Na cestě

Příletová hala istanbulského letiště zela ve čtvrt na jednu v noci prádnotou. O to více vynikla její rozlehlost, postrádající teplou přívětivost vítající náruče. Batoh kupodivu dorazil také v pořádku a i deštník, připevněný postraními popruhy byl na svém místě. Ověšen zavazadly zepředu i zezadu jsem se pomalu vydal na průzkum. Času mám dost, protože hledat nějakou cestovní agenturu přepravující klienty do Íránu, se vydám až ráno. Čeká mne několik dlouhých hodin, než se nad Bosporským zálivem objeví první sluneční paprsky.

Autobus, který nás vezl z Istanbulu do Íránu Jedna z odpočinkových zastávek ještě na tureckém území. Cesta do Íránu je dlouhá, vede přes celé severní Turecko. Muž vlevo jsem já a vpravo ten, který mne žádal o nevěstu. Ziskuchtiví směnárníci na nás na íránských hranicích již čekali Pohled z íránských hranich do vnitrozemí.

V této galerii je 6 obrázků. Zobraz celou galerii

„Hej, pane, odkud jste přiletěl“ chrlí ze sebe naučené anglické fráze pracovník jedné z mnoha firem poskytujících turistům, kteří právě přistáli informace o ubytování. Obvykle se těmto lidem obloukem vyhýbám, ale vzhledem ke skutečnosti, že široko daleko jsem byl téměř jediný potencionální zákazník, bylo zhola nemožné se vyhnout přímému kontaktu. Byl mladý a vypadal značně unaveně. Tmavý oblek měl daleko k nažehlené dokonalosti a vázanka s firemním logem se nejspíš povalovala někde v kanceláři.

„Z Prahy...“ odpověděl jsem způsobem, který měl jeho profesionálnímu instinktu napovědět, že o jeho služby nemám zájem. Jak se ale později ukázalo, ani v nejmenším mu to nevadilo, noční služby jsou prý na istanbulském letišti natolik nudné, že je vděčný za kohokoliv, kdo je ochoten si s ním alespoň chvíli popovídat.

„Á Praha, nádherné město a kam máte namířeno?“ pokračoval dál a evidentně ožil natolik, že jeho energii by mu v tuto denní dobu mohl leckdo závidět.

„Do Íránu“ pokračoval jsem v rozhovoru a opatrně si sundaval z ramenou oba batohy. Sedli jsme si do příjemně polstrovaných křesel v jedné letištní kavárně, která v noci sloužila jako improvizovaná noclehárna a čekárna na ranní lety. Při mé odpovědi sebou mírně trhl, protože tímto směrem se přilíš mnoho cestujících asi nevydává.

„Írán? Proč Írán? Turecko Vám nestačí? Turecko je krásná země, teplo, milí lidé, ale moc draho. Musím hodně pracovat, abych se mohl vrátit zpět do školy. Těžká práce, jsem tu už osmnáct hodin v kuse. Írán je problém. Turecko pohoda, Írán velký problém. Země teroristů a náboženských fanatiků“ povídá impulsivně, aby svému názoru dodal patřičné váhy. Než se zmohu na odpověď, hlava mu spadla nazad a usnul. Noční služba dává evidentně zabrat.

Jelikož nevím, kdy se probudí, rychle se rozhlížím okolo sebe, jestli jsou poblíž nějaké normální turistické informace. Nedaleko ode mne svítí nevelké okénko s nápisem Information office a za ním sedí drobná slečna. S neustálým ohlížením se po mých batozích se k němu vydávám. Jak jsem se blížil, slečna zvedla hlavu a docela příjemně se usmála. Byla jistě také unavená, ale měla něco, co postrádal onen mladík. Nenucenou přirozenost.

„Dobrý večer pane, jak Vám mohu pomoci“ zaznělo mile z druhé strany skleněné přepážky.

„Víte, právě jsem přiletěl z Prahy a mám namířeno na měsíc do Íránu. Zítra bych rád odjel autobusem nějaké íránské cestovní kanceláře do Tabrízu. Nevíte odkud z Istanbulu takové autobusy odjíždí?“ ptám se s takovou nadějí v hlase, že následující půlhodinu slečna obtelefonovala snad všechny své známé, kteří by mohli pomoci alespoň malou informací.

Odjezd autobusem z Istanbulu do Tabrízu byl nejslabším článkem mé cesty. Všude na internetu se dozvíte, že takových agentur je nepřeberné množství na autobusovém nádraží Otogar. Nikde se však už nepíše, jak se tam dostanete. Měl jsem z toho trochu obavy, ale trpělivě jsem doufal, že s ochotou na cokoliv a kohokoliv se zeptat, se nikde neztratím. A začal jsem právě u této hezké černovlásky.

Podrobně mi popsala cestu, zakreslila do mapy města jeho polohu a v informačním letáku, který obsahoval mapu tras istanbuslkého metra mi vysvětlila všechny možné způsoby, jak se tam dostat. K tomu mi dala i několik brožur o tureckých památkách a se stejně milým úsměvem jako na začátku se se mnou rozloučila.

S jistotou, že jsem právě vyřešil svůj největší problém jsem se vrátil ke svému křeslu, kde spokojeně oddychoval Nazim. Opatrně, abych ho nevzbudil jsem usedl a chtěl si prohlédnout získané brožury, které vypadaly docela lákavě. Ale Nazim se probudil, podíval se na hodinky, pak rychle vstal a se slovy, že musí obejít svůj úsek mne zanechal samotného. Abych se přiznal, příliš mi to nevadilo. Stejně jsem si chtěl urovnat myšlenky a připravit se na zítřek, vlastně už na dnešek. Hodiny na stěně kavárny ukazovaly dvě hodiny ráno. Metro zahajuje provoz v šest, jak jsem se dozvěděl, takže mám čtyři hodiny na to, abych alespoň na chvíli zamhouřil oči a dopřál si trochu byť nepohodlného odpočinku.

Ale oni na mě snad byli domluveni. Jakmile odešel Nazim, přisedl si ke mně jakýsi Rus, který je na letišti už asi tři týdny, protože ztratil pas a veškeré doklady. Moc jsem mu nerozuměl, protože anglicky neuměl a rusky kupodivu také velmi málo. Ale pochopil jsem, že je něco mezi Rusem a Turkem. Bylo to sice trochu zmatené, ale to mu příliš nevadilo a neměl snahu mi svoji situaci blíže vysvětlit. Chtěl si jen popovídat. Opět jsem si musel vyslechnout varování před cestou do Íránu a kdejaké politické řeči o jeho nebezpečí pro mír na Zemi, ale to už jsem věděl, že nemá smysl komukoliv takové názory vyvracet. Já si ten svůj jedu teprve udělat. Pak se uvidí. Pokud tu po mém návratu ještě bude, kdo ví, třeba si budeme v pohledu na Írán rozumět. Nebo budu mít konečně co odpovědět a čím vyvrátit nesmyslné předsudky.

Okolo čtvrté ráno mě přepadá únava, které se již nedokážu bránit. Ještě předtím jsem zabezpečil svá zavazadla způsobem, že při sebemenším pokusu o jejich zcizení, bych se okamžitě probudil. Usnul jsem snad ještě dřív, než se má hlava dotkla křesla.

I když se mi asi zdálo něco příjemného a vůbec se mi nechtělo otevřít ztěžklá víčka, ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že neležím ve své posteli doma, ale na jednom z křesel istanbulského letiště a čeká mne hledání autobusu do Íránu, byl jsem najednou čilý jako rybička. Proboha, kolik je vlastně hodin? Nezaspal jsem? Zase tolik času nemám? Podíval jsem se na display svého mobilu a probudil jsem se dokonale. Za pět minut šest hodin ráno. Tak to mám co dělat. Trochu se umýt a vyrazit do města.

Jakmile jsem se začal zvedat z křesla, probudil se i Rus. I když měl opět potřebu něco vyprávět o svém nešťastném osudu, v půli věty jsem ho přerušil a zeptal se ho, zda ví jak se dostanu do metra. Bez mrknutí oka mne odvedl k pojízdným schodům, po kterých jsem se dostal do suterénní části letiště. I když tomu nic nenasvědčovalo, po chvíli chůze velkou halou jsem se ocitl přímo před ním. Zakoupil jsem žetony, do vstupního automatu jeden vhodil a prošel turniketem. V duchu jsem se radoval, jak snadno jsem v noci získal informace o autobusovém nádraží Otogar a že bych snad mohl odjet z Istanbulu už během dopoledne. Proč zbytečně otálet. Írán mne přitahoval tím víc, čím víc se blížil. Istanbul si prohlédnu až se za měsíc vrátím. Teď už toužím vydat se dál na cestu.

V metru jsem se sice trochu třásl zimou, ale tušil jsem, že za pár hodin budu v žáru středomoří ještě vděčně na chladné podzemí vzpomínat. Souprava přijela téměř současně s mým příchodem a tak jsem se usadil jak nejpohodlněji mi to má zavazadla umožňovala. Nad vstupními dveřmi vozu jsem spatřil plán tras metra a spočítal si, kolik stanic mne dělí od Otogaru. Cestou jsme střídavě projížděli podzemím i po povrchu a já tak měl příležitost prohlédnout si alespoň část města. Vůz se s každou další stanicí stále více zaplňoval, takže nakonec to byla známá pražská tlačenice. Kam všichni tak brzy po ránu jedou? Vždyť je sobota? No jo vlastně, uvědomil jsem si po chvíli, tady už je také islám a svátečním dnem je pro ně pátek. Dnes je tedy klasický pracovní den.

Ze zamyšlení mne vytrhl hlas, oznamující moji cílovou stanici. Konečně jsem tady! Teď rychle vybrat tu nejlevnější agenturu a hurá na východ. S menšími obtížemi se prodírám davem spolucestujících až se nakonec ocitnu na volném prostranství na povrchu. Nevím co jsem čekal, ale to, co vidím kolem sebe mne rozhodně překvapilo.

Autobusové nádraží Otogar je velmi rozlehlé kruhovité náměstí, po jehož obvodu jsou desítky, možná stovky maličkých agentur, které Vás odvezou téměř kamkoliv si budete přát. I když takovou nabídku jsem přímo nečekal, alespoň bude z čeho vybírat. Husí kuže mi radostí naskakovala při představě, na vlastní oči uvidím ve výlohách nápisy měst mých snů. Bylo celkem jedno z které strany budu Otogar obcházet, takže jsem se vydal proti směru hodinových ručiček. Míjel jsem poutače vybízející k zakoupení jízdenek do Arménie, Bulharska, Řecka a mnoha dalších míst, která voněla sluncem a dálkami. Írán se zatím neobjevil, ale před sebou mám ještě téměř celý Otogar. Hochu, ještě nebudeš vědět pro kterou agenturu se rozhodnout pomyslel jsem si a hřálo mě u srdce, jak pěkně to všechno vychází. Po téměř probděné noci jsem necítil skoro žádnou únavu a ranní chlad se postupně vytrácel s přibývajícími hřejivými slunečními paprsky.

Zklidněná mysl a pohoda mě začaly opouštět ve chvíli, jakmile se v dohledu objevilo místo, ze kterého jsem se na průzkum Otogaru asi před hodinou vydal. Zbývalo jen pár kanceláří, které ale jak se nakonec ukázalo, Írán ve své nabídce také neměly. S batohem zařezávajícím se stále víc a víc do netrénovaných ramen jsem tu stál a najednou nevěděl, co dělat. Málo platné mi byly v tuto chvíli veškeré zaručené informace o Otogaru jako místě odjezdu. Neexistující cestovní agentury mi to nevykouzlí. Je zhruba osm hodin dopoledne a musím se rychle zorientovat a v tak velkém městě nalézt alespoň jednu kancelář, která mne dopraví do Tabrízu.

„Dobrý den, prosím Vás, nevíte zda a odkud z Istanbulu odjíždí autobusy do Íránu?“ ptám se dozorčího v metru.

„Írán? Proboha chlapče, proč nezůstaneš raději u nás? Copak nevíš, jak je to nebezpeční země?“ dostává se mi téměř otcovské rady, ale mě v tu chvíli nezajímá bezpečnostní situace, já potřebuji nalézt autobus.

„No, já myslím, že nějaké autobusy do Íránu jezdí ze stanice Akssaray, tam určitě něco najdeš“ pokračuje ve svých úvahách a já spěšně poděkuji a opět vstupuji do metra. Akssaray není tak daleko, takže časová ztráta možná nebude ani znát. Stále ještě není příliš pozdě, přemýšlím.

Stanice Akssaray mne přivítala opět velmi rozsáhlým prostranstvím a kam mé oko dohlédlo, žádný nápis v perštině jsem ve výlohách nespatřil. Pro jistotu jsem se znovu zeptal náhodného kolemjdoucího, ale výraz v jeho tváři mi napověděl, že místní do Íránu příliš často necestují. I když nevěděli, sami se ale ptali ostatních a hledali kohokoliv, kdo by věděl alespoň něco, co by mě přiblížilo k mému cíli. Jejich péče a snaha pomoci byla až dojemná. A to jsem byl vlastně ještě v Evropě. Ani jsem netušil s jakou pohostinností a ochotou se už za pár dní setkám.

Ačkoliv ochota a snaha pomoci mi byla téměř neuvěřitelná, přesto jsem potřebnou informaci nezískal. Unaven neustálým vyptáváním se a tíhou batohu, jsem se vydal vzhůru směrem k Modré mešitě, která sice byla ještě daleko, ale doufal jsem, že alespoň někde v jejím byť vzdáleném okolí budu mít více štěstí. Po chvíli jsem usedl na kamenou lavičku a rozhodl se na chvíli si odpočinout. Jak jsem se tak apaticky rozhlížel kolem sebe, spatřil jsem nedaleko informační kancelář. S novou energií jsem hodil batoh na záda a vydal se tím směrem.

„Dobrý den, prosím Vás, nevíte jestli tu je někde nějaká cestovní agentura, která jezdí autobusy do Íránu?“ ptal jsem se už potolikáté, že jsem mluvil téměř jako rodilý mluvčí.

„Ale samozřejmě a dokonce kousek odtud jedna taková je“ povídá postarší zaměstnanec a podává mi vizitku agentury Metro. S nadějí, že má anabáze se chýlí konečně ke konci jsme se rozloučili a já se vydal směrem zpět ke stanici Akssaray. Asi po dvoustech metrech jsem skutečně narazil na malou agenturu, která působila natolik nenápadně, že jsem ji předtím přehlédl. Celý zpocený a s unaveným výrazem ve tváři jsem vešel dovnitř a k mé neskutečné radosti jsem byl opravdu na správném místě. Ihned jsem zakoupil jízdenku do Tabrízu a zpáteční z Teheránu do Istanbulu s datem odjezdu za měsíc. A protože do odjezdu autobusu zbývaly ještě nějaké čtyři hodiny, zanechal jsem zde svůj batoh a rozhodl se vydat alespoň na malou prohlídku po blízkých památkách.

Jako první jsem v blízkém okruhu navštívil Tulipánovou mešitu, která rozhodně stojí za prohlídku. I když budete muset zaplatit malý bakšiš „kostelníkovi“, v klidu si pak můžete posedět v jejím chladivém stínu a přemítat o dalších úsecích cesty, která vás terpve čeká.

Z Tulipánové mešity jsem šel směrem k univerzitě a pomalu se tak dostal k bazaru. Byl to vůbec můj první bazar v životě. Já, který nemám rád jakékoliv nabízení zboží a vše si nejraději prohlédnu sám bez jakéhokoliv vybízení ke koupi a vychvalování všeho vystaveného, jsem se ocitl na místě, kde před něčím takovým nebylo úniku. Bazar byl skutečným skvostem nejen architektury, ale atmosféry vůbec. Vše bylo nádherně osvětlené, upravené a čisté. Prodavači jeden přes druhého volali na kolemjdoucí a zvali je do svých obchůdků.

Bez potíží jsem procházel křivolakými uličkami, ale pečlivě sledoval, kde jsem odbočil doprava a kde doleva, protože najít z tohoto bludiště cestu ven, může být pro neznalého poměrně slušný problém. Ale jak jsem obdivoval koberce, ručně tepané talířky, nádhernou keramiku a mnoho dalších předmětů, pronikal jsem stále hloub do nitra bazaru a nakonec přestával vnímat, kde vlastně jsem a jak se dostanu ven. V jednu chvíli jsem se bezděky podíval na display mobilního telefonu a ztuhl jsem. Za necelou půlhodinu je odjezd od agentury Metro. Malý mikrobus má odvézt několik nás klientů na maličké autobusové nádraží , kde bude čekat autobus do Íránu. Lehce jsem se zachvěl a začal si vzpomínat kudy jsem se sem vlastně dostal a kde jsem jakým směrem odbočil. Kdejaký starověký labyrint by mohl blednout závistí, ale mě nezbývalo nic jiného, než rychle, velmi rychle najít cestu ven. Žádné obludy a kentauři se mi sice do cesty nestavěly, ale davy lidí spěchajících opačným směrem se jim téměř podobaly.

Tak, tady doleva, u čajových servisů doprava a tam už by měl být východ. Jestli nebude, jsem...však Vy víte kde. Uf, světlo východu osvítilo nejen uličku bazaru, ale i moje srdce a zaplašilo vzrůstající obavy. Poměrně rychle jsem proběhl poslední metry na rušnou ulici a poklusem se dopravil k agentuře. Stihl jsem to na výbornou. Do odjezdu mikrobusu zbývá ještě asi minuta. Čekal jsem, že majitel již bude stát před vchodem se zdviženým ukazovákem a s pohledem na hodinky mne bude kárat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jsem vlastně první asi z pěti klientů, kteří tu už měli být. Žádný ukazovák a ani hodinky se nekonaly. Jak jsem zjistil, je třeba si zvykat na perské pojetí přesnosti. Minuta sem, hodina tam. V Istanbulu jsem z toho byl ještě trochu rozechvělý, ale po pár týdnech v Íránu jsem se už přestal divit třeba i dvouhodinovému zpoždění nočního autobusu, který prostě čekal na pár opozdilců. Pane, přece bychom jim neujeli. To by nebylo hezké. Vždyť je dost času a pokud přijedeme s pár hodinami zpoždění, nikdo se zlobit nebude. Naopak, všichni budou rádi, že jsme počkali. Vždyť zítra se může něco nepředvídaného přihodit i jim a budou vděční za posečkání.

Je to jiný svět, jiné uvažování, jiné měření času i pojetí hodnot a priorit. Dochvilnost a dodržení grafikonu je krásná a jistě důležitá věc. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že existuje ještě něco víc. Myslet na druhé. Je těžké to pochopit s naším středoevropským pohledem na věc, ale stačí jedno zaklopýtnutí, jedno zaspání, zapomenutí a prožitá hrůza ze změškaného spoje, který nás měl odvézt tisíce kilometrů jinam, se rázem změní v nebetyčnou vděčnost, když na místě, kde již dávno neměl být, stojí starý, dobrý autobus, který čeká jen a jen na Vás. A když při usednutí na své sedadlo pocítíte na svém rameni ruku cestujícího za Vámi a spatříte úsměv jako výraz radosti, že jste zde, máte pocit, že snad už nejste ani na Zemi, ale někde v neskutečné Utopii.

Rychlostí vysoce převyšující povolené hodnoty jsme dorazili na autobusové nádraží stojící skryto mezi domy, nedaleko stanice Akssaray. Tady bych ho rozhodně nehledal, ale to už ani nemusím. Při prvním zběžném prohlédnutí autobusu, který se na následující dva dny stane mým domovem, jsem nebyl nijak překvapen. Až interiér mne poněkud zarazil. Jestli se tahle stará rachotina udrží dva dny na silnici, budu opravdu rád. Nenápadně jsem si prohlížel ostatní cestující. Nic nenasvědčovalo tomu, že například ženy jsou íránky. Kromě jedné matky s dcerou neměla ani jedna z nich šátek na hlavě. Naopak, vypadaly velmi evropsky. Ale jak se v průběhu cesty ukázalo, opak byl pravdou. Íránci byli všichni. Včetně žen. Jen si do poslední chvíle užívaly svobody a možnosti chodit bez zahalení. Nebude to trvat dlouho a všechny do jedné, se v okamžiku promění v jednolitý zástup věrných vyznavaček náboženských pravidel.

Nejen oblečení, ale i hudba, kterou řidič pouští do reproduktorů se změní z tureckého popu na tradiční íránské melodie. Nemohl jsem si nevzpomenout na podobné chování a dvojaké mimikry, které jsme ještě před pár lety znali velmi dobře i my. Nějak se člověk chová na veřejnosti a jinak doma v soukromí. Je s podivem, jak rychle si člověk odvykne a s jakou lítostí pohlíží na ty, kteří tak zatím musí žít. Ale bylo zřejmé, že tento způsob života berou jako něco samozřejmého, téměř legračního. Taková malá hra, kterou hrají s ochránci dobrých mravů a zákona ve své zemi. Z mých úvah mne vytrhl startující motor autobusu, který se po chvíli rozjel a za vydatného mávání přátel a známých, kteří v Turecku zůstávají, jsme se vydali na cestu. V mysli si vzpomínám na dnešní anabázi a s velkou dávkou vděčnosti prožívám radost ze započaté cesty. Ta pravá cesta do vysněné Persie totiž právě začíná.

A jako závěrečnou perličku dnešního vyprávění přijměte příběh, který se mi během dvoudenní cesty v autobuse stal.

„Pane, mohl bych si k vám na chvíli přisednout?“ ozvalo se lámanou angličtinou ze sedadla přede mnou. Ještě chvíli jsem sledoval zamyšleně krajinu, ale pak jsem si uvědomil, že hlas mluvil ke mně. Téměř ostýchavě si mě prohlížel mladý íránec a s oddaným pohledem mi visel na rtech. Samozřejmě jsem souhlasil. Nevěděl jsem sice co si bude přát, ale i já jsem byl zvědavý. Vlastně jsem již netrpělivě čekal na jakoukoliv příležitost ke komunikaci s kýmkoliv z nich. Ne snad proto, že bych pociťoval samotu, ta mi ani zdaleka nevadila, spíš jsem se chtěl zblížit s lidmi, které budu příští měsíc potkávat den co den a dozvědět se o nich co nejvíc.

Sice mi bylo trochu divné, proč v rukou stále drží jakousi knihu, ale vzápětí jsem pochopil. Jeho lámaná angličtina vděčila za svou existenci dvěma skutečnostem. Jednak tomu, že uměl číst a pak také právě této nenápadné knížce, která byla plná anglických frází. Nejprve s vážným výrazem ve tváři dlouze hledal a listoval a pak se na mne obrátil a pronesl téměř plyně jednu z nich. Samozřejmě jsem odpověděl jak nejlépe jsem dokázal, ale na jeho straně mé reakce vyvolávaly značný zmatek. Nevěděl jak pokračovat v rozhovoru dál. A tak se opět ponořil do světa frází a vyhledával tu, která nejlépe odpovídala tomu, co by v té chvíli měl odpovědět.

Po chvíli, když jsme se se střídavým úspěchem přenesli přes úvodní zdvořilostní fráze, vyrukoval s prosbou, která mi věřte nebo ne, vyrazila dech. S naprosto klidným výrazem ve tváři, který bez sebemenších pochybností očekával kladnou odpověď se mne zeptal, zda-li bych mu mohl v České republice sehnat manželku.

„Cože? Jak sehnat manželku?“ zareagoval jsem s pocitem, že jsem se patrně přeslechl. „No, že byste mi pomohl najít v České republice nevěstu, se kterou bych se oženil a žil s ní ve vaší zemi.“ zopakoval pomalu pro jistotu, že bych snad nerozuměl jeho angličtině. V angličtině problém nebyl. Jen jsem si představil zástupy českých děvčat, která mne budou po mém návratu zpět do vlasti očekávat a jedna přes druhou se budou prát o adresy íránských mladíků. Skoro každá má vysněného vysokého, štíhlého a černovlasého. Ale nebyl jsem si v tu chvíli jist, zda Írán je tou zemí, odkud by svého prince čekaly. Nejprve jsem si myslel, že si ze mne dělá pouze legraci a každou chvíli se začne plácat do stehen a všichni okolo nás puknou smíchy. Jenže nic takového se nestalo. Naopak, temné oči mého prvního přítele ze země snů dychtivě očekávaly kladnou odpověď.

Tehdy jsem pochopil jedno ze základních pravidel v komunikaci s íránci. Odmítnout není slušné. Není slušné ani naznačit, že splnění přání je nereálné. V takový okamžik je nejlepší přislíbit, že ačkoliv je jeho prosba velmi odvážná, rozhodně nepostrádá na zajímavosti a bude pro vás velkou ctí pokusit se všemi silami a dostupnými prostředky splnit, oč vás požádal. Jenže to jsem tehdy ještě nevěděl. A tak jsem mu bez obalu sdělil, že to vidím jako naprosto nemožné. V cestě stojí mnoho překážek. Jak by se dostal do České republiky? Což jsem neměl říkat, protože podle jeho slov by díky známým a příbuzným pro něho nebyl až takový problém dostat se z Íránu do ciziny. Turecko nepočítám, je jedinou zemí, se kterou Írán nemá vízový styk.

Urychleně jsem proto hledal jiné, působivější argumenty, které ho měly uklidnit. Jeden na něho zapůsobil obvzlášť silně. Překvapilo ho, že dívky si u nás své partnery hledají samy a nepotřebují žádné zprostředkovatele, natož aby nesměly o svém osudu rozhodovat. Dlouho mlčel a přemýšlel. Patrně došel k závěru, že ženy s takovým vnitřním potenciálem a svobodomyslností by pro něho asi nebyly nejvhodnější. Po chvíli jsem ho alespoň utěšil slovy, že o jeho prosbě budu přemýšlet a budeme-li trpěliví, snad budoucnost přinese splnění jeho snu. Nakonec jsem byl rád, že autobus začal brzdit a já mohl uniknout z atmosféry mezikulturního napětí.

Takže pokud jen trochu o cestě do Íránu uvažujete, neváhejte. Podobné a mnohé další příběhy čekají právě na vás. Už o nich nebudete muset jenom číst, prožijete je sami. A to je nejcennější.

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017