Údolí Spiti

Asi po hodině čím dál pomalejšího stoupaní a frekventovanějších přestávkách jsme byli sice daleko od Kaza, ale stále příliš daleko od vrcholu. Po další hodině jsme se dostali až našemu záchytnému bodu a zjistili dvě věci. Za prvé skalní výčnělek, ze zdola vypadající jako maličký bod, je ve skutečnosti dost velká skála a za druhé, že před námi je pokračování strmého stoupání. Naštěstí ne na dlouho. Pak se skutečně krajina srovnala a my procházeli po náhorní plošině další hodinu až do vesnice.

Další noc jsem strávil v Kullu, městě posazeném na břehu řeky, protékající úrodným údolím. Hlavním produktem místních farmářů jsou jablka. Následující den jsem pokračoval do Parvati Valley. Vesnice Manikaran, je centrum tohoto údolí, obklopené vysokými masivy hor a je proslavena díky dvěma věcem. První jsou horké prameny a druhá je bhang. Majitel hotelu, kde jsem se ubytoval, mě okamžitě po příjezdu upozornil, ať kouřím uvnitř a jestli něco chci, jedině on má to nejlepší zboží. Náležitě mě vybídl, odmítat všechny nabídky na ulicích a přijít za ním. Další informace byla o trojici turistů, kteří zde byli zavražděni minulý týden. Vydali se bez průvodce na túru a někdo je přepadl. Bohužel tento incident mi znemožnil podniknout stejnou trasu a jakoukoliv jinou. Rozhodl jsem se proto pokračovat zpět do Manali a dále do údolí Spiti.

Cesta z Manali do Kaza, což je správní středisko regionu Spiti trvá teoreticky 12 hodin. Vzhledem k tomu, že je třeba překonat několik průsmyků v nadmořské výšce okolo 4000 – 4500 m, připravil jsem se na dlouhou cestu. V autobuse jsem potkal jednoho Ira, s kterým jsem strávil následující celý týden. Z Manali autobus stoupá vzhůru skoro 2000m převýšení až do prvního průsmyku Rohtang Pass (3978 m). Hodinu před průsmykem se ranní mlha protrhala a nám se naskytl nádherný výhled do údolí. S rostoucí nadmořskou výškou se také začal měnit charakter vegetace z hustých lesů obklopujících Manali až po trávu a skály nad 3000m. Druhá strana průsmyku byla tvořena obrovským údolím sevřeným mezi mohutné štíty, jejichž nejvyšší vrcholky byly pokryty sněhem. Celé dvě hodiny nám trvalo dostat se na dno údolí a pak jsme pokračovali proti proudu řeky směrem na východ.

Po několika hodinách jízdy kamenitou krajinou a po cestě, která si toto označení rozhodně nezasloužila, jsme se opět dostali ke stoupání do dalšího průsmyku. Kunzum La leží ve výšce 4500m a zde jsme zastavili, aby místní mohli odříkat modlitby u malé “ghompy“ a zavěsit další modlitební vlaječky. To už nám zbývalo doslova jen pár hodin cesty a skutečně po 12 hodinách jsme dorazili do Kazy.

Asi 15 km před Kazou je vidět z dálky opatství Ki, které před měsícem hostilo jeho Svatost Dalajlámu. Doslova pohádková poloha opatství, shlížejícího ze skalního masivu na celé údolí, z něj činí jedno z nejkrásnějších v buddhistickém světě.

V údolí Spiti jsme strávili skoro týden, každý den jsme se vydávali do okolí na výlety obdivovat krásy tohoto kraje. Druhý den pobytu jsme se vypravili do vesnice Kibber, která leží v 4200m. Cesta se klikatí a v půlce cesty jsme minuli opatství Ki, do kterého jsme později šli pěšky z vesnice. Protože Spiti je velice izolovaná oblast, v podstatě jediná doprava je místní a to převážně v podobě traktorů s přívěsy nebo náklaďáky. Ty pak berou každého chodce ve stejném směru. Stačí si mávnout na projíždějící auto a, je-li místo, jedete. Takhle jsme dojeli až do Kibberu a mohli pokračovat ve stoupání nad vesnici. Po další hodině chůze jsme se dostali na plošinu, která mírně stoupala až k průsmyku ve výšce 5580 m. To však bylo stále několik hodin chůze. Na zpáteční cestě z Kibber jsme opět stopli traktor a dojeli až před brány kláštera Ki.

Bylo po třetí hodině odpoledne a obloha byla plná mraků. Trochu jsme byli zklamáni, že nemáme slunce na fotky, ale doufali jsme, že po cestě dolů se počasí umoudří. Prošli jsme klášter, dostali výborný čaj a nakonec se vydali na cestu do malé vesničky, ležící pod klášterem. Slunce se skutečně prodralo z mraků ven a celé údolí bylo nádherně ozářené posledními paprsky. Zpátečních 14km do Kaza jsme zvládli na vlečce traktoru. Jakkoli se to na první pohled zdálo skvělé, brzy nás humor přešel. Všichni domorodci dřepěli na bobku a nikdo si nesedl na zem. Po první minutě jsme je následovali a v této příšerné poloze dokončili celou cestu. Důvod byl jednoduchý. Ačkoliv silnice byla asfaltová, povrch značně nerovný. Celý vlek nadskakoval i při nízké rychlosti a opět nám připoměl, kde jsme. Nicméně, šlapat tři hodiny nebo nadskakovat 40 minut na traktoru je podstatný rozdíl. Za odměnu jsme si objednali kbelík horké vody do sprchy a dali si výbornou večeři.

Následující den jsme naplánovali návštěvu vesničky Komik a přilehlé Hikim Gompha. Náš kuchař nám ochotně ukázal směr z Kaza a zeptal se, jestli se chceme vrátit dnes. Průvodce sděluje 3 hodiny příkrého stoupání s výškovým převýšením více než 800m. Cesta byla kozí stezka, klikatící se po úbočí horského masivu, využívaná místními jako zkratka do Kaza. První chyba byla čas odchodu. Jedenáct hodin je velice nevhodný čas pro tak náročný výstup za plného poledního žáru. Plni elánu jsme se začali škrábat vzhůru. Kuchař nám ukázal malý skalní výčnělek až na vrcholu stěny a prohlásil, že od tohoto místa je to už jen po rovince do vesnice.

Asi po hodině čím dál pomalejšího stoupaní a frekventovanějších přestávkách jsme byli sice daleko od Kaza, ale stále příliš daleko od vrcholu. Po další hodině jsme se dostali až našemu záchytnému bodu a zjistili dvě věci. Za prvé skalní výčnělek, ze zdola vypadající jako maličký bod, je ve skutečnosti dost velká skála a za druhé, že před námi je pokračování strmého stoupání. Naštěstí ne na dlouho. Pak se skutečně krajina srovnala a my procházeli po náhorní plošině další hodinu až do vesnice. To jsme byli v nadmořské výšce 4500m a výrazně se ochladilo. Únava a chladné počasí nebylo nic příjemného a tak nás opět zachránili mniši s čajem, který nám uvařili. Chvilku jsme obdivovali klášter a protože bylo pozdní odpoledne vydali jsme se na zpáteční cestu. Za hodinu a půl jsme seběhli dolů a šli na další čaj. Můj spánek byl po dlouhé době opět sladký a nerušený.

Víkend jsme strávili na výletě s jednou nocí v klášteře Tabo. V sobotu jsme zdolali další kopec Dhankar Gopha. Snad nejkrásnější stavba v buddhistickém světě, sedící na rozeklaných skalách a majestátně shlížející do údolí s nádhernou vesničkou a zelenými políčky pod ní. Aby to nebylo tak jednoduché, hned na začátku jsme sešli ze silnice vedoucí ke komplexu a vydali se po další kozí stezce. Sice kratší, ale mnohem příkřejší. Zato jsme měli dobrý pocit, že jsme schopni pokořit cesty domorodců.

Zpoceni a unaveni jsme nakonec stanuli před branou. Původní stavba je v současnosti udržovaná jedním mnichem a zbytek se přesídlil do nového komplexu, postaveného v nedaleké vesnici. Naštěstí klíčník nás viděl a přišel nám otevřít hlavní modlitebnu. Z těchto místností přímo dýchá historie. Nádherné interiéry zdobené prastarými malbami na plátně. Ptačí perspektiva nad údolím se nám naskytla ze střech budov postavených z hlíny, dřeva a bahna. Bohužel zub času se podepsal i zde a tak některé části komplexu jsou v desolátním stavu. Po šálku čaje jsme se vydali po pěšině zpět do vesnice, kde je postavená nová budova kláštera.

Protože jsme chtěli stihnout odpolední autobus do Tabo Gompa, museli jsme sejít zpět na hlavní silnici a čekat v malé vesničce Sichling. Plánovaný příjezd byl na dvě hodiny, skutečný čas odjezdu se posunul o další dvě hodiny. Tři hodiny jsme strávili posedáváním u silnice ve vesnici vyhlížeje autobus, popíjející čaj.

Když už to vypadalo, že dnes se nic nekoná, autobus se v dálce objevil a my se za necelé dvě hodiny jízdy dostali až do Tabo Gompa. Na první pohled mi tento klášter silně připomínal mexické stavby z hlíny. Další neobvyklý rys je poloha. Celý klášter se nachází přímo v údolí. Obvyklejší jsou komplexy na velice nedostupných místech, skalní útesy velmi často několik hodin chůze od hlavní silnice. Tabo Gompa je složen z devíti budov, které tvoří základ kláštera a jsou obklopené hospodářskými budovami, ubytovnami a v podstatě celou vesnicí. Některé budovy jsou přes tisíc let staré a mnoho restaurátorských prací je v průběhu. Ubytovali jsme se v klášterním hotelu a ráno jsme vstali brzy abychom viděli ranní modlitby mnichů. Ranním autobusem jsme se vrátili do Kazy a strávili poslední odpoledne v údolí.

Tento článek je součástí seriálu Na skok do severní Indie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017