Jak to cestování započalo

Pohybovat se po zemském povrchu sem a tam byl odjakživa můj nejoblíbenější koníček. Čím dál se při tom člověk dostal, tím víc mě to bavilo…

Pohybovat se po zemském povrchu sem a tam byl odjakživa můj nejoblíbenější koníček. Čím dál se při tom člověk dostal, tím víc mě to bavilo. Už ve školním věku jsem s dědou bývalým cyklistickým závodníkem projížděl na kole krajem českým od Pardubic ke Karlovým Varům, později na vandry s báglem stopem, nebo aspoň proslulým Štěchovickým Pacifikem do Davle na pivko a na seník. Po skončení povinné školní docházky a učebního poměru už jsem to nevydržel, a okamžitě se přihlásil na stavbu mládeže budovat širokorozchodnou trať od sovětských hranic do Košic. Samozřejmě ne proto, že bych byl uvědoměle chápal, jak moc náš socialistický stát potřebuje sovětskou rudu výměnou za hotové výrobky z ní vyrobené, ale hlavně proto, že mi za tímto účelem někdo zaplatil vlakovou jízdenku úplně nejdál, kam jsem se v Československu mohl dostat, a to bylo rozhodně lákavější než denní cestování do ČKD v Karlíně. Byl z toho perfektní vandr asi na 2 měsíce, protože jak se zdálo, organizátoři této akce ve své tradiční socialistické dezorganizovanosti sami kloudně nevěděli na co nás vlastně náborovali, a tak nás celou tu dobu převáželi vlakem z místa na místo po celém krásném Slovensku, od Bratislavy po Kapušany, byla to nádhera, a tu a tam nám dali na pár dní práci na nějakém nádraží, když se tam vyměňovaly koleje, což se dalo vydržet jako zdravá rozcvička. Přesto, že jsme toho takhle moc (ne svojí vinou) nenadělali, dávali nám čas od času nějakou tu zálohu na diety, či jak se tomu říkalo, a slibovali tučnou výplatu na konci druhého měsíce. Ta ovšem nedopadla podle omílaných slibů, a když jsme si spočítali, že bychom si museli celý příští měsíc psát o peníze domů rodičům, celá parta asi 20ti lidí jsme jim tam s tím sekli a odjeli domů.

Trajdal jsem pak nějakou dobu po montážích, a později si udělal soukromou instalační topenářskou činnost v Praze. Když jsem tak pomalu rozum bral v Hanspaulské hospodě u Tyšerů, zkráceně Houtyš, lákal mě často kamarád, akademický malíř, na výlet do jižní Francie. Musím se tam prý s ním zajet podívat na býčí zápasy. Líčil je tak barvitě a s takovým zápalem, až jsem nabyl přesvědčení, že na nich vážně musí něco bejt. V dobré víře jsem si tedy podal žádost o devizový příslib s tím, že v létě vyrazíme.

O sedm let později, když se mi po šesti nevyřízených žádostech podařilo s použitím takřka mafiánských konexí uplatit příslušné úředníky a potřebnou doložku dostat, jsem po přejezdu Německých hranic odzátkoval láhev vína, kterou jsem si za tím účelem vezl, a pronesl někam východním směrem: "To bych musel bejt pánové pěkně blbej, abych se po téhle anabázi s příslibem k Vám za ty tři neděle vracel!!! Připíjím na svůj nejdelší vandr v životě!!!" Docela se mi v tu chvíli rozuzlovaly střeva, která mi už posledních pár dní nedovolila kloudně se najíst, a tak řízky co mi máma nasmažila den předtím k večeři, mi teď přišly perfektně k duhu i k vínu.

Na rozdíl od valné většiny uprchlíků z východního bloku jsem zrovna nemohl očekávat, že se v zahraničí rapidně vylepší moje situace finanční. Jako topenář a majitel náklaďáku jsem ve vlasti vydělával velice pěkné peníze, ale o ty mi teď zdaleka nešlo. Byl tu k mání celý svět, který bylo nutno procestovat, kolik jen se dá za tenhle vandr stihnout. Zakotvil jsem přechodně v Mnichově, než se rozmyslím, kam dál, a než se potom příslušná země uvolí mě přijmout za vlastního. Protože jsem nebyl v Německu nikdy dřív zaměstnán, podporu jsem dostal jenom základní nejnižší. Bylo tedy nutné přivydělat si něco bokem dřív, než mi dojde těch pár stovek západních měn, co mi na příslib ČS banka milostivě prodala. Ze dvou kol ze smeťáku jsem si smontoval jedno pojízdné, a dal se do průzkumu okolí.

Německy jsem zatím uměl jen asi 4 nebo 5 základních sloves, a podstatná jména jsem při komunikaci vyhledával a ukazoval v kapesním slovníku, co jsem dostal od nějaké charity. Šlapu si to takhle na svém staronovém bicyklu ve stále se rozšiřujících kruzích kolem domu, kde mě známí vzali na byt, a už o dvě ulice dál koukám, někdo přistavuje pod střechou podkrovní kvartýr. Zastavím u plotu, a pomocí svých pěti sloves a kapesního slovníku se ptám člověka co tam skládal z vlečňáku tašky, kdo že to tam jako tohle staví? V jeho odpovědi jsem pochytil slůvko "ich", a tak jsem se tím svým způsobem dál dotazoval, nepotřebují-li s něčím pomoct. Bavorák si mě trochu přeměřil očima, vzal mi z ruky slovník, a trpělivě se mě s jeho pomocí optal, co že jako umím. To jsem tedy říct už uměl. Slovo "centrálhajcunginštalatér" jsem si nacvičoval dlouho před odjezdem, ale honem jsem nalistoval, že jako umím alles arbajt. Chlápek nejdřív povídá "Ich habe hajcung", ale když jsem se k odchodu neměl, zadíval se zkoumavě na střechu, a pak se mě s hojným použitím mimiky přeptal, zda chci nosit tašky přes hřeben střechy. Ve chvíli kdy jsem dotaz pochopil, jsem horlivě zasouhlasil, tak zbylo jen dohodnout kdy a zač. Údaje "samstag acht uhr" a "cén márk fýr štunde" jsem kupodivu hned bystře pochopil, a tak jsem si už po 14 dnech pobytu na "západě" našel svůj první job za tvrdé.

Jinak ani v budoucnu nebylo o "joby" v tomhle městě nouze, stačilo po hospodách rozkecat, že umím instalatéřinu a vyvařovat auta, a každou chvíli se někdo ozval.

Brzy přišla na pořad další důležitá otázka, kterou zemi si teď vybrat za svou budoucí vlast a základnu. Abych zůstal sedět v Německu, kvůli tomu jsem neutíkal, a krom toho mě tam začaly trápit nechvalně známé "emigrantské sny". Věděl jsem o tomhle úkazu z doslechu už dřív, a slyšel jsem, že čím je člověk dál, tím míň ho tenhle fenomén důvěrně známý snad 90ti% emigrantů otravuje. Je to přece jen trochu o nervy, když se člověku někdy i několikrát za týden zdá o tom, že se nějakým způsobem zajel podívat do staré vlasti, vše probíhá hladce až do chvíle, kdy chce zas odjet zpátky ven, a najednou s hrůzou zjistí, že k tomu nemá patřičné doklady, a odjet se nedá. V horečném frmolu se pak člověk zmítá mezi křečovitými nápady jak se dostat přes hranice a záchvaty bezmezného zoufalství, a když už to vypadá málem na sebevraždu probudí se propocený až na matraci a honem se běží ujistit pohledem z okna, že nápisy na krámech jsou v němčině, a že tudíž je všechno v úplném pořádku.

Důvod ke konečnému rozhodnutí na sebe nedal dlouho čekat. Ke známým, kde jsem bydlel, přišel pohled s palmovou pláží plný nadšených superlativů o tamnějším počasí a životě, od kamaráda co odjel rok předtím do Austrálie. Napadlo mě, že ze zemí, které se k dalšímu vystěhování nabízely, do Austrálie člověk vlastně dostane zdarma tu nejdelší letenku. Moje chamtivost a touha po exotice se ve mě tenkrát spojily, aby definitivně podepřely mé rozhodnutí. Byly tu samozřejmě i jisté závažné důvody proti dalším zemím, nerad se pohybuji s davem, proto se mi nezamlouvaly U.S.A. do kterých odjížděl kdekdo, v Kanadě zas je studená zima, a zima, ta mě nikdy moc netěšila. Léto bylo vždy mým obdobím, a voda oblíbeným živlem. Podal jsem si přihlášku, a než se vyřídila, prožil jsem v Mnichově dalších devět měsíců plných srandy s novými i několika starými kamarády, kteří sem emigrovali, spravil tam celou řadu aut, a nainstaloval pár vodovodů. Když jsem pak před odletem pořádal rozlučkový mejdan u ohníčku na kamenitém ostrově na řece Izaru, přišlo se se mnou rozloučit okolo padesáti lidí. V bláhové představě, že kapitalistická obchodní síť funguje po celém světě stejně jako v Německu, rozdal jsem přátelům většinu kvalitního nářadí co jsem si tam během pobytu pokupoval a koncem května 1981 usedl ve Frankfurtu do Boeningu se znakem létajícího klokana na ocase.

Tento článek je součástí seriálu Cancy. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017