Jihoamerická Amazonie

Z bolivijského Atiplana jsme sestoupili do amazonské nížiny po nejnebezpečnější silnici na světě. Často jen 3,5 metru úzká cesta vytesaná do skály nezná ani patníky, ani svodidla. Krajnice tvoří jen hluboké strže, vysoké skalnaté stěny a potoky, které jako vodopády přepadávají přes jedoucí autobusy a kamiony dolů podél příkrého svahu. Na 200 kilometrech jsme sestoupili o více jak 4 výškové kilometry do města Rurrenabaque (250 m n.m.), které poskytuje výbornou základnu pro výpravy do amazonskeho pralesa a rozlehlých travnatých pamp.

Z bolivijského Atiplana jsme sestoupili do amazonské nížiny po nejnebezpečnější silnici na světě. Často jen 3,5 metru úzká cesta vytesaná do skály nezná ani patníky, ani svodidla. Krajnice tvoří jen hluboké strže, vysoké skalnaté stěny a potoky, které jako vodopády přepadávají přes jedoucí autobusy a kamiony dolů podél příkrého svahu. Na 200 kilometrech jsme sestoupili o více jak 4 výškové kilometry do města Rurrenabaque (250 m n.m.), které poskytuje výbornou základnu pro výpravy do amazonskeho pralesa a rozlehlých travnatých pamp.

Amazonsky prales

Na dlouhé dřevěné kánoi se silným motorem plujeme asi 4 hodiny proti proudu řeky Beni hluboko do narodniho parku Madidi. Otevírá se nám svět přírodního bohatství, kde se ještě před 20 lety lovili jaguáři a aligátoři, jejichž kůže byla vysoko ceněna na černém trhu. Dnes jsou však na mnoha místech rozmístěny hlídky a divoká zvěř se pomalu vrací zpět. Během čtyř dní máme k dispozici průvodce, který má úžasné znalosti o stromech a rostlinách, které se dříve použivaly proti bolestem, nachlazení, všudypřítomné malárii, nebo jako zásobárny pitné vody.

Pěšiny v lese jsou velice úzké a stále se musí udržovat prosekáváním mačetou, jinak by zarostly. Jdeme pomalu, protože se stále na něco vyptáváme. Tu vidíme noru pásovce amarillo, jinde zase stopy třípstých kapybar. Jak je les hustý, sluneční paprsky téměř nedopadají na zem. Všudypřítomný stín je příjemný jen na první pohled a do pěti minut z nás skoro leje.

Nacházíme obrovský strom, ze kterého visí liána. To ptáci přinesli semínka do koruny stromu, z nich pak vyrostly provazy, na kterých se dá úžasně houpat a které známe z filmu o Tarzanovi. Až tyto výhonky dorostou k zemi, tak zakoření a vytvoří se další zdroj vláhy, kterou budou posílat nahoru.

O několik kroků dál je jiná liána, je silná jako slabý kmen a říká se ji kočičí dráp. Vincent napřáhne mačetu, udělá sek sek a z dvoumetrového kusu dřeva mi proudem vytéká voda přímo do úst. Skoro nestíhám polykat. Je výborná. Skvěle se u toho bavíme a necháváme si připravit dalšího panáka. Abychom místní les ještě trochu ochutnali, necháváme si vypreparovat sladké srdíčko z palmy, jejíž listí se používá na stavbu střech. Jsou to zárodky listu uprostřed kmene, které slouží k přípravě výborných salátů.

Během celého dne nahráváme několik zvuků ptáků a opic. Jejich hlasy jsou někdy více pravidelné, jindy monotónní, ale vždy velice výrazne a my si připadáme jako v hudebním sále. Se soumrakem ptáci utichají a rozeznívá se jiná část orchestru. Cvrčkové a cikády hrají naplno. Odcházíme na noční procházku, abychom se pokusili spatřit nějakého nočního lovce. Pravděpodobně jsme však slyšet na všechny strany a neumíme se pohybovat jako divoké kočky, a proto jsme jenom z dálky slyšeli jak se 200 kilový tapír plíží hustým podrostem pobřežních palem, a viděli, jak aligátoři ve svých kalných tůních čekají na svou masitou kořist.

Nekonečné pampy

Z Rurrenabaque míříme na východ po hliněné cestě a za naším jeepem se tvoří obrovský oblak nepříjemného prachu. Do vesnice Santa Rosa to jsou asi 2 hodiny cesty. Pak přesedáme na motorovou kánoi, abychom dojeli do základního tábora, který bude po dva dny naším domovem. Řeka Yucuma, po které plujeme, je zase domovem mnoha krokodýlů, kteří nás ze břehu pozorují. Je jich tu spousta a my jim úplně čteme z očí, jak rádi by si na nas smlsli. Čas od času kouká z hluboké vody kus kmene, který slouží jako příjemné místo pro odpočinek amazonských želviček. Sedí za sebou pěkně v řadě od nejmenší po největší (tedy od nejstarší po nejmladší) a vyhřívají si krunýře. Některé mají dokonce i zvednuté přední nožky, naplocho natočené ke slunci, aby maximalizovali příjem tepla. Vzbouzí to úsměv a my jsme zvědaví, co dalšího nám přichystá toto obrovské amazonské akvárium.

Jako malý kluk jsem doma choval několik angorských morčat. Dnes vidím na břehu jejich příbuzné. Kapybary - největší hlodavci na světě. Jsou jim děsivě podobní. Hnědá srst, zavalité tělo velikosti menšího čuníka, malá ouška, krátké a líné nohy. Posedávají na břehu řeky v různě velkých skupinkách, nebo jednotlivě a spásají čerstvou trávu. Když je míjíme, pozvednou hlavu a nehybně nás pozorují. Pokud se přiblížíme, bez známky nějakého strachu se na svych nožkách posunou o kousek dál do bezpečné vzdálenosti.

Po celé délce řeky míjíme pestrou škálu zajímavých ptáků - volavky, kormorány, krále rybáře, orly, sokoly, pávy a nejkrásnější hoatziny s šošolkou na hlavě. Náš průvodce je opět bezchybný, každého ptáka pozná a večer nad atlasem probíráme, co jsme viděli. Po cestě ještě zastavujeme, abychom nakrmili pár cicil, malinkých žlutohnědých opiček. S vřískotem se vrhaly po našich banánech. Každá si uloupla malý kousek a rychle uvolnila místo druhé.

Druhý den ráno jsme se vydali prohlídnout si nekonečné pampy. Půda je zřídka osídlena a většinou se využívá pro pastvu dobytka a koní. Během deštivého období (prosinec - únor) se však tato obrovská plocha zaplaví vodou. Když voda zas opadne, v pampách zůstanou mělká koryta s malými lagunami. Ty jsou nyní domovem zapomenutých krokodýlů a několika hadů. Naši průvodci s dřevěnými holemi prohledávají několik lagun jako minové pole. Najednou se ozve obrovské šplouchnutí, všichni se leknou a náš průvodce je šťasten, že ho spící krokodýl nepřipravil o nohu. Asi třímetrovou anakondu jsme nakonec spatřili klidně stočenou mezi bahenními rostlinami. Patří mezi škrtiče, ale umí i nebezpečně kousnout. Jizvy na ruce našeho průvodce jsou toho důkazem.

Po 10-ti dnech v amazonii odjíždíme zpět do hor na Altiplano. Odnášíme si spoustu zážitků, obrázků a nahrávek vyvážených krutou daní v podobě desítek krvavých a svědivých štípanců po celém těle. Cítíme, že toto všechno byla jen malá ochutnávka obrovské a nevyčerpatelné studně amazonského života a divoké přírody. Je třeba se připravit na větší sousto, to ale až někdy příště.

PS: Cestu z La Pazu do Rurre jsme absolovali v podobném autobuse, ale zpět jsme nelitovali 50 USD za letadlo. Jsme proto v pořádku a silnice si vybrala svou daň jinde. Uf, úplně nás mrazí po zádech. Brrr.

Nejméně 25 mrtvých při dopravní nehodě v Bolívii (02. 09. 2002 19:38) - LA PAZ (ČTK) - Nejméně 25 lidí zahynulo při nehodě autobusu na takzvané dálnici smrti, která se proplétá bolivijskými kaňony. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na bolivijské policejní zdroje. Autobus s 45 cestujícími se zřítil do asi 200metrové hloubky necelých 100 kilometrů severně od bolivijské metropole La Paz. "Zatím víme o 25 mrtvých", prohlásil policejní náčelník Damian Cruz v místním rozhlase. "Doufáme, že nebudou další", dodal.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Kuba