Divokým Sístánem

Rozeklané skalnaté hory, kde dosud vládne zákon krevní msty. Ale také bezútěšně pusté roviny bez života, ve kterých se jako fata morgana sem tam zatřpytí solná pláň či hladina jezera. Sístán, nejodlehlejší kout Íránu, má mnoho tváří. Právě tady se prý na úsvitu perských dějin narodil prorok Zarathuštra. Podle jiné legendy odtud pocházel jeden z biblických tří králů.

Hliněné město je plné trosek gigantických hradeb a paláců. Tady prý byla kdysi krajina plná zelených zahrad… Ze starého parthského hradu krále Gundofarra na vrcholu Kúh-e Khájeh je fantastický výhled do kraje. Kulaté bílé čepičky, jenž nosí v Sístánu většina mužů a chlapců, prozrazují, že v této části Íránu žijí převážně vyznavači sunnitské větve islámu. Tajemné ruiny na svazích posvátné hory Kúh-e Khájeh jsou staré dva tisíce let. Tyrkysová vodní hladina působí uprostřed šedé pouště neskutečným dojmem. Rákosové loďky tutan, kdysi tak typické pro jezera v Sístánu, dnes už vystřídaly motorové čluny. Hliněné ruiny na vrcholu hory sloužili ještě na začátku 20.  století vyznavačům ohně.

V této galerii je 8 obrázků. Zobraz celou galerii

Sístán je nejvýchodnější íránskou provincií. Tuto divokou oblast u hranic s Afghánistánem nemá vláda v Teheránu dodnes zcela pod kontrolou. Běžné jsou tu přestřelky mezi armádou a pašeráky opia. Podle západních rozvědek se tu také občas pohybují různí islámští teroristé napojení na Al Kajdu. Není divu, že turistický ruch zde zrovna nekvete. V budoucnu se to však možná změní, neboť Sístán má rozhodně co nabídnout. Nacházejí se tu nejen unikátní historické památky, ale i mimořádně zajímavé přírodní lokality.

K nejatraktivnějším místům provincie patří okolí města Zábol. Zatímco ještě v nedávné minulosti odmítali vojenské hlídky na silničních check pointech cizince do této neklidné oblasti pouštět, dnes už nejsou bezpečnostní opatření tak přísná. Přesto k prvnímu kontrolnímu stanovišti přijíždíme s obavami. Trmáceli jsme se do Sístánu tisíc kilometrů napříč celým Íránem a bylo by pro nás velkým zklamáním, kdybychom se teď kousek před cílem museli otočit.

Na pašerácké stezce

Náš autobus je na check pointu podroben důkladné kontrole. Všichni muži musí vystoupit ven a předložit doklady. Ženy jsou legitimovány uvnitř autobusu. Každé zavazadlo je důkladně prohledáno – výjimkou jsou jen naše batohy. Vojáci si s námi evidentně nevědí rady. Bezradně listují českými pasy a zdá se, že srozumitelné jsou jim jen v nich vlepené fotografie. „Čekoslovákia“, napovídáme jim, ale tváří se dál zcela nechápavě. Po chvíli přichází nějaká vyšší šarže. Ukazujeme vojákům naše turistická víza. Spokojeně si je prohlíží – konečně nějaký text ve fársí! „Zabol nou gúd“, říká nám vážným hlasem velitel zásahu a tím je vyčerpána veškerá jeho znalost angličtiny. Nakonec však souhlasí, abychom pokračovali v cestě.

Zábol nemá dobrou pověst. „Je to město zlodějů a pašeráků, kam není radno jezdit“, varovali nás před jeho návštěvou všichni naši íránští přátelé. Ještě před pár lety tvořili téměř polovinu obyvatel Zábolu bezprizorní afghánští uprchlíci. Po pádu Talibanu se jich velká část vrátila domů. Ale to bezpečnostní situaci na tomto místě příliš nezlepšilo. Říká se, že dnes se zas pro změnu ve městě ukrývají bývalý Talibanci. Navíc, moc současné Západem dosazené afghánské vlády končí na předměstí Kábulu a celou zemí zmítá chaos. Opia proto proudí nyní z Afghánistánu do Íránu skoro dvakrát více než-li za Talibanu. Přestože se íránská armáda snaží, uhlídat stovky kilometrů společné hranice je nadlidský úkol. Zvlášť, když pro obyvatele chudého a neúrodného Sístánu je často pašování jedinou možností obživy.

Mrtvé město

Ze Zábolu vyrážíme druhý den na výlet ke Kúh-e Khájeh, jednomu z nejtajemnějších míst v Íránu, které leží asi třicet kilometrů za městem. Cesta vede krajinou rovnou jako stůl, jež tak trochu připomíná povrch měsíce. Konečně vidíme v dálce obrys jakési vyhaslé sopky. Není pochyb, že je to posvátná hora Kúh-e Khájeh, na jejímž svahu stálo na úsvitu dějin jedno z dosud nejméně prozkoumaných lidských sídlišť na Středním Východě. Tady podle dávných perských legend poprvé kázal prorok Zarathuštra. Právě odtud prý vyjel do Betléma biblický král Kašpar (Džaspar), aby se poklonil malému Ježíškovi. O skutečné historii tohoto magického místa zatím mnoho nevědí ani přední odborníci.

Zastavujeme pod hliněnými troskami dávného města na západní straně hory a rychle vyrážíme po svahu vzhůru. Nemáme potřebné povolení pro návštěvu této pohraniční oblasti, a tak hrozí, že budeme odchyceni nějakou vojenskou hlídkou.V labyrintu ruin a ve skalách na vrcholu hory se však snadno skryjeme.

Dnes lze jen těžko uvěřit, že mohli na Kúh-e Khájeh žít lidé a dokonce považovat toto místo za ráj, jak to popisují staré legendy. Nikde ani stopa života, strom, tráva či bzučící hmyz. Jen rozpraskané hliněné zdi, vybělené kosti a střepy dávné keramiky. Laik jen těžko pozná, co jsou zbytky domů z doby Parthské říše, nebo kde stáli sýpky sásánovských vládců.

Relativně zachovalé jsou jen chrámy vyznavačů ohně, jenž v této části Íránu přijali islám poměrně nedávno. Kdy žil Zarathuštra (Zoroaster), zakladatel jejich víry? Nikdo neví. Dobře známé jsou však jeho názory. „Dokonalost závisí na dobrých myšlenkách, dobrých slovech a dobrých skutcích,“ kázal tento dávný perský mudrc.

Jezero v poušti

Z nejvyššího vrcholu Kúh-e Khájeh, kde stojí mohutná pevnost parthského krále Gundofarra, jsou vidět rákosem lemované břehy Hamúnského jezera. To je jakýmsi paradoxem zdejší vyprahlé krajiny a zároveň i největší přírodní zajímavostí této části světa. Patrně jde o bájné jezero Kasaoya, o kterém se píše v Avestě. Kdysi bylo mnohem větší a vulkán Kúh-e Khájeh byl vlastně jedním z jeho ostrovů. V posledních letech však rychle vysychá a pomalu se proměňuje v bažiny. Podle pesimistických předpovědí do deseti let úplně zmizí.

Zatím však žijí na jeho březích stále lidé. Lépe řečeno přežívají. V minulosti byla krajina, kterou obývají zelenou zahradou a básníci o ní psali verše. Dnes je však vše jinak. Zemědělství ani pastevectví prakticky nepřipadá ve zdejší kamenité pustině v úvahu. Lidem tak nezbývá než lovit ryby ve zbytcích jezera a zpracovávat rákosí – orobinec. V pletení rohoží a dalších výrobků z tohoto materiálu jsou to skuteční mistři. K plavbám po jezeře dokonce do ne dávna používali výhradně z rákosu svázané čluny, kterým říkají tutan.

Chtěli jsme se na tomto svérázném plavidle projet nebo ho alespoň spatřit. Náš íránský řidič však odmítal jet blíže k afghánské hranici, kde jsme se domnívali, že leží u břehu Hamúnského jezera ty nejzaostalejší domorodé vesnice. Slíbil nám, že na člunu se svezeme, ale jinde. K našemu zklamání nás však zavezl k jakési moderní přehradě na říčce Hirmand, o které jsme neměli ani tušení. Tam nám její správce nabídl projížďku v motorovém člunu a vysvětlil, že tímto vodním dílem, odstartoval rozsáhlý zavlažovací projekt, kterým chce vláda zlepšit životní podmínky lidí v této provincii. Hladina nádrže měla nezvykle smaragdovou barvu. Voda byla tak čistá, že ji bylo možné přímo z člunu pít a navíc i překvapivě studená.

Šílený sen archeologa

Naším dalším cílem bylo archeologické naleziště Shahr-e Sochta, které tvoří několik pahorků nedaleko silnice spojující Zábol s pohraničním městem Zahedán. Jako první popsal toto místo roku 1916 slavný cestovatel Aurel Stein. Později na Shahr-e Sochta za dobrodružných okolností kopalo několik expedic, ale vědci přiznávají, že výzkumy jsou tu v podstatě stále na začátku. Poloha naleziště u neklidné íránsko–afghánské hranice systematickým vykopávkám příliš nepřeje. Oblast je navíc plná hadů a panuje tu extrémní klima. V létě plus 50 °C. V zimě minus 20 °C. Dobré podmínky pro archeologické výzkumy jsou však někde uprostřed.

Dalším „problémem“ je nevídaná vydatnost naleziště. Každé kopnutí motykou tu přináší záplavu nálezů, které je pak nutné odborně zpracovat. Sahr-e Sochta je místem, kde se předměty z alabastru, onyxu a bronzu nenacházejí jednotlivě, ale plní se jimi celé pytle. Italští archeologové, kteří tu zatím odvedli nejvíce práce, sdělili před časem tisku, že odtud už mimo jiné vyzvedli neuvěřitelných dvaačtyřicet tisíc figurek z nevypálené hlíny. Počet nalezených keramických střepů přesáhl prý dva miliony. Prostudovat všechny tyto historické poklady bude vědeckým týmům trvat léta. Pět tisíc let stará sídlištní vrstva na nalezišti Shahr-e Sochta má přitom rozlohu šestnácti čtverečních kilometrů, je až sedm metrů tlustá a dosud téměř celá nedotčená. Není divu, že jeden jinak zcela seriozní badatel nazval toto místo „šíleným snem archeologa“.

Odkud přišli tři králové

Sístán je oblastí, která ještě archeology i historiky určitě překvapí. Někteří badatelé dokonce právě sem kladou polohu sídla biblického krále Kašpara. Hypotéza, že legendární „Tři Králové“, pocházeli z dnešního Íránu, není nová. Mnoho starých pověstí dosvědčuje, že bibličtí tři králové přijeli do Betléma právě z Persie. V poslední době však přibývá seriozních důkazů, které tuto teorii podporují.

Již Marco Polo se na cestě touto orientální zemí dozvěděl, že jeden pocházel z města Saveh, druhý z Avy a třetí z jakéhosi podivného hradu uctívačů ohně (Kúh-e Khájeh?). Bylo tomu opravdu tak? Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že opravdu ano. Podle historiků slovo „mág“, užívané v autentických biblických textech, nelze přeložit doslova jako mudrc či král, jak se to běžně děje. Toto slovo je perského původu a má specifický význam. Byli tak nazýváni nejvyšší kněží kultu vyznavačů ohně, zoroasterovců. Původní text Matoušova evangelia také vůbec neuvádí jejich počet ani jména mužů, kteří putovali za hvězdou. Stojí tu pouze doslova, že „z východu přijeli do Betléma nějací mágové“. Nic víc. Matoušovi součastníci byli pouze informováni o návštěvě kněží uctívačů ohně v Betlémě. Ostatní evangelia se o „třech králích“ nezmiňují vůbec. Proč? Dost možná záměrně. Nesehráli náhodou „pohanští“ mágové v počátcích křesťanství větší úlohu, něž bylo žádoucí přiznat? Z Matoušova textu vyplývá, že byl s učením uctívačů ohně dobře obeznámen. Musel tedy vědět, že stejně jako Židé věřili v příchod Mesiáše. Měl jím být Zoroasterův syn Saošjant (Saoshyant), jehož zrození z panny, ohlášené jasnou hvězdou, mělo být počátkem nové spravedlivé doby. Nelze jistě tvrdit, že křesťanství má své kořeny v Persii, ale je přinejmenším podivné, kolik křesťanských legend je věnováno „Třem králům“ navzdory tomu, že Nový Zákon jejich přítomnost v Betlémě téměř ignoruje.

Informace na cestu

Ideální základnou pro výlety po Sístánu je Zábol, kam lze dojet ze Záhedánu autobusem za čtyři hodiny. Není-li právě situace v regionu vyhrocená, což je kvůli přestřelkám vládních vojsk s pašeráky poměrně často, tak vás hlídky na kontrolních stanovištích patrně nechají po menších obstrukcích projet. Ubytovat se lze v musafercháne Vali-ye Asr, kde zaplatíte za dvoulůžkový pokoj asi 5 EUR. K cestám mimo Zábol je oficiálně nutné mít povolení od místní policie (tzv. mojavez). Ve skutečnosti pokud se už jednou dostanete do Sístánu přes silniční kontroly, nikdo se o vás příliš nezajímá. Nedoporučuje se vycházet po setmění z hotelu či dokonce tábořit v horách.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-iran-divoky-sistan.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-iran-divoky-sistan.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017