Itálie, trajekt, rozhlížíme se po ostrově

Podle jízdního řádu jsme měli jet 7 hodin. Jsme blízko infarktu, když přes dvouhodinové zpoždění jsme v šest ráno surově buzeni ryčnou hudbou z palubních reproduktorů a v ranní mlze nad mořem je na dohled korsická Bastia. V mrákotách balíme spacáky, sotva si stíháme v umývárně vyčistit zuby. Přístav je zalit ranním sluncem, které rozhání naše chmury. Po vylodění směřujeme přes kopec k západnímu pobřeží Cap Corse, kde se během dne chceme aklimatizovat a poté přepravit do vnitrozemského Corte.

Pátek, 20.7.01

Trajekt z Livorna nám jede v sobotu před půlnocí. Původně jsme chtěli z Prahy vyjíždět až v sobotu ráno, ale v Janově se koná summit G8. Italové prý dělají na hranicích dusno, tvoří se dlouhé kolony a tak nechceme nechat nic náhodě. Odjíždíme za vytrvalého deště před devátou večer. Obvyklé chmury, že se nám to všechno do auta nevejde opět nevyšly.

Jedeme na Mnichov, dále zkratkou po normální silnici přes Tägernsee až do Innsbrucku (ušetření za rakouskou dálniční známu). Najíždíme na starou silnici k Brenneru a noc trávíme za vytrvalého deště v autě pod Europa Brücke.

Sobota, 21.7.01

Ráno už neprší, ale okolní hory jsou zahalené do nízkých mraků. Vyjíždíme na Brenner, žádné fronty, ani na dálnici, se nekonají, Taliáni pouze kontrolují pasy. U Vipitena najíždíme na dálnici, mraky se trhají, za chvíli je azúro a vedro. Kopce za námi jsou od zhruba 2500 m poprášeny novým sněhem. U Rovereta chceme sjet k Lago di Garda, auto však začíná stávkovat, vaří, zřejmě nejde ventilátor. Zjišťujeme, že v sobotu ráno není v Itálii možné sehnat servis. Nervozita vzrůstá s přibývajícím časem. Po dvou hodinách telefonování, shánění a doptávání jsme se propracovali do autodílničky v blízké vesnici. Ušmudlaný strejda kouká pod kapotu, chvíli túruje motor, … a ventilátor běží, jakoby se vůbec nic nestalo. Strejda na nás kouká jak na blbce, což mi v tu chvíli až tak nevadí, hlavně, že můžeme jet.

U Modeny je ventilátor úspěšně prověřen krátkou zácpou na dálnici. Pokračujeme na La Specia, v dálce z roviny stále vystupují zasněžené Alpy. Za Parmou přejíždíme Apeniny, vyloženě pěkné kopce, které trochu vypadají jako velká Malá Fatra. Po průjezdu La Specií se snažíme dostat k moři za účelem vykoupání, což je značně problematické - samé soukromé a placené pláže a nemožnost zaparkování. Po hodinovém bloudění konečně parkujeme ve Viareggiu a můžeme se uprostřed tisíců hlav vnořit do moře. Tak tohle ne, už abychom byli v horách.

Vedro nás zrazuje i od návštěvy Pisy, kde nedávno zachránili šikmou věž od jistého pádu. Jedeme přímo do Livorna, kde trávíme bezcílným bloumáním čas až do večera. Cesta z Prahy s noclehem a všemi přestávkami trvala cca 20 hodin, ujeli jsme 1160 km a za dálnici jsme zaplatili 51.000 ITL.

Trajekt má vyjíždět ve 23:55, ale do přístavu loď přijíždí až v 1:30. Naloďujeme se, zaujímáme strategickou pozici na zádi a po druhé hodině ranní odjíždíme.

Neděle, 22.7.01

Podle jízdního řádu jsme měli jet 7 hodin. Jsme blízko infarktu, když přes dvouhodinové zpoždění jsme v šest ráno surově buzeni ryčnou hudbou z palubních reproduktorů a v ranní mlze nad mořem je na dohled korsická Bastia. V mrákotách balíme spacáky, sotva si stíháme v umývárně vyčistit zuby. Přístav je zalit ranním sluncem, které rozhání naše chmury. Po vylodění směřujeme přes kopec k západnímu pobřeží Cap Corse, kde se během dne chceme aklimatizovat a poté přepravit do vnitrozemského Corte. Serpentinami vyjíždíme do sedla Col de Teghime, ze kterého je krásný, byť poněkud zamlžený výhled na východní i západní pobřeží - jsme v nejužším místě, kde se odškrcuje Cap Corse od ostatního ostrova. Na jihovýchodě v oparu identifikujeme vrchol Monte Cinta.

Sjíždíme serpentinami do vinařské oblasti kolem malebného městečka Patrimonio. Kolem silnice jsou četné upoutávky na ”dégustation de vins” a je možné přímo z auta nahlédnout do některých sklípků. Srdce Moraváka pláče, ale nerad uznávám, že na degustaci je dosud brzo a před námi je ještě dost kroucení volantem.

Na pobřeží míříme najisto k severu do Nonzy, což je staré kamenné městečko na vysokém skalním útesu nad nádhernou širokou a dlouhou písčitou pláží. Na nejvyšším bodě útesu nad městem stojí jedna s četných strážních věží vybudovaných v minulosti Benátčany. Skála je tvořena zajímavě erodovanými fylitickými břidlicemi s vyvětralými otvory, přičemž největším z nich je v rovině převisu neobvyklý průhled na pláž pod útesem. Poté dáváme příjemnou koupačku a zbytek rodiny si naštěstí neuvědomuje, že další mořské radovánky budou až za týden. Po poledni se vracíme k jihu, projíždíme St. Florent, kde je turistické boží dopuštění. Mám pocit, že všichni, kteří přijedou na ostrov, se rovnou jedou koupat sem a před odjezdem jejich sluncem vymydlené mozky také nenapadne nic jiného. Prcháme pryč od té hrůzy přes Désert des Agriates. Takzvaná poušť není pouští, nýbrž kopcovitou neobydlenou krajinou porostlou macchií. V průvodcích jsou vychvalovány prý zajímavé dunové pláže Loto a Saleccia, ale poté, co jsem si na internetu přečetl hororové zážitky nějakých cyklistů o cestě k nim, rozhodl jsem se je vypustit.

Pohrdli jsme novou širokou silnicí vedoucí přímo do Corte. Až před I´ll-Rousse odbočujeme na úzkou silničku do vnitrozemí, cesta je však nezáživná, byť je v mapě označená jako krajinově vděčná. Teprve v Col de Colombano se otvírá pohled na nejvyšší korsické vrcholy. Silnice občas kříží jedinou korsickou železnicí vedoucí z Calvi přes Corte a Vizzavonu do Ajaccia a máme štěstí, protože vidíme i mašinku.

V pozdním odpoledni přijíždíme do Corte a zabydlujeme se v campu v údolí Restonica. Camp je na krásném místě pod velkými borovicemi u divoké říčky s křišťálově čistou vodou protékající mezi žulovými balvany. Naši rodinnou buňku to stojí 134 F za noc, což nám trochu bere dech, ale nějak si na ten vstup do evropské unie budeme muset zvyknout. Zítra chceme vyrazit na dvoudenní túru údolím Restonica až na konec, odtud přes hřeben na chatu Pietra Piana a druhý den přes Monte Rotondo zpět. Původně jsem předpokládal zajet na konec údolí k salaši Grotelle autem a po sestupu z Rotonda k mostu Timozzo se pro ně vrátit, což však obnášelo na závěr túry vysupět po silnici k autu ještě nějakých 600 výškových metrů. V recepci se dovídáme, že každé ráno jezdí nahoru a odpoledne dolů grátis minibusy, což řeší všechny problémy.

Tento článek je součástí seriálu Korsické putování. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017