Šíráz

Je čtvrtek 24.11.2007 a naše cesta pokračovala z Esfahánu do Šírázu. Je to nádherné pouštní město, které si skutečně získalo mé srdce. S Ištvánem jsme přijeli v půl páté ráno a právě se rodil nový den. Nad nedalekými horami se z temné noční pokrývky začínalo probouzet slunce a na mohutných skalách malovalo úchvatné obrazy, které zanedlouho nenávratně zmizí v rozpáleném a žhnoucím oparu.

Šíráz je obklopen horami Šíráz - vyschlé říční koryto Šíráz - památník perského básníka Háfeze. Šíráz - památník perského básníka Háfeze. Šíráz - památník perského básníka Háfeze. Šíráz - památník perského básníka Háfeze. Šíráz - památník perského básníka Háfeze. Šíráz - památník perského básníka Háfeze. Šíráz - památník perského básníka Háfeze. U hrobky básníka lidé recitují jeho verše. Nádherná palma při vstupu do parku Bagh e Eram v Šírázu.

V této galerii je 27 obrázků. Zobraz celou galerii

Vzduch voněl vlhkou trávou a člověku by se chtělo jen tak si lehnout na záda a pozorovat a cítit. Jenže to by jsme nesměli být v obležení ziskuchtivých taxikářů, kteří pobíhali kolem našeho autobusu ještě dávno před tím, než otevřel dveře. Pozorovali jsme je skrz zatmavené okno a téměř jsme se obávali opustit jeho bezpečnou skrýš. Jakmile se dveře do široka otevřely, dolehl k nám jejich křik, jak se pokoušeli získat co nejlepší místa, aby jim neunikl ani jeden z nás.

Ještě než jsme se vůbec dotkli nohou asfaltu nástupiště, už po nás chňapaly lačné ruce, aby si tak zajistily výdělek pro rodinu. Chvíli jsme dělali jako by nic a projevovali nezájem, protože jsme se nejprve potřebovali trochu zorientovat. Což znamená dojít si na toaletu, protáhnout rozbolavělá záda a podle průvodce se rozhodnout, do kterého hotelu se necháme odvézt. S jedním taxikářem jsme se nakonec domluvili, že zhruba za půl hodiny budeme připraveni a může nás vzít do centra. Trpělivě čekal opodál, ale neustále si nás hlídal, abychom nedali nakonec přednost někomu jinému. Tady se boj o zákazníka projevuje bez jakýchkoliv diplomatických bariér a frází. Je to život ve své syrové, ale pravdivé podobě.

Když jsme dorazili lehce po páte k hotelu přímo v centru města, byl samozřejmě ještě zavřený, ale taxikář počkal, jestli se dozvoníme a teprve pak odjel. Před tím jsme se s ním domluvili, že zítra, tedy v pátek 25.11.2007 nás brzy ráno v šest hodin odveze na prohlídku Persepole a Naqsh-e-Rostam, což jsou v Íránu jedny z nejúchvatnějších archeologických nalezišť. A proč tak brzy? Protože Šíráz je poměrně dost na jihu Íránu, navíc v poušti a okolo oběda je zde již takové horko, že veškerá touha po poznávání by se rázem a během několika minut proměnila v intenzivní potřebu utéci kamkoliv, kde je stín a chlad. Jenže to je právě to, co tu není.

Hotel byl v přijatelných cenových i estetických relacích, takže nebylo nutné absolvovat obchůzku po několika podobných zařízeních, tak jako v předchozích dnech. Sprcha, spánek a trocha odpočinku po předchozí noci byly nutnou časovou investicí, než byl člověk schopen se vydat za poznáním. Okolo půl deváté jsem byl už ale zpět na ulici, která tak jak je to zde zvykem změnila oproti noci, nebo velmi brzkému ránu svoji podobu. Hluk, davy lidí a vzrůstající teplo. A tak abych si udělal v hlavě jasno a alespoň zhruba načrtl plán dnešního dne, zavítal jsem do nedaleké „čajchůne“, což je označení pro čajovnu, někdy i restauraci. Pořádná konvice čaje, kousky tvrdého cukru a příjemné prostředí s mírnou klimatizací mne nádherně uvolnili a já byl schopem přemýšlet. Šíráz je poměrně rozlehlé město a jeho památky jsou rozesety jako kostky vržené na podlahu. Ale i tak se dají některé z nich zvládnout pěšky a k té nejvzdálenější se nechám odvézt taxíkem.

Nedaleko ode mne seděli v restauraci nějací šejkové v nočních košilích, popíjeli čaj a cpali do sebe chleba, kebaby a zeleninu. K mému překvapení zde obsluhovala jako číšnice žena. To jsem v žádné další restauraci nezažil. Já jsem s tím ale rozhodně problém neměl.

Jako první místo dnešní prohlídky, jsem si vybral jednu z nejkrásnějších zahrad, kterou jsem v Íránu navštívil. Íránci jsou pověstní svojí vášní k zahradám. Snad je to dáno vyprahlostí země a nedostatkem barevnosti přírody, že si tento hendikep kompenzují zahradami tak krásnými, že si leckteré z nich zaslouží jméno Bagh-e-Eram, což v překladu znamená Zahrada pozemských rozkoší. A do zahrady stejného názvu jsem se vydal. Od centra města je vzdálena dobré tři kilometry. Nejprve jsem šel po jakési hlavní třídě, kde se pomalu otevíraly obchody. Několikaproudá silnice již téměř nedokázala pohltit množství aut, ale dlouhá řada palem, sloužící jako dělící pruh velice vkusně snižovala nepříjemný dojem z dopravní zácpy.

Po chvíli jsem musel tuto silnici přejít, což se mi po čtrnácti dnech v této zemi už celkem obstojně dařilo a ocitl jsem se na mostu přes naprosto vyschlé říční koryto. Jen písek a kámen. Snad na jaře, či přes zimu sem alespoň trochu vody z nedalekých hor přitéká.

Asi po necelé hodině namáhavé chůze v horku, jsem stanul před vstupní branou do zahrady. Už zpoza plotu na vás dýchala neuvěřitelnou svěžestí. Ani nestydatě vysoké vstupné 40000 riálů mne nedokázalo odradit, abych se neponořil do jejích zákoutí. Hned za branou stojí nádherná palma s chladivým stínem, kterému jsem prostě nedokázal alespoň na chvíli odolat. Cesta dál mne zavedla ke skutečně krásnému zámečku, ve kterém bylo muzeum a před ním bazém s vodotryskem. Z něho prýštila jakási říčka, která proudila do hlubin parku a zavlažovala jeho vzdálené části. Všude kam jen jste dohlédli byly stromy s košatými korunami, široké cesty skryté v jejich stínu a nepřeberné množství malých, či větších jezírek. Jako malé díte mající radost nad novo hračkou jsem procházel mezi skalkami s květinami těch nejbizarnějších tvarů, barev a vůní, které v kontrastu s okolním suchopárem a na dohled stojících skal a hor vypadly jako z jiného světa. Musel jsem uznat, že tato zahrada skutečně dělá čest svému názvu.

Když jsem se dostatečně naprocházel a naobdivoval, zašel jsem si na kávu do zahradní restaurace. Pohodlně jsem se usadil na jeden z volných paravánů a natáhl si nohy. Jako obvykle jsem se oddával své oblíbené činnosti v takových chvílích, pozorování lidí. Nedaleko mne seděly dvě rodiny s malými dětmi. Asi pětiletá holčička a přibližně stejně starý kluk. Oba se procházeli uprostřed restaurace kolem malého bazénku s vodotryskem. Chlapec se vyšplhal na zídku bazénu a vrávoral po jejím okraji. I když se pravidelně ohlížel po mamince, jestli k němu neběží, aby ho sundala dolů, jeho největší pozornost patřila malé dívence. Doufal, že ta jeho artistický výkon náležitě ocení a on si v tu chvíli připadal jako by ji málem vysvobodil ze spárů ohnivého draka. Ta mu pochopitelně věnovala svoji obdivnou pozornost, nicméně se ho zase na oplátku snažila upoutat svými krásnými lodičkami, které si půjčila od maminky, která je na paravánu nepotřebovala. Sice v nich vypadala jako by měla na nohou sněžnice, ale byly to máminy lodičky a ona se cítila jako velká dáma. A tak se tam jeden před druhým procházeli a navzájem si dokazovali svoji jedinečnost. Není nic krásnějšího nad zjištění, že lidé - děti jsou vlastně všude v podstatě stejní. Stejně krásní.

Z krásného prostředí zahrady jsem se po několika hodinách vrátil zpět do hotelu, dal si sprchu a naordinoval jsem si siestu. Venku se prostě nedalo normálně přežít. Do ulic jsem se vrátil až okolo půl páté. Ještě s několika dalšími íránci jsem nasedl do taxíku a nechal se odvézt k hrobce jednoho z neznámějších básníků Persie Háfeze. Írán je zemí nejen úžasných zahrad, ale také nádherné poezie. Snad je to tou vyprahlostí, která v lidských duších vyvolává lásku k hlubokým a květnatým veršům vonících především láskou. Íránci poezii milují a areál Háfeze je neustále plný návštěvníků, kteří chodí k jeho hrobu, sedí v jeho blízkosti a značná část jich zde čte jeho verše. Jeho hrob je zasazen v krásné zahradě, ve které je mnoho květinových záhonů a především velký a vysoký mramorový altán, pod jehož třpytivě vyzdobenou střechou se nachází prostý, kamenný sarkofág.

Nejkrásnější doba k návštěvě tohoto místa, je při západu slunce. Jednak už není takové horko, ale především se zahrada rozsvítí množstvím světel a hra stínů i barev vás úplně ochromí. Sedíte, sledujete korzující páry, či skupinky, občas se s někým dáte do řeči a vůbec nemyslíte na návrat do hotelu. Nedaleko ode mne seděla skupinka mladých děvčat, Íránek a neustále si něco špitala a občas se na mě při tom podívala. Pak se najednou jedna z nich zvedla a blížila se ke mně. Nechtěl jsem věřit, že by měly takovou odvahu, ale bylo to tak. Přišla až přímo ke mně, ještě jednou se otočila na kamarádky, které ji dodávaly odvahu a naprosto plynnou angličtinou se mě zeptala odkud jsem, jak se jmenuji a jak se mi v Šírázu líbí. Asi pochopíte, že jsem se konverzaci nebránil, takže stejně plynulou angličtinou jsem jí odpověděl. Jenže, její plynulost byla založena na předchozí delší přípravě, což způsobilo, že byla z mé odpovědi překvapená a nejprve doběhla ke kamarádkám, aby si to společně přeložily. Pak se vrátila a mohli jsme pokračovat v rozhovoru dál. A tak jsme si za neustálého odbíhání a přibíhání alespoň trochu popovídali.

Potkal jsem se tu s Ištvánem a seznámili jsme se s jedním mladým Angličanem z Londýna. Takový pohodář, který sloužil u námořní pěchoty a po několika letech z armády odešel a když vystřídal několik zaměstnání, která ho nijak neuspokojovala, rozhodl se opustit rodnou zemi a vydat se na cesty. Volba padla na arabské země. Procestoval Libanon, Sýrii, Jordánsko, Saúdskou Arábii, Omán a nakonec se ocitl v Íránu. Na cestě už byl asi půl roku a zatím se netvářil že by toho měl už dost.

V Libanonu zažil nějaké boje a střílení, takže se musel rychle přesunout dál, ale i tak nikde neprožíval pocit výraznějšího ohrožení. Vyzařovala z něho jakási vnitřní svoboda, uvolněnost a možná si ani neuvědomoval, že k tomuto cíli by taková cesta měla směřovat. Snad člověk potřebuje odjet na delší dobu, aby následně dokázal do každodenního života tuto uvolněnost, nezávislost a neotročení konzumu přenést. Jinak se ztratí pod nánosy všednosti a všech starostí jako tající sníh.

Společně jsme se domluvili, že zítra navštívíme Persepoli. Určitě bude i finančně výhodnější, když pojedeme s taxikářem tři, než jen my dva s Ištvánem. Ještě chvíli jsme jen tak seděli, povídali si a nakonec jsme vyšli před areál a nechali se odvézt taxíkem do centra města. Ačkoliv nejsem člověk, který se nejlépe a s největší dávkou energie cítí v noci, přesto miluju noční život v těchto městech.

Okolo deváté, desáté, jedenácté se lidé procházejí po ulicích, pijí čaj, nakupují, povídají si a je to také jediný čas, kdy je příjemný chládek a konečně si můžete odpočinout. V Šírázu jsem si také díky ustupující rýmě a kašli dovolil koupit zmrzlinu. Přátelé, za zmrzlinou do Íránu!!! Je opravdu vynikající a stejně výborné jsou ovocno mléčné nápoje, které vám připraví z čerstvého melouna, manga, banánů a dalšího ovoce přímo na ulici. Smíchají ovoce, mléko a ledové kostky a vše umixují. A vy už pak jen popíjíte a ochlazujete rozpálené tělo. Doporučuji vyzkoušet v každém případě. Nemusíte mít strach ze závadnosti vody v ledu. Voda je zde pitná a není třeba ji kupovat v PET lahvích. Já ji nejprve asi týden, dva kupoval, ale pak jsem po rozhovoru s dalšími baťůžkáři usoudil, že je to zbytečné. A nic se nestalo. Žaludek v pořádku.

Šíráz byl městem jednoho z nejkurióznějších zážitků této cesty. Někdy navečer jsem šel po hlavní třídě a hledal internetovou kavárnu. Nakonec jsem ji našel a v klidu psal maily a články na web. Najednou vešli dovnitř dva mladí. Dívka a kluk. Ona sice byla celá v černém hábitu, ale i tak jsem je podezříval ze stejné národnosti jako mám já. Ani nemuseli promluvit a už jsem se jich ptal česky, jestli nejsou náhodou z České republiky. Poté, co málem oba spadli překvapením na zem jsme spolu vyšli na ulici a potkali další jejich kamarády. Je to skupina, která se do Íránu vydala s jednou expediční cestovní kanceláří a v podstatě se zde pohybují naprosto stejným způsobem jako baťůžkáři. Jen s tím rozdílem, že jim vše na místě zařizuje jejich vedoucí, který je doprovází.

V jednu chvíli se mne jeden z nich, kluk asi kolem 35 let zeptal odkud jsem. Bylo znát, že je nesmírně otevřený a upřímný, což se týkalo i způsobu vyjadřování.

„Hele, odkud jsi? Kde v Čechách bydlíš?“ zeptal se mě.
„To nebudeš znát, to je taková malá díra, kde bydleli dvacet let Rusové. Milovice.“
„Ty vole, to si děláš prdelky, ne? Já jsem taky z Milovic! No to snad není možný, my bydlíme dvěstě metrů od sebe a seznámíme se až v Íránu.“

Nemusím dodávat, že jsme šli oba do kolen a pěkně po íránsky jsme se poplácávali a objímali. Samozřejmě jsme se okamžitě domluvili, že až se já vrátím, tak se sejdeme v jedné restauraci a všechno musíme pořádně probrat. Sešli jsme se už mnohokrát a naše kamarádství je moc fajn. Nikdy bychom se nepotkali, kdybychom oba ve stejnou dobu, ve stejnou hodinu a minutu nešli do jedné z mnoha internetových kaváren v Šírázu, vzdáleném mnoho tisíc kilometrů od maličkých, nepatrných Milovic. Asi chápete, že se pak člověk nemůže zbavit otázky, jsou-li taková setkání výsledkem náhod, nebo nikoliv. A pokud ne a já věřím, že ne, co ještě v našich životech jsou, nebo nejsou náhody? A tak by se dalo říci, že i když je cestování veskrze veselá a hlavu čistící záležitost, vaše srdce získává potravu k přemýšlení na dlouhou dobu dopředu. A to není marné, protože ten, kdo sedí jen a jen doma, nic takového neprožije a třeba se neposune dál kam by měl.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-iran-siraz.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-iran-siraz.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017