 24 hodin.

A jak přišel Ghan (v angličtině se píše většinou s členem – „The Ghan“) ke svému poněkud exotickému názvu? Pravděpodobně byl pojmenován po „afghánských“ velbloudářích, kteří vodili velbloudí karavany přes střední Austrálii dříve, než byl starý Ghan dotažen alespoň do Alice Springs, a podíleli se rovněž přímo na dopravě materiálu při budování Starého Ghanu. Ve skutečnosti ovšem pocházeli tito velbloudáři z Pákistánu (respektive z tehdejší Britské Indie). Podle velbloudářů pak byl vlak nazýván „The Afghan Express“, a protože Australané mají tendenci všechny anglické názvy co nejvíce zkracovat, vylouplo se z Afghánského expresu nakonec jen slůvko Ghan. Ve skutečnosti je ovšem i tato verze nejistá a možná název vzniknul úplně jinak. Nicméně jezdce na velbloudu má tato železnice dodnes ve svém oficiálním emblému.

Ghan je v současnosti provozován společností Great Southern Railway. Trasa vede z Adelaide do Darwinu, přičemž cestou vlak staví delší dobu v Katherine a v Alice Springs, čehož mohou turisté využít ke krátké procházce. Vlak je většinou dlouhý 710 metrů, váží 1344 tun a táhnou ho dvě lokomotivy. Rekordní souprava se 49 vagony ovšem dosáhla délky 1.2 kilometru. Celou trasu z Adelaide do Darwinu ujede vlak za 50–54 hodin (délka jízdy se v jízdním řádu lehce liší podle toho, který den a kterým směrem jedete). Vlak jede průměrnou rychlostí 85 kilometrů za hodinu, maximálně pak 115 km/hod. V Ghanu jsou tři třídy, označované jako Platinum, Gold a Red Service. První dvě třídy jsou lůžkové a velice luxusní a v ceně jízdenky je i jídlo, kdežto pro nás, „žebráky“ (budget travellers), je určena třetí třída, kde si jídlo můžete koupit. V této třetí třídě si ještě můžete vybrat mezi Sleeper Cabin (lůžko) a Daynighter Seat (pouhé sedadlo).

Z deníku železničního pasažéra

Na Cestě už jsem cestoval mnoha různými dopravními prostředky. Jezdil jsem auty, na korbách pick-upů, kamiony i autobusy, plavil jsem se na menším trajektu, veliké námořní lodi, na lodi říční i na malé jachtě, několikrát jsem letěl letadlem a občas jsem chodil i pěšky nebo jsem si půjčil kolo. Ale vlak jsem zatím za celou dobu pořádně nepoužil. Pouze v Austrálii a na Novém Zélandu jsem několikrát použil příměstský vlak, abych se dostal z centra města na výpadovku za účelem stopování a v Riu jsem jel zubačkou na horu Corcovado, kde se tyčí socha Krista. Ale že bych urazil nějakou významnější vzdálenost z bodu A do bodu B po kolejích, o tom nemůže být ani řeči. Takže cesta Ghanem byla, po necelých 21 měsících mé Cesty, mou první významnější železniční anabází.

pondělí 28. března 2011 – Stopem do Adelaide? O tom, že pojedu z Adelaide do Perthu železnicí Indian Pacific, jsem uvažoval již dlouho, ale přiznám se, že Ghan jsem neměl v plánu. Až do Adelaide jsem se chtěl původně dostat stopem. Ráno jsem tedy ještě v Alice Springs zašel naposledy na internet, nabil jsem v hotelu počítač a po poledni jsem vyrazil na stopa. Hned po pěti minutách mě vzal kamion, ale odvezl mě jen asi 20 kilometrů za město. Do Adelaide je to ovšem z Alice Springs přes 1500 kilometrů, takže jsem dnes urazil jen setinu plánované trasy. Další tři hodiny jsem totiž stopoval bezúspěšně. Odpoledne byl provoz opravdu slabý, tak jsem postavil stan kousek od silnice a doufal jsem, že ráno to bude lepší.

úterý 29. března 2011 – Konec stopování! Ráno jsem stopoval 5,5 hodiny, avšak nic mi nezastavilo. Už při předchozí cestě přes outback z Hervey Bay do Alice Springs jsem měl občas stopování plné zuby. Proto jsem se kolem poledne rozhodnul, že se na stopování v Austrálii definitivně vybodnu. Chytnul jsem tedy ještě poslední auto zpět do Alice Springs, kde jsem se tentokrát ubytoval v hostelu YHA v centru. A hned jsem vyrazil do cestovní kanceláře Travelworld a koupil jsem si lístky na obě železnice, Ghan i Indian Pacific. Dohromady jsem platil 442 dolarů, což byl můj největší jednorázový výdaj v Austrálii. Dostal jsem i malou slevu jako „backpacker“ (tento „status“ doložíte například kartičkou YHA – další důvod, proč si ji pořídit). Zbytek dne jsem pak strávil na internetu a u počítače.

středa 30. března 2011 – Leháro v Alice Springs. Dnes se vůbec nic zajímavého nestalo.Celý den jsem strávil u počítače a na internetu.

čtvrtek 31. března 2011 – Ghan – den první. Ghan vyjíždí z Darwinu podle jízdního řádu ve středu v 10:00 a do Adelaide by měl dorazit v pátek ve 12:30, trasu tedy zvládne přesně za 50 a půl hodiny. Cestou dělá několik zastávek. V Katherine (mezi Darwinem a Alice Springs) staví dokonce téměř pět hodin. Do Alice Springs pak přijíždí ve čtvrtek v 9:10 a vyjíždí odsud ve 12:45. Pokud máte s sebou větší zavazadlo, musíte být na nádraží už hodinu předem. Vyrazil jsem tedy z hostelu v 11:00. Na nádraží jsem zašel na check-in, kde jsem nechal krosnu. Ta pak putuje speciálním vagonem a uvidím ji až v Adelaide, systém je tedy stejný jako v letadle. Za velké zavazadlo se nepřiplácí, váha však musí být do 20 kilogramů. Přímo „na palubě“pak můžete mít menší příruční zavazadlo.

Stihnul jsem se ještě krátce projít po nástupišti a udělat pár fotek. Vlak je pěkně dlouhý. Napočítal jsem jednu lokomotivu a 29 vagonů, z toho tři nákladní (tzv. motorail), které převážejí auta turistů. Osobní vagony jsou dlouhé kolem 24 metrů, takže vlak má na délku přes 700 metrů. Lokomotiva je americká, motorová (trať není elektrifikována), vagony jsou vyrobené v Austrálii podle americké licence. Přímo do vagonu můžeme až po 12:00. U každého vagonu stojí jeden nebo dva stevardi (jako v Rusku) a jsou přistavěné malinké schůdky, jako když jdete do letadla (vagony nemají stupačky jako u nás). Jedu samozřejmě třetí třídou (Red Service). Sedadla jsou celkem pohodlná, sklápěcí, a navíc je nás ve vlaku celkem málo, takže téměř všichni máme celou dvousedačku (a někdo, jako třeba já, i čtyřsedačku) pro sebe. Pohoda lahoda. V každém vagonu jsou nejen WC, ale i kohoutek s pitnou vodou, sprchy a k dispozici pro každého ručník. Také jsou tu někde zásuvky, takže se dá i dobíjet počítač. Nechybí tu ani jídelní vůz. Ceny v něm nejsou na australské poměry ani moc přemrštěné, ale já dojídám raději jídlo ze svých zásob, které jsem nakoupil původně pro několikadenní stopování do Adelaide. Nakouknul jsem i do krásného salonku, kde je dokonce zdarma k dispozici káva a čaj.

Vlak vyjel s mírným zpožděním ve 12:59. Ze začátku se městem přímo ploužil a až za Alice Springs začal pomalu nabírat rychlost. Pak jsem jeli opět klasickou „africkou“ krajinou, která se od té kolem hranic Severního teritoria a Queenslandu liší pouze tím, že z ní zmizely termitiště. Asi je tu v zimě už na termity moc zima. Ve vagonu je také rozhlas, který nás upozorňuje na občasné zajímavosti, které jsou vidět z okénka. Přejížděli jsme tak například řeku Finke River (teče z Kings Canyonu směrem na východ). V 16:10 (respektive 17:10) přejíždíme hranici mezi Severním teritoriem a Jižní Austrálií (South Australia – dále SA). Zaznamenávám si tedy předposlední, pátý australský stát, a přeřizuji si hodinky o hodinu dopředu. SA je sice ve stejném časovém pásmu jako NT, ale mají tu ještě letní čas.

pátek 1. dubna 2011 – Ghan – den druhý. Ráno jsem se probral ve městě Port Augusta, které je docela veliké. Chvíli jsme tu stavěli, ale ven jsme nemohli, i když pár cestujících vystoupilo. Krajina je tu porostlá převážně nízkou trávou a malými keříčky, stromů výrazně ubylo. Hodně to připomíná argentinskou Patagonii v její méně suché části. Rozhodně to není poušť a už jsem se smířil s faktem, že žádnou poušť v Austrálii neuvidím. V dálce se dokonce modrá dlouhatánské jezero (zřejmě pouze dočasné) a po chvíli se opět objevuje i více stromů. Dál na jih pak krajina dostává vyloženě zemědělský charakter. Jsou tu pastviny i pole a na kopcích se líně točí vrtule větrných elektráren. Dopoledne jsem se opět uhnízdil v krásném salonku, odkud jsem byl ovšem později slušně vyhozen, neboť salonek zřejmě není určen pro cestující s nejlevnějšími lístky.

Do Adelaide, na nádraží Keswick Terminal, jsme přijeli ve 12:24. Hravě jsem tedy přes noc dohnali hodinové zpoždění, způsobené jihoaustralským letním časem. Celkově jsem tedy jeli 22 hodin a 25 minut čistého času. Nádraží je od centra vzdáleno asi dva kilometry. V Adelaide strávím šest dní a pak se na zdejší nádraží vrátím – mám už totiž koupený lístek na další legendární trať, Indian Pacific, a hodlám odsud tedy pokračovat až na samý „konec Austrálie“, do Perthu.

Cesta Ghanem se mi líbila. Byla ale spíše poklidná než dobrodružná. Svezení je to každopádně příjemné a po zdlouhavém stopování nekonečným outbackem to byla velice příjemná (a velice luxusní) změna.

Ghan – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v dubnu 2011: 1 australský dolar (AUD) = 18 Kč, 1 AUD = 1 USD

Ubytování: Alice Springs – hostel YHA – 27.50 AUD za noc v dormitory pro 4 osoby (cena s členskou kartou). Jsou tu i dormitory pro 16 osob (!) za 21.50 a pro 6 a 8 osob za 24.50 (opět cena s kartou), ale ty byly všechny plné. Standardní hostel, mnohem lepší než Toddy’s, i když lehce dražší. Výborně vybavená kuchyně, čaj a káva zdarma, bazén. Navíc je hostel situován v samotném centru.

Ghan: Lístky na oba vlaky, Ghan i Indian Pacific, jsem kupoval v cestovce v Alice Springs. Původní ceny byly 199 AUD za úsek Alice Springs – Adelaide (Ghan) a 279 AUD za úsek Adelaide – Perth (Indian Pacific) – Dohromady jsem ale platil 442 AUD, protože jsem dostal slevu pro backpackers. Cena je pochopitelně za nejlevnější sedadlo, lůžka v luxusních vagonech jsou mnohonásobně dražší a navíc jsou často velmi brzy vyprodána. Ghan jezdí z Alice Springs jednou týdně, a to ve čtvrtek ve 12:45, a do Adelaide dorazí v pátek ve 12:30. Někdy (v sezóně) jezdí i dvakrát týdně. Vzdálenost Alice Springs – Adelaide po železnici je kolem 1500 kilometrů. Doporučuji si vzít s sebou do vlaku teplejší oblečení (dlouhé kalhoty a rukávy), neboť zde mají klimatizaci, i když nikterak brutální. Ale na spaní jen v triku a kraťasech to není.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-ghan-velbloudim-expresem-z-alice-springs-do-adelaide.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-ghan-velbloudim-expresem-z-alice-springs-do-adelaide.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Nový Zéland a Austrálie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon