K pramenům Gangy

Touhou každého hinduisty je dostat se alespoň jedenkrát za život k pramenům Gangy, nejposvátnější řeky pro téměř osmset miliónů indických vyznavačů tohoto polyteistického náboženství. Není divu. Vždyť ten, kdo se v ní vykoupe, smyje ze sebe všechny hříchy, kdo ji pije každý den, získá nesmrtelnost a kdo se v ní dobrovolně utopí, zaručí si místo v ráji.

Touhou každého hinduisty je dostat se alespoň jedenkrát za život k pramenům Gangy, nejposvátnější řeky pro téměř osmset miliónů indických vyznavačů tohoto polyteistického náboženství. Není divu. Vždyť ten, kdo se v ní vykoupe, smyje ze sebe všechny hříchy, kdo ji pije každý den, získá nesmrtelnost a kdo se v ní dobrovolně utopí, zaručí si místo v ráji. A posmrtnou blaženost přinese i popel zemřelých, který se vloží do posvátných vod. Ale stejně jako "všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější", i na posvátné řece jsou místa, která mají pro poutníky zcela mimořádný význam.

Jedním z nich je Rišikéš, strategicky položený tam, kde končí hradba Himalájí a Ganga se rozlévá do úrodných nížin Uttarpradéše. Město je výchozím bodem pro výpravy do Uttarakhandu, oblasti indických Himalájí u hranic Nepálu a Tibetu. Rišikéš bývá nazýván světovou metropolí jógy a meditací. K tomuto honosnému titulu výrazně přispěla druhá polovina 60. let. Vše související s východními filozofiemi bylo v tehdejší době hledání a otevírání myslí "in" a když do Rišikéše ke guruovi transcendentálních meditací Mahariši Mahéši Jógímu přijeli na "studijní pobyt" členové Beatles, folkový zpěvák Donovan, herečka Mia Farrow a další světové hvězdy pop kultury, ukázali tím cestu ostatním. Do Rišikéše začali přijíždět ve velkém květinové děti z Evropy i Ameriky.

Dnes je boom již minulostí, ačkoli v četných ášramech, meditačních centrech a zároveň ubytovnách, je stále plno mladých i starších hledačů netradičních cest životem pryč od konzumu západní civilizace. Vyhlášený Maharišiho jogínský ášram však již pozbyl mnoho ze svého lesku. Možná proto, že díky věhlasů svých slavných žáků nasadil Mahariši Mahéš bezkonkurenčně vysoké ceny a z pobytu v jeho ášramu se stala snobská záležitost. A když zhruba po deseti letech módní vlna indických meditací pominula, v Rišikéši zůstali a nově přijížděli lidé s opravdovějším přesvědčením a hlubší motivací a ti si na snobismus většinou příliš nepotrpí.

V jedné z mnoha místních cestovek si pronajímáme autobus i s řidičem a vydáváme se na tři sta kilometrů dlouhou cestu do Gangotri. Po studiu mapy s růžovou barvou pro vedlejší silničky a sytě hnědou pro značné nadmořské výšky i podle výrazu řidiče a jeho pomocníka tušíme, že cesta nebude žádná idylka. Na kraji města před prvním z mnoha prudkých stoupání řidič zastavuje a odchází do malého chrámu u silnice. Za chvíli se vrací s posvěceným kokosovým ořechem, který láme na kousky a každému účastníkovi dává jeden. To pro šťastný návrat. Nedá se říct, že by nás jeho počínání dvakrát uklidnilo. Po menších rozpacích většina z nás posvátný kokos strká prostě do pusy, ale ti pověrčiví si jej pečlivě uschovávají.

Gangotri je vzdáleno necelých 300 km, ale s několika občerstvovacími zastávkami cesta trvá téměř dvanáct hodin. Přesto se nikdo nenudí, protože stále se je na co dívat. Zpočátku mírnější svahy himalájského podhůří s terasovitými políčky střídají hluboce zařízlá strmá údolí Gangy. Asi po pěti hodinách přijíždíme do jediného významnějšího a trošku lidnatějšího městečka na cestě, poutního Uttar Káši. To leží 1158 m nad mořem, tedy o 820 m výše než výchozí Rišikéš a má již pravou himalájskou atmosféru. Na zdejších pestrých tržištích plných barev člověk ani příliš nevnímá tíseň, která zde panuje. Letošní rok je totiž výjimečný. Nedávno zde zaznamenali teplotní rekord tohoto století. Rtuť teploměru se vyšplhala na 39oC, pro konec dubna a tuto nadmořskou výšku údaj téměř neuvěřitelný. A je stále sucho. Nepřijde-li monzun zcela zázračně nejpozději do měsíce, bude moc zle a Himalájím hrozí ekonomická i ekologická katastrofa. Ale když už se počasí zbláznilo, proč by nakonec spásné deště nepřišly o měsíc dřív než je obvyklé, utěšují se místní.

Pokračujeme dál proti proudu Gangy a výškové metry teď přibývají daleko rychleji. Cestou do sedla Sukhi (2744 m) nám stoupá hladina adrenalinu v krvi, protože na úzké silničce s mnoha serpentinami dochází k tomu, že při pohledu z oken autobusu se alespoň zdánlivě všechna kola na cestu nevejdou a autobus přímo visí nad několik set metrů hlubokými propastmi. Stačí sebemenší technická závada nebo chyba řidiče a o našem osudu je rozhodnuto. Dochází nám, že právě pro tato místa je určena magická moc posvátného kokosu. Naštěstí účinkuje a rizikové úseky úspěšně překonáváme. Ale náš řidič by ho při své profesionalitě možná ani nepotřeboval. Jestli jsme zatím po dosavadních zkušenostech s nezodpovědnými indickými řidiči na toho našeho pohlíželi s pochopitelnou nedůvěrou, naše ostražitost bere za své a od této chvíle se mu bez nejmenších obav plně svěřujeme do rukou.

Zbylý úsek putování je již klidnější a my se můžeme kochat prvními pohledy na zasněžené šestitisícovky. Do Gangótrí, které leží ve 3140 m nad mořem, přijíždíme až za tmy, takže nádherné panorama velehor, vypínajících se nad osadou takřka na dosah ruky, si poprvé vychutnáme až příštího dne ráno. Pod námi v řečišti plném valounů a kaskádek uhání Bhagírathí, jedno ze tří ramen Gangy, která v těchto místech již není ničím jiným než jen malou bystřinou činící zadost svému jménu. Ganga totiž znamená "hbitě plynoucí".

Ačkoli skutečný pramen posvátné řeky leží ještě necelých 20 km odtud, hlavním cílem pro většinu poutníků je samotné Gangótrí. Zdejší chrám, který dal postavit generál nepálských Gorkhů Amar Singh Thapa, je považován za duchovní pramen Gangy a každý hinduista si přeje pomodlit se právě zde ke svým předkům. Podle pověsti stojí svatý chrám na místě, kde král Bhaghírátha sedm let usilovně meditoval, aby přivedl nebeskou řeku Gangu na zem. Když konečně vody začaly padat dolů, postavil se jim do cesty bůh Šiva, jenž zachytil Gangu do svých dlouhých spletených vlasů. Teprve další Bhaghíráthovy modlitby Šivu uspokojily, takže dovolil Ganze stéci na zem ve třech pramenech. Na počest legendárního světce nese dnes ten nejvýznamnější z nich jeho jméno.

Od chrámu pokračujeme dál po pravém břehu řeky. Jde se příjemně, po široké pěšině bez výraznějšího převýšení.Procházíme jehličnatým porostem kolem jeskyní, v nichž přebývají a meditují asketové a obdivujeme stále nové výhledy na majestátné štíty himalájských velikánů. Cestou potkáváme řady sádhuů, svatých mužů, jejichž chování se výrazně liší podle toho kterým směrem míří. Ti kteří se vracejí dolů jsou usměvaví a ochotně pózují při fotografování. Naproti tomu skupinka "tří králů", exotických a velmi fotogenických poutníků, kteří stejně jako my kráčejí vzhůru, je nemluvná a fotografování nekompromisně odmítá. Po devíti kilometrech míjíme Čirbasu (3600m n.m.), kde si ve stánku s občerstvením, kterým se zde říká dhaba, mohou turisté koupit čaj, vodu či jiné nápoje a základní potraviny. S přibývajícími výškovými metry však úměrně rostou i ceny. Prakticky vše je zde několikrát dražší než v podhimalájských nížinách. Výjimkou je jen kurs dolaru, za nějž se naopak nabízí o čtvrtinu méně než bývá jinde v Indii zvykem.

K místu noclehu nám zbývá ještě pět kilometrů. Zpočátku se jde příjemně, ale poslední dva kilometry jsou obtížné. Pěšinka se takřka ztrácí a nám nezbývá než přechod traverzem přes strmý suťový svah, kde každý neuvážený krok může vést k nebezpečnému sesuvu a pádu do hlubokého údolí Gangy. Jakoby to nestačilo, shora na nás občas padají kameny. Oddechneme si, když máme konečně nebezpečný úsek za sebou a před námi již vidíme Bhodžpasu, kde je v nadmořské výšce 3800 m ubytovna, kemp a několik dhab. Zde přespí takřka každý poutník mířící k pramenům Gangy, na horskou louku Tabovan nebo ještě dál a výš. Činíme tak i my, ale v noci se příliš nevyspíme. Na vině není ani tak skromné a stísněné prostředí, ale spíš kouř z ohně a celonoční monotónní mumlání manter od našich tříkrálových hinduistických sousedů. Někdo se také obtížně vyrovnává s převýšením a zakouší slabší či silnější horskou nemoc.

Konečně přichází svítání. Závěrečný čtyřkilometrový úsek vede kolem jezírka a jednoduchých přírodních modliteben s vlajícími praporky. Paprsky slunce prodírající se skrz štíty vlevo od nás silou laserových paprsků vytvářejí až nadpozemskou atmosféru, zcela příhodnou danému okamžiku a prostředí. Vpravo obdivujeme bělostný Shivling (6543 m), nejkrásnější nejen z hor v okolí, ale podle mnohých i v celých Himalájích. Není sice nejvyšší, ale díky svému tvaru částečně připomínajícímu Matternhorn i obtížnému přístupu na vrchol je oblíbeným a horolezci vyhledávaným objektem.

Po ne úplně snadném prodírání podél řečiště Gangy se náhle objevuje cíl naší cesty - ledovec Gangotri. Ten leží ve výšce 4255 m a se svými 24 km délky a 6-8 km šířky náleží mezi největší himalájské ledovce. Přicházíme až k dolnímu okraji jeho splazu a jsme odměněni nádhernými pohledy do ledové jeskyně. A právě odtud, z pukliny v jeho splazu nazývané Gaumukh (Kraví tlama), Ganga vytéká. Je jasné, že nemůžeme vynechat symbolickou koupel. Ledově chladná voda připomíná spíš Arktidu než horkou Indii, ale hrdinně noříme do svaté řeky celé tělo.

Jako by nestačila samotná nádhera přírody umocněná dokonale modrou oblohou, osud nám připravil další překvapení. K pramenům dorazil nejvýraznější z našich známých tří králů. Odkládá svůj trojzubec, který prozrazuje, že je následovníkem Šivy a provádí na břehu modlitbu daršan, kterou zakončuje koupelí ve vlnách. Od té chvíle je jako vyměněný. Dosavadní nepřístupnost a neochota je ta tam, sám navazuje komunikaci, nabízí fotografování a vymýšlí nejvhodnější kompozice snímků. Hrdinně stepuje bosými nohami po ledovci a trpělivě čeká až bude vše hotovo.

Cestou zpět do tábora zjišťuji, že sádhu do jisté míry ovládá angličtinu. Konverzace je však poněkud kostrbatá a chvíle smysluplné komunikace střídají období extatických projevů plných euforie ze splněného úkolu. Tehdy cítím, že je moje společnost spíš na obtíž. Svůj charakter však 28 letý mládenec, vizáží však pětatřicátník z Kánpúru dokazuje při opětovném přechodu rizikového svahu, kdy na jednu z účastnic naší výpravy padá seshora kámen. Bůh Šiva, za nějž se můj společník před chvíli vydával, ji odstrčí a tím zachrání. Sám však už uskočit nestíhá a způsobuje si poranění hlavy a končetin. Ošetření evropskými léčebnými metodami s dezinfekcí a obvazy sice zcela neodmítá, ale do stavu pohody a vyrovnanosti se vrací až po opětovném setkání se svými společníky, kteří mu vaří lektvar z místních bylinek.

Zbytek cesty do Gangotri již probíhá bez problémů. Po další noci na známém místě se další den vracíme zpět do Rišikéše. Tentokrát někteří z nás vystřídali místo uvnitř autobusu za pobyt na střeše. Všechny překrásné i dramatické úseky si tak vychutnáváme z první ruky bez omezující skleněné bariéry v oknech. Míjíme se s autobusy plnými poutníků směřujícími nahoru. Daleko víc je však těch, kteří kráčejí vzhůru po kraji silnice. Praví sádhůové totiž autobusem nejezdí. Pěšky, často bosi a v prostých oděvech, jen s šivovým trojzubcem, nádobou na vodu a bubínkem damaru putují po Indii z místa na místo, z jedné náboženské slavnosti na druhou. Dlouhá cesta z Rišikéše vyžaduje řadu celodenních pochodů v často až nesnesitelných vedrech. Těm, které potkáváme až těsně u Rišikéše proto rozhodně nezávidíme. Nebo snad přece jen trochu ano?

Buďte zdrávi, svobodní poutníci. Šťastnou cestu a Šiva vás opatruj!

Autor článku je průvodcem CK Bivak Klub, spol. s r.o.

Tématicky příbuzné články:

komentáře...

Máte k tématu co říci? Je něco jinak? Chcete něco doplnit? Dejte nám prosím vědět!

Před odesláním vašeho komentáře si prosím přečtěte pravidla pro psaní příspěvků. Dále prosím, nepoužívejte HTML formátování, nebude zohledněno!

přidat komentář

Diashow Aljaska 2017