Hamadán

Je středa ráno a cesta z Tabrízu do Hamadánu proběhla nad očekávání dobře. Rýma a kašel se ještě nestačily rozrůst do „apokalyptických“ rozměrů jak u mě bývá zvykem a tak jsem se na svém sedadle docela slušně vyspal. Autobus byl moderní a značky Volvo. V ceně jízdenky tak byla i filmová záplava produktů bollywoodské provenience, která svými náměty vysoce převyšuje sladko-romantické příběhy Rosamundy Pilcherové. Láska, bolest, pláč a žárlivost, to jsou neustále se opakující motivy těchto filmů. Občas se urodilo a bylo možné zhlédnout i filmy íránské produkce, ale ve své podstatě to bylo stejné. Láska a dobro, tradice a úcta k hodnotám vždy na poslední chvíli zvítězily nad záští a nepřejícností.

Pohled na Hamadán ze střechy hotelu. Náměstí Imáma Chomejního v Hamadánu. V Hamadánu koupíte na ulici vše... Trh v Hamadánu - obarvená živá kuřátka pro děti. Trh v Hamadánu - živá kuřátka zblízka. Svatební šaty jsou všude stejně krásné. Hamadán - památník perského básníka Baba Táhera. Hamadán - památník perského básníka Baba Táhera - interiér s vytesanými verši. Hamadán - památník Ibn Síny. Hamadán - památník Ibn Síny.

V této galerii je 29 obrázků. Zobraz celou galerii

S Ištvánem jsme si chvíli povídali o našich cestovatelských plánech a když jsme dojedli sladkosti z balíčku, který jsme jako každý další cestující zdarma dostali, pomalu jsme se přenesli do říše snů. Do Hamadánu jsme dorazili ráno okolo šesté hodiny a taxíkem jsme se nechali odvézt k hotelu Yassa, který jsme podle našich informací měli na prvním místě z hlediska ceny. Vešli jsme do přijímací kanceláře, kde jsme oslovili jakéhosi recepčního, který předchozí noc pravděpodobně strávil hraním karet na PC a ještě nedohraná partie ho sice mírně znervóznila, ale věnoval se nám poměrně ochotně. Potvrdil nám cenu 30000,- riálů za noc (cca 60,- Kč), což bylo více než slušné. A tak jsme si převzali klíč od pokoje s tím, že zaplatit přijdeme po vyspání. Pasy jsme samozřejmě zanechali na recepci, jak je zde zvykem. Každý hotel musí hlásit nové hosty na policii.

Pokoj byl celkem slušný, čistý a rozhodně asi stokrát krásnější, než moje tmavá a plesnivá špeluňka v Tabrízu. A protože jeho součástí byla i toaleta se sprchou, okamžitě jsme postupně této drahocené příležitosti využili a nakonec usnuli jako batolata.

Když jsem se probudil, byl jsem v pokoji sám a na hodinkách bylo devět. Tak akorát čas se lehce sbalit a vyrazit na průzkum. S batůžkem plným nějakých potravin, vody, map a informací z nejrůznějších průvodců, jsem sešel k recepci. Jednak jsem si chtěl vyzvednout svůj pas a jednak se ještě jednou přesvědčit, že ráno avízovaná cena pokoje se od té doby nezměnila. A dobře jsem udělal. Změnila. V kanceláři již neseděl původní recepční, ale majitel hotelu. Choval se mile a přívětivě. Nicméně když mi sdělil, že cena za noc pro jednoho hosta je 300000,- riálů, měl jsem pocit, že jsem se snad probudil někde úplně jinde, než kam jsme ráno přijeli. Zopakoval jsem mu, jakou cenu nám uvedl ráno jeho zaměstnanec a trval jsem na ní, ale jen mi suše odpověděl, že Ahmed se zmýlil a tato cena, kterou mi sdělil je konečná a nelze s ní hýbat.

V Íránu se připravte na to, že jiné ceny jsou pro místní a jiné, mnohonásobně vyšší pro vás. A ať budete bojovat za svá „práva“ jakkoliv udatně, s největší pravděpodobností s tím nic nesvedete. To je moje jediná neblahá zkušenost z této země. Hoteliéři jsou z velké části vydřiduši, kteří vás s úsměvem nechají spát na chodníku. Pokusil jsem se ještě jednou domluvit s ním snížení ceny, ale byl neúprosný. Alespoň mi dovolil nechat si v jedné malé místnosti batohy moje i Ištvánovy, zatímco budu hledat jiné ubytování.

Vyběhl jsem na ulici, trochu se zorientoval a s mapou v ruce začal hledat další hotely a levné ubytovny. Jedna, která vypadala i zevnitř velmi slušně a cena za pokoj a osobu byla skutečně 30000,- riálů byla úplně obsazena. Asi po půl hodině hledání, jsem narazil na malý hotýlek Ordi Behesht, cca 20 metrů od toho prvního a tam jsem byl úspěšný. Vedli ho dva bratři, velmi ohleduplní a milí. Jejich cena sice nedosahovala astronomické výše jako to bylo v prvním případě, ale 80000,- riálů za noc a člověka bylo i tak docela dost. Jenže se nedalo nic dělat, nic jiného prostě už nebylo. Vrátil jsem se do prvního hotelu, napsal dopis pro Ištvána a i s jeho batohy a zavazadly se přestěhoval. Jen jsem se tiše modlil, aby mu dopis předali a on se tak vůbec dozvěděl, že bydlíme úplně jinde. Ocitnout se v cizí zemi bez svých věcí a nevědět, kam se ztratil váš kolega, je víc než skličující. A tak jsem nechtěl, aby se do takové situace dostal.

Bylo kolem půl jedenácté, když jsem již podruhé vyšel z hotelu a tentokrát konečně za svým cílem. Poznat město Hamadán, starověkou Ekbatanu, která sloužila perským králům jako letní sídlo. Na zimu se stěhovali se svým dvorem na jih do Šůš, které leží nedaleko Perského zálivu. Ekbatana, dnešní Hamadán leží v podhůří asi 1800 m. vysokých hor, na jejichž vrcholcích ležel ještě v polovině května sníh. Hory jsou zde zvláštní, suťovité a tmavé. Bez téměř jakéhokoliv porostu působí majestátním dojmem. Obyvatelé Hamadánu jsou poměrně otužilí lidé, protože zatímco já jsem chodil zabalem do fleesové bundy, oni si vesele vykračovali v krátkých rukávech. Tedy ta pánská část. Ženy zde patrně oceňují povinnost chodit od hlavy až k patám zahaleny a nijak si na tuto skutečnost nestěžují.

Jakmile jsem vyšel na ulici, pohltil mne dav proudících lidí a unášel směrem k tržnici. Její malá část se nachází po obvodu náměstí A. Chomejního, které budí dojem velkých bulvárů v Paříži. Koupit zde můžete naprosto cokoliv. Nejvíc mne zaujala malá kuřátka, o kterých jsem si nejprve myslel, že jsou plyšová. Snad proto, že hýřila pestrými barvami, které zářily už z dálky. Jenže plyšová kuřátka nepípají a tak jsem stál v údivu a neschopen slova. Dodnes mi není jasné, jak je barví, nebo je-li to výsledek genetických úprav. V každém případě je to sortiment, který jde náležitě na odbyt zejména u dětských kupujících, jejichž rodiče se už z dálky tomuto místu vyhýbají, protože jim je navýsost jasné, že nátlaku svých dětí by neodolali.

Chvíli jsem jen tak bezcílně brouzdal ulicemi a nechal se unášet davem a působit na sebe zvuky i vůně. U pouličního prodavače čaje jsem si koupil šálek horkého nápoje a s pár kostkami cukru poseděl a pozoroval živý ruch okolo mne. Ale program toho dne jsem měl víc než bohatý a tak bylo třeba jít dál.

Nejprve jsem navštívil mauzoleum Bábá Táhera, který byl současníkem Aviceny a žil na přelomu desátého a jedenáctého století n.l. Psal zejména milostné verše a zabýval se i súfijskou filozofií. Žil vysoko v horách nad Hamadánem a byl pro svoji moudrost často jeho obyvateli vyhledáván. Dnes zde stojí k uctění jeho památky mauzoleum, které z dálky připomíná spíš kamenného pavouka. Uvnitř mauzolea jsou po stěnách vyryty jeho nejznámější verše a mnohé zamilované páry přichází na toto místo a s chvěním si společně jeho verše čtou a vyznávají si jimi vzájemně lásku. V okolí mauzolea je krásný park, který skýtá v době siesty dostatečný prostor ke klidnému odpočinku.

Mým dalším cílem byl památník Íbn Síny, neboli Aviceny, jak jej známe u nás v Evropě. Byl především lékařem a filozofem. Snad nejznámější je jeho Kánon lékařství, který ve 13. století přeložil do latiny Gerard z Cremony a stal se tak základem moderního evropského lékařství. Okolo památníku je opět úchvatný park a celá stavba je architektonickým skvostem, takže sem přichází studenti tohoto oboru a učí se z práce svých předchůdců. Prožil jsem zde jedno z krásných a milých setkání právě s těmito mladými lidmi.

Skupinka asi deseti studentů mne obklopila a začaly padat otázky jedna přes druhou. Kluci se nejvíce zajímali o můj fotoaparát a děvčata zůstávala v patřičné a cudné vzdálenosti. Nakonec jsme se domluvili, že se společně vyfotíme a společným úsilím se nám podařilo přesvědčit i dívky. Než jsem z areálu odešel, potkal jsem jednoho tatínka, jak natáčí na kameru svoji malou, asi tříletou dceru. Poprosil jsem ho, jestli si jí mohu vyfotografovat a on nejen souhlasil, ale nabídl mi, že mne vyfotí s ní. A tak začala má snaha přesvědčit malou slečnu aby se neznámého pána nebála a sedla si mu na klín. Chvíli to sice trvalo, jak už to tak u slečen bývá, ale nakonec se ke mně nejen přitulila, ale když jsme se loučili, stále se za mnou otáčela a pořád mi mávala.

Přímo naproti památníku Aviceny je důmyslně ukryt mezi běžnou zástavbou katolický chrám. Z venku naprosto nic, kromě nepatrného nápisu „Catholic church“ o jeho přítomnosti nenapovídá. Pouze ten, kdo se nenechá odradit a vejde oprýskanými vraty po schodech vzhůru, se dostane na romantické nádvoří, kde se může setkat se známými prvky evropské architektury. Když jsem vešel, nejprve se mě snažil kostelník vyhnat, snad kvůli obavám z všepanujícího islámu a z možné provokace z mé strany. Jamile se však on i kněz ujistili, že nejsem nastrčený provokatér, už s docela jiným přístupem mě uvítali a poskytli dostatečný časový prostor k vnitřnímu ztišení v kostele. Jeho výzdoba je sice prostá, nikde se nesetkáte s barokní nasládlostí, ale interiér jako celek působí nesmírně osvěžujícím dojmem usprostřed záplavy všech mešit a minaretů. Je to taková oáza, kde si člověk hlouběji uvědomí, že jeho kulturní kořeny jsou přeci jen jiné.

Když jsem opustil dům Krista i Marie, mé kroky mne vedly k soše, která je v Hamadánu již od 4.století a nechal ji zde vytesat Alexandr Makedonský, jako monument střežící vstup do města. Jde o známou sochu lva se jménem Sang-e-Šír. V současné době již sice připomíná spíš značně ohlodaný meteorit a jen člověk s přebujelou fantazií by v ní hledal a našel původní podobu, ale i tak je a zůstává svědkem slavné minulosti těchto míst.

Chvíli jsem tam seděl a mlčky ji pozoroval , když jsem zaslechl zvláštní druh modliteb. Znělo to jako naříkání a pláč a přicházelo to z malinké mešity uprostřed domů na náměstí u sochy. Nedalo mi to a musel jsem se jít podívat, co se tam odehrává. Jakmile jsem vstoupil, dostal jsem se do zvláštního světa. Po pravé straně od vchodu seděla řada starců, kteří jakmile mne uviděli povstali a začali se mi s pravou rukou položenou na srdce uklánět. Jeden z nich se od ostatních odpojil a vykročil ke mně. Objal mne a přivítal jako toho nejvzácnějšího hosta. Usadil mne na čestné místo na koberci a než jsem se stačil vzpamatovat, jakýsi mladý muž mi přinesl modlitební knihu a pokropil mne posvátnou vodou. V mžiku jsem byl pohoštěn čajem a cukrem a všichni mi na uvítanou kynuli hlavami na pozdrav.

Nevím, jaké shromážděni se zde odehrávalo a co bylo jeho účelem, nikdo z přítomných nemluvil anglicky, ale zaplavil mne pocit domova. Nikoho nezajímalo, jestli jsem muslim, nebo ne, pro ně jsem byl host a přítel. Nestydím se přiznat, že jak jsem tam tak překvapeně seděl na koberci, byl jsem nejen neschopen slova, ale po tváři mi tekly slzy. Byla to příliš silná a hřejivá atmosféra a já na ni nebyl připraven. Podobný prožitek jsem během své další cesty měl ještě několikrát a vždycky jsem se cítil jako doma mezi svými.

Jinou zkušenost jsem udělal, když jsem potřeboval koupit lístky na autobus z Hamadánu do Šůš, kam jsme s Ištvánem měli namířeno další den večer. Doufat, že v cestovní agentuře bude někdo mluvit anglicky bylo marné a tak mne napadlo zajít do banky a zeptat se kohokoliv z úředníků, zda by nám mohl tlumočit. A jeden muž za přepážkou skutečně anglicky rozuměl i mluvil. Jeho nadřízený mu dal souhlas a tak s námi odešel. Na naše poměry je to nepředstavitelná ochota. Tento muž nám nejen pomohl s koupí jízdenek, ale když jsem se mu zmínil, že potřebuji koupit nějaké léky na rýmu v lékárně a nevím, kde je, okamžitě nás zavedl do nejbližšího obchodu a léky nejen pomohl vybrat, ale je i zaplatil. Ať jsem se snažil sebevíc, nenechal si vnutit peníze. Se slovy „...pro mne je čest příteli, že vám mohu pomoci“ se s námi rozloučil a bez očekávání na jakoukoliv odměnu se tiše vrátil do svého zaměstnání. Víte, chvíli to trvá, než si v hlavě srovnáte tu naprosto odlišnou mentalitu. Jejich dětskou otevřenost si nelze nijak představit, to se musí prožít. Nelze se na ní ani připravit, vždy vás zaskočí a překvapí. A podle mne na ní lze reagovat pouze jedním způsobem. Dávat ji dál. Být vnímavý ke svému okolí a pomoci všude tam, kde mohu. A nečekat žádnou pochvalu či zadostiučinění. Příležitost věnovat bližnímu čas i své prostředky je tou největší odměnou.

V neposlední řadě se musím zmínit o památce, která je více než zajímavá. Pokud někdo z vás četl nějaké příběhy ze Starého zákona v bibli, možná se doslechl o starověké královně Ester. Je jí v bibli věnována jedna celá, stejnojmenná kniha. Byla mladou židovskou dívkou, která žila jako potomek izraelských zajatců, kteří byli do těchto míst odvedeni králem Nabuchodonozorem. Společně se svým strýcem Mordokajem žila poklidným životem do doby, než ji spatřil král Achašveróš. Ten, ač ženatý, svoji ženu opustil a oženil se s mladičkou Ester. Díky tomuto sňatku mohla zabránit obrovskému pogromu na židy, který se chystal po celé říši. Celý příběh je v bibli zaznamenán a na důkaz pravdivosti jejích slov je zde monumentální hrobka Ester i Mordokaje. Stará se o ni nepočetná židovská komunita.

Taková malá rada. Průvodce hrobkou si od vás sice vezme peníze za vstupné, ale bude se důrazně dožadovat zda by jste mu věnovali nějakou propisovací tužku. Je totiž jejich vášnivým sběratelem a okamžitě odhalí, jestli mu náhodou nenabízíte nějaký vypsaný kus. Tak se připravte, ať se tužky Kohinor dostanou do celého světa.

Druhý den jsem již hořel, nikoli však touhou, ale teplotou. Léky, které jsem ale získal byly natolik účinné, že během jednoho dne zmizela nejen teplota, ale i rýma. Zůstal jen kašel. Naše cesta vedla dál na jih do starodávného města Šůš. Jestliže jsem si v Hamadánu stěžoval na zimu a 16 stupňů skutečně nenaplňovalo mé představy, následující den byl výletem do rozpáleného pekla. Teprve tam jsem si uvědomil, jak nesmírně náročná je služba vojáků např. v Íráku, který je ještě více na jih a kteří jsou navlečeni do několika vrstev své uniformy, neprůstřelné vesty a helmy. Já jsem nic takového na sobě mít nemusel, ačkoliv dlouhé kalhoty i tak dost znepříjemňovaly život. Ale o tom zase příště.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-hamadan.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-hamadan.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017