Jak bylo na moři?

V tomto článku bych se s vámi chtěl rozdělit o svoje dojmy z jachetního výletu. Moje „námořnická kariéra“ na jachtě Oahu trvala přesně 5 měsíců a 1 den. Za tu dobu jsme ujeli po moři 6,688 námořních mil (12386 kilometrů). Cestování po moři přináší ve srovnání s pozemními či leteckými přesuny mnoho výhod i nevýhod.

S odstupem několika dní se zde chci pokusit zhodnotit svoji pětiměsíční jízdu na lodi, jak jsem ji viděl ze svého pohledu. Až dosud jsem cestoval převážně suchozemsky, případně letadlem. Nejdelší čas na lodi jsem strávil na Amazonce a na Madeiře v Peru a Brazílii. To je ovšem plavba značně odlišná od mořského putování. Za prvé hladina na řece je klidná a pak jsem se pouze vezl jako turista, kdežto na jachtě jsem musel i něco dělat.

Přestože moje pocity z plavby nejsou vyloženě záporné, vidím na jachtaření spousty nevýhod (porovnávám-li to se suchozemským cestováním). Plavba je především velmi pomalá a zabere hodně času. Zatímco letadlo letí rychlostí skoro 1000 kilometrů za hodinu a autem či autobusem ujedete dejme tomu 100 kilometrů za hodinu, tak na jachtě jedete nějakých 10 km/hod., a to ještě musí být dobrý vítr. Na přesun plachetnicí tedy musíte mít především dostatek času. Za největší nevýhodu cestování na jachtě ovšem považuji ztrátu velké části svobody, která mě na nezávislém cestování baví nejvíce. Při suchozemském putování jsem v podstatě omezen pouze penězi a do jisté míry časem. Ale na lodi jste omezeni totálně! Jste závislí na počasí, tj. především na větru,. Když nefouká, nemůžete plout, když fouká moc, také nemůžete plout. Když zakotvíte, musí někdo zůstat na lodi a nemůžete si vyrazit na pevninu, kdy se Vám zachce.

Když je hnusné počasí a jste zrovna na moři, není o co stát. Oahu neměla krytý kokpit a tak když jste měli vachtu a zrovna lilo, nebo fičelo, nebo byla zima (a v nejhorším tohle všechno najednou – obzvláště v Patagonii), bylo na palubě velmi nevlídno. Na lodi jsem pak nebyl pasažérem, nýbrž členem posádky, takže jsem musel také pracovat. Volného času pak není tolik a když je, je někdy obtížné najít zábavu, kterou ho lze beze zbytku vyplnit. Konkrétně na Oahu jsme se potýkali s permanentním nedostatkem elektrického proudu, neboť baterie byla stará a slabá, ze dvou solárních panelů jakžtakž nabíjel jen jeden a větrník nenabíjel vůbec. Takže mi bylo houby platné, že jsem se zásobil spoustou her, filmů a knih v elektronické podobě, protože počítač jsem mohl zapnout málokdy.

Dále jste závislí na ostatních členech posádky. S tím jsem měl také docela problém, protože rád si dělám věci po svém. A najednou tu byl kapitán a další dva členové posádky. Navíc nás honil čas. Při plavbě kolem světa (a Oahu pluje kolem světa) se musíte řídit místním podnebím, což konkrétně v Pacifiku znamená, že je třeba z tropické oblasti odplout dříve, než začne hurikánová sezóna. Ta začíná v jižním Pacifiku přibližně v listopadu. Chtěli byste se tedy na nějakém ostrově zdržet déle, ale nemůžete, protože musíte jet dál, abyste nebyli za plánem moc pozadu. Pak pár dní nefouká nebo fouká proti vám, zpoždění se zvětšuje a s ním se zvyšuje i nervozita, „aby se to všechno stihlo“. Často slyším a čtu romantické názory (šířené zvláště některými jachtaři), že plachtění po moři je absolutní svoboda, protože si můžete jet kam chcete a kdy chcete. To je ovšem opravdu nesmyslné tvrzení, protože jste svázáni téměř ve všech ohledech mnohem více než při cestování po souši. Nejhůře je potom na tom kapitán (který je většinou, jako v našem případě Olda, zároveň i majitelem lodi). Ten nemůže prostě z lodi vystoupit (jako jsem to nakonec udělal já), nýbrž veškerá odpovědnost leží na něm. A ještě musí běhat v každém přístavu po úřadech, aby dal do pořádku vstupní či výstupní formality. Velmi často je třeba platit přístavní a další poplatky. Každou chvíli se také na lodi něco rozbije, zničí či porouchá a je to potřeba opravit. Čili, i když samotný provoz lodi je velmi levný, celkové náklady jachtaře zdaleka nízké nejsou (a to už nemluvím o tom, kolik vypláznete, když si chcete koupit loď…).

Co se týče vztahů na lodi, to je také ožehavá záležitost. Trávíte-li dlouhý čas ve velmi uzavřené skupince osob, kde jsou všichni na sobě navzájem závislí, musí zákonitě docházet ke konfliktům, či přímo k ponorkové nemoci. Konflikty a hádky byly samozřejmě i na Oahu, ale nemyslím že by byly naprosto zásadní povahy a nemá cenu se zabývat tím, kdo měl kdy pravdu a kdo ne. Ke klasické ponorkové nemoci, kdy by jeden nemohl druhého ani cítit, však podle mě na Oahu nedošlo. Je ovšem pravda, že po jedné hádce s Oldou jsem se nakonec rozhodl loď opustit. Asi to znáte – začnete se s někým hádat kvůli nějaké prkotině, jenže hádka narůstá, emoce se stupňují a najednou se hádáte o všem možném i nemožném, co se mezi vámi stalo za dlouhý uplynulý čas. Čili jsme se pohádali a každý asi řekl něco, co říct raději neměl. Pak jsme ale oba vychladli a já jsem už v klidu přemýšlel, jestli se mi vlastně ještě chce jet na jachtě. Probíral jsem si všechna pro a proti a nakonec jsem došel k názoru, že vystoupím z lodi zhruba o dva měsíce dříve, než jsem původně plánoval, a dále pojedu sám.

Dojmy, o kterých jsem mluvil výše, se ve mně asi postupně hromadily a já jsem najednou došel k závěru, že jet dál nemá smysl a že další plavba by pro mě byla jen ztrátou času. Utvrdily mě v tom zejména poslední dva postoje na Tahiti a Moorea. Na obou ostrovech jsme stáli týden, ale moc jsme toho tady dohromady neviděli. Mě se povedl alespoň dvoudenní výlet na Tahiti a jednodenní na Moorea. Což mi přijde dost málo na čtrnáctidenní pobyt. Jinak jsem chodili jen na krátké procházky, občas šnorchlovali a nebo se jen tak váleli na lodi. Začal jsem se dost nudit a došel jsem k názoru, že takhle dál prostě existovat nechci, že se chci cestou bavit a ne se nudit a cestu jen pasivně přežívat. Tak jsem nakonec na Huahine vystoupil.

Ale cestování po moři má také své klady. Za největší klad považuji skutečnost, že můžete navštívit místa, kam byste se jinak pravděpodobně nikdy nedostali. V tom je velká svoboda jachtaře. Na takový Velikonoční ostrov, Tahiti nebo Nový Zéland si prostě koupíte letenku a letíte. Ale dostat se třeba na Pitcairn normální lodí (ne na plachetnici) je velice obtížné a na Henderson se jinak než na jachtě už vůbec nedostanete. Stejně tak do chilské Patagonie. To je území, kam téměř nevedou silnice a přitom se jedná o nesmírně atraktivní oblast. A to jsme ještě neměli moc času, protože v zátokách Patagonie byste se mohli klidně plavit rok a pořád by bylo co objevovat.

Nejvíc z celé cesty se mi líbilo právě v Patagonii a pak na Pitcairnu. V Patagonii je tedy docela zima, ale zdejší kanály, fjordy, ostrovy, hory a ledovce jsou úžasné. A plavba je tu převážně velmi poklidná, protože nejedete na volném oceánu. A pořád vidíte na břehu něco zajímavého, takže cesta je pak mnohem pestřejší, než když dlouhé dny jedete jen po volném oceánu. Zatímco Patagonií jsme pluli téměř měsíc, na Pitcairnu jsme dohromady strávili jen několik hodin. Ale stejně mě to místo okouzlilo. Romantická historie zdejších osadníků, potomků vzbouřenců z lodi Bounty, dává tomuto místu jedinečnou atmosféru. A ještě jsme tu potkali zcela nečekaně českou jachtu a velrybu, a to prakticky v jednom okamžiku.

A když je hezké počasí a duje vítr do plachet, je na moři krásně. Zažil jsem mnoho krásných vachet ve dne i v noci. Osobně jsem si oblíbil hlavně ty noční, kdy jsem sloužil od půlnoci do 3:00 ráno. Když bylo krásně, svítily hvězdy. Zvláště Jižní kříž se o půlnoci na obloze hezky vyjímal. A bylo ticho a pohoda. Také je třeba zmínit, že jsme měli výjimečné štěstí na počasí. Pravda, v Patagonii byla zima. Ale na Tichém oceánu jsme nezažili ani jednu bouřku! Jen jednou se v dálce zablesklo, ale to, čeho jsem se nejvíce obával, tedy opravdové bouře, k tomu nedošlo. A nejvyšší vlny na oceánu, které jsme zažili, měly tak 5–6 metrů. Plavba v nich rozhodně nebyla příjemná, ale dalo se to vydržet a mořskou nemocí jsem (s výjimkou jednoho dne na počátku putování) netrpěl.

Pokud bych měl tedy celkově shrnout svoje pocity s výletu na jachtě, musím říct, že pokud porovnávám se suchozemským cestováním, budu raději příště jezdit po souši. Suchozemské cestování je určitě zajímavější a svobodnější způsob cestování a především platí, že za stejnou dobu strávenou na souši toho uvidím několikanásobně více než při jachtaření, kdy kolikrát z některých ostrovů spatříte akorát marinu a její blízké okolí, doplníte jídlo, palivo a vodu a jedete dál. Cesta po moři má však také své klady a rozhodně jsem rád, že jsem ji absolvoval. Alespoň můžu říct, že mám trochu představu o tom, co je to oceán. Ale pokud někdy v budoucnosti pojedu opět na jachtě, dal bych rozhodně přednost nějaké kratší destinaci, kde se méně času tráví na moři a více na souši. Namátkou mě napadá třeba Středomoří nebo Karibik. Mnohaměsíční cesta po otevřeném oceánu mě už ale neláká. Jsem za ní rád, ale jednou stačilo!

Statistika cesty na jachtě Oahu (vše v roce 2010)

Vzdálenosti jsou uvedeny v námořních mílích – Nm. 1 Nm = 1.852 kilometru

Nalodění na Oahu: Puerto Natales (Patagonie, Chile, 11.3.2010)

  1. Puerto Natales (18.3.) → Valdivia, Chile (14.4.) – 27 dní plavby (včetně mnoha kotvení po cestě), 1101 Nm
  2. Valdivia (6.5.) → San Juan Bautista, Ostrov Robinsona Crusoe, Chile (10.5.) – 5 dní, 506 Nm
  3. San Juan Bautista (16.5.) → Hanga Roa, Velikonoční ostrov, Chile (11.6.) – 27 dní, 2395 Nm
  4. Hanga Roa (19.6.) → Henderson Island, Pitcairnovy ostrovy (30.6.) – 11 dní, 1143 Nm
  5. Henderson Island (3.7.) → Pitcairn (4.7.) – 1 den, 113 Nm
  6. Pitcairn (8.7.) → Rikitea, ostrov Mangareva, Gambiery, Francouzská Polynésie (12.7.) – 3 dny, 312 Nm
  7. Rikitea (15.7.) → Hao, souostroví Tuamotu (19.7.) – 4 dny, 486 Nm
  8. Hao (22.7.) → Papeete, ostrov Tahiti, Společenské ostrovy (27.7.) – 5 dní, 518 Nm
  9. Papeete (3.8.) → Cookova zátoka, ostrov Moorea, Společenské ostrovy (3.8.) – 0 dní, 22 Nm
  10. Moorea (10.8.) → Fare, ostrov Huahine, Společenské ostrovy (11.8.) – 1 den, 92 Nm.

Výstup z lodi: Fare, ostrov Huahine, Francouzská Polynésie 12.8.2010

Celkově ujeto 6688 Nm (12386 kilometrů). Na palubě jsem strávil 5 měsíců a jeden den.

Tento článek je součástí seriálu Tichomořská plavba. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017