Jericoacoara – slunce, písek, pohoda

Jericoacoara je vesnička, která se nachází na severovýchodě Brazílie, na pobřeží Atlantiku. Od sedmdesátých let je toto místo Mekkou baťůžkářů. Lidé, kteří sem přijíždí, zůstávají často o mnoho déle, než původně plánovali. Atmosféra tohoto místa si podmaní snad každého. Není divu, „Jeri“ má co nabídnout – moře a pláže, příjemné restaurace i ubytování, krásné okolí a bezpočet zajímavých aktivit.

V této galerii je 19 obrázků. Zobraz celou galerii

Pokud se chcete dostat do Jeri (tuto zkratku používají i místní, Jericoacoara je přece jenom dosti dlouhé) z východu, je to snadné – jedou sem přímé spoje z Fortalezy. Horší je to ze západní strany, což byl můj případ. Z Barreirinhas (východisko k NP Lençóis Maranhenses) je to sem odhadem tak 500 kilometrů. Pokud nevíte co s penězi, tak místní cestovky nabízejí přímý odvoz terénním vozidlem za nějakých 200 realů. Moc jsem po této možnosti nepátral a dal jsem přednost levnější, avšak zdlouhavější variantě, během níž jsem projížděl třemi brazilskými státy.

Celou cestu jsem tak absolvoval na pětkrát, se čtyřmi přestupy a jedním noclehem. Z Barreirinhas (stát Maranhão) jsem jel terénním pickupem do městečka Paulinho Neves za 15 R$ (2 hodiny jízdy). Jede se po písčité cestě. Těsně před Paulinho Neves jsou v dálce vidět pěkné písečné duny. Z Paulinho Neves jsem pokračoval do města Tutoia (45000 obyvatel) rovněž pickupem, avšak tentokrát po asfaltce. Cena 10 R$, 1.5 hodiny jízdy. Během této jízdy jsem potkal po páté někoho z České republiky.

Chtěl jsem napsat z Čech, ale Irena je z Ostravy. Doma se ovšem moc nevyskytuje. Nejdříve strávila 5 let ve Španělsku a teď je už 9 měsíců v Brazílii. Díky tomu už chytila jiný přízvuk a sem tam jí dělá problém vybavit si nějaké české slovo. Se svým brazilským přítelem žijí po svém. Jejich vlasy zdobí dredy. Peníze si vydělávají výrobou docela hezkých suvenýrů, které prodávají turistům a když si něco vydělají, jedou zase dál. Vzpomněl jsem si, že jsem je v Barreirinhas viděl, spali ve stanu na místním nábřeží. Nenapadlo by mě však, že Irena je Češka. Podobných dredařů, živících se prodejem suvenýrů a žijících kočovným životem, je v Brazílii docela dost, zvláště zde na slunném severovýchodě. Hodně jich je i v Jeri.

V Tutoia jsem se s Irenou rozloučil a ještě týž den chytil autobus do Parnaíby (15 R$, asfaltka, 2.5 hodiny jízdy). Parnaíba je už stát Piauí a má 170000 obyvatel. O městě vám nic nepovím, protože jsem tu nic neviděl, pouze jsem tu přespal za 20 R$ v úplně obyčejném hotelu „Nossa Senhora de Lourdes“ (v centru). Turisté docela dost jezdí na výlety lodí do delty řeky Parnaíba (celá delta má rozlohu 2700 km2). Jelikož jsem ale den předtím jeden výlet lodí absolvoval v Barreirinhas, pokračoval jsem raději dál.

Druhý den jsem dojel městským busem od hotelu na terminal rodoviário (autobusové nádraží – nevýhodou skoro všech brazilských měst je, že autobusové nádraží je daleko od centra – zlatá Florenc!) za 1.20 R$. Odsud jsem jel autobusem do města Camocim (stát Ceará – 2 hodiny jízdy po kvalitní silnici za 17.50 R$). Nejhezčí úsek byl ten poslední – z Camocimu do Jeri. Jede se opět terénním pickupem (30 R$, 1.5 hodiny jízdy). Cestou se překonávají dvě řeky pomocí prámu – jeden je motorový, zatímco druhý je poháněn pouze bidly, která obsluhují dva zřízenci. Docela jsem se bál, aby se to s námi nepotopilo, přece jenom prám byl docela chatrný nato, že převážel auto a nějakých 10 lidí k tomu. Jinak se jede tento úsek skoro celý po písečné pláži. Písek je většinou tvrdší a auto po něm jede překvapivě rychle, jen jednou jsme zapadli do hlubšího písku. Občas se projíždí mělkou vodou.

Sumasumárum: Celá cesta Barreirinhas – Jeri vyšla na necelých 90 realů + 20 realů za nocleh. První a poslední úsek, kdy se jede po písku, je celkem hezký, ale že by to bylo tak úžasné, jak tvrdí Lying Planet (který tuto cestu zařadil mezi 6 největších highlights celé Brazílie), to bych neřekl. LP navíc uvádí nepřesně dobu trvání jednotlivých spojů.

Stát Ceará

Jericoacoara (dále jen „Jeri“) leží v brazilském státě Ceará. Hlavním městem státu Ceará je Fortaleza (2.5 milionu obyvatel, metropolitní oblast má 3.5 milionu obyvatel). Celý stát je o něco věší něž bývalé Československo (146000 km2) a má zhruba 8 milionů obyvatel. Leží v regionu Severovýchod. Pobřeží, tvořené především písečnými dunami a mangrovníkovými porosty, omývá Atlantik. Období dešťů zde trvá od ledna do června, období sucha od července do prosince. Občas (několikrát za století) se však stane, že se období dešťů jaksi zapomene dostavit, a pak je tato oblast sužována velkým suchem. Oblast státu Ceará obsadili Portugalci v 16. století. V 17. století se zde pokusili uchytit Holanďané, ale Portugalcům se nakonec podařilo je z této oblasti vypudit.

Významnou roli v ekonomice státu hraje turistika. Hlavní město Fortaleza je významným mezinárodním letištěm i přístavem. Ceará je velkým producentem ryb, krabů, krevet a langust.

Jericoacoara

Jericoacoara doslova znamená „krokodýl beroucí slunce“, protože okolní kopce připomínají tohoto plaza, ležícího na mořské pláži. Jeri bylo dlouho špatně přístupné. Teprve v 70. letech 20. století ho objevili zahraniční turisté a městečko se začalo prudce rozvíjet. Dnes má Jeri kolem 2000 obyvatel. Velikostí je to spíše vesnice než město. Ovšem vesnice je to dosti netypická. Tvoří ji především posady, hotely, restaurace a další turistická infrastruktura, která je především Mekkou mladých lidí. Nacházejí se zde i dražší hotýlky, velké hotelové komplexy zde však nenajdete. Ulice jsou pokryté pískem, takže tu můžete chodit klidně naboso.

V Jeri se spojilo několik faktorů, které z ní dělají kouzelné místo s osobitou atmosférou. Především je Jericoacoara obklopena krásným okolím s písečnými dunami. V roce 2002 zde byl vytvořen NP Jericoacoara. Dále se v Jeri nacházejí hezké pláže. Americké noviny Washington Post dokonce zařadily Jeri mezi 10 nejhezčích pláží světa! Vane zde prakticky neustále vítr, díky němuž jsou zde ideální podmínky pro některé sporty. Zejména se to týká windsurfingu a dále kitesurfingu.

Pokud náhodou nevíte, co to je kitesurfing, pak vězte, že to je kombinace surfování a paraglidingu. Stojíte na surfovém prkně a rukama ovládáte paraglidingový padák, který vás táhne za sebou. Je tu i kitesurfingová škola. Jedná se o technicky náročnou disciplínu, protože musíte umět stát na prkně a zároveň rukama ovládat kite, což není zrovna jednoduché.

V okolní písčité krajině se můžete vyřádit i při jízdách v buggy, na motorce či čtyřkolce, nebo můžete zvolit poněkud romantičtější jízdu na koni. Po písečných dunách, které jsou součástí národního parku, se ovšem motorovými vozidly jezdit nesmí. Zato můžete vyzkoušet sandboarding – sjíždění dun na prkně. Také se ale můžete koupat, válet na pláži, procházet se po krásném okolí, odpočívat v hotelové hamace, či ochutnávat místní speciality i jídla mezinárodních kuchyní v jedné z mnoha restaurací. Nebo prostě nemusíte dělat vůbec nic.

V Jeri si vybere každý. Zdejší atmosféra je podmanivá a přitahuje hlavně mladé lidi. I když je zde hodně turistů, pořád je Jeri hezkou malou oázou klidu a pohody uprostřed písečného ničeho. Rozhodně ničím nepřipomíná Acapulco, Bibione, francouzskou riviéru či jiná letoviska.

Ve víru „letoviska“

Jsem pilný tvor. Někdy. Někdy mě ale baví jen tak se někde flákat. A to je přesně činnost, které se můžete věnovat v Jeri do sytosti. Můžete se samozřejmě „flákat“ aktivně při nějaké bohulibé činnosti, nebo se jen válet. Anebo kombinovat obojí.

První den jsem přijel po poledni, a tak jsem toho moc nestihnul. Odpoledne jsem vyrazil na nejbližší písečnou dunu, která je hned na kraji Jeri. Za přílivu olizuje její úpatí Atlantik, duna tedy spadá přímo do oceánu. V době odlivu se však moře stáhne o pár desítek metrů zpět. V podvečer je na duně desítky lidí. Je jasno a všichni, včetně mě samozřejmě, fotí západ slunce jako o život.

Druhý den (a první celý den v Jeri) jsem pojal v turisticko-sportovním duchu. Ráno jsem se probral v šest. A protože snídaně se podává až od sedmi, napadlo mě, že bych si mohl jít zaběhat. Běžel jsem po pláži naboso směrem na západ a zpět, celkem asi 6.5 kilometru. Písek je poměrně tuhý, nicméně tlumí váš krok a běží se po něm dobře. Na závěr jsem vyběhl a zase seběhl písečnou dunu, na které jsem byl včera. Po duně je to nahoru makačka a dolů se také neběží moc dobře, protože se boříte do hlubšího písku. Docela mě bolely nohy, přece jenom jsem nebyl běhat několik měsíců, ale zvládnout se to dalo. Hlavně je ráno přijatelná teplota a nikde nejsou skoro žádní lidé.

Zatímco směrem na západ je pobřeží písčité (a pro běh tudíž naprosto ideální), na východ od Jeri převládá pobřeží skalnaté a naboso se zde chodit (natož běhat) moc nedá. Přímo po břehu se dá jít asi jen za odlivu, který byl zrovna dopoledne, když jsem tudy procházel. Na okolních kopcích roste docela dost kaktusů. Sem tam se mihne ještěrka. Zlatým hřebem je skalní brána, kterou vymlelo moře svou abrazní činností. Nad bránou je kopec a na něm „maják“. Maják tomu tedy říkají místní, spíše to připomíná velký patník. Ale nahoře má světlo a je na vyvýšeném místě, ze kterého je hezký rozhled na všechny strany.

V poledne většinou držím siestu, což je zvyk, který jsem si v Jižní Americe rád osvojil. Procházet se venku v poledním vedru, když navíc nikde není stín, není ani zábavné, ani zdravé. Siestě se přizpůsobují i obchody, které mají často zavřeno dejme tomu mezi 11:00 a 15:00, zato mají dlouho otevřeno večer. Já se během poledne buď rochním v hamace, nebo jdu na internet. Také jím v poledne málo nebo vůbec. Nacpu se ráno při snídani (když to mám zaplacené, že?) a pak si dám pořádné jídlo k večeři.

Odpoledne jsem se byl podívat asi tři kilometry za Jeri na písečné duny. Jelikož zde vane téměř pořád vítr jedním směrem (od moře), mají duny krásný srpovitý tvar. Klasické barchany, jako z učebnice geomorfologie.

Třetího dne jsem absolvoval výlet v buggy. Kromě řidiče a mě s námi jel ještě norsko-brazilský pár. Řidič mě vyzvedl ráno přímo v mé posadě a jelo se. Výlet trval pouhé čtyři hodiny (místo avizovaných šesti) a stál 45 R$. Z toho hodinu jsme jeli do místa zvaného Tatajuba (na východ od Jeri). Cestou jsme vyjeli na jednu písečnou dunu kus za Jeri (po dunách přímo v Jeri se motorovými vozidly jezdit nesmí, poněvadž je to národní park). Na duně sálo přesně deset místních borců. Někteří z nich nabízeli z chladících polystyrénových tašek pití, zatímco jiní vám půjčí prkno ke svezení dolů z duny směrem k malému jezírku. Tuto možnost jsem nevyužil. V Tatajubě jsme tvrdli asi 2 hodiny u docela velkého a mělkého jezera. Mí spolucestující si tu dali k jídlu rybu. Restaurace je vtipně položena na břehu tak, že židle a stolky jsou již ve vodě. Rovněž jsou zde hamaky, do kterých když si lehnete, tak jste také napůl ponořeni ve vodě. Po jezeře se zrovna proháněl borec na kitesurfu, tak jsem ho dvě hodiny pozoroval a ocáknul se v jezeře. Jinak tu celkem nebylo nic k vidění. Pak jsme jeli po pláži zase hodinu zpět do Jeri. Výlet mě zklamal. Čekal jsem nějaké rallye v písečných dunách, a místo toho jsme jeli většinou po břehu, navíc po stejné trase, po jaké jsem sem přijel směrem od Barreirinhas. Pokud sem přijedete rovnou z Fortalezy a ještě jste nic podobného neabsolvovali, asi nebudete zklamáni, avšak já jsem byl namlsaný nádherou NP Lençóis Maranhenses, takže z mého hlediska se jednalo o zbytečnou akci.

V Jeri bylo v době mého pobytu relativně málo turistů, neboť jsem přijel v úterý a v říjnu není patrně high season. Na víkend však přijíždí mnoho Brazilců a posady se zaplňují. Tak se stalo i v posadě Juventade – v pátek ráno přišel majitel a drsně mi oznámil, že se musím vystěhovat, protože má všechny pokoje zamluvené dopředu právě na víkend a já bydlím v pokoji sám. Což chápu, ale mohl to říct dopředu. Byl jsem tedy nucen změnit plán a odjet z Jeri o den dříve, což poněkud zkalilo můj jinak velmi dobrý dojem z tohoto krásného místa.

Jericoacoara – praktické informace

Orientační kurs v říjnu 2009: 1 brazilský real (R$) = 10 Kč

Doprava: Barreirinhas – Jeri: vzdálenost je cca 500 kilometrů. Můžete si buď objednat přímý odvoz u nějaké cestovky, pak vás ale tato cesta vyjde na nějakých 200 R$. Nebo můžete jet poměrně složitě veřejnou dopravou (podrobnosti viz výše). Cesta mě vyšla na necelých 90 R$. a trvá dva dny.
Jeri – Fortaleza: Vzdálenost je 280 kilometrů, autobus jede zhruba 6 hodin. Nekupujte předražené lístky u některých překupníků a jdětě rovnou do kanceláře přepravní společnosti. Autobusy jedou tři denně – v 8:00 (cena 50 R$), ve 14:30 a ve 22:30 (cena těchto spojů je nižší – 38 R$). U Jeri je i letiště, dá se odtud letět do Fortalezy. Ceny letenek jsem nezjišťoval.

Ubytování: Jeri je jedno z mála míst, kde bylo ubytování v době mé návštěvy levnější než uvádí Lonely Planet. Nejlevnější posady stojí kolem 25 R$ na osobu a noc, včetně snídaně. Pokoje jsou většinou vybavené vlastní koupelnou. Mě se podařilo usmlouvat cenu na 20 R$ na noc, včetně snídaně. „Pousada Juventade“ byla pěkná. Koupelna a WC na pokoji, před pokoji hamaky. Snídaně byla dobrá. Pousada má i vlastní internet, je ale předražený (4 R$ na hodinu). Celkově moc pěkné ubytování, až na poněkud nesolidního správce (viz výše). Kdo chce bydlet v luxusním penzionu, i ty jsou v Jeri k mání.

Jídlo: V Jeri jsou desítky restaurací. Můžete si tu dát pastel za 1.50 R$, jídlo za 6 ale také za 100 R$. Vybere si každý. Základní potraviny nakoupíte poměrně levně v mnoha menších krámcích. Celkově jsem byl příjemně překvapen cenami, není to tu předražené.

Internet: Cena se většinou pohybuje mezi 3–4 R$ na hodinu. Nejlevnější internet najdete v místě zvaném Glob@l Connection za 2.50 na hodinu.

Aktivity: V Jeri se můžete věnovat všemu možnému. Můžete si koupit výlet v buggy nebo ho absolvovat v koňském sedle, půjčit si můžete i motorku nebo čtyřkolku, provozovat kitesurfing, sandboarding nebo windsurfing. Já jsem absolvoval výlet v buggy. Cena 45 R$ na osobu. Výlet trval 4 hodiny.

Různé: V Jeri je desítky krámků se sandály, tričky, sportovními potřebami, suvenýry, pohledy… Infrastruktura tu je skutečně na úrovni. S jednou podstatnou výjimkou – není zde žádná banka, směnárna ani bankomat (což je v Brazílii naprostá výjimka, jinak jsou bankomaty snad všude)! Přivezte si proto dostatek realů v hotovosti.

Tento článek je součástí seriálu Jižní Amerikou. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017