Hacibektaş - svatyně tureckých dervišů

Malý hádž – tak bývá často nazývána pouť ke svatyni Hacibektaş, na kterou se každý srpen vydávají tisíce tureckých muslimů. Mnozí ji chápou jako náhradu za příliš nákladnou cestu do Mekky, většinu však ke staré hrobce uprostřed Anatólie přivádí obdiv k odkazu jednoho z největších islámských mystiků středověku.

Zahraničními turisty dosud neobjevená svatyně Hacibektaş patří ke klenotům osmanské architektury Portrét Haci Bektaše Veliho Do hradbami obehnané svatyně lze vstoupit pouze jedinou starobylou bránou. Socha slavného světce v centru Hacibektaşe je skutečnou raritou - stojí totiž přesně tam, kde ve všech jiných tureckých městech najdeme pomník oslavující Atatürka. Hrobka Haci Bektaše Veliho je jedním z nejposvátnějších míst v Turecku. Součástí klášterního komplexu je také malý muslimský hřbitov. Spočinout poblíž hrobu velkého světce je mezi muslimy dodnes považováno za velmi žádoucí.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

Svatyně Hacibektaş leží ve stejnojmenném městečku v samém srdci Turecka nedaleko turisticky atraktivní Kapadokie. Nejde o běžnou mešitu, ale o klášterní komplex kdysi mocného dervíšského řádu Bektaşi, jenž dnes slouží jako muzeum. Uvnitř se nachází hrobka velkého súfíského filosofa Haci Bektaşe Veliho.

Súfísmus (islámský mysticismus) měl ve středověku velký vliv na rozvoj muslimského světa. Súfíové hlásali lásku k Bohu a byli přesvědčeni, že k jeho poznání nelze dospět pouhým studiem koránu. Mezi prostými lidmi získali rychle velkou oblibu. Díky nim zapustili v islámu kořeny nové prvky, úplně cizí původnímu učení proroka Muhammada. Jedním z nejcharakterističtějších byla vážnost prokazovaná súfiskému učiteli, která po jeho smrti často přerostla v jeho uctívání.

Anatolští dervišové

První súfiské řády začaly vznikat v 9. století. Jejich členové si nejprve připomínali Boha pronášením určitých magických vět a ovládáním dechu, čímž prohlubovali soustředění. Později však vznikl v každé svatyni společný rituál, při němž věřící dosahovali extatických náboženských zážitků zpěvem, tancem a poslechem hudby. Mnohé řády se příliš neřídily přísnými přikázáními koránu a nechávaly se silně ovlivnit jinými náboženstvími nebo původními pohanskými kulty. Patřili k nim i stoupenci Haci Bektase Veliho. Jejich náboženské úkony provázelo podávání chleba, vína (!) a sýra vzdáleně připomínající křesťanské svaté přijímání, zpovídali se svému učiteli a věřili v jakousi Trojici boží, kterou představoval Alláh, Prorok Muhammad a jeho zeť Alí.

Zlatým věkem súfiských řádů bylo 13. století. Tehdy také působil světec Haci Bektaş Veli. O jeho životě je toho známo jen málo. Pravděpodobně se narodil ve východoíránském Nišapúru roku 1208. Když dokončil dlouhá studia, vydal se na pouť do Mekky. Poté cestoval po muslimských zemích až nakonec doputoval do Anatólie. Našel tu zemi rozdělenou mezi několik rozhádaných tureckých dynastií a ohrožovanou mongolskými nájezdníky. S ideou restaurovat rozpadlou tureckou jednotu a spojit úsilí k vybudování společného bezpečného domova všech muslimů putoval z jednoho města k druhému až se nakonec usadil na místě dnešní svatyně Hacibektaş.

Bratrstvo černého kotle

Jako duchovní vůdce a hlasatel morálky připravil Haci Bektaş Veli cestu pro nástup Osmanské říše v Malé Asii. Byl uznávaným duchovním, ale i vůdcem vojáků a učitelem rolníků. Prosazoval turecký jazyk a literaturu a pomáhal popularizovat islámskou víru.

Po smrti svého zakladatele se sekta Hacibektaş v Anatólii rychle rozrůstala. Částečně pro podobnost některých obřadů s křesťanskými, neboť v mnoha oblastech země žil ještě odkaz Byzantské říše. Později byl řád silně propojen se sbory obávaných janičárů. To také připomíná jeden z exponátu uvnitř dnešního muzea – posvátný karakazan neboli černý kotel. Tento předmět byl velmi důležitý jak pro členy sekty, tak i pro janičáry. Měl symbolizovat společenství a pospolitost, tak jako Poslední večeře páně v křesťanství. Janičáři také vyslovovali jeho převrácením nespokojenost se sultánem, což někdy skončilo i jeho sesazením z trůnu.

Zatímco život Haci Bektaşe Veliho je do jisté míry zahalen tajemstvím, jeho učení je dobře známo. Zanechal totiž po sobě velké literární dílo zvané Makalat, které podává ucelený obraz o jeho mystických myšlenkách a filozofických názorech. Cesta vedoucí k osvícení má podle této bible tureckých dervíšů čtyři fáze, které jsou nazývány „Čtvery dveře“. Prvním krokem je schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Druhým stupněm je povinnost žáků modlit se dnem i nocí a vzývat boží jméno. Třetí fáze je zakladatelem řádu nazývána Marifet čili osvícení. Posledních „dveří“ dosáhne pak jen ten mystik, který praktikuje skromnost, pokoru, zcela zapomene sám na sebe a pohrouží se do stavu nekonečného rozjímání a modlitby. Dnešnímu člověku je však nepochybně více srozumitelný světcův důraz na lásku, rovnoprávnost mezi mužem a ženou a ideály humanismu.

Prohřešky, které Haci Bektaşe Veliho nejvíce pohoršovaly, byly okázalost, pokrytectví a nestálost. Často se traduje jeho výrok: „Nemá smysl očistit se zvnějšku, když v duši sídlí zlo.“

Zakázaná sekta

Z původní školy, kde kázal Haci Bektaş Veli, se dodnes nezachovalo nic. Výstavba dnešního klášterní komplexu započala až ve 14. století a jeho jednotlivé stavby vznikaly průběžně během osmanského období. Nacházejí se tu tři nádvoří, nádherné fontány a několik posvátných hrobek. V té nejuctívanější leží sarkofág zakladatele řádu pokrytý ozdobnými látkami s vyšitými citáty z koránu. Největší kopule se klene nad salonem Meydan Evi, kde kdysi probíhaly slavnostní obřady zasvěcení nových členů. Dnes si zde mohou návštěvníci prohlédnout tradiční hudební nástroje a stylové portréty Haci Bektaşe Veliho.

Uvnitř svatyně je vystaveno také několik archivních snímků, které připomínají, že toto místo navštívil roku 1919 pozdější zakladatel turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Jeho vztah k učení Haci Bektaşe Veliho byl tedy patrně kladný. Přesto nechal řád Bektaşi spolu s ostatními dervíšskými sektami roku 1924 postavit mimo zákon. Důraz, který kladli jeho stoupenci na tradice, byl totiž v rozporu s moderními reformami, které prosazoval.

Učení Haci Bektaşe Veliho nebylo však v Turecku zapomenuto a nakonec došlo i k jeho částečné rehabilitaci. V roce 1964 byl klášter zpřístupněn veřejnosti jako muzeum a každý rok mezi 16-18 srpnem se tu koná velká náboženská slavnost, oficiálně prezentovaná jako kulturní festival.

Súfiské učení je zkrátka stále přitažlivé i pro mnohé dnešní muslimy a říká se, že stoupenci starých dervišských sekt jsou nyní hlavními silami islámského fundamentalismu v zemi. Vztah většiny dnešních Turků k Haci Bektaşi Velimu je však podobný jako vztah Čechů k J. A. Komenskému. Málokdo četl něco z jeho díla, všichni ho však uznávají jako velkého učence. Často se lze setkat s názorem, že jeho humánní zásady korespondují s Mezinárodní deklarací lidských práv z roku 1948. To je jistě trochu přehnané, ale v mnohém tento myslitel určitě předběhl svou dobu. Vždyť v některých částech světa by byl (možná) ještě dnes považován za kacířský jeho často citovaný (slavný) výrok: „Národ, který neposkytuje svým ženám vzdělání, se nemůže vyvíjet.“

Alláhovi heretici

V souvislosti s islámem se často píše o rozdílech mezi šíity a sunnity Trochu se přitom zapomíná, že velká část muslimů, kteří přicházejí do Evropy nebo žijí přímo za jejími humny, patří také k alevitům (álawité a pod). Stoupenci tohoto duchovního islámského směru neuznávají tradiční výklad koránu, neřídí se právním kodexem šaríja, nemodlí se pětkrát denně, nedrží ramadán a dokonce ani nedodržují zákaz pití alkoholu.

Udržování vnitřní čistoty je u nich nadřazeno všem vnějším projevům a rituálům. K učení patří také důraz na rovnoprávnost žen. Alevity spojuje se šíity láska k Alimu, kterého považují za právoplatného následníka proroka Mohameda, ale značný vliv na jejich víru mělo i východní křesťanství - jejich prvními stoupenci byli možná i byzantští konvertité. V Turecku tvoří alevité téměř pětinu obyvatelstva. Řád Bektaşíja (bektaši) je jednou z odnoží sekty Alevitů.

Dále patří k alevitům takzvaní tahtaci (tahtacilar, doslova: sekáči dřeva). Ti obývají především hory táhnoucí se podél pobřeží Středozemního moře a svůj hlavní seminář mají v Narladere u Izmiru. Většinovými šíity bývají alevité často označováni za zavrženíhodné odpadlíky od islámu. Dodnes to proto nemají v Turecku jednoduché. Vzácností nejsou ani krvavé incidenty. Například v roce 1995 došlo v Sivasu během kulturního festivalu k masakru, při kterém zahynulo v plamenech přes třicet alevitů. Útočníci vyvázli se směšnými tresty. Není divu, že právě příslušníci této komunity tvoří v Evropě třetinu tureckých imigrantů.

Informace na cestu

Hacibektaş leží asi 45 od města Nevšehir, které je centrem slavné Kapadokie – regionu kam láká každou sezónu tisíce turistů bizarní krajina s nezvyklými skalními útvary. Snadno sem lze podniknout půldenní výlet autobusem. Rozhodnete-li se zůstat déle, můžete vybírat z několika hotelů nižší a střední kategorie. Nesrovnatelně lepší výběr najdete však v Nevšehiru a turisticky frekventovanějších městečkách a obcích v okolí: Avanos, Goreme, Ucisar.

Nejvhodnějším dnem k návštěvě městečka Hacibektaş je středa, kdy se tu pravidelně koná velký trh, na který přijíždí stovky venkovanů z okolních vesnic. Každý rok mezi 16. a 18. srpnem se koná ve městě velký kulturní festival. Někdejší muslimská svatyně je dnes oficiálně muzeem. K návštěvě tohoto místa proto ženy nepotřebují šátek. Návštěvníci se též u vchodu nezouvají. Decentní oděv je zde však přesto namístě. Krátké kalhoty i jinak nepřiměřené oblečení může vzbudit pohoršení u některých domácích návštěvníků.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-hacibektas-svatyne-tureckych-dervisu.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-hacibektas-svatyne-tureckych-dervisu.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017