Z nížin do hor

Pravidlo č.1 - pro jistotu se zeptej několika lidí a odpověď zprůměrňuj. To můj šofér nedělal, což znamenalo několikrát se vracet a bloudit po celé čtvrti. V půl jedné jsme nakonec, mě záhadným způsobem, dorazili k hotelu. Odhlášení před polednem jsem se už vzdal, ale další šok mě čekal při placení. Dal jsem rikšovi peníze na kterých jsme se dohodli, načež on začal protestovat, že to má být desetkrát více...

Všechno začalo v pondělí 28.9. v odpoledních hodinách – tentokráte odletem ze Sydney do Bangkoku. Žádné stížnosti na Thai Airlines nemám a tak po osmi hodinách jsem se po půl roce opět ocitl v mé oblíbené zemi. Příjemné teplo o půlnoci naznačovalo ještě teplejší dny. Byly to vedra s deštěm, ale ten jeden a půl dne to nevadilo. Pořádně jsem se nacpal nudlemi a ananasem a ve středu večer odletěl do Delhi. Bylo půl dvanácté v noci a na bágly jsme čekali 40 minut. Byl jsem pěkně utahaný a tak jsem se snadno nechal ukecat dvojicí taxikářů, že mě vezmou kam chci. Dosti podezřelé, ale neprohlédl jsem to. Hlava mi padala a do města to bylo hodina. Postupně mě začali přesvědčovat, že bych měl jet do turistických informací a náhodou oni jedny znají. Jedině tak najdu ubytovaní. Už mi začalo být jasné, jak to skončí. Odvezli mě úplně jinam, než jsem chtěl a do hotelu, který jsem neznal. To už jsem začal být trochu nasr……

V hotelu mi ukázali pokoj a cena 80 byla opět podezřele nízká. Brzy se to vyjasnilo, bylo to v USD. Čapnul jsem bágl a odešel, moji dva ocásci za mnou. Zjevně nechtěli přijít o provizi. Nakonec jsme skončili v informacích, kde mě přesvědčili, jak mi tím zachránili život. Pokoj jsem dostal za celkem dobrou cenu. Na konci jsem se tím už bavil, ale byl jsem mrtvý únavou. Další den jsem se rozhodl najít něco levnějšího a tak jsem vyrazil do ulic.

Během asi prvních tří minut jsem musel odehnat pět velice přívětivých Indiánů, kteří se ochotně nabízeli mi pomoci. Každý všechno dělá z dobrého srdce, jen si nakonec řeknou o malý bakšiš. Vše je perfektně nacvičeno a podáno takových způsobem, že člověk je musí obdivovat. Nakonec je jich přes miliardu, takže velká konkurence ve všem. Po dvaceti hotelech jsem začal zjišťovat, že nevím kde vlastně jsem a tahle čtvrť je evidentně jedna z dražších. Opět mě odchytili taxikáři a že mě vezmou do informací, které jsou zaručeně nejlepší. Vše jsem bral s rezervou po včerejší zkušenosti, ale jel jsem. Další omyl během prvního dne. Tentokrát jsem vyklouzl asi po půl hodině informační laviny a vydal se hledat hlavní nádraží s úmyslem opustit Delhi co nejrychleji vlakem. Nakonec jsem se propracoval až do rezervační kanceláře pro cizince, což značně urychluje proces koupě jízdenky. Podařilo se mi sehnat 2. třídu lehátkový vůz na dnešní noc do Shimly.

Protože se blížilo poledne, nechtěl jsem platit další noc v hotelu, musel jsem se odhlásit do 12.00. Jediné štěstí bylo, že jsem před odchodem požádal o vizitku s adresou hotelu. Jinak bych byl úplně ztracen. S mlhavou představou o vzdálenosti do hotelu jsem si chytil cyklorikšu. Jako správný vyjednavač jsem dohodl cenu předem a na otázku, zda-li zná cestu, jsem obdržel kladné pokynutí. Po chvíli mi došlo, že nezná. Poledne se neúprosně blížilo a dopravní špička, neustále přítomná v delhijských ulicích, nás skoro zastavila. V jednu chvíli jsme se ocitli na křižovatce, která byla ucpána ze všech stran a naprosto bez šance zprůjezdnění. Po nějaké době jsme se hnuli vpřed a můj šofér se začal vyptávat na směr místních obchodníků.

Pravidlo č.1 - pro jistotu se zeptej několika lidí a odpověď zprůměrňuj. To můj šofér nedělal, což znamenalo několikrát se vracet a bloudit po celé čtvrti. V půl jedné jsme nakonec, mě záhadným způsobem, dorazili k hotelu. Odhlášení před polednem jsem se už vzdal, ale další šok mě čekal při placení. Dal jsem rikšovi peníze na kterých jsme se dohodli, načež on začal protestovat, že to má být desetkrát více. Když to po prvním slušném vysvětlení nechtěl pochopit, odešel jsem do hotelu. On samozřejmě za mnou. Na pokoji už vyzváněl telefon, kterým mě recepční žádal ať přijdu dolů tu záležitost vyřídit. Tak jsem vzal batoh a šel dolů. Opět marně jsem zkoušel objasnit celou situaci a nakonec nás oba dva recepční vyhodil na ulici. Už ho nebavilo poslouchat jak se hádáme. Celé ho to tak zmátlo, že ani po mě nechtěl zaplatit další noc. Rikšák byl neodbytný, tak jsem ho opustil a vydal se směrem na nádraží. Vydal se mě pronásledovat, což mě rozzlobilo a navíc se čirou náhodou objevil i ranní rikšák, kterému jsem nemohl nezaplatit.

Mezitím jsem začal vyjednávat taxi na nádraží. V tu chvíli jsem nebyl daleko od amoku. Ty dva jsem odbavil během minuty a vyrazili jsme k nádraží. Dokonce to vypadalo, že řidič zná cestu a tak to netrvalo dlouho. Po téhle zkušenosti jsme se rozhodl, zůstat na nádraží a čekat na vlak, který odjíždí v 23.00. Hodně jsem četl, chodil po nádraží a pozoroval lidi a nakonec se po 10 hodinách dočkal odjezdu.

Díky rezervaci lůžka vše proběhlo hladce, hned jsem se uložil na horní palandu a okamžitě usnul. Ráno v 6.00 jsme se probudili do deštivého rána v Kalce. Zde se přesedá na úzkokolejnou železnici a dalších pět hodin se stoupá do Shimly. Koleje se vinou po úpatí hor a později stoupají do hor a cestu jim usnadňuje neuvěřitelné množství mostů, můstků a tunelů. Těch je tam více než stovka. Náš odjezd se trochu zpozdil kvůli sesuvům půdy podél trasy. Na některých místech dělníci stále odklízeli bahno kamení. Díky předchozím dešťům bylo vše nádherně zelené a vzduch průzračně čistý. Pro tuto nadmořskou výšku je typickou vegetací vysoká tráva a borovice. Protože stoupání vlaku je velké, rychlost se pohybuje okolo 25 km/h a to umožňuje kochat se krajinou po celou dobu jízdy. Kolem poledne vlak dorazil do Shimly (2200 m.n.m.), která je rozložena v kopcích a zdejší klima z ní dělá ideální místo pobytu v letních měsících.

Od poloviny minulého století Shimla sloužila jako letní hlavní město této britské kolonie. Další charakteristickým rysem jsou opice, které se volně potulují městem a kradou z hotelových pokojů co se dá. Stotisícové město je pěkná brána do indických Himalájí. Protože vlakové nádraží je ve spodní části města, je nutné šlapat asi 20 minut do centra do kopce. První na co jsem byl upozorněn mým průvodcem, byla marihuana, volně rostoucí okolo silnic v příkopech. Co jsou kopřivy u nás, je marihuana pro místní. Bhang, jak je zde nazývána, je běžně k dostání kdekoliv a dost často je to první co je vám nabídnuto.

Dalším zajímavým momentem pobytu v Shimle bylo setkání se studentskou manifestací. Když jsme se blížili do centra, uslyšel jsem skandování a brzy zahlédl dav asi třiceti mladíků, kteří už byli naloženi na nákladní automobil a obklopeni policisty. Okolní dav se dobře bavil a za chvíli auto odjelo. Později ten samý den jsem viděl podobnou scénu ještě jednou. Z ničeho nic se z horní části náměstí vyřítilo nákladní auto se stejným davem protestantů skandující hesla. Policejní náklaďák se řítil napříč náměstím s klaksonem. Plná střecha studentů a policistů, snažící se udržet nahoře a zároveň vyhýbat se telefonnímu vedení. Naprosto bizarní scéna, uprostřed poklidného večera na náměstí zaplněném turisty, z 99% indickými.

Můj původní plán bylo pokračovat ze Shimly na východ do Kinnaur, dále do Spiti a do Manali a tím se vyhnout opakování stejné cesty zpět. Jenže realita byla jiná. Před několika týdny byly silné deště a došlo na mnoha místech k sesuvům půdy a silnice byla uzavřena. Rozhodl jsem se pokračovat dále na sever do Kullu a z Parvatti Valley podniknout přechod do Spiti Valley. Štěstí mi přálo a tak jsem dostal sedadlo č. 1 v autobuse do Kullu. Tohle místo je většinou výsadou průvodčího, ale to jsem ještě nevěděl. Skoro celou cestu jsem seděl nad okrajem silnice na propastí a pomalu si začal zvykat na místní způsob cestování.

Co neodmyslitelně patří k místním řidičům je používání houkačky. Ať už cokoliv nefunguje na autě, jediná stoprocentně fungující a používaná věc je houkačka. Časem pochopíte, že k přežití na indických silnicích je to naprosto nezbytné. Jestliže neslyšíte klakson několik minut s největší pravděpodobností váš řidič usnul. Předjíždění, nahánění pasažérů do autobusu, upozornění vesnice, že se blíží autobus, či pouhý pozdrav ostatním řidičům vše je doprovázeno troubením. Někteří řidiči jsou schopni použít houkačku 10 – 20 krát za kilometr, což při 100km vzdálenosti činí závratných 2000 troubení. Dost často mají autobusy dva druhy klaksonů. Jeden slabý a druhý se zvukem o síle lokomotivy. Ten druhý je se škodolibostí používán na chodce a cyklisty. Každé nákladní auto má na zadní sajtně nápis “Trubte“. Zní to šíleně, ale v podstatě to slouží jako upozornění pro předjížděného vyklidit cestu pro předjíždějícího.

Další zákon je předjíždět kdekoliv a za jakýkoliv podmínek. Nepřehledná zatáčka, protijedoucí automobil nemůže zabránit řidiči vykonat tento akt. Díky tomu je často lepší sledovat propast pod vámi než dění na silnici. I přesto všechna čest místním řidičům, protože co předvádějí na silnicích je něco neuvěřitelného. Jak se dokáží vyhnout dva nákladní automobily na silnici s šířkou jednoho a půl vozidla je mi dodnes záhadou.

Tento článek je součástí seriálu Na skok do severní Indie. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017