Jezero Turkana

Na hranici Keni a Etiopie leží velké a tajemné jezero Turkana, známé též pod názvem Rudolfovo jezero. Málokdo z návštěvníků Keni se sem vydá, protože je to sem z Nairobi, neřku-li z Mombasy, poněkud z ruky. Návštěva však určitě stojí za to.

Turkanka s dítětem. Ženy Turkanů se rády zdobí spoustou korálků, které mají omotané na několika šňůrách kolem krku. Typická krajina v okolí jezera Turkana má polopouštní charakter. Cestou do Kalokolu jsme potkali i divoké velbloudy. Nejen Turkanky, ale skoro všechny ženy v Africe nosí náklad většinou na hlavě. Typické obydlí Turkanů. Kostra z větví se pokryje travou. Turkanky v tradičních oděvech. Turkanky v tradičních oděvech. Cesta k jezeru Turkana. Jedeme lodí na Central Island - vpředu Johny Lokichar, vzadu Peter Lopetoo. Flamingo Lake na Central Islandu. Ty růžové tečky na pobřeží i uprostřed jezera jsou plameňáci. Blíže jsme se k jezeru bohužel nedostali.

V této galerii je 14 obrázků. Zobraz celou galerii

Jezero Turkana je jezero převeliké. Pravda, velikých jezer je v Africe hodně a i my jsme jich viděli několik. Ale stejně. Rozloha jezera je úctyhodných 6405 - 8560 km2 (pro srovnání - Balaton má rozlohu 596 km2). V Africe je Turkana pátým největším jezerem. Jezero je dlouhé 248-265 kilometrů. Proč tak velký rozdíl v údajích o rozloze? Protože jezero Turkana je jezero bezodtoké. Leží ve velmi suché oblasti a zásobuje ho jediná významná řeka Omo, která se do něj vlévá na jeho severním, etiopském cípu (jinak drtivá část pobřeží náleží Keni). A jako jiná bezodtoká jezera, mění i Turkana svojí velikost podle toho, jestli ten rok zrovna hodně pršelo, nebo naopak bylo třeba několik let po sobě sucho. Jezero leží na dně Velkého riftového údolí (Rift Valley), kde se postupně východní Afrika odděluje od zbytku kontinentu. Celkově ale spíše dochází k vysušování celé oblasti. Před 5000 lety například, bylo jezero třikrát delší a hladina ležela o nějakých 80 metrů výše, takže jezero dokonce mělo odtok a bylo odvodňováno do Bílého Nilu. A jen za posledních 100 let klesla jeho hladina asi o 15 metrů.

Protože je jezero Turkana bezodtoké, je slané. Ale je slané velmi málo a voda z jezera se dá pít. Když vodu ochutnáte, chutná jako mírně přesolená minerálka, ale je mnohem méně slaná než mořská voda. To je moc dobré hlavně pro místní domorodce. Jednak mají zásobu pitné vody, a pak také se v jezeře vyskytuje obrovské množství ryb. A ryby samozřejmě tvoří základ potravy zdejších obyvatel, což jsou hlavně příslušníci kmene Turkana, podle kterého dostalo jezero svůj název. Ono živit se něčím jiným tu ani moc nejde. Okolí jezera je dost nehostinné a krajina má polopouštní charakter. Rostou zde suché stromy a keře, ale půda je převážně písčitá a neúrodná. A když je těch ryb tolik? A kde je hodně ryb, je také hodně vodního ptactva. Břehy jezera jsou ptáky úplně poseté. Nejsem ornitolog, ale jsou to asi hlavně volavky, čápi, ibisové a podobně druhy.

Jezero bylo výrazně poznamenáno sopečnou činností. V jeho okolí jsou k vidění krásné sopečné kužele a ztuhlé lávové proudy, a to hlavně v okolí jižního pobřeží jezera. A na jezeře jsou celkem tři velké ostrovy, všechny tvořené vyhaslými sopkami. Jmenují se prostě - South Island, Central Island a North Island. South Island a Central Island jsou zároveň národními parky.

Podnebí, jak už bylo řečeno, je dost suché. Je to dáno především nadmořskou výškou jezera. Zatímco třeba Nairobi leží v nadmořské výšce 1660 m.n.m., takže v červenci je tam počasí asi jako u nás nebo spíše nepatrně chladněji, tak hladina jezera Turkana je ve výšce pouhých 360 metrů nad mořem. A tak je u jezera docela vedro. Ale dalo se to vydržet. V době našeho pobytu tu bylo odhadem tak 30-35°C ve stínu. Prší však málokdy. A nad jezerem se často prohánějí dost silné větry. Ty vysušují ještě více už beztak dost suchou krajinu. Co je hlavně zvláštní, je fakt, že na jezeře jsou velice silné větry i za naprosto jasného počasí, na což u nás nejsme moc zvyklí. A tak se také na jezeře dělají obrovské vlny, i když je jinak slunečno.

A jak přišlo jezero k svému staršímu názvu Rudolfovo? Prvními badateli, kteří sem pronikli, byli totiž vlastně naši krajané - občané Rakouska-Uherska Teleki a von Höhnel. Ti ho objevili v roce 1888 a jak bylo tehdy dobrým zvykem, pojmenovali ho po některém z členů vládnoucího rodu Habsburků, v tomto případě na počest korunního prince Rudolfa. Dnes se však v Keni používá pouze název Turkana.

Historie jezera Turkana je ovšem mnohem starší a sahá až k úsvitu lidského rodu. U jezera byly totiž nalezeny kosterní pozůstatky druhu Homo habilis (člověk zručný), staré nějakých 2,5 milionu let. Vykopávky, které u jezera prováděl doktor Richard Leakey a další archeologové, si můžete prohlédnout v NP Sibiloi na východním břehu jezera. V Sibiloi se také našly pozůstatky prehistorického krokodýla, který dorůstal délky 15 metrů či zkamenělé obří želvy. Proto je NP Sibiloi zapsán na seznamu UNESCO jako přírodní i kulturní památka zároveň.

Místní Turkanové patří mezi nejpestřejší (co se týče oblékání) a také nejbojovnější keňské kmeny. Dnes jich v této oblasti Keni žije asi čtvrt milionu. Turkanové jsou jedním z mála domorodých keňských kmenů, který upustil od tradičních rituálních obřízek (nějaký druh obřízky - buď mužskou, nebo ženskou, nebo obojí, praktikují jinak skoro všechny keňské kmeny). Turkanové se halí hlavně do vlněných pokrývek velmi výrazných barev. Pro ženy jsou typické náhrdelníky s mnoha šňůrami skleněných korálků. Každý muž zase s sebou pořád nosí jakousi dřevěnou stoličku, vyřezanou z jediného kusu dřeva. Poměrně hodně rozšířené je také tetování. Muži si například tetují ramena vždy, když zabijí nějakého nepřítele - na pravé rameno pak přijde tetování za každého usmrceného muže a na levé rameno za každou usmrcenou ženu.

Cesta k jezeru aneb nástrahy keňské dopravy

Cesta k jezeru je poměrně svízelná a je to dost daleko. Chvíli to tvá, než tam třeba z Nairobi dojedete. A není to moc pohodlné cestování. Ale zase to má výhodu v tom, že tu není moc turistů. Většina návštěvníků si totiž vyčlení na Keňu třeba 10 dní, maximálně dva týdny. A tak navštíví národní parky, případně pobřeží, Mombasu či Nairobi a jinam se moc turisté nehrnou.

My jsme jeli nejdříve z Nairobi do Kisumu (u Viktoriina jezera), pak do Kakamegy (deštný prales). A teprve po návštěvě těchto dvou míst jsme se vydali na daleký sever. Jak takové cestování v Keni vypadá? To jsme se z Kakamegy chtěli svést matatu (dodávka alias hromadné taxi, obdoba tureckých dolmušů či postsovětských maršrutek) do 90 kilometrů vzdáleného Kitale. Zaplatíme a jedeme. Jenomže po 25 kilometrech nám náš řidič sděluje, že musíme přestoupit do jiného matatu. Z peněz, které jsme mu zaplatili, dá část druhému řidiči. A ten nás veze zase dál. Jenže zase asi po 20 kilometrech nám náš řidič říká, že musíme přestoupit do jiného matatu. Tak zase dá část části obdržených peněz třetímu řidiči. A ten nás veze dál…

Možná si řeknete, že je to fuk. Ale přesedání znamená, že z jednoho přecpaného matatu, kde jste se jakžtakž uvelebili na nepatrném kousíčku místa, musíte vystoupit, vyndat velké batohy a celý se nacpat i s batohy do dalšího matatu. To už je většinou solidně plné, jenže stejně Vás tam narvou, když už řidič dostal ty peníze. A batohy vmáčknou buď do malinkatého prostoru vzadu za sedačkou či spíše pod sedačku. Když je tam tak málo místa, že nejdou dovřít dveře, tak se nechají pootevřené a zajistí se provazem. Zůstane tu ale výrazná mezera a na rozbitých keňských silnicích se dost práší, takže Vaše batohy po 20 kilometrech jízdy vypadají dost bezútěšně. A to je ještě štěstí, když jsou jenom od prachu. Občas je třeba někde na zemi skvrna od benzínu nebo od oleje. Nebo Vám naopak batoh narvou do malinkého prostoru tak, že pak skoro nejde ani vyndat. Nebo Vám ho natrhnou. A nebo se dozadu vůbec nevejde a dají Vám ho na klín. Protože na sedadlo nemůže, to byste blokovali 2 místa místo jednoho a řidič by přišel o kšeft za dalšího zákazníka. A každý řidič (a jeho průvodčí, většinou totiž tvoří posádku matatu dva borci) se snaží narvat do matatu tolik lidí, kolik je jen možné…

Tak si tedy nakonec jedeme v tom třetím matatu, namačkaní jako sardinky, ale aspoň jedeme! Jenomže třetí matatu má najednou poruchu. Tak nás vysadí na silnici a něco si stopněte, do Kitale je to už jenom 30 kilometrů. Hakuna matata - žádný problém! (Klíčová fráze pro Keňu číslo 1. Většinou se používá, když nastane nějaký problém pro Vás, nikoliv však pro rodilého Keňana). A ani se jim nechce vracet peníze. Tak stojíme na ulici a stopujeme, jenže 2 lidi s obrovskými bágly žádné matatu nevezme. Ale nakonec naštěstí zastavuje osobní auto. Pán je nějaký úředník, evidentně vyšší střední třída, a sveze nás až do Kitale přímo na autobusové nádraží. To je tedy klika! Tož takhle jsme dojeli do Kitale.

A v Kitale už stojí autobus do Lodwaru! Tomu se říká štěstí. Autobus už je skoro plný a jistě brzy vyjede, jak nás ujišťuje průvodčí. Stačím si ještě něco koupit v nedalekém supermarketu? (vedle neskutečně chaotického tržiště se spoustou špíny a smradu totiž opravdu stojí nefalšovaný supermarket!). Prý ano, ale ať s sebou hodím! Tak jsem to tedy nakonec stihnul za 20 minut. Nasedáme do autobusu a čekáme. Čekáme. Čekáme… Tak nakonec čekáme 4 hodiny na autobusovém nádraží v Kitale! Ani nevíme pořádně proč. Ale nakonec to přece jenom vyjelo. Pole pole - žádný spěch! (a to je klíčová fráze pro Keňu číslo 2).

A autobus jede. Jede 285 kilometrů. A cesta je to zajímavá. Autobus každou chvíli zastaví, někdo nastoupí, někdo vystoupí. Na každé zastávce je houf prodavačů. A už Vám cpou do okénka opečenou kukuřici, buráky, Coca-Colu. Anebo naběhne třeba 10 prodavačů přímo do autobusu. A prodají Vám úplně všechno. Co třeba? Tak třeba namátkou: kartáčky na zuby, hřebeny, otvíráky na láhev, sluneční brýle, školní sešity, tužky, holící potřeby, baterky na svícení, náhradní baterie do baterek na svícení, visací zámky, ponožky, parfémy, hodinky, pásky, lžíce a spoustu dalších nesmírně potřebných věcí. To jsou takříkajíc obyčejní prodavači.

Pak ještě nastupují do keňských autobusů prodejci kosmetiky či něčeho podobného jako je Herbalife. Borec či borkyně si stoupne do uličky. Neumím svahilsky, ale vypadá to asi takhle: kupte si tuhle vodičku, je opravdu neocenitelná, protože je skvělá pro Vaši pleť atd. a navíc stojí jen pár šilinků! A co takhle tenhle vitamínový preparát? Je úplně úžasný a budete po něm zdraví jako rybičky! A je samozřejmě také za nesmírně výhodnou cenu. A takhle mluví prodavač o každém výrobku třeba 5 minut. A osazenstvo autobusu mlčky prodavače sleduje a nehne brvou. A prodavač ještě pošle cestujícím pár lahviček, aby si je mohli prohlédnout. A když už to vypadá, že bude konec tirády a nikdo si nic nekoupí, tak prodavač najednou vytáhne nějaké eso z rukávu - nějaký naprosto zázračný přípravek, třeba vodičku na růst vlasů nebo něco takového. A nakonec autobus obejde a světe div se, docela dost Keňanů si ty jeho vodičky koupilo! Asi prodavači procházejí dobrým marketingovým školením. A pak prodavač vystoupí. A za deset minut nastoupí další a začne zase něco drmolit. Ale ejhle, tentokrát to není prodavač. Vyklubal se z něj potulný kazatel! V ruce drží Bibli. A někdy, když asi vidí nás muzungy (bělochy), mluví kazatel i anglicky. Nejčastější jeho slova jsou pak „bless“, „Lord“ a „Jesus“ samozřejmě. A asi přednáší něco o tom, jak žijeme hříšným životem a jak bychom to měli napravit, protože verš ten a ten v Bibli říká to a to. A tak dále.

A ještě u každé autobusové zastávky stojí „taxikáři“ boda-boda. Boda-boda, to jsou cyklotaxíky - je to prostě normální kolo (většinou vypadá asi jako bájný bicykl Ukrajina, který se k nám kdysi dovážel), akorát má velký nosič a na tom nosiči Vás tihle „taxikáři“ odvezou ještě o pár kilometrů dál.

No abych to zkrátil - jeli jsme těch 285 kilometrů do Lodwaru 11 hodin, protože cesta místy připomínala tankodrom. Do Lodwaru jsme přijeli ve 3:00 ráno, tak už ani nemělo smysl hledat hotel a přečkali jsme to na „náměstí“. V osm mají otevřít „supermarket“. V 8:45 byl krám nakonec otevřen, supermarketem bych ho ale nenazval…

Z Lodwaru, což je sice zapadákov, ale na místní poměry docela významné město, jedeme dalších 58 kilometrů do osady Kalokol. Cesta matatu trvá 1,5 hodiny. Kalokol je ještě asi 6 kilometrů od jezera, tak musíme jít pěšky. Okolo je spousty Turkanů v tradičních krojích. Tváří se celkem přátelsky, ale fotit je nesmíme - jedině za peníze! Pouze jedna bláznivá stařena nás pořád ohrožovala, šla za námi asi půl kilometru a mával cihlou v ruce, ale nakonec jsme jí utekli.

A místní samozvaný průvodce nás nakonec dovedl k jezeru Turkana. Jdeme s ním až k zátoce. Jasně že chce nakonec za svoje nevyžádané služby zaplatit. Ale je fakt, že nám pomohl, bez něj bychom asi bloudili. Po cestě pozorujeme místní domorodce a jejich chýše. U zátoky, okolo níž poletuje obrovské množství ptáků, už je kvanta lidí, kteří čekají na převoz na druhou stranu. Jedeme tedy také přívozem. Na druhé straně se na nás lepí houfy místních chlapíků, kteří se vydávají za manažery, nebo aspoň za asistenty manažerů. Jeden tenhle „assistant manager“ se jmenuje Johny Lokichar. To jméno si budu navždy pamatovat, protože jednak mi ho napsal na papírek a navíc se stejně jmenuje jedno město, přes které jsme jeli do Lodwaru. A pak to byla zajímavá postavička. Ze skromného assistant managera se nakonec vyklubal manažer všech manažerů.

U jezera

Místo, kde jsme nakonec toho dne spočinuli u jezera, se jmenuje Fergusonova zátoka. To je na západním pobřeží jezera Turkana. Kdysi, tj. někdy na konci 80. let, to tu žilo. Do zdejšího Lake Turkana Lodge jezdili turisté ze Západu. Měli tu k dispozici krásné chatky, elektřinu, dokonce bar s chlazenými nápoji a - světe div se - bazén! A na druhém břehu zátoky dokonce nějací Italové provozovali továrničku na zpracování ryb. Ale nejdřív odešli Italové, pak turisté. A zůstali tu jen domorodci. Jako třeba Johny Lokichar a jeho přátelé. Celý tým manažerů! Johny & Company provozují zdejší Lake Turkana Lodge i poté, co byl dávno uzavřen. Nakonec jsme usmlouvali cenu „hotelu“, čili nocleh na zemi v bývalé jídelně, na 500 keňských šilinků (asi 125 Kč). Dali nám pěknou matraci. A v noci nám nad hlavami, někde nad děravou střechou, svištěla hejna netopýrů.

A proč jsme vlastně jeli do této Bohem zapomenuté vesnice? Protože je to nejlepší výchozí bod k výletu na Central Island. Central Island je prostřední ostrov na jezeře Turkana a nachází se asi 10 kilometrů od břehu. Pravidelná lodní doprava na ostrov neexistuje, ale lze si zde najmout motorovou loď. Naštěstí je tu přítel Johnyho Lokichara, Peter Lopetoo! A ten má docela solidní člun, s motorem. Ale prý neumí anglicky, tak Johny dělá překladatele.

Docela dlouho a drsně smlouváme. Smlouvání se nakonec změnilo v docela zábavnou taškařici. Majitel lodi se neudržel a začal najednou také mluvit anglicky, zmatený Johny to nějak nestačil zaregistrovat a překládal z angličtiny do angličtiny. A okolo se tomu tlemilo dalších asi 5 manažerů. Nakonec jsme tedy srazili po dlouhém smlouvání cenu lodi asi na polovinu, tj. na 10000 KES (keňských šilinků - asi 2500 Kč) pro nás oba dohromady.

Večer pak ještě přišly Turkanky z nedaleké vesnice, aby nám prodaly nějaké suvenýry. Johny Lokichar se samozřejmě opět ujal role manažera, tj. obchodního zprostředkovatele. Honza si nakonec koupil hroší kel a ještě něco a platil za to jednak penězi a jednak korálky z Bižuterie Jablonec, které si přivezl z Čech. Uff, to byl den! Nakonec se ale setmělo a i všichni manažeři odešli a my jsme se konečně vyspali. Bylo docela horko, i přes noc - asi největší teplo za celý náš pobyt v Africe.

Central Island

Druhý den jsme s Johnym Lokicharem a Peterem Lopetooem vyrazili na výlet na Central Island. Loď, která měla přijet v sedm hodin, přijela kupodivu ještě dřív! A hned se jelo na ostrov.

Na ostrov je to v průměru jedna hodina plavby. V průměru tu je dost podstatné slovo! Protože na ostrov jsme jeli asi hodinu a čtvrt, kdežto zpátky jen 40 minut. Důvod? Silný vítr. Peter s Johnym dobře věděli, proč přijeli tak brzo - protože někdy kolem deváté či desáté hodiny může být silný vítr a plavba může být nebezpečná. Zákeřnost jezera Turkana totiž spočívá v tom, že silný vítr často bičuje jezero i za krásného jasného počasí. A zatímco na pevnině jen tak lehce pofukuje, na jezeře vane vítr o hodně silněji. A i když jsme se největšímu vichru včasným vyplutím vyhnuli, stejně to stálo za to. Náš člun, krásný, nový a štíhlý, to pálil přímo proti velikým vlnám. Vlny byly tak metr a půl vysoké, takže to dost cákalo a loď nejela, nýbrž spíše skákala z hřebene jedné vlny na druhou. Kdežto cestou zpátky se vítr přece jenom utišil a navíc jsme jeli po směru vln.

Po přistání na ostrově jsme zanechali na břehu Petera i Johnyho, i když se Johny opět vehementně nabízel, že nám bude po ostrově dělat průvodce, a vyrazili jsme pěšky kolem ostrova. Central Island je téměř beze stromů a pokrývá ho suchá tráva a křoviny. Ostrov je neobydlený, ale smí se tu tábořit a jsou tu značené cestičky a směrové ukazatele, podle kterých se dá jakžtakž orientovat.

Na mořském pobřeží tu poletuje kvanta mořských ptáků. Hlavní atrakcí ostrova jsou ale dvě jezera, Crocodile Lake a Flamingo Lake, která jsou pojmenována podle svých obyvatel. Krokodýli žijí v obou jezerech. Podle průvodce se na ostrově nachází až 14000 krokodýlů! My jsme však neviděli ani jednoho. Potom jsme se dozvěděli, že krokodýli občas migrují - když je v jezeře málo potravy, tj. hlavně ryb, přelezou krokodýli do dalšího z obou jezer, nebo přímo do Turkany a odplují jinam. Docela bych chtěl vidět tu krokodýlí migraci.

Druhé jezero, Flamingo Lake, dělá čest svému jménu - hejno plameňáků jsme tu skutečně viděli. K jezeru však vedou kolmé srázy (obě jezera jsou kráterová) a nám se nepodařilo najít cestu dolů, tak jsme plameňáky obdivovali jen z dálky dalekohledem. Jinak je ostrov pokryt horninami sopečného původu. Ty jsou často hrozně měkké a to, co vypadá na první pohled jako tvrdá skála, se s Vámi může kdykoli utrhnout, pokud se toho chytíte nebo pokud na to stoupnete, takže chození po ostrově mimo cesty vyžaduje opatrnost.

Cestou zpátky jsme to s Honzou riskli a vykoupali se v jezeře Turkana. To byla pohoda! Honza biolog mi vysvětlil, že na suchém pobřeží nemůže být bilharzióza a já mu to rád uvěřil. Spíše jsme měli strach z krokodýlů - nikde jsme žádného neviděli, ale co kdyby? Takže jsme se jenom namočili asi 2 metry od břehu a po očku sledovali, jestli k nám velkou rychlostí nepřiplouvá nějaký podezřelý „klacek“. Nepřiplul, takže mám možnost Vám teď předložit tento článek :)

Mapa popisované lokality

Stáhnout mapové body

stáhnout KLM soubor c-jezero-turkana.kml (Google Earth)

stáhnout GPX soubor c-jezero-turkana.gpx (GPX - GPS Exchange)

 

Tento článek je součástí seriálu Afrika 2008. Nezapomeňte si přečíst i další články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017