Guyana

Na své Cestě jsem si dal za minimální cíl navštívit všechny pevninské země Jižní Ameriky. Většina těchto zemí je pro nás bez víza, pouze do dvou z nich potřebují Češi víza – do Guyany a Surinamu. Jako první z těchto dvou vízových zemí byla na řadě Guyana.

V této galerii je 23 obrázků. Zobraz celou galerii

Do Guyany jsem vyrazil z Venezuely, konkrétně z města Ciudad Bolívar. Venezuela a Guyana nemají mezi sebou právě přátelské vztahy. Vedou spolu spor o území již od 19. století, kdy Guyana byla ještě britskou kolonií. Venezuela neuznává nynější mezistátní hranici se svým sousedem a nárokuje si pro sebe tzv. „Guyanu Essequibo“, což je území, ohraničené na východě řekou Essequibo a na západě dnešní hranicí. Podrobnosti tohoto sporu mi nejsou příliš známy, ovšem vzhledem k tomu, že toto Venezuelou nárokované území pokrývá většinu území státu Guyana, nepůsobí na mě venezuelský nárok právě logickým dojmem. Další územní spor o poněkud menší území vede Guyana i se svým druhým sousedem, Surinamem.

Jelikož ovšem Venezuela dnešní hranice mezi oběma státy neuznává, není mezi Venezuelou a Guyanou žádný hraniční přechod. Proto má návštěvník pouze tři možnosti, jak se do Guyany dostat: 1) letecky, 2) přes Brazílii a 3) přes Surinam. Zvolil jsem druhou možnost, cestu přes Brazílii. Za tímto účelem jsem během jednoho dne absolvoval přes 1000 km dlouhý přesun.

Nejdřív jsem se přesunul z města Ciudad Bolívar do pohraničního venezuelského města Santa Elena. Zde jsem zjistil, že pravděpodobně není možné dostat se odsud autobusem do Brazílie. I když jsem sem před několika dny přijel z brazilské Boa Visty právě autobusem, obráceným směrem prý nesmí řidiči v Santa Eleně cestující nabírat. Takže na hranici jsem si musel vzít taxi. Jeho cenu jsem lehce srazil na 40 bolívarů (cca 120 Kč za 15 km jízdy). Jak mi ovšem vysvětlil jeden člověk, zase to má výhodu, že nemusím platit jakousi venezuelskou výstupní daň, kdežto když bych busem, musím platit na hranici určitý obnos. Výši této výstupní daně se mi nepodařilo přesně zjistit, každopádně jsem však výrazně ušetřil.

Odbavení na brazilsko-venezuelské hranici proběhlo bezproblémově. Na brazilské straně mě venezuelský taxikář předal svému brazilskému kolegovi. 227 km taxikem z hranice do Boa Visty stojí 20 realů (200 Kč), což je zhruba stejně jako autobus! Takže jsem neváhal a jel taxikem. Spolu se mnou ještě jeli 2 spolucestující, jinak to ale byl klasický taxík, žádná maršrutka! Navíc mi řidič slíbil, že mě vezme do centra, přímo na guayanský konzulát. Což také splnil. Jenže ouha! Na uvedené adrese, kde má být konzulát (informace zjištěna z oficiální guyanské internetové stránky, ještě jsem si to před několika dny ověřoval), žádný konzulát není! V Boa Vistě pravděpodobně konzulát zrušili a vízum si mám zajistit na hranicích. Takže lehce měním plány a nechávám se taxikářem vysadit na autobusovém nádraží. Bus na brazilsko-guyanskou hranici jede už za dvě hodiny.

Trochu mě překvapilo, že autobus vyjel o půlhodinu dříve, pak jsem si však uvědomil, že jsem si při vstupu z Venezuely do Brazílie zapomněl přeřídit hodinky o půl hodiny dopředu. Cesta do pohraničního městečka Bonfim trvá dvě hodiny (125 kilometrů). Okolo je většinou plochá krajina, pokrytá savanou. V Bonfimu jedeme až k brazilskému kontrolnímu stanovišti, kde dostávám výstupní razítko. Odchytává mě tu nějaká slečna, která organizuje z guyanské strany odvoz autobusem do Georgetownu. Jedu tedy s ní, několika dalšími pasažéry a našimi zavazadly do Guyany. Hranici tvoří řeka Tacutu (Takatu). Až do loňského roku ji bylo možno překonat pouze trajektem, od letoška však funguje nový most, po kterém prostě přejedete.

Na guayanské straně všichni prošli celní a pasovou kontrolou hladce, kromě mě! Úředníci na mě vybafli, že potřebuju vízum. Bránil jsem se po pravdě, že jsem chtěl jít na konzulát, ale na uvedené adrese nebyl. Pokyvovali hlavou a nakonec mi sdělili, že vízum mi vydají, ale až zítra! Zatím mě tedy do guyanského městečka Lethemu pustili jaksi podmíněně, bez razítka.

Zatímco všichni ostatní turisté tedy večer skutečně odjeli do Georgetownu, já jsem přespal před jakýmsi občerstvením na zemi na karimatce. Paní z kiosku mi dokonce půjčila klíč od sprchy, kterou mají kousek za domem. A to všechno zadarmo! Mělo to ovšem jednu dosti podstatnou nevýhodu – v noci mě málem sežrali komáři. Moc jsem se nevyspal. Kromě místních psů se v noci kolem mého dočasného příbytku promenádovalo prase a párek koní.

Druhého dne jsem nechal u paní v kiosku bágly a odešel zpět na hranici. Úředníci mi skutečně udělili guyanské vstupní vízum, a to dokonce zadarmo! Poté se mi u místního veksláka podařilo vyměnit peníze. Za jeden americký dolar jsem dostal 200 guyanských dolarů, jedna koruna je tedy přibližně 10 guyanských dolarů (G$ – později jsem v Georgetowvnu zjistil, že tu mají v klasické směnárně úplně stejný kurs). Poté jsem se konečně najedl a napil. Po Lethemu jsem moc necoural, bylo úmorné vedro. Svým významem je Lethem asi město, ale moc obyvatel mít nebude. Je ovšem neuvěřitelně roztahané, jednotlivé domy netvoří souvislou zástavbu.

Pár faktů o Guyaně Tak především: správný pravopis je Guyana! Anglicky se to čte „gajana“, španělsky „guajana“. Raději to zdůrazňuji, protože jsem název této země viděl špatně napsán i v atlase.

Často se toto slovo používá v množném čísle – „Guyany“ jsou totiž tři – Guyana (bývalá Britská Guyana), Surinam (bývalá Nizozemská Guyana) a Francouzská Guyana. Posledně jmenovaná Guyana nejen že Francii stále patří, ale dokonce je jako zámořský region (a zároveň departement) považována za přímou součást Francie a tím pádem i Evropské unie.

Guyany sice geograficky leží v Jižní Americe, ostatní jihoamerické země však tento fakt moc neberou na vědomí. My sportovní fanoušci například víme, že Guyana a Surinam + Trinidad a Tobago, který patří geograficky rovněž k Jižní Americe, nehrají v jihoamerické kvalifikační skupině, nýbrž byly zařazeny spolu se všemi severoamerickými zeměmi do zóny CONCACAF). Guyana a Surinam jsou navíc členy organizace CARICOM (též se někdy píše s malými písmeny – Caricom – Caribbean Community and Common Market), jejími členy jsou jinak vesměs státy karibské oblasti. Všechny tři země jako by zkrátka spíše tíhly ke státům Karibiku, od nichž se ovšem podstatně liší jednou maličkostí – Guyany neleží na pobřeží Karibského moře, nýbrž omývá je přímo Atlantik. Všechny tři Guyany jsou mimořádně řídce osídlené a patří k zemím s nejnižší hustotou zalidnění na světě.

Slovo Guyana rovněž označuje oblast na severovýchodě Venezuely, kde mimo jiné leží významné město s názvem Ciudad Guyana (Město Guyana). Pro pořádek ještě připomínám, že slovo „Guyana“ se občas plete se slovem Guinea. Státy, které nesou ve svém názvu slovo Guinea, jsou dokonce čtyři: Guinea, Guinea-Bissau, Rovníková Guinea (všechny tři v Africe) a Papua-Nová Guinea (Oceánie).

My se dále budeme zabývat pouze Guyanou (čili bývalou Britskou Guyanou). Celá tato země se rozkládá na severní polokouli. Na jihoamerické poměry je to země malá, nicméně svou rozlohou 215000 km2 je skoro třikrát větší než Česká republika. Na tomto území však žije jen asi 800000 obyvatel. Žijí zde tedy pouze 4 obyvatelé na čtvereční kilometr. Zhruba třetina obyvatelstva navíc žije v hlavním městě Georgetownu, většina ostatních obyvatel se pak sídlí nedaleko pobřeží, zatímco vzdálenější vnitrozemí je téměř liduprázdné.

Oficiální název země je dosti netradiční – Guyanská kooperativní republika (Cooperative Republic of Guyana). Co chtěl básník tímto názvem říci, těžko říct.

Většina guyanského území je nížina či pahorkatina. Nejvyšší pohoří, Pakaraima Mountains (součást Guyanské vysočiny), se zdvíhá na západě, kde rovněž leží nejvyšší hora země, Mount Roraima (2723 m.n.m.). Tento bod zároveň tvoří hranici s Brazílií a Venezuelou. Nejvýznamnější řekou země je Essequibo, které přibírá řadu poměrně velkých přítoků. Dalšími významnými toky jsou například řeky Berbice a Demerara, na níž leží hlavní město Georgetown. Jedním z nejkrásnějších přírodních skvostů země je mohutný, 250 metrů vysoký vodopád Kaieteur Fall, spadající z hor Pakaraima Mountains.

Guayana byla na konci 16. století kolonizována Holanďany. Po nich tu zbyly nejen některé místní názvy (například město New Amsterdam), ale i upravené pobřeží, které bylo částečně vyrváno moři a byly zde budovány poldry, podobně jako v Holandsku. V roce 1796 ovládli Guyanu definitivně Britové. Obyvatelstvo Guyany tvořili převážně černoši, většinou otroci. Když bylo otroctví v roce 1834 v Britské Guyaně zakázáno, bohatí majitelé plantáží (pěstovala se zde a pěstuje dodnes především cukrová třtina) buď zkrachovali, nebo si našli náhradu. Místo černochů, kteří nechtěli na plantážích nadále pracovat a raději se stěhovali do vnitrozemí, byli dovezeni pracovníci z Britské Indie. To se dodnes výrazně projevuje na demografickém složení země.

Z novější historie je známý především masakr, který se udál 18. listopadu 1978 v malém městečku Jonestown. Tehdy zde spáchalo hromadnou sebevraždu 913 lidí (včetně 270 dětí), kteří byly příslušníky náboženské sekty „The People’s Temple“. Jim Jones, charismatický vůdce sekty, nařídil spáchat sebevraždu všem svým přívržencům. Sektáři vypili jed, navzájem se postříleli či si podřezali hrdla. Okolnosti Jonestownského masakru nebyly nikdy zcela objasněny a jsou dodnes předmětem různých dohadů a konspiračních teorií.

Úřední řečí v Guyaně je angličtina. S údivem jsem zjistil, že Guyana je první anglicky hovořící zemí, kterou jsem navštívil! Angličtina je ovšem úřední řečí i v Keni, Indii, Tanzanii a dalších státech, kde jsem měl tu čest pobývat, nemluví jí však místní obyvatelstvo jako rodným jazykem. V Guyaně obyvatelé anglicky mluví. Pravda, místo čisté úřední angličtině převažuje kreolština, čili směs angličtiny s různými místními, většinou černošskými výrazy. A i když místní mluví gramaticky správnou angličtinou, je obtížné jim rozumět, jelikož jejich přízvuk se od americké či britské angličtiny liší diametrálně.

Můžeme se zde však setkat i s jazyky indickými (hindština, urdština) či jazyky místních Indiánů. Nábožensky převažují křesťané, kteří jsou rozděleni do řady církví. Převažují protestanti. Žije zde však také 28% hinduistů a 7 % muslimů. Etnicky převažují Indové (44%) a černoši afrického původu (30%), následují míšenci a Indiáni. Běloši v Guyaně téměř nežijí.

Guyana je i na jihoamerické poměry dosti chudou zemí. Turisté sem moc nejezdí. Země žije především z exportu zemědělských plodin a nerostných surovin. Vyváží se hlavně cukr, vzácná tropická dřeva, bauxit, zlato a diamanty – kdybyste to náhodou nevěděli, je to napsáno i na guyanských bankovkách. Zemi rovněž sužují různé choroby. K tradiční malárii, žluté zimnici, hepatitidě či horečce dengue se v poslední době přidala epidemie AIDS. HIV pozitivních je 2.5 % populace (údaj z roku 2003), což je jedno z nejvyšších čísel na světě mimo Afriku. Zatímco ve Venezuele je sportem číslo 1 baseball (a až potom fotbal), v Guyaně je nejpopulárnější kriket. V Guyaně se, podobně jako v jiných bývalých britských koloniích, jezdí vlevo. Takže bacha na přechodu!

Cesta do Georgetownu

Cesta z Lethemu do Georgetownu trvala celkem 17 hodin. Jel jsem minibusem či spíše dodávkou (místní tomu říkají autobus, jinak stejné nebo podobné vozy možná znáte z jiných zemí pod názvem maršrutka, bemo, suzuki, dolmuš…). Do tohoto vozidla se kromě řidiče vejde pohodlně 11 lidí, nacpat se jich tam může ale i víc. Nás jelo 14, ovšem včetně malých dětí, které naštěstí nezaberou moc místa. První část cesty vede savanou, později je však travnatý porost vystřídán pralesem.

Jeli jsme přes noc, takže moc jsme toho cestou neviděli. O půlnoci jsme zastavili u jakési usedlosti, kde jsme se mohli asi 4 hodinky prospat. Tento čas jsem strávil natažený v autě, někteří jiní pasažéři si rozložili venku hamaku. Pak jsme opět vyrazili. V autě to bylo celkem pohodlné, moc jsem toho ale nenaspal. Když jsem se ráno probral, zrovna jsme míjeli bránu rezervace Iwokrama Rain Forest, kterou jsme projížděli. Hned za branou jsme se nalodili na přívoz přes řeku Essequibo, která tu není ani moc široká.

Většina této trasy, přestože je to na guyanské poměry hlavní tah, není vyasfaltována! První, delší část trasy, se jede po prašné zpevněné cestě, která mi dost často připomněla naše loňské africké dobrodružství. Je ovšem pravda, že cesta je v dobrém stavu (na rozdíl třeba od podobných „silnic“ v Malawi) a řidič to po ní docela smažil. Teprve před Georgetownem se objevuje asfalt a cesta se mění v poměrně kvalitní silnici. Z Lethemu jsme vyjeli v půl osmé večer, v Georgetowvnu jsme přistáli krátce po poledni. Mojí první starostí bylo zařídit vízum do Surinamu (podařilo se velmi rychle) a ubytovat se.

Georgetown – dřevěná metropole

Georgetown má zhruba 250000 obyvatel, což je skoro třetina guyanského obyvatelstva. Můj první dojem z něj byl, že je to nízké dřevěné město. Nenajdete tu žádné výškové budovy, převažují patrové domky. Pouze některé věže, převážně kostelní, se tyčí trochu výše. Kromě kostelů všemožných církví tu ovšem narazíte i na mešity a hinduistické chrámy.

Hlavním stavebním materiálem je jednoznačně dřevo. Na předměstí jsou téměř výhradně dřevěné domy a i v centru dřevěné stavby mírně převažují na úkor těch zděných. Georgetown není velkoměsto, ale není to úplná díra. Jsou tu samozřejmě obchody, restaurace apod., nicméně je tu celkem jasně vidět, že Guyana je země dosti chudá.

V jiných chudých zemích (Keňa, Egypt, Indonésie) mají v hlavním městě i velmi moderní a luxusní čtvrti, ale v Georgetownu nic takového není. Obyvatelé jsou velice tmaví, převažují velice snědí Indové či ještě černější černoši. Hodně je míšenců všech barev, občas narazíte na Číňany či jiné Asiaty. Jen běloší tu prakticky nejsou, takže moje bledá tvář jasně signalizuje, že jsem cizinec.

Po městě jezdí klasické taxíky a dodávky (hromadná taxi), jiná doprava, jako třeba autobusy nebo dokonce tramvaje, zde nejezdí. Zato tu jezdí koňské povozy, které lze ovšem těžko zařadit do kategorie „městská hromadná doprava“.

Guyana je tedy země dosti chudá, avšak ceny tomu neodpovídají, ba právě naopak! Je tu o dost dráž než v poměrně drahé Brazílii. Asi to bude tím, že se velká část zboží dováží. Zdejším obyvatelům tedy nezávidím – jsou poměrně chudí, a ještě mají tak vysoké ceny… Vysokým cenám ovšem neodpovídá zdejší chabá infrastruktura – mizerné silnice, špatně zásobované obchody, nedostačující doprava. Není divu, že turisté se sem moc nehrnou.

Georgetown leží u Atlantiku, na břehu řeky Demerara, což je tok dosti široký. Do Prahy je to odsud vzdušnou čarou 8194 km. Centrum města leží 2 metry pod mořskou hladinou. Stejně jako doma, i zde se původní majitelé tohoto území, Holanďané, pustili do vysoušení moře. Povodním zabraňuje velká hráz, ve městě jsou k vidění kanály, jako třeba v Amsterdamu – je jich ale méně, jsou užší a zdaleka nepůsobí tak hezkým dojmem jako v hlavním městě Holandska.

Území Georgetowvnu se dělí do několika čtvrtí (distriktů). Jejich názvy jim evidentně přidělili Holanďané (Cummingsburg, Starbroek, Bourda) či později Britové (Queenstown, Alberttown, Newtown). Ve srovnání třeba s Prahou jsou ovšem čtvrtě dosti malé, takže přejdete pár ulic a už jste o čtvrť či o dvě dále.

Můj celkový dojem z města samotného byl celkem příznivý. Centrum sice nepůsobí příliš uceleným dojmem a pořádek tu zrovna nemají, je tu však několik zajímavých budov, které určitě stojí za shlédnutí. Místní dokonce podali pro Georgetown přihlášku do UNESCO. Před nejdůležitějšími pamětihodnostmi jsou pěkné informační cedule. Nejvíce mě zaujaly tyto stavby:

City Hall – budova radnice – hezká dřevěná stavba z roku 1889, na které je nejzajímavější radniční věž. Ze dřeva je téměř úplně vše kromě plechové střechy a pár dalších drobností.

St. George’s Cathe­dral – katedrála sv. Jiří – rovněž velká dřevěná stavba, dokončená roku 1892. Je postavená ve stylu anglické novogotiky, stejně jako radnice.

Starbroek Market – městská tržnice. Velmi hezká stavba, které dominuje krásná hodinová věž. Věž je ze železa, což je v Georgetownu dosti exotický materiál. Zajímavý je i samotný trh v této budově, kde můžete koupit všechno možné. Zatímco ve městě se mi zdálo, že převažují černoši, tržiště evidentně ovládají Indové.

Supreme Court of Judicature (High Court, dokončeno 1887) a Parliament Building (též se používá název Public Buildings, dokončeno 1834) – klasické britské stavby z 19. století, tentokrát ovšem kamenné. Před Supreme Court of Judicature se tyčí socha královny Viktorie.

Z dalších budov mně zaujala rezidence guyanského premiéra. Mohl jsem si jí pěkně zblízka vyfotit, ne jako na Srí Lance, kde je zakázáno fotit skoro všechno. O kousek dál stojí budova britské ambasády, která bez přehánění připomíná pevnost – jsou zde zátarasy a ostnaté dráty. Navštívil jsem také zdejší Národní knihovnu (National Library), která zrovna slaví stoleté výročí. Je velmi živá a bylo tu mnoho pilných studentů. Využil jsem zde místní internet. Oproti naší Národní knihovně v Klementinu jsou ovšem rozměry to guyanské více než skromné.

Guyana se asi jen tak nestane hitem turistických kanceláří. Je chudá, má špatnou infrastrukturu a nemůže konkurovat Venezuele, Peru či Brazílii přírodním skvosty ani nádhernými městy a dalšími památkami. Ale na druhou stranu je to zase dost exotický cestovatelský bod – kdo se může pochlubit, že byl v Guyaně?

Guyana – praktické informace

Kursy v srpnu 2009: 1 USD = 200 G$ (guyanských dolarů), 1 Kč = 10 G$)

Víza do Guyany: Obdržel jsem je zdarma na brazilsko – guyanské hranici ve městě Lethem. Nemám ale pocit, že by to byl zrovna standardní postup. Bohužel nejbližší ambasáda (z ČR) je v Londýně a konzulát v brazilské Boa Vistě se mi nepodařilo nalézt.

Doprava: Brazílie: Boa Vista – Bonfim (hraniční přechod s Guyanou) 15.25 R (asi 152 Kč). Bus jede asi 2 hodiny, vzdálenost je 125 kilometrů.
Guyana: minibus (dodávka) Lethem – Georgetown: 17 hodin jízdy (včetně přibližně čtyřhodinové přestávky na spánek), 375 kilometrů, 9000 G$ (!). Pokud se chcete dostat do Surinamu, minibusy jezdí z místa nedaleko Starbroek Market (na rohu Avenue of the Republic a Commerce Street).Místo na hranici se Surinamem se jmenuje Moleson Creek a jezdí sem minibus číslo 63 A. Vzdálenost Georgetown – Moleson Creek je cca 200 km, cena 2000 G$. Ze stejného místa jezdí minibusy i do Rosignolu (minibus číslo 50, cca 110 km, 1,000 G$). Minibusy vyjíždí „někdy ráno“.

Ubytování: Ubytoval jsem se v Eena’s Guesthouse na jedné z hlavních tříd, North Road, což je prakticky centrum. Cenu jsem nakonec usmlouval na 3000 G$ na noc (z původních 4000), když jsem řekl, že zde budu spát 3 noci. I tak je to zatím nejdražší ubytování na mojí dosavadní Cestě. V hotelu všechno funguje z posledních sil. Evidentně to tu pouze udržují v tom chátrání. Bydlel jsem tu 3 dny zcela sám. Tento hotel nedoporučuji. Zkuste hotel Jerries na 177 Waterloo Street (hned vedle rozlehlé zanedbané plochy s názvem Independence Square). Pokoje bez sprchy tu stojí 3000 G$, se sprchou 4000 G$ (informace od managementu). Mají tu internet, pro hotelové hosty zdarma. Nebydlel jsem tu, protože jsem to objevil pozdě a nechtělo se mi na jeden den stěhovat, nicméně určitě to tu bude mnohem lepší než v Eena’s, neboť zde bydlí i baťůžkáři. Dole je slušná samoobslužná restaurace (nabíráte si sami dle libosti, vaří výborně – měl jsem tu čest), bar i diskotéka. Zde musím poznamenat, že informace z posledního Lonely Planet (rok vydání 2007) jsou zastaralé a dost často nesedí. Některé hotely, směnárny či restaurace zmizely, jiné se zas objevily. Ceny se pochopitelně také zvýšily (ale kde klesají, že?)

Jídlo a pití: Lethem: 2 litry vody = 300 G$, limonáda 0.710 litru 200 G$, pivo Skol (0.350 litru, plechovka) 240 G$, jakási taštička plněná masem: 200–240 G$.
Georgetown: večeře v samoobslužné restauraci 1000 G$ (v hotelu Jerries, kuře, rýže, špagety, dobré a slušná porce). Velké menu v KFC (2 kousky kuřete, hranolky, velká Pepsi) – 990 G$. 2 litry Pepsi v supermarketu 300 G$, 1 litr místní limonády (I-Cee, výborná místní značka) tamtéž 180 G$. Mimo supermarkety, v pouličních stáncích, je vše pochopitelně dražší. Nejlevnější pivo v restauraci jsem viděl za 250 G$ (lahvové pivo Banks, 0.275 ml, čili množství menší než malé) – tak to jsem neochutnal. Tvrdý alkohol zde evidentně vyjde mnohem levněji a malá láhev rumu stojí skoro stejně jako malá láhev piva o stejném obsahu. Na Camp Street je výborná samoobslužná restaurace Banks (ano, název stejný jako to pivo, podnik a la McDonald’s), kde mají nejen hamburgery a kuřata, ale i zákusky, normální jídlo, kávu (130 G$, výborná) apod. A mají otevřeno i v neděli! Jinak je v neděli (kromě kostelů, které praskají ve švech) skoro všechno zavřené, nakupte si tedy raději na neděli zásoby.

Víza do Surinamu: Víza jsem získal na surinamské ambasádě na počkání a bez problémů během jedné hodiny. Poplatek za vízum (pro jeden vstup) je 30 USD, vízum platí 2 měsíce. Velvyslanectví Surinamu najdete na Crown Street 171, ve čtvrti Queenstown, což je asi 1.5 kilometru od centra. Pozor, konzulární oddělení má otevřeno pouze v pondělí, ve středu a v pátek, a to vždy mezi 8–15.

Různé: Za internet jsem platil 200 G$ za hodinu. Internetových kaváren je dost, ale pozor – v neděli jsou skoro všechny zavřené. Peníze jsem měnil ve směnárně Swiss Cambio na Water Street, občas narazíte i na další směnárny. Kursy jsou všude úplně stejné (srpen 2009: 1 USD = 200 G$, 1 EUR = 275 G$, mění i libry).

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017