Ještě ne tak úplně na cestě...

Tak, dneska to konečně začalo. I když se vlastně nedá říct, že to začalo dneska. Dalo by se totiž říct, že už to začalo před pěti dny nebo před sedmi měsíci. Právě před asi přibližně sedmi měsíci a třemi dny jsme vymysleli plán INDIE.

1. den - Po 3.7.1995 (Tábor - Praha - Brno)

Tak, dneska to konečně začalo. I když se vlastně nedá říct, že to začalo dneska. Dalo by se totiž říct, že už to začalo před pěti dny nebo před sedmi měsíci. Právě před asi přibližně sedmi měsíci a třemi dny jsme vymysleli plán INDIE. Pokud bych chtěl být objektivní, a to chci být, musel bych podotknout, že ten plán jsem vymyslel já. Jsem totiž stále velmi aktivní a iniciativní. Někdy jsem iniciativní až příliš. Například pro íránské vízum jsem byl v Praze pětkrát.

No, počítám, že tuhle stránku vytrhnu, protože na začátku to jsou vždycky takový kecy a blbosti, to se jenom rozepisuju. To znamená, že si můžu blbnout i na týhle stránce, která je na druhý stránce za tou stránkou před touhle stránkou.

Dnešek, to byl ale den. Myslím, že jsem si udělal několik rekordů, co se místní dopravy týče. Například třikrát jsem vlez do metra na Muzeu a třikrát se pak nechal odvézt směrem na Dejvickou, aniž bych se vrátil stejným směrem. Vezmu to asi pěkně od začátku a spočítám to: tak ráno od vlaku céčkem na Muzeum (1), áčkem na Hradčanskou pro íránský víza (2), zpátky přes Muzeum (3) až na Chodov (4), busem na Volhu (5) a zpátky na Chodov (6), pro změnu na Muzeum (7) a Hradčanskou (8), tramvají na Vltavskou (9), céčkem na Muzeum (10), áčkem na Můstek (11), pěšky na Muzeum (!), metrem na Nádraží Holešovice (12), busem 200 na Stírku (13), busem 102 na Nádraží Holešovice (14), metrem na Hlavák (15), tramvají na Husineckou (16) a pak zpátky pěšky na Hlavák (!). A to všechno se 14,1 kg těžkou krosnou na zádech. Asi jsem fakt dobrej.

Prozatím končím, jdu se podívat, jestli mi už nejede vlak na Českou Třebovou. Sraz s klukama mám zítra v 1.40 na nádraží v Brně. (Jestli to tam znáte, tak u pekárny U Karla, asi metr před ní. Heslo zní: “Chleba neměli.“)

2. den - Út 4.7.1995 (Brno - Břeclav - Kúty - Bratislava - Komárno - Komárom - Budapešť - Békescsaba - Mezöhegyes)

Historie se opakuje, já to můžu dokázat. Nejdřív ale dokončím, co jsem včera načal. Do Brna jsem přijel asi ve 23.15, dokonce jsem se ve vlaku tak trochu kamarádil s jedním Cikánem. Zato v Brně jsem se vrátil ke svým tradičním nedorozuměním s úřady a ztrapnil se v boji proti Informacím. Nedokázal sem totiž vysvětlit dvěma pracovnicím, kam vlastně jedu a co chci. Pak jsem na cestě k záchodkům potkal dva divný chlápky, ale u hracích automatů (samozřejmě jako divák) jsem se uklidnil.

V 1:40 přijeli kluci se svýma tučnýma báglama (odhaduju, že mají jenom kuřata a řízky na deset dní) a mohli jsme už ve 2:23 vyrazit Panonií do Bratislavy. “Mohli“ ale asi není to správný slovo, protože Panonia měla hned na začátku třicet minut zpoždění a cestou do Bratislavy získala dalších 45 minut. Ve vlaku se kupodivu nic nedělo, mohli jsme sledovat akorát jakousi mlčenlivou válku mezi Ťin-Ťongy (myslím, že právě takhle nazývá Slunda šikmooké Asiaty) a slovenským průvodčím. Průvodčí chtěl peníze za lístky a Ťin-Ťongové se zase chtěli dostat do Rakouska, kam měli koupený lístky, ale kam Panonie nejede. Bohužel nevíme, jak to dopadlo, neboť vlak dojel do Bratislavy v 5:30 a my jsme vystoupili.

V tu chvíli bychom asi udělali nejlíp, kdybychom nastoupili na první spoj do Komárna a uháněli plnou parou směrem JJZ. Kluci ale byli stiženi už dlouho myšlenkou přímého spojení do Istanbulu. Pražská cena 2200 jim připadala příliš vysoká, a proto jsme se vlastně vypravili do Bratislavy, kde jsme chtěli lístky získat levněji. Asi si, milý četnáři, dokážeš představit naše překvapení, když jsme po 2-3 km túře a dvouhodinovém čekání zjistili, že bus Bratislava - Istanbul je u stejné firmy o 300 Kč dražší, než Praha - Istanbul.

Roman pak sice nerad opouštěl myšlenku rychlé jízdy, ale nakonec podlehl, byla tedy odhlasována delší cesta poměrem hlasů 3:0. Uvedu zde také jednu bratislavskou zajímavost. Bylo mi totiž divný, proč nikdo nevolá z mincovních automatů, ale brzy jsme zjistili důvod. Nějaký důvěřivý pán se totiž snažil ze tří automatů někomu dovolat. Jednou mu mince zůstala zablokovaná hned nahoře v otvoru, podruhé okamžitě vypadávala a potřetí se po zvednutí sluchátka na druhé straně okamžitě zrušilo spojení.

Teď už jen stručně popíšu zbývající cestu, protože, jak jsem již uvedl, tuto cestu jsme absolvovali již loni. Jedinej rozdíl bude v Sofii, odkud pojedeme do Istanbulu a ne do Soluně.

Z Bratislavy jsme tedy dojeli busem do Komárna, přešli jsme do Komárom na maďarské straně, vlakem odjeli do Budapešti (nádraží Keleti) a odtud v 17:30 vyrazili do Békescsaby. Dostali jsme sice ve vlaku pokutu 300 HUF (asi 70 Kč) za jízdu bez příplatku, stejně ale je cesta přes Maďarsko letos levnější oproti loňsku asi o 70 Kč. Teď, asi ve 23 hodin, sedím v čekárně v Mezöhegyes a čekám na kluky, až se vrátí z obhlídky týhle vesnice...

Tento článek je součástí seriálu Indie 95. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017