Africké ohlédnutí – jižní Afrikou autem plným sebevrahů

Na podzim roku 2005 se štěstí unavilo, dosedlo na mě a já dostala možnost vyjet do jižní Afriky s partou bezva lidí. V autě nás bylo pět, projeli jsme pět zemí za pět týdnů.

Mys dobré naděje a deset beznadějných sebevrahů Hory na cestě do Pekla Protei rostou v příkopech jako plevel Takhle se spí v Africe na hrocha. A takhle se dělá kraslice z pštrosího vejce... Ťuhýk rudobřichý na protei. Veřejná telefonní budka (podobnost s veřejným domem je čistě náhodná) Hranice do Království Lesoto Tak se žije v Lesotském království Jeden z obyvatel královského Lesota.

V této galerii je 51 obrázků. Zobraz celou galerii

Lidé

Jako všude na světě byly nejkrásnější děti - čokoládové panenky. Některé viděly poprvé bělocha a zápasila v nich zvědavost s ostychem. Stačil náš úsměv a vylezly zpoza máminých sukní, aby si sáhly na naše hlavy. Ty světlé, rovné vlasy je zajímaly nejvíc.

Nikde jsme se nesetkali s náznakem násilí. Někdy nevraživosti, ale spíš naopak. Měli jsme velké a neustálé problémy s autem, a tak jsme byli nuceni zastavovat a prosit o pomoc v domorodých vesnicích, kam běloch normálně nevstupuje. Všichni nám chtěli vyhovět, dali by nám vše z toho mála, které měli. Nic za to nechtěli, nežebrali. Byli hrdí, usměvaví, přátelští a hlavně šťastní. Nevlastnili nic, co by mělo hodnotu v našem světě. Přesto měli vše k tomu, aby byli šťastní. A my jsme si říkali, jakou spoustu balastu okolo sebe hromadíme my, my civilizovaní, my vyspělí, rozumní, vzdělaní a taky uspěchaní, nervózní a těžko říct, jestli šťastní.

Nevadila chudoba. Je pravda, chudoba nesměla přerůst v bídu. Když není co jíst, jde do pryč úsměv, hrdost i štěstí. To ovšem bylo spíš obrazem dané země nebo lokality. Tam, kde obyvatelé žili tak jako jejich předci a prapředci a praprapředci, byli v pohodě, spokojeni s tím, co měli. Kde jim někdo ukázal, co vlastně všechno nemají a mohli by mít, tam to bylo horší. Nevím, kdo dal bělochům právo montovat se do cizích světů, když nemají zpacifikován ten svůj.

Moje srdce profesního ekologa se propadalo do suterénu beznaděje, když jsme okolo vesnic viděli kilometry vrstev odpadků. Původní obyvatelé byli po generace zvyklí používat přírodní materiály, které se daly přirozenou cestou zlikvidovat. A najednou jim někdo vložil do ruky plechovky, sklo a plast. A co oni s tím?

Země

Za projetí Jihoafrické republiky, království Lesotho, Namibie, Zambie a Botswany nám v pase přibylo 25 razítek. Víza nám v cestovní kanceláři v Praze zařídila paní Stellová za bezvadnou cenu, bez nervů a rychle. Ty země se nedají srovnat.

Asi nejchudší bylo království Lesotho - náhorní plošina, kde roste jen kamení, ale je to zvláštní, zadumaná krajina.

Potom Zambie. Bídu země odráží i měna, platí se v miliónech kváčů. Chtěla jsem vzdát funkci pokladníka výpravy. Kupodivu ta země nedokáže využít ani to, co má - Viktoriiny vodopády. Sotva u nich nakoupíte pohledy a pár kýčů. Kupovala jsem si dvě dřevěné figurky za 3 dolary a nesmlouvala jsem. Tím si prodejce připadal nevypovídaný a šel se mnou. Vyprávěli jsme si jednoduchou angličtinou, jak se u nás žije, proč jako žena chodím do práce a tak o životě. Nakonec mi povídal: „A víš, že za ty tři dolary bude celá moje rodina žít skoro dva měsíce?“ Za tři dolary! Za uprděnejch šedesát korun za který se v Praze nenaobědváte. Prý je na tom ještě hůř sousední Zimbabwe, ale tam po nás chtěl celník za jednodenní vstup 100 dolarů a my to vzdali.

Další byla Namibie. Dřív se tu válely diamanty v písku. Těží se dodnes, i když je to paběrkování. Přesto je na všem znát, že to byla prosperující německá kolonie.

Botswana - země na dobré cestě. Jsou si vědomi klenotů své přírody a umí je šetrně prodávat. Nacházejí úžasný kompromis mezi životem turistů a životem zvířat.

Jihoafrická republika - v zemi je zlato, diamanty, drahé kovy i kameny, na zemi spousta národních parků. Po revoluci zde platí zákon, že 51 % každé firmy musí být vlastněno černými obyvateli. A je vidět, že zisky jdou i do sociálních programů. Nelze si nevšimnout u vesnic třeba nových kadibudek nebo studny na solární pohon.

Zvířata

Jela jsem do Afriky v domnění, že když uvidíme nějaké zvíře, bude to pro nás svátek téměř národní. A my jsme viděli stovky slonů, zeber, žiraf, antilop, impal. Množství hrochů, nosorožců, krokodýlů, lvů (kecám, lvic, lva jen jednoho). Hady, štíry, pavouky, gepardy, šakaly, tučňáky, velryby, potápěli jsme se s velkými bílými žraloky.

Byla to nádhera a můj bombastický zážitek. Vidět zvířata z knížek jak jsou volná, ostražitá, sebevědomá, majestátní, důstojná. Ten pocit vám nedá sebelepší zoologická. Proto se mi líbilo potápění se žraloky, tam jsme byli v kleci my. A dobře nám tak..

Hned na začátku pobytu jsme se zvířaty uzavřeli gentlemanskou dohodu o neútočení - My nebudeme nad únosnou míru obtěžovat je a ona nás. Moc dobře jsme si uvědomovali, že na návštěvě jsme tady my a ona jsou doma. No a na návštěvě taky nelezete tam, kam vás domácí nepustí. Takže jsme sice fotili, fotili, fotili, ale když bylo vidět, že už toho má focený objekt dost, neudělali jsme pro další, třebas sebekrásnější snímek ani krok. Zabalili jsme to, poděkovali a odjeli. A že to někdy bylo těžké! Nevystupovali jsme z auta tam, kde to bylo zakázané nebo kde by to zvířata rušilo. Ne kvůli naší bezpečnosti, ale z úcty k hostitelům.

Spali jsme někdy pod stanem, někdy přímo pod Jižním křížem, někdy v kempu, někdy v divočině. Dohoda platila všude. Ale důvěrně vám řeknu, když jsme leželi všichni na jedné celtě a okolo desáté večer utichli ptáci a další drobné potvory a začaly řvát šelmy, stážíno jsme měli, to jo. Ovšem ráno nám došlo, že číhá větší nebezpečí od těch, které neslyšíme. To když jsme při pakování ze spacáku vyklepali tu obrovského brouka, tu chlupatého pavouka.

Krajina

Pro mě bylo nejkrásnější pobřeží. To je pro mě vždycky. Ať už to byl studený Atlantik nebo stejně studený Indický oceán, byla to paráda. Divoké pobřeží Tsitsikamma s deštným lesem mě stálo dva filmy ve foťáku.

Pouště jsou suché, jak tak obvykle pouště bývají. Střídá se bílý a červený písek. Ale má to svoje kouzlo. Obrovskou červenou dunu jako v Namibii doma za humny neuvidíte.

Polopouště zrovna tou dobou kvetly. Je něco úchvatného vidět kilometrové koberce rozkvetlých sukulentů. V savanách a stepích rostlo seno na stojato. Okolo Kapského města kvetly různé druhy proteí. Prvních asi dvě stě padesát jsme fotili, pak jsme si to zakázali.

Milovníky kopců nadchly Dračí hory tak, že jsme proti svému předsevzetí spali v kempu, abychom mohli vyrazit na túru k vodopádům.

Počasí

Před odjezdem jsem si kupovala spacák. Byl se mnou kamarád a z prodejny jsme šli zrovna na trampskou slezinu. S náramnou radostí všechny informoval: „Marta si do Afriky koupila spacák s komfortem do minus 26.“ Následoval řev zvaný hurónský. Jak já jsem na ty blbce vzpomínala, když jsem celou noc zimou nespala! Bylo to v Namibii, někde u města Grabwasser, foukal ledový vítr a místo jsme překřtili na africkou Sibiř. Měli jsme na sobě všechno oblečení, deky, já i čepici a něčí rukavice.

V pouštích bychom to vyměnili. Bylo třeba přes 40 °C ve stínu a stín žádnej. Ale kdyby bylo pořád akorát, byla by to nuda.

Déšť jsme nepotkali. Dvakrát na nás spadlo pár kapek, které nelze považovat za regulérní pršení.

Cesty

Jezdí se vlevo. Měli jsme terénní auta - bez nich v Africe nic neuvidíte. Když byl asfalt, bylo dobře.

Do Lesotha na Sani Pass vedla strmá cesta do nebe tesaná ve skále. Smekám před našimi řidiči, že to vyjeli a před námi, že jsme to vydrželi. V jihoafrickém parku Richtersveld se jelo přímo po balvanech. Hrůza. Cestu pouští nemohu popisovat. Chybí mi pro ni publikovatelná slova. Ovšem z větší části je to způsobeno tím, že nám upadly tlumiče. Takže jsme třeba oblast pouště Kalahari několik dní projížděli pískovou necestou bez tlumičů, což se rovná povyražení na pouťové lochnesce. Taky nám upadl výfuk a nakonec kardan. Ale to už je jiná historie.

Přesto jsem jedinkrát za celou cestu použila a požila kinedryl. A to spíš preventivně. Při jízdě v běžném českém provozu a s nervózním řidičem za volantem si beru kinedryl každých padesát kilometrů. A stejně je to houby platný.

Zdravotní rizika

Všichni jsme měli očkování proti žloutence typu A a B a proti břišnímu tyfu. Někdo měl očkování proti žluté zimnici, ale tady záleželo spíš na doporučení lékaře. Pohybovali jsme se těsně na hranici rizikové oblasti. Očkování proti smrti jsme nesehnali.

Všichni jsme brali antimalarika. Já Delagil, ostatní Lariam. Nic nám po nich nebylo. Snažili jsme se nepít slivovici alespoň v den užívání. No někdy se to povedlo, někdy ne. Víme, že antimalarika jsou driják, ale to je malárie taky. A játra jsou nejrychleji se regenerující orgán, tak to s námi těch několik týdnů musela vydržet. Navíc k nám insekti byli shovívaví. Vzhledem ke stravování dle hesla 'Česneku není dost ani v česneku' se nám vyhýbali nejen komáři. Možná dělala své i neustálá švestková aura vznášející se kolem nás.

Vodu jsme čepovali z kohoutků. Všude v JAR je pitná voda, v Botswaně a Namibii jsme se rozhodli že taky. Při cestách do pouští nebo podezřelých oblastí jsme se předzásobili. Vodu jsme kupovali málokdy. Problém je v národních parcích najít kompromis mezi doporučením vypít 4 litry tekutin denně a zákazem vystupování z auta. Holky to mají horší. Stejný problém řešíte v noci, když musíte vykročit čůrat do tmy. Kam se hrabou Foglarovi hoši se svýma bobříkama.

Suroviny na vaření jsme nakupovali v supermarketech. Cenově jako u nás. Poživatelnost taky. Kromě instantních polévek, ty domorodé jsou hnus a když je náhodou vaří chlap je z toho superhnus s hrudkama. Ale hlad je polovina chutě a snědli jsme i to. Stejně zlatá naše Vitana.

Ve stojatých vodách jsme se nekoupali. Někteří se s výmluvou na bilharzii nemyli vůbec. Přesto když jeden z kluků vypadl na raftu pod Viktoriinými vodopády, vypil vody z řeky několik litrů. Jenže tady si to Zambezi sviští pěkně ostře, takže mu sice bylo krušno, ale ne kvůli cizopasníkům.

V zemích, které jsme navštívili, má okolo 40 % obyvatelstva AIDS. Údaje se různí. Na všech veřejných záchodech, v obchodních domech, na celnici atd. jsou volně k dispozici krabice s prezervativy. S návodem na použití formou kresleného komixu pro negramoty a balené po deseti kusech. Kluci tomu říkali Víkendové balení. I tak jsme do toho zkrátka nešli.

Měli jsme s sebou dobře zásobenou lékárnu. Včetně chirurgického šití, injekčních stříkaček, antibiotik. Zaplaťpánbůh z ní nebylo nic potřeba. Jenže to nikdy předem nevíte.

Parta

Každé cestování je vysoká škola tolerance. Já jsem jela s neznámými lidmi, kteří mě vzali narychlo jako náhradu, a trochu jsem z toho měla bobky. Nakonec se ukázalo, že kdybych si o ně napsala Jéžiškovi, lepší by nesehnal. Ani kdyby mu helfnul Santa Claus. Mezi námi, každý měl svůj den, kdy byl hustej. Ale rozumný člověk si to druhý den přizná. Zkrátka ponorka.

Většina lidí v autě jela do JAR na Mistrovství světa v rýžování zlata. Vyrýžovali pár zlatinek. Jako boháč jsem se vrátila jenom já. Našla jsem čtyři obrovské ryzí nugety v srdcích svých spolujezdců, kteří během pěti týdnů neztratili smysl pro humor, ochotu pomoci a obrovskou dávku tolerance pro nálady a chyby druhého. A to si nekoupíš za všechno zlato a diamanty celé jižní Afriky.

P. S. I

Jsem si vědoma, že výše uvedený článek je myšmaš mých pocitů a dojmů. Ale historii, popisy míst, plánky měst a přehled národních parků najdete v každém průvodci.

P. S. II

Často se mě kamarádi ptají: „Nebála ses?“ Věřte mi že ne. Všude, kde jsme se pohybovali, existují určitá pravidla, jejichž dodržováním nebezpečí eliminujete. Já se bojím v Praze přejít křižovatku, protože i když bude existovat tisíc dopravních pravidel, vždycky se najde blb, který pojede na červenou.

P.S. III - aktuálně k 23.7.2007

Většina z party sebevrahů odletěla do Kanady, kde se budou toulat divočinou a plavit po řece. Jediný plán je dostat se do 20. srpna do Dawsonu, kde začíná Mistrovství světa v rýžování zlata 2007. Já jsem zatím v Austrálii a můžu na ně jenom myslet. DržteJimPěstě.

Fotky jsou dílem osádky auta sebevrahů.

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Vaše komentáře:

[1] Petr (2007-08-01 15:43:59 | 217.64.26.130)
Opet mam dotaz na rozpocet - kolik Vas to stalo (na osobu, pronajem auta, viza apod.?). Uvazuji o te same destinaci, tak by me to moc zajimalo. Diky :-)
[2] Marta (2007-08-04 09:56:40 | 121.45.193.197)
odpověď na komentář [1] autora: Petr:
Ahoj Petre, napis mail, odpovim ti. Jsem v Australii a moc se nedostanu na internet. Musim najit zaznamy. Marta marta.pelikanova@seznam.cz
[3] Marie (2009-08-08 06:31:19 | 81.19.35.162)
Moc hezké povídání, zářila z něho radost z prožitého a spojeneství účastníků, přeji mnoho dalších cest. P.S. Němec v Čechách nakoukl do viet.obchodu - tady - Česka z Austrálie se jela podívat do Afriky
[4] Andrea a René (2009-09-04 21:37:19 | 90.176.182.73)
Pravda, moc hezké psaní. Je super, že jste se sešli skvělá parta, to je pro cestování děsně důležité. Koukli jsme se do Afriky také a moooc se nám tam líbilo, pojedem tam zase ;o) Děkujeme za zprávičku v knize hostů na našich webovkách. Ahoj Andrea a René
[5] Lucie (2011-10-15 17:21:41 | 212.51.207.190)
Opravdu, nádherně napsané. Je vidět, že to musela být úžasná cesta, kterou jste si užili - z textu čiší obrovská radost. Také plánuji cestu do Jihoafrické republiky a po přečtení tohoto článku se tam těším ještě víc :-)Děkuji Lucie
[6] Zdeněk (2012-07-11 00:25:23 | 193.85.242.66)
Krásně napsáno, i já se do Afriky podíval a splnil si tak svůj klukovský sen, očekával jsem ledasco........nakonec vše dopadlo úplně jinak a já zůstal dlouho......a musel jsem dát za pravdu kamarádovi, který mi před odletem říkal "víš,Afrika je mocná čarodějka......."

Diashow Aljaska 2017