Jazd

Jazd. Město, které si zamilujete. Ačkoliv neleží na jihu Íránu, ale severněji než Šíráz, přesto je to místo, kde budete rádi vzpomínat na chladné dny v Tabrízu, nebo Hamadánu. S Ištvánem jsme přijeli 27.5.2007 v sobotu v půl páté ráno. Vzduch byl ještě příjemně svěží a veškeré vůně se zdály být mnohem výraznější. Je třeba si užít těchto okamžiků do sytosti, za pár hodin se rozpoutá žhavé peklo.

Pohled na Yazd s pouští a horami v pozadí. Pohled na Yazd při západu slunce. Původní zástavba historického centra Yazdu. Větrné věže jsou součástí každého domu. Malebné uličky Yazdu. Malebné uličky Yazdu. Malebné uličky Yazdu. Malebné uličky Yazdu. Malebné uličky Yazdu. Malebné uličky Yazdu.

V této galerii je 30 obrázků. Zobraz celou galerii

Hotel, kam jsme měli namířeno stojí v historickém centru města. Jakmile jsme vystoupili z taxíku, nedokázali jsme odtrhnout oči od siluety Páteční mešity a hrobky místního šlechtice Sajeda Roknadina. Ve světle vycházejícího slunce zářily nádherně žluto-okrovou barvou na pozadí modré oblohy a poletující ptáci byli spolu s námi prvními svědky té nádhery. Okamžitě jsme shodili batohy ze zad, připravili si fotoaparáty a chvíli pobíhali po nejbližším okolí, abychom zachytili kousek z prchavého okamžiku, který bude zanedlouho zahalen žárem a jednotvárným světlem slunce v jeho plné síle.

Pak už nezbývalo než vstoupit do hotelu. Byl suterénní. Do jeho átria se sestupovalo po schodech a rázem jste se ocitli na prostorném, ale útulném nádvoří, které bylo plné paravánů k odpočinku. Všude ještě vládl naprostý klid a marně jsme se sháněli po nějakém zaměstnanci. Až po chvíli jsme si povšimli postavy zachumlané do jakési deky na jednom z paravánů. Když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že je to postarší íránec a pravděpodobně noční hlídač, nebo něco na způsob recepčního. Nejprve jsme měli obavy ho vzbudit, ale nedalo se nic dělat. Zkoušeli jsme kašlat, ale spal tak tvrdě, že to nepomohlo. Nezbylo než s ním lehce zatřást. Až když jsme s ním zatřásli silněji, probudil se z vydatného a hlubokého spánku.

Chvíli na nás upíral nechápavě rozespalé oči, ale nakonec si uvědomil co se děje. Usmál se, zaševelil Salám alejkum a beze slova nás odvedl po dalších schodech do ještě hlubšího suterénu, kde se nacházela dormitory. Dormitory je větší místnost, která slouží k ubytování více lidí najednou. V Íránu jsme se s ní setkali pouze v Jazdu, ale bylo to příjemné. Jinak zde samozřejmě byly i normální pokoje, ale na rozdíl od dormitory v nich nebylo tak příjemně chladno.

První co jsme spatřili jakmile jsme vstoupili do dormitory, byl spící Janik. Však víte, ten mladý Belgičan, se kterým jsem se seznámil v Tabrízu a po cestě jsme ho několikrát potkali. Třeba v Esfahánu. Měl jsem velkou radost, protože Janik je pohodový kluk, pořád se směje a má smysl pro humor. I pro ten můj. Když jsme tedy vešli, nedalo se ubránit menšímu hluku a tak se Janik probudil a když nás uviděl, vykouzlil svůj odzbrojující úsměv, zahuhlal něco ve smyslu Hi a v okamžiku už zase chrápal. Však si dostatečně popovídáme později.

Po sprše a krátkém spánku se cítím opět čilý jako rybička a ten svíravý pocit v břiše není tréma, ale pořádný hlad. S Janikem jsem vyšel nahoru do atria a u švédského stolu jsme si dali kávu a mícháná vejce s chlebem. Málo co udělá vyhládlému poutníkovi takovou radost, jako dobrá a vydatná snídaně prožitá v uvolněném hovoru s kamarádem. Po chvíli spočinutí a zažití přemýšlím s mapou v ruce, kam se dnes vypravím.

V průvodci se o Jazdu dozvídám, že „…toto místo (450 000 obyv., 1230m) nesmíte minout. Nabízí jedinečnou možnost poznat zoroastriánské dědictví, které dnes na Hedvábné stezce najdete jen málokdy a to přesto, že toto náboženství bylo po mnoho let před příchodem buddhismu do střední Asie dominantním. Dále jsou tu krásné stavby z pozdější muslimské doby, zvláštní pouštní architektura, vynikající bazaar a stále obydlené staré město. Při cestě ze západu je Jazd prvním městem, kde začnete potkávat lidi „afghánského“ či „balúčistánského“ typu – soudě podle oblečení a obličeje – což činí procházku městem ještě zajímavější.

Po Esfahanu jsou lidé v Jazdu příjemnější, více zdraví a usmívají se, ale neobtěžují. Celé staré město je postaveno z cihel vypálených na slunci. Většina tradičních domů má střechách zvláštní komíny (badgiry), které fungují jako klimatizace. Vysoko nad střechou zachytávají vzduch, který proudí nad vodními nádržkami, čímž se ochlazuje. Důmyslně nastavené šachty pak odvádí horký vzduch ven a chladný dovnitř do domu.“

Tak se rozhoduji ponořit se nejprve do spleti starodávných uliček, které svým vzhledem skutečně připomínají čokoládové město. Staré město je velice přitažlivé. Uličky jsou úzké a okolní domy i zdi vysoké. Drží se v nich stín a vy si připadáte jako v bludiští. Nikdy nevíte, co bude za rohem a kudy jít dál, abyste došli ke svému cíli. A to je na tom to zajímavé. Poznáte a projdete postupně prostě všechno. Třeba ne v tom pořadí jak jste si to naplánovali, protože se kolikrát ztratíte, ale to nevadí, vždyť času máte dost.

V ulicích historického centra Jazdu můžete zahlédnout prostý, obyčejný život. Opět se přesvědčuji, že vyfotografovat ženy je nesmírně obtížné. Ale dá se to při troše štěstí zvládnout. V nejrůznějších zákoutích se rozkládají malé plácky, na kterých kluci hrají fotbal a sní svůj velký sen. Však také Írán je favoritem Asijské fotbalové ligy. Pomalu jsem došel krok za krokem po několika zakufrováních k první památce. Je to vězení Alexandra Velikého, které zde nechal postavit a šla o něm pověst jako o nejkrutější věznici. Jako všechny stavby zde je ale nejkrásnější při západu slunce.

Na druhé straně města, více v moderním centru se nachází stavba pod jménem Amir Chakhmagh. Vypadá jako průčelí velké mešity, ale je to pouhý optický klam. Jde pouze o vysoké, několikapatrové průčelí se dvěma minarety, za kterým se rozkládá bazar. Na jednotlivá patra je možné za mírný poplatek vystoupat a prohlédnout si město z výšky. Opět podotýkám, zajděte si tuto stavbu prohlédnout i při západu slunce. Před Amir Chakhmagh je i krásný bazém s vodotryskem, kde mnoho lidí při západu slunce a po setmění piknikuje a setkává se s přáteli.

Ještě dál od centra města je Chrám ohně. Jazd totiž patří k největším střediskům zoroastriánů, kteří patří k vyznavačům původního perského náboženství. Uctívají posvátný oheň, který zde hoří již více než 1500 let. Manipulace s ohněm je dovolena pouze k tomu zvlášť určeným osobám a také dřevo je posvátné a k tomu určené. Ty, kteří by se chtěli pokusit oheň sfouknout musím zklamat. Tato hříšná myšlenka již přišla na mysl nejednomu cestovateli, ale všichni do jednoho byli postaveni před neřešitelný problém. Jak to udělat, když oheň hoří za žáruvzdorným sklem. Před chrámem je bazén s klidnou hladinou symbolizující pokoj a klid duše. Uvnitř chrámu se můžete seznámit s historií tohoto místa, dále s jejich legendární postavou a zakladatelem Zarathustrou a získat tak zajímavé informace o tomto pro nás netradičním náboženství.

Večer jsme s partou cestovatelů zašli na večeři do jedné hotelové restaurace v historickém středu města a mohli tak ze střechy, kde se restaurace nacházela pozorovat celé město. K jídlu jsme vyzkoušeli velbloudí maso, ale pokud nejste vysloveně rozhodnuti si ho za každou cenu dát, velmi to nedoporučuji. Není to nejen dobré, ale i vzhled asociuje cokoliv jiného, jen ne chutné jídlo.

Dnes, tedy v neděli, jsem ráno a dopoledne navštívil tzv. Tower of Silence, neboli Věže ticha. Je to místo kousek za městem, kde není zástavba a jedinými sousedy jsou pouze okolní skalnaté hory, kamení, písek a slunce před kterým není kam uniknout.

Věže ticha sloužily místním zoroastriánům jako pohřebiště. Své mrtvé sem pokládali a přenechávali ostrým zobákům ptáků. V okolí je již nově postavený hřbitov a pozůstatky staré zástavby. Věže jsou zde dvě a na vysokých kopcích, ale vydal jsem se na oba. Aby mi nic neuniklo.

Z výšky obou vrcholů a věží můžete spatřit celý Jazd. Je obklopen písečnou pouští a nakonec ověnčen horami. Tiše se rozhlížím a přemýšlím, když tu mne vyruší zvuk, který k Věžím ticha nepatří. Místní mládež zde trénuje motokros. Z Věží ticha tak zůstal jen název a já se vydávám pomalu do údolí k novému hřbitovu.

Hroby jsou velmi prosté, bílé. Téměř na všech jsou položeny kameny, kterými asi stejně jako v židovství ti živí mrtvým přejí vzkříšení k věčnému životu. Je to totiž starodávný zvyk, který si židé uchovali od dob svého putování po poušti když vyšli z Egypta. Věřili, že k životu může být vzkříšen pouze ten, jehož tělo bylo uchováno celistvé. A tak, když někoho na poušti pochovali, obložili hrob kameny, aby se k tělu nedostaly divoké šelmy a neroztrhaly ho. Ještě dnes, navštívíte-li židovský hřbitov se můžete na náhrobcích setkat s kameny, které tam blízcí pokládají.

Na některých hrobech jsou ale i zabalené čokoládové bonbóny, či ovoce. Tam, kde je na hrobě v malé sříňce umístěna i fotografie zesnulého, je přes ni rozprostřeno plátno, aby nevybledla rychleji, než je nutné.

Věže ticha jsem navštívil s jedním cestovatelem z Německa. Horst je finanční specialista a nikdy neuvažoval, že by se vydal na dalekou a dlouho trvající cestu. Putuje už asi dva měsíce a domů se vrátí až tak kolem vánoc. Když od něho ale odešla žena, nastal v jeho životě zlom a on si uvědomil, jak moc potřebuje odstup a dostatek času, aby si znovu ve svém nitru urovnal kým je, co chce a našel ztracenou sílu, která se rozchodem rozplynula jako ranní opar.

Když jsem se vrátil do hotelu, bylo kolem poledne. Na paravánu v zahradě jsem seděl sám. Kousek ode mne byli dva mladí íranci (chlapec a dívka) a majitel hotelu. Mladí hráli dámu a popíjeli limonádu. Jakmile ale majitel odešel, scéna se velmi rychle změnila. Mě asi nepokládali jako cizince ze západu za ohrožení a tak už déle nedokázali skrývat svoji lásku v rámci na veřejnosti povolené hranici. V jeden okamžik přestali pít každý svoji limonádu a brčka vložili pouze do jedné láhve. Nejdříve jsem nechápal proč, ale když jsem viděl, jak jim tento jednoduchý trik umožnil dotýkat se navzájem svými hlavami a poskytovat si nepřeberné množství důkazů o své lásce, pochopil jsem. Občas se letmo podívali co já na to, ale moje chápavé úsměvy je pouze povzbudily.

Láska nedokáže skrývat svoji krásu. A byť skryta pod splývavými hábity, prýští-li ze srdce, touží se dotýkat, pohladit, jen tak zlehka se dotknout tváře milého.

I v Íránu si mladí dokáží nalézt způsoby, jak ukrojit alespoň kousek z již tak omezených možností, aby si mohli beze slov říci, co pro sebe navzájem znamenají. Měl jsem v tu chvíli pocit, že uprostřed pouště vyrostla a rozkvetla nejkrásnější z květin v lidské zahradě. Růže lásky. Možná když na chvilku zavřete oči, jemně chytnete svého partnera za ruku, ucítíte to samé a voňavé, co dva mladí obyvatelé dalekého Jazdu.

Pomalu se chýlil ke konci poslední večer v tomto nádherném městě. Atrium bylo plné, přibyli cestovatelé z Japonska a dalších zemí. Večery jsou tu nejkrásnější. Sedíme na paravánech, popíjíme čaj, povídáme o svých zážitcích z právě uplynulého dne a plnými doušky vychutnáváme osvěžující chlad milosrdné noci. Po mnoha hodinách denního žáru jste jakoby nabiti energií a nikomu se nechce jít spát.

Když už si nechcete povídat, stačí si jen natáhnout tělo tak, že máte noční oblohu jako na dlani. Hvězdy jsou v pouštích nádherné a veliké. A vy v tu chvíli cítíte to, čemu se říká štěstí. Není ve věcech ani v penězích. Je v přátelství, blízkosti milých lidí a obyčejných zážitcích, které se nabízejí každému zdarma a nelze je koupit. Jsou to chvíle, kdy na povrch vyplouvají myšlenky, které byly už možná po léta ukryty ve vašem srdci, ale díky shonu všedních dní nedostaly příležitost vám povědět, že jsou zde. Přemýšlíte, potkáváte druhé i sami sebe a cítíte, že žijete životem, který byste nejraději zastavili, aby nemohl utéci pryč. Podvědomě víte, že půjde dál a tyto okamžiky odejdou a nahradí je za čas znovu starosti a problémy. Ale už víte, že je možné žít i jinak a že radost není tam, kde jste ji snad dříve marně hledali. Pokud toto na své cestě kamkoliv a kdekoliv prožijete, vlastně jste získali víc, než jste mohli vidět a spatřit.

Ale za chvíli je třeba jít přeci jen spát. Zítra odjíždíme do Kermánu, který se blíží k Pákistánským hranicím a před kterým nás v Kašanu tolik varovali. Vstávat budeme v půl páté, protože vlak, kterým pojedeme odjíždí ve čtvrt na šest. Ještě jsme si objednali taxík, který nás zde ráno vyzvedne, rozloučili se s Janikem, který pojede dál do Pákistánu a do Indie a se kterým se už neuvidíme. I tak to na cestě chodí. Ale nevadí, zítra zase potkáme někoho dalšího.

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-iran-yazd.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-iran-yazd.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Íránské putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017