Hora křížů, odpor a napětí

Zapomeňte na Řím nebo Jeruzalém. Jestli někde ucítíte sílu kříže jako symbolu odhodlání, vůle, cti a lidského boje proti zlu, tak na Hoře křížů v Litvě. Když jsme sem dorazili s partou kamarádů, vyrazilo nám to místo dech.

Kdo ví, zda ten stařík nebyl jen přelud. Poutník ze zlých časů. Seděl mezi lesem křížů a natahoval ruku. Chtěl Lity na přilepšenou. V očích se mu odrážely vzpomínky. Něco nám se zaujetím vyprávěl. Litevsky. Nerozuměli jsme. Kdyby to aspoň zkusil rusky, ale tak tady nikdo mluvit nebude. Zůstalo u představ. Byl jedním ze čtvrt miliónu lidí, které sovětský režim poslal na Sibiř nebo do Střední Asie? Jeho zničené ruce, vrásčitá tvář a smutné oči na to vypadaly. Oprášili jsme s kamarády starý Ford Transit, abychom se podívali na pobaltský symbol odporu proti Rusům – horu z křížů. To, co jsme viděli, bylo silnější než všechny svaté mše dohromady.

Zhruba čtyřmiliónový národ dostával bolestné „kapky“ jako Československo – neustále zápolil s okolními mocnostmi. Litevci jsou ale hrdí, hrdější než Češi a uměli to dát patřičně najevo. Ikonami, znaky, symboly. Jedním z nich je i Hora křížů, na které stojíme – krystalické utrpení Krista stylizované do bolesti a šrámů lidí, kteří tak útrapně a bez pokory vzdorovali sovětskému režimu.

Musíme přivézt kříž

Na cestu jsme se včera ptali u lotyšského hlavního města Riga, na břehu Rižského zálivu v Lotyšsku „Do Šiauliai, na Vrch křížů?“, sundal kluk na motorce helmu. „To byste tam ale měli taky nějaký kříž dát,“ řekl. A tak jsme večer ze starých cedulí zakazujících oheň vyrobili dva metrové kříže. Máme zvláštní pocit, že i my se staneme, jako nositelé kříže, poutníky. Máme najednou mystické poslání, třebaže s ročníky 1981v občankách víme o sovětské nadvládě obrovskou bačkoru.

Celníci se na hranicích se nedivili. Mrkli na dva neumětelsky stlučené kříže na podlaze auta. „Kryžiu Kalnas“, prohlásil jeden z nich jméno vrchu a poslal nás do země. Později jsme vjeli do čtvrtého největšího litevského města Šiauliai, místa, kde mají vtipné Muzeum koček a Muzeum rozvodů vody. Odtud je Hora křížů asi dvanáct kilometrů. Už z dálky je v nudně rovinaté krajině vidět jako něco nepatřičného - dva umělé kopečky poseté desetitisíci kříži. Vypadají nejdříve jako obří mraveniště, ale až později člověka ohromí množství nashromážděných křížů. Až tu budete, projede vám mráz po zátylku. Takhle vypadá symbol odhodlaného národa. Mráz vám přitom projede zátylkem ještě jednou – až budete číst historii tohoto místa.

Kříže pod nánosy křížů

Abstraktní místo odporu a soudružnosti dosahuje opravdu abstraktních rozměrů – na ramenou velkých křížů, dřevěných, kovových, vyřezávaných a svařených, jsou zavěšeny další. Spolu se svatými obrázky, růženíny a kovovými Ježíšky tvoří hrozny, chuchvalce dobra a naděje. Hromady křížů, pod nánosy další a další. Není možné určit, který z nich je první, kdo se sbíráním a živou kronikou litevských útrap začal. Hovoří se o zničeném otci, který vztyčil první kříž kvůli těžce nemocné dceři. Nebo tu horu založila truchlící rodina zabitého válečníka? Historek je mnoho. V roce 1991 tu archeologové našli zbytky hradu Kulpé, který pokořili křižáci. Byly vztyčeny první kříže a vrch začal psát své vzpomínky.

Od dob, kdy byla Litva jednou z mocných v Evropě (vždyť jí v 15. století patřily území až k Černému moři), si na území jihovýchodně od Baltu stále někdo brousil drápy. Agresi křižáckých řádů se oproti Lotyšům bránili Litevci opravdu statečně. Když se nakonec spojili s Polskem, němečtí rytíři zahrozili naposledy. Vrch křížů by mohl vyprávět. Nakonec se ale polsko-litevský kolos rozpadl. A toho využila koncem 18. století Moskva, kterou pak měla nebohá Litva na talíři každý den. Vlastně až do rozpadu Sovětského svazu.

Bagry proti lidem

Začátkem devatenáctého století se hromadně emigrovalo, silná rusifikace země jen vybízela Litevce, kteří mají pocit identity starý dva tisíce let, k nějakému motivu odporu – a tak vznikla první prokazatelná stovka křížů na stvrzení „My se nedáme“ a památku obětí prvního protiruského povstání z roku 1831. Kříže přibývaly a modlení k ukončení trápení nebralo konce. Deportace na Sibiř, zákaz psát a mluvit litevsky. Co bylo platné, že během druhé světové války vyhlásila země nezávislost. Litvu podle dohody Ribbentropa s Molotovem obsadila Rudá armáda. Byly vyhlášeny volby s jedinou komunistickou kandidátkou. A poutníci přinášely na Horu Křížů další a další přírůstky, jako kdyby se svět zbláznil. Vrch se rozšiřoval a nenávist rostla. V roce 1961 Rudá armáda kopec vybagrovala. Kříže ale přes noc znovu povstaly. Poté, co se v roce 1972 upálil po vzoru Palacha v kaunaském parku student Romas Kalanta, snažila se KGB symbol odporu zrušit podruhé. Marně. Nepomohlo ani hlídání příjezdových cest. Kříže pořád stály.

Dva stlučené kříže kamenem zatloukáme do země. Máme sklopené oči.

Když jsme později ve Vilniusu navštívili Muzeum KGB, bylo nám na zvracení. Holé zdi cely, tma a kovová pryčna. Všude fotky mrtvol, zmrzačených lidí z masakru na Sibiři. Tahle země si nezasloužila, aby se ztratila, jako tolik jejích lidí.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář
Cestovní pojištění rychle online:
www.srovnejto.cz/cestovni-pojisteni-online/

Diashow Oregon