Jak to všechno začalo...

Proč jsem se letos v polovině května rozhodl navštívit Írán, mělo několik důvodů. Mé první setkání se starodávnou Persií, se odehrálo již před mnoha lety. Byl jsem ještě docela malý kluk, když den co den Televizní noviny informovaly o zuřících bojích mezi Íránem a Írákem. Sledoval jsem záběry vybuchujících granátů, v poušti bojujících vojáků a ničemu z toho jsem nerozumněl. Snad jsem v té době ještě nedovedl rozlišit mezi hraným filmem a tragickou skutečností.

Roky přicházely a odcházely a teprve po mnoha letech se mi země létajících koberců opět sama připomněla. To když jsem v jednom malém knihkupectví zakoupil nevýraznou knihu o jistém íránském lékaři, který v mládí konvertoval od islámu ke křesťanství a ve velmi působivém osobním příběhu popisoval nejen události svého života v Íránu v první polovině 20. století, ale podařilo se mu vyjádřit a popsat i krásu své vlastní země.

Tehdy jsem si poprvé opakoval názvy měst, která mi zněla tak exoticky. Hamedán, Isfahán, Šíráz. V těch chvílích, aniž jsem si to uvědomoval, byla počata touha a já snil o dni, kdy se exotika stane realitou.

Třetím impulsem pro mé rozhodnutí navštívit Írán, byly informace zveřejňované v médiích. Snaha představit tuto zemi jako jednu ze základen teroristů a jejichž obyvatel je třeba se obávat, ve mně vzbudila silnou potřebu přesvědčit se přímo na místě, jak je to vlastně doopravdy.

A tak jsem uposlechl naléhavého volání hlasu svého srdce, sbalil batoh a vydal se na cestu. Provázen nechápavými a někdy až vystrašenými pohledy svých spolupracovníků i přátel, slzami obav a strachu své matky, vykročil jsem vstříc zemi, o které jsem sám nebyl přesvědčen, co mi ve skutečnosti přinese.

Ale každá cesta má svá pravidla. Mezi ty nejdůležitější patří bezesporu pečlivá příprava. Tedy pokud si nevyberete zájezd s cestovní kanceláří, které zaplatíte těžce vydřené úspory a necháte se vláčet po těch památkách a místech, které uzná ona za vhodné. Nechci tento způsob poznávání světa nijak zlehčovat, pro mnohé je to nejschůdnější varianta, jak se dostat za hranice svých domovů. Já ale dávám přednost cestování nezávislému. Je to náročnější, ale pocit, že vše závisí jen a pouze na vás, že cesta bude vypadat tak, jak si ji zařídíte a na nikoho a nic nemůžete spoléhat, je něco, co nejsem ochoten svěřit do rukou nikomu jinému. Ne kvůli nedůvěře, ale kvůli radosti, které mi právě tento způsob cestování přináší.

Víte, já miluji ten okamžik, kdy se rozhodnu navštívit určité místo a stojím před úkolem vše naplánovat. Někdo to nemá rád a nejraději se vydá kamkoliv bez pevného itineráře. To je určitě také zajímavé, ale potřebujete k tomu dost času. S pár týdny dovolené za rok je prostě jasná představa nutností. Ale nejen to, je to především právě ta zmiňovaná radost. Říká se tomu dvojí cestování. První doma s prstem na mapě a očima v knihách a druhé pak ve skutečnosti.

Nejprve jsem si tedy na internetu našel veškeré cestopisy těch, kteří už v Íránu byli. Pak jsem se poohlédl po vhodné literatuře v knihovně a po večerech a víkendech ji v klidu domova studoval. Letos jsem měl docela štěstí. Dolehla na mě viróza a tak jsem pár dní od rána do noci proležel a proseděl u počítače a v knihách.

Nejprve prožíváte docela slušný chaos. Nevíte co číst dřív, jak to utřídit, nejraději byste navštívili každé místo o kterém čtete. Ale postupem času Vám začnou být některá místa bližší a zdají se Vám zajímavější než ostatní.

Nakonec, když už jasně víte kam, řešíte otázku jak, kdy a za kolik. Tedy jakým dopravním prostředkem se budete mezi jednotlivými místy přesouvat, zda něco vůbec jede, zhruba v kolik hodin, kolik to bude stát, jak drahé jsou vstupy a ceny ubytování.

Po pár dnech jsem měl poměrně slušný plán cesty. Věděl jsem odkud a kam, kolik času na kterém místě přibližně strávím a kolik mě to bude stát. Jak říkám, někomu to možná přijde příliš sešněrované, ale mě to dává možnost se těšit konkrétně.

Můj plán vypadal asi takto: Tabríz – Hamadán – Šuš – Isfahán – Šíráz – Persepolis – Yazd – Mašad – Teherán. Celkem cesta trvala čtyři týdny a můj plán vytvořený doma v průběhu cesty doznal některých změn.

Jestli se tedy rozhodnete navštívit Írán, budete muset prozkoumat vzdálené kouty svých bytů a nalézt přístroj, kterému naši otcové říkali psací. Vízum do této země, je možné vyplnit totiž pouze na něm.

Samozřejmě lze využít i technologií moderních. Formuláře naskenovat a pokusit se převést je do formátu, kdy je možné vpisovat text. Já se o to pokusil v jedné PC firmě, ale neuspěl jsem. Takže nezbylo nic jiného, než zapůjčit psací stroj od svých rodičů a pustit se do činnosti vzdálené jako hluboký středověk.

Což o to, datlovat jsem ještě nezapomněl, ale co jsem si neuvědomil, že podržení mezerníku pro plynulý posun kurzoru zde nefunguje. Prostě musíte mačkat a mačkat…až se domačkáte kam potřebujete.

Další zajímavostí je skutečnost, že formulář se vyplňuje od zadní strany. Jak je zvykem v arabském světě. Také se připravte na to, že nikoho nezajímá jak se jmenuje Vaše matka, ale jméno otce důležité je. Mojí mámu to náležitě rozlítilo, jaká je to prý diskriminace. No, ještě není očividně připravena na zavedení šaría v našich zeměpisných šířkách.

Taky není dobré se zmínit, že jednou ze zemí, kterou jste již navštívili, je Izrael. To není právě největší přítel Íránu. Asi bych nezmiňoval ani fakt, že tam chcete pracovat jako žurnalista, nebo se stýkat s nějakými cizinci. Možná by jste vízum dostali i tak, ale já to neriskoval.

To, že budete muset vízový formulář vyplnit třikrát, berte spíše jako výhodu. Do svého životopisu tak budete moci uvést i skutečnost, že zvládáte psaní na stroji. Není nad to, moci na sebe dnes upozornit nečím, co druzí prostě neumí. Takže uvažujte o Íránu, pomůže Vám to získat soft skills, kterými jste doposud nevládli.

Zhruba po týdnu od odevzdání vyplněných žádostí o vízum, mi zazvonil mobilní telefon. A protože číslo, které se objevilo na displeji mi nic neříkalo, zvedl jsem ho bez zjevného zájmu.

Ale ten rázem vzrostl, když se na druhé straně ozvalo velvyslanectví Íránské islámské republiky. Sice jsem byl zklamán, když důvodem telefonátu nebylo jeho urychlené vyřízení, ale i tak jsem byl velmi překvapen. Pan konzul si nás, kteří žádáme o vízum dovoluje pozvat na neformální setkáni, na kterém by nám rád podal aktuální informace o cestování po Íránu.

V pátek 27.4. se nás tam sešlo asi patnáct. Zhruba ve dvě hodiny a deset minut po obědě, jsme byli uvítáni v přijímacím salónu, který vyplňovala příjemná hudba a naše kroky se ztrácely v nádherných perských kobercích.

Pistáciové oříšky, pití a skutečně vřelé přivítání. Jak nám bylo sděleno, takové setkání Íránské velvyslanectví pořádá poprvé. A tak jsme se jako zkušební vzorek zaposlouchali do zajímavého výkladu o nejkrásnějších místech, která Írán svým návštěvníkům nabízí.

Zajímavé bylo i ubezpečení, že v Íránu není třeba se obávat nějakých striktních nařízení v oblékání. Muži mohou v liberálnějších oblastech naprosto klidně chodit v košili s krátkým rukávem. Pánská část naší skupiny se uklidnila, zato ženy protahovaly své obličeje, když se dozvěděly, že nutnost nosit po celou dobu pobytu šátek, který zakryje všechny jejich vlasy není pouhou propagandou, ale reálnou skutečností.

Celé setkání bylo velmi příjemné a pokud budou íránci ve své pohostinnosti a přívětivosti podobní panu konzulovi, čeká nás opravdu zajímavá a nezapomenutelná cesta.

Myslím, že jsem nikdy nezažil takový servis, jako ono páteční odpoledne. Nikdy se nikdo z představitelů země, kterou jsem hodlal navštívit nestaral o to, abych věděl, kde je to u nich nejhezčí a na co bych rozhodně neměl zapomenout. Někteří spekulovali, že je to jen zastírací manévr v současné době, kdy slovní přestřelky mezi Íránem a USA opět nabývají na síle. Já osobně tomu nevěřím. Spíš mám pocit, že se snaží ukázat svůj zájem o ty, kteří je hodlají navštívit. Váží si těch, kteří mají zájem o jejich zemi. A to není málo.

Poté, co jsem do svého pasu skutečně obdržel dlouho očekávané vízum, jsem si konečně mohl zarezervovat letenku. Odlétal jsem 11.5. 2007 ve 20.45 do Istanbulu, odkud jsem plánoval odjet autobusem do Tabrízu. Návrat byl plánován tak, abych stihl odlet z Istanbulu do Prahy 10.6. 2007 v 7.25.

Od mého návratu zpět již uplynul delší čas. Sedím doma, poslouchám perskou hudbu, popíjím čaj na dovezeném perském koberci a je mi smutno. Stýská se mi. Ještě stále na své tváři cítím žár pouštního slunce, vůni pestrých květů mnoha nádherných zahrad, prožívanou víru v tichu monumentálních mešit a především přátelství tolika neznámých lidí, kteří měli pouze jedinou touhu. Řekni všem u vás doma, že jsme vaši přátelé a chceme s vámi žít v pokoji a míru.

Írán je zemí, ve které se setkáte s mnoha pro nás neznámými a nepochopitelnými omezeními, která vyplývají z jejich islámské víry. Stejným způsobem je chápou i někteří z jeho obyvatel. Vnímají je jako neviditelné zloděje nám záviděné svobody. Ale na druhou stranu je to země nádherných dávných tradic a po staletí téměř nezměněného způsobu života, který svým obyvatelům dává pocit určité jistoty a stability, které by jen velmi neradi ztratili. Rozpad a vytrácení se hodnot jako jsou úcta, pohostinost a mnohé další, je v této zemi téměř neznámým jevem. A pokud se nebudete bránit bližším vztahům s místními lidmi, objevíte svět plný přátelství, soudržnosti velkých rodin, a vzájemné podpory, kterou si jejich členové poskytují. Je to svět, kterého se máme obávat, nebo je možné se od něho lecčemus naučit?

Nám jistě poprávu závidí míru svobody, která nám připadá již tak přirozená, že si ji mnohdy ani dostatečně nevážíme. Ale na druhou stranu, ve své demokratické svobodě žijeme často sami za zdmi našich bytů, aniž bychom projevili alespoň sebemenší zájem poznat nejbližší okolí. Naše svoboda a jejich smysl i cit pro vztahy, tvoří společně obraz téměř dokonalého světa.

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017