Import

Zdálo se, že tahle ptákovina pronikla do Austrálie i jinými kanály než jenom se mnou. Obchod jsem podle popisu našel, prodavač a majitel byl hovorný sympaťák, a když jsem vylíčil svoje zážitky s prodejem pajduláků v L.A., ochotně mi nabídl telefon na svého dodavatele, dovozce v Melbourne…

Při prodávání od dveří ke dveřím se člověk potká se spoustou lidí, a čas od času se některé takové setkání ukáže převelice užitečným. Během brouzdání po Los Angeles s boxovacími paňáky jsem také vlezl do jakési tiskárny. Majitel byl hovorný a zvědavý človrda, a trochu jsme pokecali. Mezi řečí se ptá, odkud že pocházím, já na to, že jsem Čech, á, to prý je náhoda, my tu máme taky jednoho Čecha, jmenuje se Stan, to je vážně náhoda, povídám, já se taky jmenuju Stan, a on že to se musíte seznámit, pojď se mnou dozadu, já tě představím. A tak jsem se seznámil s nějakým Standou, co tam ouřadoval a přemýšlel o založení vlastního businessu, dnešní dobou je presidentem multimilionové korporace "Metis", kterou v U.S.A. založil, a později zřídil pobočku i v Praze. Standa měl business po organizační stránce dobře prokouklý, myslím, že na to má i nějaké školy. Pro mě bylo tou dobou asi největší výhrou, že mi vysvětlil, kde a jak zjistit přímo výrobce boxovacích paňáků, jak dojednat a vyřídit zásilku a platbu, a než jsem odrazil znovu k břehům australským, pomohl mi vykorespondovat a vyfaxovat asi 20 výrobců hraček na Tajvanu.

Vracel jsem se tudíž do Sydney bohatší o mnohou zkušenost s prodáváním, adresami výrobců maňásků, a ani finančně to nebylo o nic horší než když jsem přijel. Vezl jsem sebou i dvě krabice boxovacích pajduláků, abych vyzkoušel jak půjdou na odbyt. Se zkušebním prodejem jsem v Sydney ale nespěchal, neměl jsem stejně zatím dostatečný kapitál na minimální zakázku, kterou by stálo za to dovézt. Potřeboval jsem trochu větší finanční základnu, nebo partnera. Všichni moji známí tou dobou byli příliš zaneprázdněni prací na to, aby mohli přemýšlet o nějakém vydělávání peněz. Zkusil jsem inzerovat poptávku po tichém partnerovi. Ozvala se mi řada lidí, (i jeden čech), kteří měli všichni zájem vydělat 50% až 100% z vloženého kapitálu během několika měsíců, a každého velice zajímalo, jak na tom chci vydělat já. Když jsem vysvětlil, že dalších 100% vydělám tím, že budu dovezené zboží prodávat od dveří ke dveřím, jeden po druhém (včetně krajana) odpadli. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že všichni doufali zmáknout celý kšeft sami, odradilo je však, že pro ten další výdělek už bylo nutno pracovat.

Jediný partner co byl nakonec k mání byl Daniel, invalidní důchodce na alkoholismus, se kterým jsme na společný projekt pronajali levnou garsonku na pláži Bondi. Jeden jeho kámo, když se u nás stavil, vydyndal ze mě pár pajduláků za nákupní cenu, že chce zkusit, zda by to někdo koupil. druhý den byl zpátky a chtěl jich dvacet. Začal jsem mít pocit, že něco zanedbávám. Přemohl jsem svou trému, a vyšel do ulic. Reakce byla velice přesvědčivá. Lidi v Sydney byli o mnoho přístupnější než amíci v L.A., a byla s nimi i větší sranda. Panáci šli jako housky na krámě.

Dali jsme s Danem peníze dohromady a objednali tu nejmenší zásilku boxovacích pajduláků. Nebylo jich dost na cestu okolo kontinentu, ale odsouhlasili jsme si, že vrátíme do společného konta vložený kapitál plus 100%, a další zásilka bude o to větší. Znával jsem sice kdysi v Praze mnoho alkoholiků, často i ve velice zodpovědných pozicích, ale brzo jsem zjistil, že Dan nebyl ze stejného zrna. Tak jak jeho motivace fungovala, dokázal jít a prodat přesně tolik panáků, kolik jich stačil propít. Do společného konta neukládal ani to co z něj vyčerpal. Situace se zdála zcela neprogresivní, ale opět mě zachránil bezprostřední styk s masami. Kdosi, když jsem panáky předváděl se rozpomenul, že tuhle hračku už viděl v jednom obchodě, pamatoval si naštěstí kde, takže jsem to mohl jet hned prozkoumat.

Zdálo se, že tahle ptákovina pronikla do Austrálie i jinými kanály než jenom se mnou. Obchod jsem podle popisu našel, prodavač a majitel byl hovorný sympaťák, a když jsem vylíčil svoje zážitky s prodejem pajduláků v L.A., ochotně mi nabídl telefon na svého dodavatele, dovozce v Melbourne. Bylo to právě včas, krátce potom, když se Danovi podařilo propít posledních pár panáků, vybral jsem ze společného konta svou polovinu, koupil laciného Forda Tranzita, vyspravil ho a nastříkal, a připravil se na svou první okružní jízdu kolem kontinentu.

Melbournský dovozce byl původem němec, a snad i to hrálo roli, když se (což je neslýchané) rozhodl mi část první zásilky dát na dluh. Nebylo to nadlouho, zásilka byla rozprodaná během pár týdnů, a objednával jsem další. Němec dodával tyhle paňáky, kromě jiných hraček, stánkařům na blešácích po celé Austrálii, ale ještě prý neviděl, aby jich někdo prodal tolik v tak krátké době. Dal mi za to distributorskou cenu, která byla dokonce nižší, než kdybych platil tichému partnerovi nějakých 50%.

Komerční úspěch maňásků byl na venkově snad dvojnásobný než v Sydney. Zásilka z Melbourne stíhala zásilku. Konečně jsem se dostal na vandr, který jsem si kdysi slíbil uskutečnit jakožto jeden z nejdůležitějších projektů z mého pobytu na tomhle kontinentu.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017