Leh

Po obědě následovalo stoupání do dalšího průsmyku Lachlung La (5060m). To nám řidič zpestřil svou terénní jízdou v místech, kde se mu serpentiny zdály příliš dlouhé a tak se občas rozjel po zkratkách. To dokonce i naprosto letargicky klidné domorodce trochu probudilo a zlepšilo tak náladu mezi posádkou autobusu.

V pondělí ve čtyři hodiny ráno jsme se vydali na zpáteční cestu. Kolem poledne jsme vystoupili v Gramphu, což je pár stanů u křižovatky silnice Manali – Leh a odbočky do údolí Spiti. Zde jsme čekali chvíli na autobus do Keylongu, kde jsme hodlali strávit noc. Další dvě hodiny jsme strávili více ve vzduchu než na sedačce, tak byla silnice děravá. Navíc poslední řada je přesně místo pro vás, pokud rádi nadskakujete. V tomto případě to byla docela dobrá sranda, ale pokud se to přihodí na celodenní cestě, upřímnou soustrast. Silnice vedla nádherným údolím řeky Chandra a odpoledne jsme se dostali až do Keylongu. Toto městečko je obklopeno několika zasněženými štíty a několika kláštery posazenými na úpatí hor.

Koupili jsme si lístky na druhý den ráno do Leh a vyřídili nezbytné věci jako email a telefony. Večer jsme se vrátili na autobusák a za lístek, který jsme dostali a který byl jen na rezervaci sedadla, jsme dostali skutečné lístky. Hodně lístků. Cena jízdenky činila asi 300 R, což odpovídalo svazku asi 15 jednotlivých lístků nižších nominálních hodnot. Při počtu 40 sedadel v autobuse to znamenalo okolo 600 papírků na autobus. A pokladní musel vše počítat, pečlivě scvaknout a ještě pečlivěji zaevidovat veškerá čísla jednotlivých kupónů. I při nízkém počtu spojů z Keylongu (asi 10) bylo pro jednu osobu až moc. Díky tomu připomíná kupování lístků předvánoční bitvy o banány za doby totalitní v Čechách.

Budíček ve tři ráno a pět minut příkrých schodů na autobusovou stanici za naprosté tmy. Hlavní ulice, kde stály autobusy již byla rušná a vše se chystalo na odjezd. Ještě jsme stihli čaj a kolem čtvrté jsme vyrazili. Bohužel na nás zbyla předposlední dvojsedačka. Moje výška a dlouhé nohy mě silně hendikepují pro cestování v indických autobusech a tak obvykle sedím na kraji s nohama do uličky. Na první pohled pohodlná poloha, ale po celém dni mám záda jako paragraf. Kolem šesté jsme zastavili na první kontrole, kde si zapsali pasy a my zaběhli na další čaj a navlékli se do dalších vrstev oblečení. To mě v batohu zbyly jen plavky a kraťasy. Za nedlouho začalo svítat a my začali zjišťovat, že se opět dostáváme do velehor. Musím se přiznat, že i dnes, kdy píši tyto řádky jsem naprosto uchvácen vzpomínkami na ty nádherné masivy a na to, jak si člověk uvědomuje svou titěrnost ve srovnání s horami, kterými projíždí.

Silnice mezi Keylongem a Leh je 372 km dlouhá a patří k vrcholným zážitkům každého, kdo tuto cestu absolvuje. Minimálně 16 hodin úmorné cesty v nadmořských výškách od 3500 do 5328 m, což je nejvyšší průsmyk této silnice. Po pár hodinách jsme dostoupali do prvního průsmyku Barachala La (4883m). Na oběd jsme zastavili ve stanovém táboře Sarchu, kde většina autobusů z Manali tráví noc. Asi deset stanů nabízí ubytování a jídlo pro pasažéry a hned vedle je vojenské skladiště. Po obědě následovalo stoupání do dalšího průsmyku Lachlung La (5060m). To nám řidič zpestřil svou terénní jízdou v místech, kde se mu serpentiny zdáli příliš dlouhé a tak se občas rozjel po zkratkách. To dokonce i naprosto letargicky klidné domorodce trochu probudilo a zlepšilo tak náladu mezi posádkou autobusu.

Nejsem si jistý zda řidič testoval co jeho stroj vydrží, ale dost ho to asi bavilo. Možná jsem se již někde zmínil, že průměrná rychlost veřejných autobusů je 25 km v hodině. To však pouze za předpokladu, že se vám do cesty nepletou ještě pomalejší nákladní auta a armádní vozidla. Co chvíli se dojede pomalejší vozidlo a dochází k předjíždějícímu manévru. Nejprve je potřeba vozidlo před vámi důkladně upozornit, že vám překáží v cestě a přinutit ho okamžitě uhnout. Již zmíněné šíleně hlučné klaksony dávají výstrahu a současně se řidič pokouší předjíždět. Velice agresivními výpady vpřed a častým podřazováním začíná psychologická válka ze strany řidiče autobusu. Několikatýdenním pozorováním jsem dospěl k závěru, že každý řidič se považuje za krále silnic a zbytek světa za vetřelce. Jistý náznak solidarity lze vypozorovat mezi řidiči stejných vozidel. To však jen do té chvíle, než se dostanou do předjíždějící situace. Tím jakékoliv sympatie končí a boj začíná. Armádní řidiči jsou obzvlášť bezohlední a neradi pouštějí jiná vozidla před sebe.

Poslední a nejvýše položený průsmyk byl Taglang La (5328m), kterým jsme projeli odpoledne a začali sestupovat do údolí řeky Indus. Přibývalo vesnic a údolí se rozšiřovalo. To jsme již věděli, že už toho před námi moc nezbývá a trochu pookřáli po úmorné cestě. Nicméně to trvalo další čtyři hodiny než jsme nakonec dorazili do Leh. Celkem jsme měli štěstí a našli velice pěkné a levné ubytování v centru města. Následovala rychlá večeře a zasloužený spánek až do druhého dne.

Další den byl ve znamení odpočinku a seznámením se z městem. Také jsme začali vyřizovat povolení do údolí Numbra, kam jsme chtěli vyrazit v sobotu ráno. Další den, což byl čtvrtek, jsem ranním minibusem vyrazil na poslední událost v rámci místního festivalu. Jeden a půl hodiny jízdy vzdálená Matho Gompa se stala dějištěm tanců masek (chaams) v podání zdejších mnichů. Je to veliká událost a mnoho místních lidí přichází zhlédnout tuto podívanou. Byl jsem překvapen, že jen pár turistů jelo jediným ranním autobusem, ale později dorazily další speciální turistické autobusy a postupně se celé nádvoří zaplnilo diváky a kolem deseti hodin už tam nebylo k hnutí.

Nádvoří bylo asi šest metrů široké a patnáct metrů dlouhé, zleva lemované mohutnou obvodovou zdí, která byla součástí podloubí, zdobeného malbami. Protější strana nádvoří byla zastavěna komplexem klášterních budov. Uprostřed podloubí byla připravena skupinka mnichů-hudebníků a křeslo pro lámu kláštera. Celé představení začalo příchodem několika mnichů, kteří přinesli obraz představeného kláštera a posadili ho na podstavec vedle křesla. Každý tanec byl patřičně představen a popsán – byl vysvětlen jeho význam. Každý tanečník byl oděn do nádherně zdobeného kostýmu a na obličeji měl masku.

V předvádění tanců se střídali všichni, od nejmenších až po ty dospělé. Závěrečný tanec byl v podání všech a některé okamžiky byly naprosto komické. Dva nejmenší novicové snad šest let staří, byli jaksi mimo rytmus a tak jinak vážným tancům dodávali humorný nádech. Během představení místní ženy nabídli každému šálek čaje a sušenky a po skončení představení byla umožněna prohlídka vzácné sbírky tonkg. Tyto náboženské malby na textiliích jsou nedílnou součástí tibetského buddhismu a lze se s nimi setkat v každém klášteře. Využil jsem možnost porozhlédnout se po klášteře a dostal se až na střechu budovy. Odtud se mi naskytl překrásný výhled na „měsíční“ krajinu údolí. Před námi se táhly pusté planiny a za nimi zelený pruh, lemující řeku a občas malý flíček, což byla vesnice obklopená malými políčky. Dnes, dva měsíce po návratu domů, se mi to vše zdá jako sen. Těžko si představit jaká zima je asi v Ladakhu teď.

Těsně po poledni jsem se vydal na cestu zpět s tím, že budu muset chytit „stopa“. Jediný odpolední autobus byl kolem čtvrté hodiny a to ani nebylo jisté. Bohužel většina lidí už byla pryč a tak jsem se ještě s jedním Holanďanem vydal po silnici z vesnice. Se štěstím nás po pěti minutách nabral náklaďák s dalším párem turistů na korbě. Celou jízdu jsme absolvovali ve stoje za kabinou řidiče. Další bláznivá jízda na náklaďáku trvala necelou půl hodinu a dostali jsme se přes řeku Indus do vesnice, odkud jsme pak snadno dojeli autobusem do Leh. Během zpáteční cesty jsem se dozvěděl, že tento asi 40-letý Holanďan strávil léto v Čechách a velmi se mu tam líbilo. Dost toho už projel, překvapivě i z Východní Evropy.

Ten samý den jsem se odpoledne vydal na turnaj v pólu, který se konal ve městě na stadionu přímo pod palácem. Byl jsem překvapen, jak populární atrakce je to mezi místními a jak málo turistů přišlo. Vzhledem k tomu, že vrcholil festival očekával bych jich davy. Nicméně protože jsem přišel dost pozdě, musel jsem sedět za brankou. Naštěstí ve směru paláce, takže při focení se mi vešli do objektivu hráči póla i Leh Palace.

Nejprve se hráči obou týmů důkladně rozjezdili a utkání začalo aniž bych to zaregistroval. V podstatě toho v mračnech prachu, které se zvedaly kolem hráčů nebylo moc vidět. Míček jsem zahlédl párkrát když se podařilo vystřelit na branku, kde jsem seděl. Nicméně góly padaly, ale bohužel vždy na druhé straně hřiště. Navíc po každém skórování se měnily strany a tak jsem doufal, že bych také mohl vidět gól. Záhadným způsobem se mi to však vyhýbalo. Jedinkrát, když skórovali na naší straně se mi to podařilo propásnout.

Další zajímavostí byli koně na kterých hráči jezdili. Byli zakrslí, skoro poníci. Jízda na těchto zvířatech vypadala dosti komicky. Podotýkám, že jen z dálky - ve skutečnosti je to velice rychlý, tvrdý a náročný sport. Za necelou hodinku utkání skončilo, vítězové byli oslavováni a místní se pomalu vraceli do běžného života. Musím se přiznat, že jsem pólo v životě neviděl a tak ani nepředpokládal, že by mě to nějakým způsobem zaujalo. Během zápasu jsem však fandil a prožíval celé utkání jako ostatní. Protože jsem netušil, kdo vlastně hraje, jednoduše jsem fandil tomu týmu, který útočil na naši branku. Čistě sobecký motiv - vidět co nejvíce gólů - určoval, které mužstvo se ocitlo v mé přízni.

Večer jsem se opět pokoušel psát pohledy při svíčkách, ale pak jsem to vzdal. Dodávky elektrického proudu v tomhle městě připomínaly válečný stav. Oficiálně od šesté hodiny večerní až do rána měl být proud v síti, ale v praxi to bylo jinak. Pokud skutečně byla nějaká elektrika v síti, tak jen na pár minut, protože všichni ve městě šťastní, že je proud, zapnuli všechno co bylo možné a elektrika opět vypadla. Některé večery jsem uskutečnil několik pokusů, ale většinou to bylo bez úspěchu. Řešením jsou motorové generátory, které většinou používají obchodníci. Občas svítí i pouliční osvětlení, ale v hotelu světla a zásuvky nefungují nikdy. Co bylo horší, byl fakt, že ohřívač na teplou vodu byl elektrický. Jediný správný čas pro teplou vodu bylo tedy časné ráno. Později už byla voda vypotřebována. Takže většinou jsem skončil se studenou sprchou, proklínající indickou vládu za tu spravovanou elektrárnu. Místní nám totiž vysvětlili, že městský generátor se opravuje a proto ty výpadky. Ve městě jsem objevil výbornou nepálskou kuchyni a tak jsem se tam vydal povečeřet za blikání svíček a plného nebe hvězd.

Tento článek je součástí seriálu Na skok do severní Indie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Marie Sokačová (2008-08-25 15:52:15 | 194.212.35.156)
Ahoj , musím Vám napsat, abych se svěřila někomu , kdo je v obraze. Mám syna, který je právě v Kašmíru a dnes ráno mi psal právě z Lehu, je také úplně očarovaný a jenom mi píše , že je živ a zdráv ale že se to nedá popsat, že mi vše vypoví až přijede, ještě bu zbývá 14 dní a před sebou má treek na Kangyaze, tak mě jímá hrůza. Ale na druhé straně mu to zase moc přeju, škoda že nejsem mladší , nejspíše bych to už nevydýchala. Takže prostřednictvím internetu cestuji s ním a je to moc fajn, prohlížím si i různá fota atd. Musí to být fakt neskutečné. Tak se mějte fajn a držte nám palce abychom se ve zdraví setkali. Zdraví Vás Marie Sokačová

Diashow Aljaska 2017